6
„Zajisté tě zajímá, milý hrabě,“ pravil Ferdinand II., „proč tak znamenitě hraji na flétnu. Ani jeden z císařských pištců se mi nevyrovná! Je to prostě tím, že my, Habsburkové, máme neobyčejně masité rty. Nejsme krasavci, ale pro hru na flétnu jsme mimořádně uzpůsobeni. Takovému cembalistovi nebo hudebníkovi na strunné nástroje jsou velké masité rty na nic. Ale flétna je přímo vyžaduje. To je, drahý Harrachu, jako s rostlinami. Každá květina si vynucuje přiměřené zacházení. Jedna chce sucho, jiná zase hojné zalévání! Stejně tak hudební nástroje. Nestal jsem se virtuosem na niněru, poněvadž mám krátké a tučné prsty. Také na jiné strunné nástroje hraji sotva průměrně. Ale ve hře na flétnu jsem opravdu vynikl. Díky svým masitým rtům mám nádherně posazený pevný tón, který samozřejmě umocňuje mé hudební cítění a smysl pro hloubku uměleckého díla. Dnes večer zahraji pro potěšení svých nejbližších přátel. Doufám, že mezi nimi nebudeš chybět ani ty!“
„Bohužel, císařská Milosti,“ nutil se do smutného tónu Harrach, „ale zřejmě jsi zapomněl, že jsem pověřen důležitou a naléhavou misí. Za několik hodin odjíždím do Jičína.“
„Opravdu!“ vzpomněl si císař. „Ta zatracená válka mi nakonec pokazí i mé milované hudební večírky! Poslyš, nemohl bys jet až zítra“
„Gustav Adolf útočí daleko prudčeji, než jsme očekávali,“ upozornil ho hrabě, „a čím dříve se proti němu Valdštejn postaví, tím lépe!“
„No dobrá! A co kdyby místo tebe jel někdo jiný? Je zde několik význačných šlechticů, kteří vůbec nemají hudební sluch! Mé umění nedovedou ocenit, tak by se alespoň blýskli na diplomatickém poli.“
Hrabě rozhodně zavrtěl hlavou.
„Nemůžeme riskovat,“ pravil, „že Valdštejn vykáže císařského emisara ze dveří. A on by byl schopen to udělat.
Je vznětlivý a jeho hněv se dovede projevit často velice drastickými formami. Jeho reakce jsou nevypočitatelné, zvláště, trápí-li ho dna. V dětství se mu nedostalo dobrého vychování a tak musíme počítat s tím nejhorším!“
„Ach bože!“ vzdychl císař, „cožpak se budu muset bát i vlastních poddaných?“
„Myslím, že Valdštejna zvládnu,“ uklidňoval ho Harrach.
„Přece jenom jsem jeho tchán, dal jsem mu svou nejkrásnější dceru, a tak mě alespoň vyslechne.“
„To by bylo málo,“ konstatoval Ferdinand. „Neuvolním tě z koncertu pro náročné posluchače jen proto, aby tě vévoda vyslechl. Musí se znovu postavit do čela mé armády! A potom zvítězit ve všech bitvách!“
„Učiním pro to vše, co bude v mých silách.“
„Snaž se, příteli! Sám jsi mě přece přesvědčil, že bez Valdštejna válku nevyhrajeme a Švédové nakonec dobudou i Vídeň. Mou krásnou, přívětivou a hudbymilovnou Vídeň! To je opravdu strašné pomyšlení! Představ si, že by po tak krásném městě chodily tlupy dlouhonohých protestantských blondýnů s modrýma očima! Něco takového by přece bylo proti všem zákonům civilizace!“
„Myslím, že se nám podaří takovému nevkusu zabránit,“ řekl Harrach, „ale snadné to nebude. Možná, že budu muset Valdštejnovi slíbit víc, než mu zamýšlíš poskytnout.“
„Dej mu, co bude chtít,“ souhlasil s povzdechem císař, „a navíc mu můžeš slíbit, že zvítězí-li nad Gustavem Adolfem, uspořádám na vévodovu počest slavnostní koncert, na kterém sám zahraji flétnový part!“
