8
Kouzelník Očko byl na pražském hradě vlastně holkou pro všechno. Začínal u Přemysla Otakara II. jako ptáčník a staral se chrabrému vladaři o jeho dravé miláčky. Když mu jeden obzvláště přítulný orlík v dobrém rozmaru vyklovl oko, vysloužil si královské vyznamenání a jméno, které ho mělo provázet až do konce života. Od dravých ptáků však prozíravě přešel do královského psince a jako přední psář se zúčastnil mnoha znamenitých štvanic na jeleny a medvědy. Po tragické smrti Přemysla Otakara II. octl se Očko v psinci krasavce Záviše z Falkenštejna a zdálo se, že zůstane psářem až do chvíle, kdy ho v lese rozsápe nějaký mrzoutský medvěd. Ale osud tomu nechtěl.
Stačilo zanotovat před uměnímilovným blonďákem kus tklivé písně, a rázem bylo všechno jinak.
„Výborně, Očko!“ vykřikl nadšeně Záviš. „S takovým hlasem tě nenechám zakrnět v psinci! Aniž bys o tom věděl, jsi veliký umělec a tvým posláním je bavit vznešenou společnost. Staneš se jedním z mých dvorních bavitelů!“
Mocným není radno odporovat, a tak se psář s vyklovnutým okem bez zbytečných komentářů podrobil. Vstoupil do skupiny šašků, kejklířů, muzikantů a tanečníků, aby i jeho talent zazářil ve svitu velkolepého slunce, jímž byl Záviš sám. Ten totiž osobně exceloval v uměleckých disciplínách všeho druhu a vdovu po Přemyslu Otakarovi II., královnu Kunhutu, si získal nejen oslňujícím zjevem a středověkým šarmem, ale především procítěným zpěvem milostných balad. Nelze se divit, že i soubor jeho bavitelů měl znamenitou úroveň a těšil se všeobecné oblibě. Očko v Závišových službách pozoruhodně rostl. Pěvecká vystoupení rozšířil záhy o taneční čísla, naučil se žonglérským kouskům a byl považován za virtuosa na niněru. To však nebylo zdaleka všechno. Očka si oblíbil starý kouzelník Veselo, jehož fantastické kousky udivovaly přečetné obecenstvo.
Veselo byl morous, který až dosud nikomu nedal nahlédnout do své čarodějnické kuchyně, ale Očka si téměř zamiloval.
„Mé dny budou záhy sečteny,“ řekl mu, „a není nikoho, kdo by mě nahradil. Ty se mi líbíš, a zdá se, že jsi i mimořádně nadán. Jestli chceš, vyučím tě kouzelnickému umění.“
Očko chtěl a stal se ochotně čarodějnickým učněm. Veselo ho nejprve naučil různým manipulátorským kouskům a cvičil ho v šikovnosti prstů. Později ho však začal seznamovat s věcmi, o kterých normální smrtelníci mají jen velice nejasné představy. Než se bývalý psář stačil v učení rozkoukat, překročil práh magie a stal se opravdovým kouzelníkem. Veselovi se nevyrovnal, ale nezůstal za ním příliš pozadu. Sám Záviš tvrdil, že to jednou daleko dotáhne a liboval si, že po starcově odchodu nedojde v umělecké družině k poklesu. Očko se stával osobností.
Potom Veselo záhadně zmizel. Říkalo se, že se proměnil v černého havrana a odletěl do horoucích pekel, ale všeobecně se tomu nevěřilo. Daleko pravděpodobnější bylo, že starý kouzelník v předtuše svého skonu odešel na nějaké opuštěné místo a tady odevzdal svou duši jednomu z dvou věčných rivalů. Bohu nebo ďáblu.
Jisté je jen to, že Očko postoupil na místo prvního kouzelníka v Závišově skupině a vedl si znamenitě. Jenomže pak došlo k závažným změnám. Po smrti královny Kunhuty byl Záviš vypuzen ode dvora a odebral se se svými přáteli i skupinou bavitelů na hrad Svojanov-Fürstenberk u Poličky. Hned se také oženil s uherskou princeznou Alžbětou, což mu v očích české šlechty, s výjimkou Vítkovců, příliš neprospělo. Kdekdo se obával, že ctižádostivý Záviš jednoho dne zaútočí na český trůn, a jako se zbavil Přemysla Otakara II., zahubí i jeho syna. Mladičký Václav II. byl varován, dlouho pochyboval, ale posléze uvěřil. Dal Záviše zatknout a pak už následovala ta známá historie, kdy královské vojsko vozilo spoutaného vězně od jednoho znepřáteleného hradu k druhému a vyhrožovalo Závišovým stětím, jestliže se posádka hradu nepoddá králi.
U Hluboké to nevyšlo. Závišův bratr Vítek neuvěřil, že by se někdo odvážil tak mocného muže štít, a hrad nevydal.
Tím pádem přišel bráška o svou krásnou hlavu a kouzelník Očko o …
