Starosti korunovaných hlav (Miloslav Švandrlík)

1

Říká se, že maminka má vždycky pravdu. Měla ji nade všechnu pochybnost i rázná vdova po rytíři Zdeňku z Kopidlna, který odešel na věčnost zanechav po sobě tři urostlé a statečné chlapce. Bohužel také prchlivé, nedůtklivé a nadměrně ctižádostivé. V zemi, kde vládne slabý a bezradný král, jsou takové povahové vlastnosti na pováženou a matka Kopidlanská si to plně uvědomovala. Navíc nelibě nesla, že ani přátelé jejích bujných ratolestí nevypadali příliš důvěryhodně a spolehlivě.

„Cožpak tohle jsou nějací šlechtici?“ zlobila se při každé příležitosti, „je to banda líných opilců, která vás určitě zkazí! Já jsem vás vychovala tak, aby z vás vyrostli úctyhodní rytíři, a vy se scházíte s takovými zhýralými individui! Nemohu se na ně ani podívat! Ten Bohuslav z Damošic – to je učiněný lapka! Petr Suda z Janovic by se vyjímal na šibenici líp než kdo jiný. Bohnický – to je nestydatý, drzý spratek, kterému bych nesvěřila meč ani za kopu zlaťáků! Zdeněk z Dobrhoště je cvok po tatínkovi a nejhorší ze všech je ten ryšavý Halama! Můžete mi vysvětlit, proč takovou nemytou sebranku zvete na kopidlanský zámek a hostíte ji, jako by šlo o nějaké vznešené lidi?“

„Ale máti,“ konejšil ji nejstarší syn Zikmund. „Pochop, že jsi ze staré školy a dnešní mládeži vůbec nerozumíš! Jsme možná poněkud drsnější než naši tatíci, a taky snad si o něco častěji nahýbáme ze džbánku, ale srdce máme dobrá. A jsou to poctivá šlechtická srdce! Každý z našich přátel je zeman nebo rytíř a má svůj erb.“

„To jo,“ hučela Kopidlanská. „Erby možná mají. Ale nic víc! Leda zadlužené statky a neobdělaná pole! Vůbec bych se nedivila, kdyby nám na zámek přinesli blechy!“

„A kdo za to může“ otázal se syn. „Oni? Žijeme v nemožné době, která utiskuje šlechtice a přeje kupčíkům, ševcům a pernářům! Ta chátra si říká měšťané a snad si myslí, že se nakonec chopí vlády!“

„Je tady král,“ děla matka, „který by něco takového nedopustil! Dal nám to přece písemně a je to tudíž zakotveno v zákonech!“

„Na krále Dobře není spolehnutí!“ tvrdil Zikmund. „Pořád se jenom před někým schovává a nechce nic rozhodnout. Z Prahy ujíždí do Uher a z Uher do Prahy! Hned je na straně šlechticů a hned zase přitakává pražským konšelům, kteří jsou tak drzí, že by do jednoho zasluhovali veřejný výprask!“

„To, co je,“ pravila Kopidlanská, „nezměníte nad džbánem vína! Prostě se s tím musíte smířit a čekat na lepší časy! Královna teď čeká dítě a kdo ví, jestli z něho nevyroste statečný a moudrý vladař!“

„Co můžeme čekat od Vladislava“ ušklíbl se syn. „Uvidíš, že se mu nakonec narodí holka!“