Přeskočíme zmatené pobíhání sem a tam, přitahování vázání na koštěti, tlumené kletby namířené proti trpaslíkům, krátký okamžik naděje, když se kouzelné jiskřičky poslušně rozhořely, a vzteklé zklamání, když zase zhasly, nové přitahování vázání, okamžik, kdy zaklínadlo zabralo, chvatné nastupování, nadšené výkřiky i start...
Esk se najednou držela Bábi a v druhé pevně svírala svou hůl, když se pomalu zmítaly několik desítek metrů nad zemí. Kroužilo kolem nich několik ptáků, které zajímal tenhle nový létací strom.
„Ztraťte se!“ zaječela na ně Bábi, strhla si z hlavy klobouk a snažila se je zahnat.
„Neletíme moc rychle, Bábi,“ ozvala se opatrně Esk.
„Mně to úplně stačí!“
Esk se rozhlédla kolem. Okraj za nimi byl jedinou zlatou záplavou lemovanou bílými mračny.
„Neměly bychom se snést níž, Bábi?“ řekla naléhavým hlasem Esk. „Říkala jsi přece, že košťata za světla nelítají,“ Podívala se na krajinu pod nimi. Vypadala pustě a nehostinně. A taky trochu, jako když na něco čeká.
„Vím, co dělám slečinko,“ odsekla Bábi, sevřela koště ještě pevněji a snažila se nadlehčit, jak to jenom šlo.
Několikrát už se mluvilo o tom, že světlo na Zeměploše putuje pomalu, což je zapříčiněno jejím neobvykle silným magickým polem.
Proto také svítání není tak rychlá záležitost jako na většině ostatních planet. Nový den tady nevybuchuje, spíš se tak pomalu a klidně rozlévá spící krajinou, podobně jako příliv zaplavuje pláž a pomalu rozpouští písečné hrady noci. Snaží se obejít hory. Když jsou stromy dost blízko u sebe, vytéká světlo z pralesa rozřezané na pruhy a podtrhané stíny.
Postavme pozorovatele na některé dostatečně vysoko položené místo, abychom zabránili dohadování řekněme třeba na kus cirostrátu u okraje vesmíru. Ten by jistě zaznamenal, jak nádherně se světlo rozlévá krajinou, jak spěchá pláněmi a zpomaluje, když narazí na stoupání, jak elegantně...
Jistě, jsou ovšem pozorovatelé, kteří by i tváří v tvář té kráse vzdychali, že pomalé světlo neexistuje, a určitě by ho odmítli spatřit, i kdyby se jim to všechno dělo pěkně před očima. Na to byste jim mohli odpovědět jen dotazem, jak je potom možné, že stojí na kusu nějakého mračna?
Takže dost už cynismu. Dole se nad Zeměplochou na hranici světla a tmy potácelo koště a čím dál tím se opožďovalo za nočními stíny.
„Bábi!“
Vrhl se na ně den. Kameny před koštětem vzplály jako reflektory, když se přes ně přelilo světlo. Bábi cítila, jak se koště zazmítalo, a fascinovaně zírala na ten maličký stín pod nimi. Přibližoval se.
„Co se stane, až narazíme na zem?“
„To záleží na tom, jestli najdu nějaké měkké kameny,“ odpověděla jí Bábi velmi zaměstnaným hlasem.
„Koště se zřítí! Nemůžeme něco dělat?“
„No, jedině bychom musely vystoupit.“
„Bábi,“ prohlásila Esk tím přehnaně vážným hlasem, který děti používají, když něco vyčítají dospělým, „ty mi nerozumíš! Nechci narazit do země! Nikdy se mi to nelíbilo, když jsem odněkud spadla.“
Bábi se pokoušela najít nějaké vhodné zaříkadlo a silně litovala, že hlavologie nezabírá i na kameny. Možná že kdyby si všimla toho ostrého tónu v Eskině řeči, nebyla by odsekla: „To řekni tomu koštěti.“
Byly by jistě havarovaly. Naštěstí si rychle uvědomila, co řekla, a stačila si ještě včas jednou rukou přidržet klobouk a druhou se pořádně chytit. Koště se otřáslo, mírně naklonilo -
- a krajina pod nimi se proměnila v nezřetelnou šmouhu.
