Esk plula mlhou, která halila svět, a podivně neosobním pocitem si všímala, jak snadno proniká pevnou hmotou.
Najednou zaslechla něčí štěbetání.
Vztek se v ní vzedmul jako vlna. Otočila se a vydala se za zvukem, přičemž ze všech sil bojovala s něčím, co ji přesvědčovalo o tom, jak by to bylo krásné přestat ovládat své vědomí a ponořit se do vlahého oceánu nicoty. To správné ovšem bylo zůstat rozzlobená. Věděla, že nejdůležitější ze všeho je zůstat rozzlobená.
Zeměplocha zmizela a ležela pod ní jako ten den, kdy byla orlem. Ale tentokrát pod sebou měla Kruhový oceán - byl skutečně kruhový, jako by Stvořiteli došly nápady - za ním ležela pobřeží kontinentů a dlouhý řetěz hor Beraní hlavy, který se táhl až ke Středu. Pak zahlédla další světadíl, o kterém nikdy neslyšela, a řetěz malých ostrovů.
Jak rychle stoupala, rozšiřoval se i její zorný úhel. Nakonec spatřila Okraj. Byla noc, a protože slunce Zeměplochy bylo pod světadílem, osvětlovalo dlouhý Krajopád, který lemoval Okraj světa.
Slunce ovšem současně osvětlovalo i Velkou A’Tuin - vesmírnou želvu. Esk často přemýšlela, jestli A’Tuin není ve skutečnosti jen obyčejný mýtus. Zdálo se jí, že by si želva přidělávala zbytečně mnoho starostí jen proto aby hýbala světem. Ale teď Ji viděla na vlastní oči. Želva byla skoro tak velká jako Zeměplocha, ojíněná mezihvězdným prachem a zjizvená nárazy meteorů.
Těsně před Esk se objevilo želví oko tak velké, že by se po něm mohly plavit všechny flotily světa a nepřekážely by si. Esk slyšela, že kdyby člověk dohlédl do míst, kam se upírají oči Velké A’Tuin, viděl by konec vesmíru. Možná že to bylo způsobem, jakým si nesla tlamu podobnou kožovitému papouščímu zobáku, ale Velká A’Tuin vypadala plná naděje, dokonce optimismu. Možná že konec všehomíra nakonec nebude tak docela špatný.
Jako ve snu se Esk natáhla a pokusila se Zapůjčit si největší vědomí celého vesmíru.
Zarazila se právě včas, jako dítě se sáňkami, které se chtělo svézt z kopečka a najednou se ocitlo na strmém úbočí obrovské hory, pokrytém ledem a mizícím v nekonečnu. Tohle vědomí si nikdo nemohl Zapůjčit, bylo by to, jako kdyby se pokoušel vypít moře. Myšlenky, které se v něm pohybovaly, byly stejně velké a pomalé jako ledovce.
Za Plochou byly hvězdy a něco s nimi nebylo v pořádku. Vířily jako sněhové vločky. Občas se usadily a vypadaly jako vždycky a vzápětí se znovu zvedly a pustily se do bláznivého tance.
Esk došla k názoru, že to by skutečné hvězdy dělat neměly. To znamená, že to, na co se dívá, nejsou skutečné hvězdy. Z toho vyplývá, že není na reálném místě. Štěbetání, které se ozvalo vedle ní, jí však připomnělo, že by mohla opravdu zemřít, kdyby ty zvuky nestačila sledovat. Obrátila se a začala pronásledovat štěbetavý pískot hvězdnou vánicí.
A hvězdy se roztančily a usadily a roztančily a usadily...
Jak se Esk vznášela vzhůru, pokoušela se soustředit na běžné každodenní věci, protože kdyby povolila svému vědomí, aby si uvědomilo, co to vlastně pronásleduje, jistě by ji přinutilo okamžitě se vrátit, a nebyla si jistá, zda by našla cestu zpět. Pokusila si vyjmenovat osmnáct bylin, které se používaly na léčení zánětu středního ucha, a to ji na nějakou chvíli zaměstnalo, protože si ani za nic nemohla vzpomenout na poslední čtyři.
Kolem proletěla hvězda a v bláznivém úhlu zahnula stranou. V průměru měla necelých deset metrů.
Když Esk došly bylinky, začala si vypočítávat kozí nemoci, což jí taky zabralo pěknou chvíli, protože kozy mohou chytit spoustu stejných nemocí jako krávy, plus spoustu těch, kterými trpí ovce, a kromě toho mají obsáhlý rejstřík chorob vlastních. Když seznam ukončila ztvrdnutím vemene, ochabnutím uší a oktarínovými podlitinami, pokusila si vybavit složitý kód teček a čárek, který se vysekával kolem Kyselé Prdele do stromů jako pomůcka, podle které našli venkované cestu domů i v té nejhustší vánici.
Došla teprve k tečka tečka tečka čárka tečka čárka (na Střed po směru, dva kilometry od vsi), když vesmír kolem ní s tichým puknutím zmizel…
