Úžasná Zeměplocha – Čaroprávnost (Terry Pratchett)

Bábi byla v zahradě mezi úly a větřík časného rána jí nadouval sukně. Přecházela od úlu k úlu a opatrně poklepávala na jejich víka. Pak se s rozpřaženýma rukama zastavila uprostřed pestrobarevných květů, které nasázela všude kolem, a začala něco zpívat tóny tak vysokými, že by je ucho obyčejného člověka nebylo schopno zachytit.

Z úlu však zazněl hrozivý hukot a vzduch najednou ztmavl těžkými velkookými trubci jejichž hluboký bzukot naplnil celé okolí. Kroužili jí kolem hlavy a doplňovali její podivný zpěv svou basovou písní.

Každý ví - tedy alespoň každá čarodějka ví -, že všechny společenstva (nebo snad stvoření) nazývaného roj, stejně jako jsou jednotlivé včely nejmenšími částečkami kolektivního vědomí úlu. Bábi nevstupovala do vědomí včel nijak často. Odůvodňovala si to navenek tím, že vědomí hmyzu je velmi zvláštní a cizí věc, která nepříjemně chutná cínem, ale v duchu cítila strach. Měla totiž nejasné podezření, že roj disponuje mnohokrát větší inteligencí, než je ta její.

Věděla, že trubci brzo doletí do všech kolonií divokých včel v lese a během hodiny bude každá píď horských pastvin, luk a palouků pod velmi podrobným dohledem. Teď jí nezbývalo nic jiného než čekat.

Trubci se vrátili v poledne a Bábi se v ostře kyselím vědomí úlu dočetla, že po Esk není zatím ani stopy.

Vrátila se do domku, sedla si v chladné kuchyni do houpací židle a upírala oči ke dveřím.

Věděla, co teď musí udělat. Nenáviděla se za tu myšlenku. Nakonec si ale našla krátký hřebík, vylezla s námahou na střechu a vytáhla hůl z úkrytu mezi došky, kam ji zastrčila teprve nedávno, aby jí nepřekážela v kuchyni.

Hůl byla ledově studená a stoupala z ní pára.

„Takže je v místech, kde ještě leží sníh,“ zabručela Bábi.

Slezla dolů a hůl zapíchla do jednoho záhonu. Upřeně se na ni podívala. Měla nepříjemný pocit, že i hůl se na ni upřeně dívá.

„Nemysli si, žes vyhrála, protože by ses spletla,“ vyštěkla na ni. „Je to jenom tím, že nemám dost času se o to starat. Poroučím ti, vezmi mě k ní!“

Hůl na ni dřevěně zírala.

„U -“ Bábi se zarazila, protože si svá vzývání už zdaleka nepamatovala tak jako dřív, „u živých tvorů i kamene, já ti to nařizuju!“

Aktivita, pohyb, živost - všechny ty výrazy byly víc než silně přehánějící, pokud by je chtěl člověk použít k popisu další činnosti hole.

Bábi se poškrabala na bradě. Pak si vzpomněla na jednu z prvních lekcí, které se učí všechny malé děti - jak že je to kouzelné slůvko?

„Prosím?“ nadhodila tázavě.

Hůl se zachvěla, zvedla se kousek ze země a otočila se ve vzduchu, takže teď visela vodorovně vedle Bábi, asi ve výši jejího pasu.

Bábi se doslechla, že pometla a košťata poslední dobou přicházejí mezi mladšími čarodějnicemi znovu do módy, ale ona si na ně nijak zvlášť nepotrpěla. Nevěřila, že je možné, aby člověk vypadal úctyhodně, když se prohání vzduchem na domácím nářadí. Kromě toho tam nahoře musel být strašlivý průvan.

Teď ovšem musely jít všechny námitky stranou. Nebyl čas na sebeúctu. Bábi se zastavila jen na okamžik, aby sundala ze stěny klobouk a vylezla na hůl. Usadila se tam pochopitelně bokem (jak jinak!) a sukně pevně sevřela mezi koleny.

„Dobrá,“ prohlásila „a teď můžeme vyraaaááááá...“

Napříč lesem se rozběhla poplašená zvířata, protože nad hlavou jim prosvištěl podivný stín, který chvílemi nesrozumitelně křičel a chvílemi až zbytečně srozumitelně nadával. Bábi se držela hole, až jí kotníky rukou zbělely a také nohy jí zoufale kopaly, zatímco se v prudkém letu nad vrcholky stromů seznamovala se základními poučkami o směru přitažlivosti, stejnoměrném vyvážení a odporu vzduchu. Hůl se hnala kupředu jako šílená, bez ohledu na její jekot.

V době, kdy doletěla k vysokohorským loukám, už se s tím Bábi trochu seznámila a vyrovnala, což znamenalo, že se jí podařilo zavěsit se na hůl za kolena a ruce a předstírat, že jí nevadí, když visí vzhůru nohama. V těch chvílích se alespoň ukázala další výhoda jejího klobouku, protože byl aerodynamický.

Hůl se vnořila mezi černé útesy a pokračovala nad holými údolími, kudy, jak se říkalo, v době ledových obrů tekly ledové řeky. Vzduch zřídl a šípal v krku.

Hůl se najednou zastavila nad velkou sněhovou závějí. Bábi spadla na zem a teď ležela celá zadýchaná na sněhu, zatímco se pokoušela vzpomenout, proč to všechno vlastně dělá.

Několik kroků od sebe zahlédla pod kamenným převisem chomáč peří. Když se k němu Bábi přiblížila, zvedla se z něj trhavým pohybem hlava a upřely se na ni nepřátelské a divoké orlí oči. Pták se pokusil rozepnout křídla, ale vyčerpaně se převrátil do sněhu. Když se Bábi natáhla, aby se ho dotkla, vyštípl jí jediným pohybem zobáku z dlaně trojúhelníkový kus masa.

„Aha,“ zabručela Bábi tiše a jen tak pro sebe. Rozhlédla se kolem a našla kámen té správné velikosti. Pak za ním na několik vteřin zmizela, aby náhodou nedošlo k pohoršení veřejnosti, a když se vynořila, nesla v ruce jednu ze svých četných spodniček. Pták se bránil, zničil přitom několikatýdenní práci a skvělé dílo drobné výšivky, ale nakonec se ho přece jen podařilo Bábi zabalit do spodničky, takže byla chráněna před jeho divokými útoky.

Bábi se obrátila k holi, která zatím čekala zapíchnutá do sněhu.

„Vrátím se raději pěšky,“ oznámila jí odměřeně. Jenže se rychle ukázalo, že jsou v uzavřeném údolí a jediná cesta odsud vede dolů stometrovým srázem.

„Tak dobře,“ vzdychla si nakonec Bábi, „ale musíš letět pomalu, rozumíš? A ne moc vysoko.“

Abychom řekli pravdu, snad proto, že už byla přece jen o něco zkušenější a hůl možná dávala větší pozor, cesta nazpět byla skoro příjemná. Bábi dokonce došla k názoru, že kdyby jí dopřáli času, možná že by létání prostě jen neměla ráda, zatímco doposud ho nenáviděla k smrti! Potřebovalo to hlavně jedno - pokud možno nedívat se pod sebe.