XXXII
KDYŽ SE OPÍRÁM O VĚČNÁ RAMENA
Zatímco Homér jel na kole směrem k Ithacké vinařské, daleko, tak daleko, že jako by tam i hodina dne byla jiná než v Ithace, americký osobní vlak se řítil po americké zemi americkou nocí. Vlak byl plný amerických hochů, mezi nimiž byl Marek a jeho přítel Tobey – všichni ve vojenském a vycvičeni pro válku. Ale z jejich očí, z jejich dobré nálady a z jejich smíchu a křiku a zpěvu jste poznávali, že to není jen armáda, nýbrž národ, a jistě dobrý a veliký národ. Věděli jste, že i když se naučili stát v řadě a chovat se podle předpisů, bez osobních práv, přesahujících potřeby jednotky, nestali se strojem a jsou dosud dobrými lidmi s úmysly a pohnutkami přinejmenším průměrnými. Věděli jste, že jsou-li hluční a neuvědomují-li si snad vlastní důležitost, nejsou bez důstojnosti. Věděli jste určitě, že zatímco jejich hlučnost vyvěrá z hlubokého vnitřního strachu, oni sami se ještě vůbec nebojí. Věděli jste, že to nejsou bůhvíjak honosné nebo neupřímné důvody, pro které přijali nutnost potlačit strach a třeba i zemřít, když nebude zbytí. Věděli jste, že jsou to američtí hoši, někteří z nich i čtyřicátníci, ale většinou mladí chlapci - hoši z velkoměst a městeček, z úřadů a farem, z bohatých rodin a z chudých rodin, hoši vytržení z velkého města a hoši vytržení z malého světa, někteří vytržení ze skvělých snů o slavných činech a někteří z pokorných snů o míru - nádherní hoši bystrého ducha a hoši pomalí a vytrvalí. Uprostřed všeho hluku, smíchu, vzrušení, zmatku, nedočkavosti a velkolepého opojení, hluboké nevědomosti spojené s hlubokým věděním rozprávěli tiše Marek Macauley a jeho přítel Tobey George.
„No,“ řekl Tobey, „myslím, že tentokrát jedeme doopravdy.”
„Máš pravdu,” odpověděl Marek.
„Víš, Marku,” řekl Tobey, ,jsem rád, protože kdyby nebylo téhle války, nebyl bych se s tebou setkal a nebyl bych se dověděl o vaší rodině.”
Marek byl v rozpacích. „Díky,” řekl. „Cítím k tobě totéž.” Odmlčel se a pak vyslovil otázku, kterou si musí znovu a znovu klást každý muž, vydaný neznámému nebezpečí. „Chci, abys mi řekl pravdu. Nemáš strach, že padneš?”
Tobey nemohl odpovědět ihned, ale nakonec řekl: „Samozřejmě, mohl bych se přetvařovat a předstírat, že mi na tom nezáleží. To se ví, že z toho mám strach. Ty ne?“
„Ano,” řekl Marek, „mám z toho opravdu strach. Chtěl jsem to jenom vědět.” Odmlčel se na chvilku a pak řekl: „O čem přemýšlíš? Kam se chceš vrátit?”
„Nevím,” řekl Tobey, protože nevěděl. „Chci se vrátit - no, kamkoliv - kam mě náhoda zanese. Nemám rodinu jako ty. Nemám nikoho, ke komu bych se vrátil, ale ať se vrátím kamkoliv, budu spokojen. Chci se vrátit tam, kam mě osud pošle. Nemám děvče, aby na mne čekalo jako tvá Mary, ale vím, že se přesto chci vrátit - budu-li moct.”
„Ovšem,” řekl Marek.
Zase chvíli mlčeli a pak Marek řekl: „Jak to, že tak rád zpíváš?”
„Jak bych to mohl vědět?” řekl Tobey. „Prostě rád zpívám, to je všechno.” Naslouchali vlaku a hluku ve vlaku a pak Tobey řekl: „O čem přemýšlíš?”
Markovi chvíli trvalo, než začal odpovídat na tuto otázku. „Myslím na otce a na matku, a na sestru Bess a na bratra Homéra a na bratra Odyssea. A myslím na Mary a na jejího otce pana Arenu. Myslím na celé sousedství, na prázdné prostranství, na kluky, na domy, na Arovu tržnici a na Aru samotného. Na trať, kde jsem se díval na jedoucí vlaky, na nedělní školu, kostel, park za okresním úřadem, veřejnou knihovnu, staré učitele, kluky, které jsem znal - někteří jsou už mrtvi, ale nepadli ve válce - prostě umřeli.”
„Je to zvláštní věc,“ řekl Tobey. „Snad to ani nepochopíš, ale cítím, že Ithaka je i můj domov.“ Čekal chvilku a pak řekl: „Jestli to všechno dobře přečkáme, vyvázneme-li z toho se zdravou kůží, vezmeš mě s sebou do Ithaky? Ukážeš mi místa, která znáš, a budeš mi vyprávět, co se stalo na tom či onom místě?“
„Samozřejmě,” řekl Marek, „samozřejmě. To chci udělat. A chci tě taky seznámit se svou rodinou. Jsme chudí, odjakživa - můj otec byl velký muž. Nebyl úspěšný. Nikdy nevyděl…
