XXVII
VŠECHNY TY PODIVUHODNÉ CHYBY
Odysseus Macauley a jeho nejlepší přítel na světě Lionel Cabot - velký Lionel – vešli do kuchyně Macauleyových. Nic nekalilo jejich přátelství, ačkoliv Lionel byl o dobrých šest let starší než Odysseus. Chodili spolu a občas spolu postáli, jak to dělávají jen nejlepší přátelé. To znamená s lehkostí a bez přílišné potřeby mluvit.
„Paní Macauleyová,” řekl Lionel, „přišel jsem vás poprosit o dovolení – může jít Odysseus se mnou do veřejné knihovny? Mám tam za sestru Lilian vrátit knihu.”
„Dobrá, Lioneli,” řekla paní Macauleyová. „Ale proč nejsi s Auggiem a Alfem a Shagem a druhými hochy?”
„Oni –“ začal Lionel a pak rozpačitě zmlkl. Za chvilku začal znovu. „Oni mě odehnali. Nemají mě rádi, protože jsem hloupý.” Znovu se odmlčel a pohleděl na matku svého nejlepšího přítele. „Nejsem hloupý, že ne, paní Macauleyová?”
„Ne, nejsi hloupý, Lioneli,” řekla paní Macauleyová. „Jsi nejmilejší chlapec v sousedství. Ale nezlob se na ostatní, protože i oni jsou milí chlapci.”
„Nezlobím se na ně,” řekl Lionel. „Mám je všechny rád. Ale pokaždé mě odeženou, když se spletu ve hře. Dokonce mi i nadávají, paní Macauleyová. Dopálí je každá chybička, kterou udělám. ,Tak dost, Lioneli,‘ řeknou a já vím, že je čas, abych šel. Někdy tam nejsem ani pět minut. Někdy je chyba první věc, kterou udělám. A oni pak řeknou: ,Tak dost, Lioneli.‘ A já ani nevím, jakou chybu jsem udělal. Co vlastně chtějí, abych dělal? Chtěl bych vědět jen tohle, ale nikdo mi to neřekne. Každou sobotu mě odeženou. Odysseus je jediný, kdo se mnou drží. Je to můj jediný kamarád. Ale jednoho dne budou litovat. Až přijde doba a ostatní za mnou přijdou a budou chtít, abych jim pomohl - víte, paní Macauleyová, já jim pomohu a oni pak budou litovat, že mě vždycky odháněli. Dala byste mi napít trochu vody?“ „Ovšem, Lioneli,” řekla paní Macauleyová. Nalila chlapci sklenici vody a on ji žíznivě vypil a vydával při tom zvuk, jaký vydávají hoši, když je pro ně voda ještě tím nejzázračnějším nápojem na světě.
Lionel se obrátil k svému kamarádovi. „Nechceš se taky napít, Odyssee?“ řekl.
Odysseus naznačil kývnutím, že i on by si dal trochu vody, a tak mu paní Macauleyová rovněž natočila do sklenice. Když vodu spolykal, Lionel řekl: „No, myslím, že teď půjdeme do veřejné knihovny, paní Macauleyová.” Oba přátelé vyšli z domu.
Homér Macauley snídal a pozoroval svého malého bratra. Když oba hoši odešli, zeptal se matky: „Byl Marek jako Odysseus, když byl malý?“
„Jak to myslíš?“ řekla paní Macauleyová.
„Víš,“ řekl Homér, ,jako je Odysseus - o všechno se zajímá, všechno pořád pozoruje. Nikdy nic neřekne, ale vždycky ve všem najde něco zajímavého. Zdá se, že má každého rád a všichni mají rádi jeho. Nezná mnoho slov. Neumí číst, ale skoro pokaždé mu porozumíš, jak jen se na něho podíváš. Dokonce porozumíš, co ti říká, i když neřekne ani slovo. Byl Marek taky takový?“
„No,“ řekla paní Macauleyová, „Marek a Odysseus jsou bratři, a tak přirozeně Odysseus je v něčem Markovi podobný, ale nejsou docela stejní.”
„Odysseus se jednoho dne stane velikým mužem, že, mami?“ řekl Homér.
„Ne,“ usmála se paní Macauleyová. „Ne, myslím, že ne, v každém případě ne v očích světa – ale bude samozřejmě velikým mužem, protože už teď je veliký.”
„Marek byl taky veliký, když byl malý?” řekl Homér.
„Máte všichni hodně společného,” řekla paní Macauleyová, „ale ne příliš mnoho. Marek nebyl tak neklidný, jako jsi ty. Byl ovšem neklidný, ale svým způsobem. Byl plachý a raději býval sám, než aby vyhledával lidi jako Odysseus. Marek rád četl a poslouchal hudbu a prostě někde seděl nebo chodil na dlouhé procházky.”
„No,” řekl Homér, „Odysseus má jistě Marka rád.”
„Odysseus má rád každého,” řekla paní Macauleyová. „Má rád všechny lidi na světě.”
„Jistě,” řekl Homér, „ale zvláště má rád Marka a já vím proč, protože Marek je ještě dítě, i když je na vojně. Myslím, že dítě hledá dítě v každém člověku, s nímž se setká. A když najde dítě v někom dospělém, myslím, že má tu osobu radši než ostatní. Kéž bych mohl být dospělým tak, jako je Odysseus dítětem. Myslím, že se mu obdivuji víc než komu jinému na světě mimo naši rodinu. Vyprávěl ti, co se mu včera stalo?”
„Neřekl o tom ani slovo,” řekla paní Macauleyová. ,Auggie přišel a pověděl nám to.”
„No,” řekl Homér, „a co říkal, když jsem ho včera přivezl z telegrafního úřadu?”
„Neříkal nic,” řekla paní Macauleyová. „Prostě si sedl, poslouchal hudbu a pak jsme večeřeli. Když jsem ho uložila do postele, řekl: ,Chris Dlouhán.’ To bylo všechno, a usnul. Neměla jsem tušení, kdo je Chris Dlouhán, až Auggie mi to pověděl.”
„Chris Dlouhán vytáhl Odyssea z pasti,” řekl Homér.
„A pak zaplatil Covingtonovi dvacet dolarů za ten bláznivý vynález, protože ho rozbil. Prý je to lovecká past, ale já tomu nevěřím. Nevěřím, že by se do ní někdo nebo něco na světě chytlo, kromě Odyssea. Žádné zvíře by nevkročilo do něčeho tak složitého. Komu je Odysseus nejvíc podoben?” řekl Homér.
„Je podoben otci,“ řekla paní Macauleyová.
„Znala jsi tatínka, když byl malý?“ zeptal se Homér.
„Proboha, to ne!“ řekla paní Macauleyová. „Jak bych ho mohla znát? Tvůj otec byl o sedm let starší než já. Odysseus je takový, jaký byl tvůj otec po celý svůj život.” Paní Macauleyovou náhle naplnil překypující pocit štěstí - navzdory všemu, co se kdy stalo nebo se ještě stane. „Oh, já měla štěstí,” řekla, „a jsem vděčná. Mé děti jsou lidmi, kromě toho, že jsou dětmi. Mohly by být jen dětmi a pak by mé štěstí nebylo tak dokonalé. Včera večer jsi plakal, protože jsi opravdu člověkem, protože jsi jedním z milionů na světě, protože pro tebe začalo skutečné dobrodružství života – ve světě přeplněném věcmi, jimž není lehko rozumět - některé jsou dobré, některé špatné, některé krásné, některé ošklivé, některé ušlechtilé a některé kruté, ale všechny společně jsou jedinou věcí: světem a životem lidstva v něm.” Odmlčela se na okamžik a pohleděla na syna. Pak řekla velmi jemně: „V noci jsi taky plakal, ze spaní.”
„Opravdu?” zeptal se Homér. Byl překvapen, že o tom neví.
„Ano,” řekla paní Macauleyová. „Tvůj pláč probudil Odyssea a on přišel a vzbudil mě. Slyšela jsem tě plakat, ale to jsi vlastně nebyl ty.”
„Jak to myslíš?” řekl Homér.
„Znám ten vzlykot,” řekla paní Macauleyová. „Slyšela jsem ho už předtím. Ten není tvůj. Není ničí. Je to pláč celého světa. Poznal jsi žal světa a vydal ses teď na cestu života, a tak máš přirozeně všechny chyby před sebou - všechny ty podivuhodné chyby, kterých se musíš dopustit a jichž se dopustíš. Povím ti teď rovnou u snídaně, za jasného denního světla, co každý z nás by váhal říct v příjemné temnotě noci, protože jsi ještě svěží z toho spánku a žalu - protože ti to musím říct. Ať už se budeš muset dopustit jakýchkoliv chyb, neboj se, že jsi je udělal nebo že jich uděláš ještě víc. Důvěřuj svému srdci, které je dobré, že se nemýlí, a jdi vpřed - nezastavuj se. Upadneš-li, obelstěn nebo zaskočen ostatními nebo dokonce sebou samým, vstaň a nevracej se. Častokrát se budeš smát a mnohokrát budeš plakat, ale vždycky to bude smích i pláč současně. Nikdy nebudeš mít v životě okamžik podlosti nebo malichernosti nebo malosti. Takové věci budou pod tebou – příliš nepatrné pro rychlost tvého ducha - příliš bezvýznamné, než aby se octly v dohledu tvého zraku.”
Paní Macauleyová se usmívala a stála vedle syna trochu rozpačitě. „Je mi líto,“ dodala, „že ti musím pořád, v noci i ve dne, říkat věci, o kterých vím, že si je každý muž chce říct sám, ale vím, že mi to odpustíš.”
Jediné, co na to Homér mohl odpovědět, bylo: „Ach, mami.” S těmi slovy se zvedl od stolu a kulhal k oknu. Tam se zahleděl na volné prostranství, na Augusta Gottlieba a jeho kamarády, kteří hráli fotbal a byli právě v nejlepším.
„Co to máš s nohou?” zeptala se paní Macauleyová.
„Nic,” řekl Homér. „Jenom jsem sebou praštil.” Neobrátil se k ní a pokračoval: „Víš, mami, myslím, že jsi asi ta nejpodivuhodnější osoba, jakou kdy kdo poznal.” Dal se do smíchu něčemu, co viděl ve hře chlapců., Auggie jim zase utekl s míčem,” řekl. „Já už nebudu hrát,” pokračoval.
„Půjdu na telegrafní úřad. Řekl jsem jim, že tam zajdu, pro případ, že by mě potřebovali.“ Obrátil se k odchodu, pak se zastavil. „Ach ano, mami, byl bych málem zapomněl. Pan Grogan – víš přece, noční telegrafista - zkrátka, vzal si jeden z těch obložených chlebů, které jsi mi včera poslala po Bess. Řekl mi, abych ti poděkoval. Děkuju ti tedy, mami, za pana Grogana.”
Homér odešel. Matka ho slyšela, jak několikrát udeřil do pneumatik, aby se přesvědčil, jsou-li dost nahuštěné, a pak ho viděla, jak jede kolem domku směrem k telegrafnímu úřadu. Obrátila se k jeho židli u stolu a spatřila tam Matouše Macauleye. Zkoumal lžíci právě tak, jako ji prve zkoumal jeho syn Homér. Po chvíli vzhlédl.
„Katey?” řekl.
„Ano, Matouši?” odpověděla Katey.
„Katey,” řekl Matouš, „Marek přijde za mnou.”
Nastalo ticho.
„Já vím, Matouši,” řekla Katey a obrátila se ke své práci.
