Lidská komedie (William Saroyan)

XXXVII
ITHAKO, MÁ ITHAKO!

Odpolední osobní vlak ze San Franciska do Santa Fé zastavil v Ithace a devět lidí vystoupilo, mezi nimi dva mladí vojáci. Ale než se vlak rozjel, vystoupil třetí voják, kulhající na levou nohu, a pomalým krokem odcházel.

První voják se podíval na svého přítele a řekl: „Nuže, bratře, tohle je Ithaka. Tohle je domov.”

„Chlapče, počkej, ať se na ni podívám,” řekl druhý voják. „Jen se podívám.” A zabručel slastí. ,Ummmmmm‘ člověče! Můj domov, Ithaka. Nevím, jak ti je, ale mně je takhle.” Voják padl na kolena a políbil cihlu nástupiště. „Polibek mé Ithace,” řekl. A pak ji políbil znovu. „Druhý polibek,” řekl. A pak ji opět políbil a řekl: „Další.”

„Pojď, Henry,” řekl první voják. „Vstaň. Lidé se dívají. Chceš, aby si mysleli, že vojáci jsou blázni?”

„Ne, to nechci,” řekl Henry, „ale nemohu si pomoct. Hochu, má Ithaka!” Zvedl se a vzal přítele za rameno. „Pojď, Danny, půjdeme,” řekl.

„Myslíš, že vaši budou překvapeni, až tě uvidí?” zeptal se Danny. „No, počkej, až mě uvidí naši. Ti začnou překvapením šilhat.”

Oba hoši kráčeli společně podél bloků domů. Byla to ulice, v níž měl pan Ara tržnici. Najednou se rozběhli, jeden běžel nahoru na verandu jednoho domu a druhý na verandu sousedního domu. Alf Rife přiběhl zezadu přes dvůr a stál na zahrádce mezi oběma domy a díval se. Přední dveře obou domů se současně otevřely. Ženy, které otevřely dveře, současně objaly oba hochy. A nyní se přidávali i muži a hoši a dívky a ženy a všichni vojáky objímali. Zdálo se však, že došlo k záměně. Alf Rife na to přišel první a začal křičet z plného hrdla.

„To není ten pravý,” křičel, „to není ten pravý! To je Danny Booth, sousedčin hoch! Vrátil se domů. Bydlí vedle. Spletl si dům. Mysleli jsme, že je to náš kluk. Je to chlapec paní Boothové. Náš hoch tamhle líbá paní Boothovou. Tohle není ten pravý, mami, tohle není ten pravý!“ „Oh, nazdar, Danny,“ řekla paní Rifeová Dannymu Boothovi. „Mysleli jsme, že jsi Henry.“

„Ale to nevadí, paní Rifeová,” řekl Danny. „Půjdu teď zase k nám a políbím maminku. Pojďte k nám taky.“

Na verandě druhého domu Henry Rife řekl: „Dobrý den, paní Boothová. Pojďte k nám, všichni. To je opravdu krásné, že vás vidím, paní Boothová.” Znovu ji políbil. „Danny je tamhle na naší verandě a líbá mou matku.”

Obě zahrádky se zaplnily lidmi, kteří odcházeli a přicházeli v jakémsi radostném zmatku, a chlapec Alf Rife křičel znovu a znovu: „To nebyl ten pravý, to nebyl ten pravý! Přišel do nepravého domu! Bydlí vedle. Hej, Henry - tady je maminka! Tamto je paní Boothová! Spletl sis dům, Henry!”