Krylogie (Karel Kryl)

KARAVANA MRAKŮ

Slunce je zlatou skobou

na obloze přibitý

pod sluncem sedlo kožený

Pod sedlem kůň, pod koněm

moje boty rozbitý

a starý ruce zedřený

Dopředu jít

s tou karavanou mraků

Schovat svou pleš

pod stetson děravý

len kousek jít

jen chvíli, do soumraku

až tam, kde svítí město

město bělavý

Vítr si tiše hvízdá

po silnici spálený

v tom městě nikdo nezdraví

Šerif i soudce – gangstři

oba řádně zvolený

a lidi strachem nezdravý

Sto cizejch zabíječů

s pistolema skotačí

a zákon džungle panuje

Provazník plete smyčky

Hrobař kopat nestačí

a truhlář rakve hobluje

V městě je řád

a pro každýho práce

Buď ještě rád

když huba voněmí

Může tě hřát

že nejseš na oprátce

nebo že neležíš pár inčů

pod zemí

Slunce je zlatou skobou

na obloze přibitý

pod sluncem sedlo kožený

Pod sedlem kůň, pod koněm

moje nohy rozbitý

a starý ruce zedřený

Pryč odtud jít

s tou karavanou mraků

kde tichej dům

a pušky rezavý

Orat a sít

od rána do soumraku

a nechat zapomenout

srdce bolavý

Snad tu mohlo dojít k omylu. Domněnkou, že jsem psal písničky toliko u příležitosti. Ale tak tomu nebylo, namoutě, neblábolím! Vyšla sice knížka – vydal jsem vlastním nákladem co bibliofilii sedm básniček na zrcadlo, psal básničky a bifloval slovíčka v řeči germánské. Ale i písně psány. Předjaří čtyřiasedmdesátého bylo sněžné. Sněhem obdařené, na sníh bohaté. Nosil jsem ženě Evě květiny, kterak se patří na řádného pana manžela. A taky lilie jsme přinesl. Ale ne bílé lilie, nýbrž bílé, které měly uvnitř okvětí purpurové zbarvení, do kraje pak červeně žíhány. A tak mě napadl příběh. Pohádka, taková. Pak jsme tu písničku zpívali se ženou dvojhlasně. Z důvodů, jež snadno si domysleti, nahrál jsem ji poté playbackem. Taky dvojhlasně. I když ten druhý hlas byl původně určen pro altový part.