BRIDGE
Seděl jsem u vody
baštil jsem paštiku
Že jsem měl důvody
stražil jsem na štiku
Stražil jsem na štiku
popíjel truňk
načež se z rybníku
ozvalo: Žbluňk!
Spatřil jsem zmámený
slečinku kouzelnou
Házela kameny
ručinkou sádelnou
Že jsem měl upito
několik piv
já staré kopyto
jsem na ni kýv
Sedla si na hýždě
k rybníku na blatech
Rozsedla hlemýždě
měla flek na šatech
Měla flek na šatech
na šatech flek
V červenejch kaťatech
jsem si k ní klek
„Koukněte slečinko
nedbejte na fleky
Zhubněte malinko
obujte kramfleky
přijdete z prádelny –
– flek bude pryč
Svět bude nádherný
budem hrát bridge!“
Seděla v čepečku –
slzičky na kraji:
„I vy můj blbečku
já karty nehraji
Hraji jen maryjáš
kanastu skat
Že jste jak Goliáš
chci s vámi hrát!“
Než jsem se dobelhal
s kanastou kapesní
slečinku obelhal
sličný pan nadlesní
Sličný pan nadlesní
nadlesní pán
čepičku noblesní
zkřížil mi plán
Tak se té slečince
dostalo pohybu
Já sedím v houštince
a stražím na rybu
Smířím se s kapříkem
pak půjdu pryč
zahrát si s lesníkem
bridge
Jsme trochu staří na pastelky
a na sny z písku uhnětené
Sudičky chrápou u vřetene
a žlutý pes je středně velký
ten středně velký
žlutý
lev…
Pak už časem zbylo příliš málo času ku psaní, věnoval jsem se spíše přežití milostných šoků, explozím vztahů, a to i přátelských, tříbení se tomu říká suchým sociologickým způsobem, ale já nebyl nikdy z těch, kdož dokážou tříbit; své dny trávil jsem posléze rozvodovými záležitostmi, stěhováním se, návraty do nedefinitivy, pokusy o přežití nocí a dní, neb prázdno zbylo, prázdno. A jak jsem tak – ve staronovém obydlí pro sólisty – seděl a civěl na počtvrté vytapetovanou stěnu, došlo mi, že dlužno nalézti sobě práci, jinak že jeden zcvokatí. Začal jsem pozvolna vybalovat bedny – a kápl jsem na kousíček básnění, na pět osmiverší, odkdysi; osmiverší, která jsem vláčel už po několik let s sebou, z místa na místo, z obydlí do příbytku.
Původně jsem to chtěl jenom přečíst. Pak malounko pokračovat v jízdě. Ale pak jsem se rozjel. Při vzpomínání, které předchází vystřízlivění, začala tehdy vlastně dvouletá práce na poetickém scénáři. Ani jsem tehdy netušil, že to budu schopen dopsat. Ale mezitím jest vše hotovo, a mělo by to vyjít – a bohdá vyjde – u Škvoreckejch v Torontě. Snad kousek na ukázku:
Snad odjet… Co já vím!
Odtud!… A nechat sebe
se srdcem bolavým
za sebou… Modré nebe…
barevné kamínky
a rána přelíbezná…
Žít, kde tě nikdo nezná
a nemít vzpomínky!…
Však býti cizincem?!
Tvá ústa plná slůvek
zarostou žabincem!…
Chceš plavat na ostrůvek
leč vprostřed jezera
vždy utopíš se v křeči!…
Neotesanost řeči!!.
Zjitra i zvečera
být němý… bezbranný…
Bez háčku ryby lovit!
…Mít jazyk svázaný…
Nikdy se nevyslovit.
Jak mrzák beznohý
jenž vábí pannu k tanci
postrádat eleganci?
Ne!!!… Sbírat z oblohy
zelená oblaka!…
… Opojen plouti světy!
Přivázat na draka
slabiky, slůvka, věty
zlehounka hovořit
jazykem milování!!!
Oddat se čarování
a ne se pitvořit
Nežvanit u řízku
tupě a kostrbatě!
Být… Bohu… nablízku…
Nořit se do závratě!
Mít ze slov čtyřspřeží
vět, které tryskem letí
na křídlech ze souvětí
po bílém pobřeží…
Takový malý kousek ze scénáře pro osm postav. Časem jsem tomu dal pracovní název Romeo. Ale nakonec to vyjde s titulem Slovíčka. A byly Vánoce, zase jednou. A Silvestr. Bylo dlužno sepsati něco pro kamarády na druhé straně. Co je koneckonců přátelům do číchsi osobních trablů? – Nu, možná, že jsem se pletl; vezme-li to člověk dle úsloví „Podle sebe soudím tebe“, mne osobně situace na druhé straně zajímat nepřestala. Ono gulášově progresivní hnípání. Stav „Jakoby se nic nedělo“. A tak – ne pro Vánoce, ale pro Silvestrovský pořad – dvě písničky. Ta první – Z ohlasů písní ruských – se vyznačuje textařinou, respektive rýmováním.
