A tak se stalo, že jsem se stal neočekávaně jediným svědkem závěrečného aktu tragedie, jež se tak dlouho vznášela nad pr. důch. Vonáskem a Sádlem.
Spatřil jsem je už zdaleka, jak je vyhodili z hospody U kocoura.
Snad měli taky namířeno ke Glaubicům, zprvu se tak alespoň zdálo.
Vonásek však usedl na obrubu známé morové kašny, jal se vzdychati a já jsem se na chvilku nerozhodně zastavil ve stínu, nevěda, jak bych kolem proklouzl. Sádlo stál nad ním, trochu bokem zezadu a vzdychal taky. Letitá závist a zášť cloumala zřejmě jeho svědomím. Tu vytáhl Sádlo z pod kabátu řeznickou sekeru a Vonáska jí do hlavy praštil, až vejpůl ji rozsekl. Vonásek se pomalu, klidně a mlčky přehoupl do kašny. Popošel jsem blíž, neboť jsem přes svou obvyklou nezvědavost přece jen chtěl blíže vidět, co se děje. Sádlo dlouho mlčky stál nad kašnou se sekyrou v ruce a nevšímal si ani projíždějících aut, ani mne, který jsem se zastavil až hodně blízko u něho. Jen smutně pokyvoval hlavou a cítil jsem, že to nad vlastním osudem. Nemýlil jsem se v tom, neboť posléze Sádlo s těžkým povzdechem pronesl hluboká slova:
„Vonásku, Vonásku, ty sis přeci jenom vždycky uměl vybrat to nejlepší.“
Což zajisté za daných okolností bylo to nejmoudřejší, co mohlo býti řečeno.
Tu zimu bylo i počasí ožralé nebo aspoň nenormální. V půli února ještě nebylo po sněhu ani tuchy a jen tři-čtyři dni bylo maximálně dva stupně pod nulou. Ale pak konečně jednoho večera začal padat sníh, ovšem jen takový poprašek jako jíní, a po půl hodině stejně sněžit přestalo a tento tenounký poprašek, který aspoň na jednu noc okrášlil chodníky a střechy, zítra dopoledne beze zbytku roztaje.
Bylo ten večer asi tak večera půle, ale lidi po ulicích žádní, jako po vymření to tu bylo, a já jsem se nezvykle střízlivý vracel pomaloučku z procházení se po Kampě Nerudovkou domů.
Jak jsem zvyklý, mluvil jsem si sám pro sebe. Ta liščí pitomost se stárnutím mi znovu přišla na mysl a dohromady s tím mým dumáním o pánubohu mi to dělalo náladu na nic.
„Tak tedy předně -,“ říkal jsem si už cestou přes Malostranský rynk, „tahle moudrost o stárnutí může být moudrostí zvířat, rostlin, kamení nebo galaxií, nebo, prosím, i nějakého libovolného demiurga, který by tu pitomost všecku byl stvořil, - protože ten pak si musí přát, aby mu jeho stvoření nepřerostlo přes hlavu. Ale není to moudrost Boha ani moudrost člověka. Co je to moudrost Boha, který je ostatně pouze osou, kolem níž se jen točíme, a žádný stvořitel ani šafář, který nám dává na prdel, nebo naopak krejcar na pivo, - co je moudrostí Boha, nevím. Snad jen právě to, že je oporou všemu, aniž by to buzeroval nějakými pitomými radami. Ale co je moudrostí člověka, vím, neboť je to nad slunce jasnější a řve to na nás dnes už z každé vteřiny času a z každého smetí pod nohama: je to bouřit se, bouřit se a bouřit se, protože jedině tento postoj je za všech okolností oprávněný.
Je sranda, že nám v Evropě to muselo trvat dva a půl tisíce let naší zázračné anticko-křesťansko-árijské kultury, než to nakousl aspoň André Breton po druhé světové válce, a že v Číně zmilitký předseda Mao to dokázal říct rovnou a na plnou hubu.
To tedy předně.
Za druhé - pánbůh by z našeho lidského utrpení, ze zodpovědnosti za ně, z povinnosti pěkně a řádně za ně zaplatit nebo být potrestán, vyklouzl víc než moc lacino, aby se mi kamufloval jenom jako ,rein-ontologischer' problém, který je nepochybně možno zdárně (a efektivně i z hlediska technické praxe dokonce - ta prdel!) řešit v rovině tak řečeného ,ontologického pole'. Je tu alespoň ještě jedno kritérium, jemuž musí můj drahej milej pánbůh vyhovovat, a to je kritérium etiky. (Samozřejmě ne toho, co je dosud etikou nazýváno, je ale jenom biologickou fekálií.) Etiky, která je nesuspendovatelná a nerelativní - a jež musí být stejně smysluplná pro existenci kamene jako pro existenci Boha. A královskou lučavkou takovéto etiky je ,absolutní etická situace a otázka': jak se vyhodnocuje taková eventuální existence, která nemá žádný př…
