Zápis o vyprávění pana Brunhoffera jsem učinil až třetí večer, neboť tak dlouho mě trápila indispozice. Za několik dní jsem pak byl na koncertě. Rudolfinum je sice za mostem, ale počítám je z důvodů osobně sentimentálních a neosobně estetických za příslušenství svého lokálpatriotismu. V posledních letech tam bývám častěji než dříve, protože jsem na sebe neprozřetelně uvalil břemeno vyvenčovat potomka své někdejší přítelkyně, která je příliš líná, a tak s ním chodit nemůže. Znamená to vláčet se s tím dvanáctiletým subjektem aspoň jednou týdně po koncertech a po divadlech, což mi žere tolik času, že bych raději držel pár facek. Ale když to nedělá jiný, musím to tedy dělat sám. I když se vyhýbáme, pokud to jde, předimpresionistické muzice (tu ať si poslouchá drahej milej z rozhlasu po drátě), očistci žádný člověk z ženy zrozený neujde a skoro na každém koncertě musím už po dvacáté poslouchat nejrůznější Beethoveny, což je pykání značně trpké. Ale kde jsou ty doby Novotného socialismu s českou tváří, kdy jsme si mohli v tomtéž Rudolfinu poslouchat dokonce elektronickou hudbu, ba přímo, světe zboř se, i Stockhausena osobně. Teď jsem rád, když znovu uslyším aspoň Janáčka. Však taky tenkrát na ty šoky pro snoby (jak jsem to už na svém místě citoval) chodili jen samí mladí kluci a holky, s kterými jsme se potkávali i na výstavách, kdežto dnes je na tom Schumannovi a Beethovenovi zase pěkně nabito.
Podle svých nejlepších sil vysvětliv svému společníku co, kdo, kdy, jak a nač si má hlavně dávat pozor, snažil jsem se po přestávce neslyšet speciální slovenský soubor hrát jako na flašinet a bloudil jsem očima po sále. Seděli jsme na balkoně přímo nad pódiem. Byl jsem ten večer unaven, nebo zarmoucen, či co, protože najednou mě to nakoplo. Ve vyrovnaných řadách seděla pode mnou ta kulturní maloburžoasie a několik desítek jejich upraveně fousatých potomků, tolikrát právě u nás dějinami převálcovaná, naposled před sotva pěti lety, ale pořád bujará jak nezmar. S unylými pohledy zírali na pódium pánové a dámy, kteří sice nemají jachtu na Côte d'Azur a jistě nepatří k pravé jet-set (u nás taky nenosí smokingy a za lístek na koncert platí opravdu jen pár šesťáků), kteří si však furt dál předvádějí, že jsou naše (a co by naše: naprosto světová!) elita, i kdyby se roztekli na svých křeslech jako sulc. Támhle sedí vyhozený ředitel Národního muzea, támhle souč. řed. Nár. muzea, támhle sedí vyhozený předseda Svazu spisovatelů, tuhle prověřený předseda Svazu spisovatelů, támhle podpostelový hrdina roku 1968 Čestmír Císař s celou svitou, tuhle národní diplomat Adolf Hoffmeister se svojí svitou atd. do nekonečna. Jedni mají tučnou penzi, druzí ještě tučnější plat, každý má venku zaparkované auto a zítra pojedou na svá venkovská sídla, jimž skromně říkají chalupy. Obroda - neobroda, okupace - neokupace, vyloučení ze strany - nevyloučení ze strany, zářivá elita ducha a korupce se tu sešla prošedši zajímavou hrou škatule škatule hejbejte se, zase si na pár let může dát oddych a kochat se svou báječností. A i většina těch prima oháknutejch, fousatejch a vlasatejch mladíků se svejma podřimujícíma flundrama se k nim plně hlásí.
Tohle nevyplenitelné semeniště arogance, podlézavosti a profitářství sedí prosím zde, v zemi, která je naprostým slepým střevem společnosti všeobecného blahobytu, protože se svým zbankrotovaným hospodářstvím (ve více než polovině závodů vyrábíme na strojích padesát i více let starých), a programovou už nepracovitostí (kdo nekrade, okrádá rodinu - když se dělá, tak na melouších v pracovní době), s bezpříkladně zparalytičtělou organizací práce atd. atd. - vždyť aspoň u nás to přece každý ví a cožpak ví, denně sám svým životem o tom dosvědčuje - si tato země nevydělává doslova ani na krajíc chleba pro své občany. Tedy v tomto neplodném a slepém střevu společnosti všeobecného blahobytu, které je uměle udržováno na úrovni pouze a jedině proto, protože spol. všeob. blahobytu si klidně dovolí nechat chcípat čtyři pětiny lidstva, ale …
