A tak se stalo, že jsem se stal neočekávaně jediným svědkem závěrečného aktu tragedie, jež se tak dlouho vznášela nad pr. důch. Vonáskem a Sádlem.
Spatřil jsem je už zdaleka, jak je vyhodili z hospody U kocoura.
Snad měli taky namířeno ke Glaubicům, zprvu se tak alespoň zdálo.
Vonásek však usedl na obrubu známé morové kašny, jal se vzdychati a já jsem se na chvilku nerozhodně zastavil ve stínu, nevěda, jak bych kolem proklouzl. Sádlo stál nad ním, trochu bokem zezadu a vzdychal taky. Letitá závist a zášť cloumala zřejmě jeho svědomím. Tu vytáhl Sádlo z pod kabátu řeznickou sekeru a Vonáska jí do hlavy praštil, až vejpůl ji rozsekl. Vonásek se pomalu, klidně a mlčky přehoupl do kašny. Popošel jsem blíž, neboť jsem přes svou obvyklou nezvědavost přece jen chtěl blíže vidět, co se děje. Sádlo dlouho mlčky stál nad kašnou se sekyrou v ruce a nevšímal si ani projíždějících aut, ani mne, který jsem se zastavil až hodně blízko u něho. Jen smutně pokyvoval hlavou a cítil jsem, že to nad vlastním osudem. Nemýlil jsem se v tom, neboť posléze Sádlo s těžkým povzdechem pronesl hluboká slova:
„Vonásku, Vonásku, ty sis přeci jenom vždycky uměl vybrat to nejlepší.“
Což zajisté za daných okolností bylo to nejmoudřejší, co mohlo býti řečeno.
Tu zimu bylo i počasí ožralé nebo aspoň nenormální. V půli února ještě nebylo po sněhu ani tuchy a jen tři-čtyři dni bylo maximálně dva stupně pod nulou. Ale pak konečně jednoho večera začal padat sníh, ovšem jen takový poprašek jako jíní, a po půl hodině stejně sněžit přestalo a tento tenounký poprašek, který aspoň na jednu noc okrášlil chodníky a střechy, zítra dopoledne beze zbytku roztaje.
Bylo ten večer asi tak večera půle, ale lidi po ulicích žádní, jako po vymření to tu bylo, a já jsem se nezvykle střízlivý vracel pomaloučku z procházení se po Kampě Nerudovkou domů.
Jak jsem zvyklý, mluvil jsem si sám pro sebe. Ta liščí pitomost se stárnutím mi znovu přišla na mysl a dohromady s tím mým dumáním o pánubohu mi to dělalo náladu na nic.
„Tak tedy předně -,“ říkal jsem si už cestou přes Malostranský rynk, „tahle moudrost o stárnutí může být moudrostí zvířat, rostlin, kamení nebo galaxií, nebo, prosím, i nějakého libovolného demiurga, který by tu pitomost všecku byl stvořil, - protože ten pak si musí přát, aby mu jeho stvoření nepřerostlo přes hlavu. Ale není to moudrost Boha ani moudrost člověka. Co je to moudrost Boha, který je ostatně pouze osou, kolem níž se jen točíme, a žádný stvořitel ani šafář, který nám dává na prdel, nebo naopak krejcar na pivo, - co je moudrostí Boha, nevím. Snad jen právě to, že je oporou všemu, aniž by to buzeroval nějakými pitomými radami. Ale co je moudrostí člověka, vím, neboť je to nad slunce jasnější a řve to na nás dnes už z každé vteřiny času a z každého smetí pod nohama: je to bouřit se, bouřit se a bouřit se, protože jedině tento postoj je za všech okolností oprávněný.
Je sranda, že nám v Evropě to muselo trvat dva a půl tisíce let naší zázračné anticko-křesťansko-árijské kultury, než to nakousl aspoň André Breton po druhé světové válce, a že v Číně zmilitký předseda Mao to dokázal říct rovnou a na plnou hubu.
To tedy předně.
Za druhé - pánbůh by z našeho lidského utrpení, ze zodpovědnosti za ně, z povinnosti pěkně a řádně za ně zaplatit nebo být potrestán, vyklouzl víc než moc lacino, aby se mi kamufloval jenom jako ,rein-ontologischer' problém, který je nepochybně možno zdárně (a efektivně i z hlediska technické praxe dokonce - ta prdel!) řešit v rovině tak řečeného ,ontologického pole'. Je tu alespoň ještě jedno kritérium, jemuž musí můj drahej milej pánbůh vyhovovat, a to je kritérium etiky. (Samozřejmě ne toho, co je dosud etikou nazýváno, je ale jenom biologickou fekálií.) Etiky, která je nesuspendovatelná a nerelativní - a jež musí být stejně smysluplná pro existenci kamene jako pro existenci Boha. A královskou lučavkou takovéto etiky je ,absolutní etická situace a otázka': jak se vyhodnocuje taková eventuální existence, která nemá žádný představitelný, žádný možný impakt vůči ostatnímu universu. Prostá duše ať si představí třeba to, že naše planetární soustava je nějakým ,absurdním nedopatřením' tak odizolována od ostatního jsoucna, že ničím, ani svou existencí, ani svým rozpadem na atomy, nemá, nebude, prostě nemůže mít nejmenší vliv (tím méně přínos!), nejmenší impakt vůči ostatnímu vesmíru. Že tedy ať tu děláme, co děláme, ontologicky k hovnu jesti a pohyb ontologična se děje naprosto mimo nás: my k němu nepatříme, ani svou eventuální negací k němu nijak nepřispějeme.
A v této absurdní opuštěnosti ode všeho je nutno položit otázku po absolutních etických normách! Kdepak ,rein-Ontologie'! To by bylo k smíchu laciné!
Tak to za druhé.
A za třetí: milej drahej, já ti nejsem, nebudu a nechci a odmítám být mluvčím, a to za všech okolností! Nejsem nijak posedlý pýchou a klidně jsem držel a budu držet, když i pro posměch všem lidem jsem byl a budu dál zcela směšnou hlásnou troubou maoistické revoluce, hlásnou troubou, která první letí do starého železa jako nepotřebná a zbytečně připomínající heroické řvaní, k němuž byla používána. To vše věda, nestyděl jsem se a nestydím, a ani zas nějak diabolicky na to pyšný nejsem. Sám nad sebou potřásám hlavou, jaký jsem to pitomec. Ale tobě, drahej zlatej, nechci a odmítám být mluvčím, to račiž přenechat těm, kteří o to stojí, pídí se po tom a jen se třesou, aby mohli být tvými ústy a pěti ti ku chvále. Mě z toho jednou provždy vynechej. Tak jako nestojím o žádné osvícení, spásu, nirvánu, či vím já co, prostě o nic, a stavím se zcela mimo (neboť není pravda, že není možné se postavit mimo), tak nestojím o to, abych byl tím, v němž se tobě zalíbilo. Jediné, co chci, je zrentgenovat si tě. A tu mi věř jedno: nebudu-li to já (a to věru asi vzhledem k svému pokročilému věku a k dětským střevíčkům, v nichž ještě my lidé chodíme ve všem všudy, nebudu), bude to už brzo, z hlediska kosmického času velmi brzo, kdy přijde ještě větší a horší bestie, která to dokáže, která to udělá, která si tě zrentgenuje - neboť je to principiálně možné. Principiálně možné právě proto, protože ty sám tomu chceš. Neodtrhuješ se od nás, neodtrhuješ se od universa, víš, že zánik universa je i tvým zánikem, a jde ti o totéž, oč nám: abychom po věcích věků dosáhli konečně sebeidentity, v níž právě i ty budeš plně integrován a v tomto aktu dosáhli pozitivního vyústění a uzavření veškerého existování. Neboť bědné je.
A proto mám k tobě velmi pozitivní vztah. Udělám vše, co budu umět, abych tě ,rehabilitoval', neboť, jak víš, drtivá většina lidí dnes o tobě nechce ani slyšet a kdo o tobě praví, že jsi, je pokládán za idiota nebo nebezpečně reakční individuum.
Rehabilitovat tě před vědci! To radši všechny Heraklovy práce!
Před teology! Před prostým lidem! Před ideology konzumní společnost! Vskutku jsem se radši měl dát na čističe stok.
Ale budu to dělat. Ostudu, kterou za to sklidím, si házím pod postel. Jenom však si nemysli, že budu tvým mluvčím! Doufám, že aspoň ty chápeš ten rozdíl.“
Tak jsem si povídal, že nebylo chodců, nebylo, kdo by se nade mnou pozastavil, jako jinak obvykle.
Zastavoval jsem se přitom, a protože čerstvý sníh se mi převelice líbil, obcházel jsem náměstí asi dvakrát dokola.
„Přijímám námitku jenom v jedné věci: že bohužel nevím, co je to pokora.
Opravdu doufám, že nejsem pyšný v tom metafyzickém slova smyslu - ale pokorný taky nejsem.
Možná že mi to chybí.
Možná že to je ,das gewisse Etwas', co teprve umožní člověku prorazit hlavou tu mlhu, jíž jsme obklopeni a kterou jinak jen velmi pracně rozptylujeme baterkou. Už mluvím, pravda, jako flanďák, ale když se nestydím ani za to, že si honím ocas, nebudu se přece stydět ani za tohle.
Možná že kvůli tomu, že nemám pokoru, nejsem ani schopen mít rád sebe a život vůbec. A to je velmi nepříjemný stav, jsme-li nuceni žít.
Možná že pokora souvisí s láskou, s tou láskou, jak jsem ji vždycky chtěl cítit, jak jsem pro ni tolik plakal a nevyplakal si ji.
Ale být pokorný vůči něčemu, co je silnější než my, vládne nad námi a mává nám nad hlavou Damoklovým mečem - není žádná přednost, jenom zbabělost a pro poseroutky z nouze ctnost.
A být pokorný vůči něčemu, co je kvantitativně blbější než já - to prostě nedokážu. Je snad to ale právě pokora?
Mohu být pokorný vůči chudým, nemocným, bezbranným a pod. - ale nedokážu být pokorný vůči blbému a přitom tyranskému hovadu, jako je bios.
Je to zajímavé - vůči kamení a vodám necítím zášť - i když často meteorologické poměry mě nasírají tak, že jejich nepřízeň béřu jako úplný neurotik jakoby osobně vůči mně namířenou a tím sobě ztěžuji život a jim křivdím. Bios však nenávidím hlubokou metafysickou záští, neboť ten (a ne meteorologie) mnou mlátí, až mě umlátí, a přitom mi svou blbostí nesahá ani po paty. Mohu vůči němu cítit pokoru? Cítit ji za sebe i za všechny ostatní živočichy, jež bezbranné ničí? To mi připadá, jako bych měl mít pokoru k ďáblu.“
Poznal jsem, že jsem opět upadl do neplodného rozčilení, v němž přestávám být pánem svého rozumu. Tak tedy rychle domů, k Julii, vzít si prášky a spát. Vzhůru do Nerudovky, která je tak krásná!
A vysrat se na věci. Vím, že nemiluji život, ani sama sebe - a že právě proto postrádám taky jakoukoli naději. Nevím prostě ani, co to má být. I když naprosto poctivě jsem „ontologickým optimistou“. Ale racionální optimismus a naděje skutečně nejsou totožné. A každému mohu dosvědčit, že bez naděje je žití pusté.
Kdo chce dál žít bez naděje, musí mít sveřepou sílu. A já už mám síly pomálu.
Šel jsem pomalu prostředkem ulice a už z dálky jsem až nahoře před naším domem viděl pod lucernou malého čtyřletého Leonka Bajzů, který si hraje sám na chodbě nebo na ulici, pokud si doma nespočítají všech jedenáct dětí a nejdou ho hledat. Leonek si hrál sám s nějakým bílým míčkem. Vyhazoval si ho a chytal tak dovedně, jak bych já pochopitelně nikdy nesvedl. Ale byl jsem asi v půli kopce, něco nad rumunským velvyslanectvím, když mu míček utekl a rozkutálel se přímo ke mně. Leonek ho chtěl chytit, ale brzy toho nechal. Míček se nekutálel příliš rychle, ale Leonek má slabý rozum a ve všem, co počne, je velmi nerozhodný, tak i teď se brzo zastavil.
Chtěl jsem míček chytit a donést mu ho, kulil se přímo na mě a nic se mi nezdálo jednoduššího. Rozkročmo a sehnut jsem se připravil. Míček poposkočil nad kanálovou mříží, nabral si to trochu víc doprava a já, když jsem ho chtěl zadržet nohou, minul jsem ho pochopitelně a tak tak že neuklouzl. Pomalu jsem došel nahoru až k Leonkovi, opatrně jsem ho pohladil po hlavě, protože mám vždycky strach, že od něho dostanu blechy, a slíbil jsem mu, že mu zítra koupím nový.
O svém zážitku jsem pak zcela proti svému zvyku neřekl Julii nic, protože mi to připadalo příliš blbé. Byl jsem totiž ve střízlivém stavu.
Sníh ovšem opravdu do dvanácti sešel, a když jsem se po probuzení asi ve dvě hodiny dostal ven, nebylo z něho dokonce ani blátivo.
Scházel jsem Nerudovkou dolů, našel místo, kde jsem včera míč nepochytil, postál u něho a díval se na všechny, kteří spěchali dolů a supěli nahoru, na kluky a holky, kteří běželi ze školičky, na udřené našminkované ženské, které se vlekly s taškami nákupu po ranní směně domů, na vlasatce, kteří už mířili do prvních otevřených hospod, na strážníky, přešlapující před velvyslanectvími a zaskakující do bistra Valdštejn na pivo, na oblohu, která nevěštila nic dobrého, a na auta, která tu frčela zakázanou rychlostí, na což za rohem doplatí, neboť tam na ně číhají esenbáci. Všechno bylo ještě stejnější než dřív. Domnívám se, že to je věkem. Viděl jsem, že v barácích kolem mne, v květinách za oknem, v lidech okolo ani ve mně samém se neusadilo nic nového.
A tak já sám jsem od té doby až do dnešního dne taky nepocítil žádnou změnu ve svém cítění a trápení. Ani Buddha, ani Ježíš Kristus, ani kdokoli neproběhli kolem nás nijak než onen balónek kolem mne a neučinili, že bychom od té chvíle nemuseli stejně zas řešit všechno sami. Ukázali nám jenom to, že řešit je co, a ne že řešit není co. Maximálně nám ukázali nějak jeden z možných způsobů řešení, jimž však obvykle stejně nerozumíme.
Není na mně, abych se divil, není vůbec na nás, abychom se divili, a to z toho prostého důvodu, že ničemu nerozumíme. Proto taky, když jsem se večer zase vracel z procházky domů, nepodivil jsem se, když jsem právě dnes dveřmi U slunců zaslechl mně už známé chrchlání a kašlání starého Masaryka, jejž jsem tolik týdnů marně hledal. A vešel jsem zrovna včas, abych si přistavil ke kulatému stolu za plentou u dveří židli, než začal vyprávět.
Nijak nepřipomenul, že jde o pokračování zkazky kdysi započaté, takže ti stolovníci, kteří tehdy u toho nebyli, nechápali ani za mák, o čem vlastně má být řeč. Spustil naráz a s klidem, jako by se byl odmlčel před pěti minutami.
„Dnes jsme se v poledne dívali, jak přijeli Saracéni a rozkopali hrob strýčka Odona, kříž, který jsme postavili, poplivali a zahodili a byli by určitě vytáhli i samého strýčka, kdyby nebyl přijel cvalem Saladinův rytíř v běloskvoucím turbanu, aby je všechny bičem zahnal a nám nahoru zavolal neuctivější poručení svého pána. Já umím arabsky dobře, ale nebyla bych dovedla odpovědět tak pohotově a zdvořile jako můj manžel, který jistě je jedním z nejlepších králů Jeruzalémských. Saladinův rytíř seskočil a poklekl před ním na jedno koleno a můj manžel mu galantně pokynul hlavou.“
Nedobrovolným posluchačům trvalo chvíli než si uvědomili, že děd hovoří, a než trochu ztichli. Bylo lépe slyšet beatovou muziku, kterou si dále v sále pouštěli z magnetofonu.
„Ale kříž už na hrobě strýčka Odona nevztyčili, protože to jsou Saracéni, a to nás oba, mne i mého krále, velmi lítostilo. Tedy jsme vyčkali do půlnoci a vypravili se ven znova. Noc byla daleko černější než včera, protože celou oblohu už zvečera zatáhly mraky, začal dout studený vítr z hor a skoro jsem počítala, že bude padat sníh, jako jednou, když jsem byla malá. Ale písek všude kol kolem svítil, neboť na něm byla jinovatka, a my jsme snadno našli strýčka Odona. A tu jsem zůstala stát a jenom jsem se modlila, neboť v jeho hlavách místo kříže vyrostla překrásná černá květina, tak černá, že se blýskala jasem zakaleného meče proti ojíněné poušti a byla obkroužena září jako jsou svatí na obrazech v žaltáři mojí babičky. I můj manžel zůstal překvapením - nikoli nesrdnatostí - stát a divil se. A tu, když jsme se o několik pár kroků blíže odvážili, začala květina zpívat.
Zpívala nejprve zcela tiše, ale my jsme ji zaslechli současně a podívali jsme se na sebe, abychom se tedy vzali za ruce. Tak jsme už kráčeli dál, abychom jí zblízka naslouchali, však než jsme se k ní přiblížili, ocitli jsme se ve vlahém a něžném povětří a sami bez hnutí údů letěli jsme cestou do Damašku.
Věděla jsem, že to je do Damašku, neboť kam by to mohlo býti jinam. Hned jsem si vzpomněla, koho cestou potkáme. Vždyť tu všude jsme v zemi Svaté, kde vše, co známe a več věříme, se stalo, a tak i jistě nadále stává. Leč najednou jsem si pomyslela, Bůh všemohoucí buď nade mnou, že potkal-li Pavel Ježíše Krista, Spasitele našeho, v nějž před tím zanic nevěřil, pak třeba my potkáme Mahometa a pak, co budu dělat?“
„Jo!“ povídal Sádlo, jenž se tu náhle zjevil.
„Sto padesát rytířů s malomocným králem v nosítkách minulo Mrtvé moře a přicválalo na dohled Keraku.
Králi to bylo tlumočeno senešalem království znameními již dávno na královském dvoře domluvenými. Král podobným způsobem vydal rozkaz k útoku. Sultán ve svém stanu popíjel pomerančovou šťávu chlazenou čerstvým sněhem z Hebronských hor, který poslové donášeli několikrát denně. Podivil se. Přikázal porubat rytíře a pak ustoupil, aby král jeruzalémský vstoupil do hradu, jak přísluší, a odvedl dědičku, manžela i svatební hosty, po jejichž odchodu bude hrad zbořen.“
„Tak jest,“ řekl Vonáskův duch vznášející se ve své sklenici.
„Celou cestu do Damašku svítila kolem nás světla hvězd a, jak říkal Hugo,“ - už jsem se nenamáhal opravovat nesprávná vlastní jména - „pochodně andělů, neboť bylo vidět i tu nejmenší podrobnost, motýly, broučky sající z bodláčí a zázračné květiny, které v poušti nikterak nerozkvétají, ale jen v zahradách našeho paláce v Akkře, kam prý dovezli v lodích půdu až z naší daleké francouzské země (ať Bůh všemohoucí chrání našeho pana bratrance, krále Filipa).“
„Nu -“ řekl páter-vyklouz.
„Já jsem přece jen nesnadno viděla všechnu tu krásu - to mi teď diktuje můj manžel král Hugo - protože jsem se přesmoc bála, že uvidím Mahometa, jako svatý Pavel, třeba že ten viděl našeho Pána. Ale neviděla jsem nic, třebaže mě Hugo zase doplňuje, že jsme viděli převelikou záři ještě na půl cestě před Damaškem a v ní byl sám - nechci říct kdo. Ale Hugo je příliš sečtělý v saracénských rukopisech, takže si možná myslel bůhvíco. (Bude opravdu pravým králem Jeruzalémským?) Ale v Damašku městě nás nesl vítr před sám portál královského paláce a tu hradní stráž seskočila s koní a rozprostřevši před námi své hábity, ukazovala nám jen kloněním hlav cestu k bráně, která, když se otevřela, vydala ze dvorů paláce takovou vůni růží, že se až hlava zatočila, a tu už jsem stála - i můj manžel - před trůnem krále Saladina, jenž po třech stupních z něho sestoupil, klekl na pravé koleno a na malíček levé ruky mi navlékl prsten s největším diamantem světa. Pak zatroubili královští heroldi a saracénský kalif přiletěl na divanu z Babylonu a rozprskl se před námi jako mořská pěna, až z něho nic nezbylo, a král Saladin mě chtěl pojmout za manželku, ale já jsem řekla, že se svým manželem hrajeme krásně v ložnici v míč a tu on zesmutněl, protože to neuměl, a když chtěl hrát se mnou v šachy, sám rovnou rozházel figurky, protože věděl, že by prohrál.“
Povozník se na dlouho odmlčel, ale nikdo nic nepovídal. Pomalu jsme pili pivo. Posléze začal znovu, ale hlas mu ještě víc zestárl, je-li to vůbec možné.
„Květina, která černě vykvetla strýčkovi Odonovi na hrobě, kvete tam prý dosud. Vonívá, jak vyprávějí, úžasně, že v celých troskách hradu Keraku nelze Saracénům obývat pro její nesnesitelnou sladkost. Sedím teď v Tyru a jakmile dobudu zpět svého království, půjdu a přivoním si k ní. Hugo i já hrajeme v míč stále lépe, ale zatím jsem ještě nepovila krále Svaté země.
Život je krásný, když je člověk v nejlepším věku jako já, když už mám třináct.“
Tak klesl hlasem, že jsme si mysleli, že dovyprávěl.
„Když král Amalrik opustil Kerak a byl odnesen do Jeruzaléma, vypustil duši v náručí patriarchy Svatého města nevyřknuv slova, neboť již léta nemohl. Lepra sežrala nakonec i jeho srdce. Od třinácti let byl v čele válečných tažení aspoň dvakrát do roka.
Pokud mohl chodit, cválal na koni v čele padesáti až sto rytířů.
Pokud vládl rukama, držel v nich svůj meč a mával jím. Pokud mluvil, vydával rozkazy. Pokud slyšel, poslouchal zprávy z bojiště. Pokud viděl, dohlížel na přiložení královských pečetí.
Pokud byl živ, vládl v Kristu. Pak zemřel a byl uložen k ostatním králům, jejichž kosti byly za necelých sto let vyvlečeny a rozházeny psům v Jeruzalémě.“
„Tak,“ řekl po chvíli zase Vonásek vznášející se ve své sklenici.
Ale ještě nebyl konec. Panský kočí mluvil teď však jako z hlubokého spánku, oči se mu ostatně zavřely již dávno.
„Sedím v Akkře. Huga dávno poslali pryč, protože se zjistilo, že je mým bratrancem. Mým mužem je už pátý král. Celkem pořád rodím děti. Můj strýc král Richard, o němž říkali, že je Srdce lví, pomohl nám hovno. Taky král Saladin je mrtev, bohužel nikoli můj strýc Guy, který je v jednom kuse králem Jeruzalémským, ať mě vyvdají za kohokoliv. Kéž bych se byla narodila až za sto let, až zase Jeruzalém bude městem krále králů. Anebo až v roce 2000, až po nevěřících Saracénech dávno nebude ani stopy a až naopak sestoupí náš Pán a Spasitel a zavolá mne v království Své v míru a pokoji na zemi na všechny věky věků amen. Pak nebude už potřeba, ani abych byla královnou Jeruzalémskou. Budeme všichni v ráji, jakož nám jest jistotou a bezpečným zaslíbením.
Strýčkovi Reynaldovi usekl král Saladin hlavu vlastnoručně dva roky po tom, co jsme byli u něho i s Hugem v Damašku. Květina u bývalého Keraku, kde jsem měla svatbu - svoji první -, kvete prý stále.“
Nějak jsme si domysleli, že skončil. Ale možná že neskončil?
Posluchači však, kteří dosud seděli nezvykle tiše a jakoby smutně, začali teď nadávat.
„To je pěkná pitomost - a vo samejch Židech!“ pronesl Sádlo a koukal jak Vonáska nepozorovaně ze sklenice vylejt pod stůl.
„Kecy vod starýho blba -“ uplivnul si ,pan profesor', jakoby konečně osvobozen.
„A proč nám to vlastně povídal?“ rozhořčil se Sádlo.
„Co to vlastně mělo bejt, dědku?“
„Že oumysle lidský jsou vždycky stejně na hovno,“ pronesl tázaný s ponurým klidem, dal vedle něj sedícímu neznámému turistovi pár facek a vznešeně zmizel.
Byl jsem spokojen.
