KAPITOLA 7
‚SHADY‘ TREE
Břichatý, požitkářsky vyhlížející celník s propoceným podpažím šedé služební košile se líně potloukal kolem Bonda, který stál před kontrolním pultem pod velkým písmenem B, na němž ležela jeho tři zavazadla. Vedle, u pultu pod písmenem C, si Tiffany Caseová vytáhla z kabelky balíček parlamentek a jednu cigaretu si vložila mezi rty. Bond slyšel několik netrpělivých škrtnutí zapalovače a pak ostřejší cvaknutí, jak dívka uložila zapalovač zpět do kabelky a zavřela její uzávěr. Bond cítil, že ho pozoruje. Přál si, aby její příjmení začínalo od Z a byla někde trochu dál. Zarathuštrová? Zachariasová? Zophanyová…?
„Pane Bonde?“
„Ano?“
„Je tohle váš podpis?“
„Ano.“
„Máte jen osobní věci?“
„Ano, nic víc.“
„Dobře, pane Bonde.“ Celník vytrhl ze sešitu celní nálepku a přilepil ji na zavazadlo. Další nálepkou označil jeho diplomatku. Pak se podíval na golfové hole. Zarazil se a podíval se na Bonda.
„Jak vám to střílí, pane Bonde?“
Bond nechápal.
„To jsou golfové hole.“
„Jistě,“ odtušil muž trpělivě, „ale jak vám to střílí? Na kolik úderů děláte kurs?“
Bond zapomněl, že mluví s Američanem. Byl by se nakopl. „Á, tak nějak kolem pětaosmdesáti.“
„Já v životě neprolomil stovku,“ řekl celník a přilepil známku jen několik palců od jednoho z nejtučnějších kontrabandů, který kdy Idlewildem prošel.
„Užijte si dovolenou, pane Bonde.“
„Díky,“ řekl Bond. Pokývl na nosiče a zamířil za svými zavazadly k poslední překážce, dozorčím u dveří. Zde však k žádnému zdržení nedošlo. Muž se sklonil, orazítkoval nálepky a pokynul mu směrem ven.
„Pan Bond?“
Byl to vysoký muž s ostře řezanými rysy, tmavohnědými vlasy a lstivýma očima. Měl hnědé kalhoty a kávově hnědou košili.
„Mám tu pro vás auto.“ Jak se muž obrátil a vykročil za horkým ranním sluncem, Bond si všiml vyboulené zadní kapsy. Bond to odhadl na malorážní automatickou pistoli. Typické, pomyslel si. Jako Mike Hammer.[10] Tihle američtí gangsteři se dali poznat na první pohled. Četli příliš mnoho horrorových komiksů a viděli příliš mnoho filmů.
Vůz byl černý sedan Oldsmobile. Bond nečekal na pokyn a usadil se na přední sedadlo. Nechal na svém novém průvodci, aby řekl nosiči, kam uložit zavazadla, a dal mu spropitné. Když opustili bezútěšnou prérii Idlewildu a vnořili se do řady aut na Van Wyck Parkway, napadlo Bonda, že by měl něco říct.
„Jaké tu máte počasí?“ zeptal se.
„Motá se to kolem stovky,“ odpověděl řidič s pohledem upřeným na silnici.
„To je dost horko,“ poznamenal Bond. „V Londýně teplota málokdy přesáhne pětasedmdesát.“
„Opravdu?“
„Jaký teď máme program?“ zeptal se Bond po delší odmlce.
Muž se podíval do zpětného zrcátka a přejel do středního pruhu. Asi čtvrt míle se zabýval předjížděním aut v pomalém pruhu. Když se dostali na otevřenou silnici, Bond to zkusil znovu. „Ptal jsem se, jaký máme program.“
Řidič mu věnoval letmý pohled. „Chce s vámi mluvit Shady.“
„Vážně?“ řekl Bond. Náhle měl těch lidí plné zuby. Přemýšlel, kdy ze sebe bude moct aspoň část toho břemene shodit. Vyhlídky byly mizerné. Jeho úkolem bylo vydržet a sledovat diamantovou stezku co nejdál. Jakýkoli náznak nezávislého myšlení nebo neochoty ke spolupráci ho mohl prozradit. Musí ze sebe udělat nulu a nulou zůstat. Chce to jen si na to zvyknout.
Dojeli na Manhattan a podél řeky až k čtyřicátým ulicím. V polovině Západní 46. ulice byla Hatton Garden. Řidič zaparkoval v druhé řadě vozidel před domovními dveřmi mezi omšelým obchodem s bižuterií a průčelím domu obloženým černým mramorem. Zdobný stříbrný nápis nad vchodem byl tak nenápadný, že kdyby Bond jméno té firmy neznal, nedokázal by je přečíst. Dům diamantů, a. s.
Z chodníku sestoupil nějaký muž a líně obešel vůz. „Všechno v pohodě?“ zeptal se řidiče.
„Jo. Je tam šéf?“
„Jasně. Mám tu popelnici zaparkovat?“
„To bys mi udělal radost.“ Řidič se obrátil k Bondovi. „Tak jsme tu, příteli. Vyložíme ty zavazadla.“
Bond vystoupil a otevřel zadní dveře. Vzal si diplomatku a sáhl pro vak s golfovými holemi.
„Ty vezmu já,“…
