KAPITOLA 5
„FEUILLES MORTES“
Liftboy se díval za Bondem, jak odchází dlouhou tichou chodbou až na její konec, k apartmá číslo 350. Bond si byl jeho pohledu vědom a nepřekvapoval ho. Věděl, že v tomto hotelu se odehrává víc drobných zločinů než v kterémkoli jiném velkém londýnském hotelu. Vallance mu kdysi ukázal mapu Londýna s vyznačenou měsíční zločinností. Kolem hotelu Trafalgar Palace byl les malých praporků. „To místo přivádí mé lidi k šílenství,“ řekl tehdy Vallance. „Každý měsíc je musí přelepovat, aby udrželo nové špendlíky.“
Když se Bond blížil ke konci chodby, zaslechl, jak někdo hraje na klavír smutnou melodii. U dveří apartmá číslo 350 zjistil, že hudba vychází odtud. Znal tu melodii. Feuilles mortes. Zaklepal.
„Vstupte.“ Bylo zřejmé, že recepční už jeho návštěvu telefonicky oznámil.
Bond vešel do malého obývacího pokoje a zavřel za sebou dveře. „Zamkněte,“ ozval se hlas z ložnice.
Bond poslechl a přešel k otevřeným dveřím ložnice. Když přecházel kolem přenosného gramofonu na psacím stole, klavírista začínal hrát La Ronde.
Seděla spoře oblečená rozkročmo na židli před toaletním stolkem a přes opěradlo židle zírala do trojdílného zrcadla. Nahé paže měla složené na vrcholu opěradla a opírala si o ně bradu. Záda měla prohnutá a z držení hlavy a ramen vyzařovala arogance. Bond pocítil vzrušení při pohledu na tenký proužek černé podprsenky na nahých zádech, obepnuté černé krajkové kalhotky a dlouhé nohy.
Dívka vzhlédla od svého obličeje a chladně si v zrcadle změřila Bonda.
„Zřejmě budete ten nový,“ řekla lhostejně hlubokým chraplavým hlasem. „Posaďte se a poslouchejte. Je to nejlepší deska všech dob.“
Bonda to pobavilo. Poslušně došel k hlubokému křeslu, natočil si je, aby na ni viděl dveřmi, a usadil se.
„Nevadí vám, když si zakouřím?“ Vytáhl tabatěrku a vložil si do úst cigaretu.
„Pokud jste si vybral tenhle způsob smrti…“
Klavírista začal hrát J’attendrai a slečna Caseová nasadila výraz tichého rozjímání. Když dohrála tato poslední skladba na desce, dívka se odsunula ze židle a vstala. Pootočila hlavu a plavé vlasy sahající k ramenům se jí na okamžik zvlnily a zaleskly.
„Jestli se vám to líbí, otočte desku,“ řekla. „Za okamžik jsem u vás.“ A zmizela mu ze zorného úhlu.
Bond došel ke gramofonu a zdvihl desku. Byl to George Feyer s rytmickým doprovodem. Podíval se na číslo desky a zapamatoval si je. Vox 500. Přečetl si seznam skladeb z druhé strany, vypustil La Vie en Rose, protože na ni měl jisté vzpomínky, a nasadil jehlu na začátek skladby Avril au Portugal.
Než odešel od gramofonu, vytáhl zpod něj piják a podržel si ho proti světlu stojací lampy vedle psacího stolu. Byl zcela čistý. Pokrčil rameny, vrátil piják zpět pod přístroj a odešel k svému křeslu.
Napadlo ho, že ta hudba se k té dívce velice hodí. Všechny melodie jako by se vztahovaly k ní. Není divu, že to byla její oblíbená deska. Měla její bezostyšnou vyzývavost, ostrou příchuť jejího chování, sžíravost jejího pohledu, jímž si ho měřila v zrcadle.
Bond tu dívku, která ho měla provázet do Ameriky, zatím naprosto nedokázal odhadnout. Než ji uviděl, považoval za jisté, že to bude nějaká drsná zkušená děvka s vyhaslým pohledem, která si prožila své a jejíž tělo už v gangu, pro který pracovala, nikoho nezajímalo. Tahle dívka byla sice tvrdá, chovala se drsně, ale ať už si její tělo prožilo cokoli, pleť jí zářila životem.
Jak se mohla jmenovat křestním jménem? Bond vstal a došel ke gramofonu. Na jeho držadle byla nálepka Pan American Airways se jmenovkou Slečna T. Caseová. Bond se znovu posadil. Teresa? Tess? Thelma? Trudy? Tilly? Ani jedno jméno se k ní nehodilo. Rozhodně ne Trixie, Tony nebo Tommy.
Ještě stále o tom přemítal, když se tiše objevila ve dveřích ložnice, opřela se loktem vysoko o jejich zárubeň a položila si hlavu na ruku. Zádumčivě na něj shlížela.
Bond beze spěchu vstal a zahleděl se na ni.
Byla oblečena, jako by chtěla jít ven. Malý klobouček svírala ve volné ruce. Měla elegantní kostým s olivově zelenou halenkou ke krku, zlatavé nylonky a černé boty z krokodýlí kůže s hranatou špičkou, které vypadaly velice draze. Na jednom zápěstí se jí leskly malé zlaté hodinky na černém řemínku, na druhém těžký zlatý řetězový náramek. Prostředník pravé ruky jí zdobil prsten s podlouhlým diamantem a husté plavé vlasy poodhrnuté za pravé ucho odhalovaly zlatou náušnici s matnou perlou.
Byla až nezodpovědně krásná, jako by svůj vzhled přizpůsobovala jen sobě a nezáleželo jí na tom, co to udělá s muži. Téměř pohrdavý pohled širokých klidných očí pod mírně klenutým obočím jako by říkal, „Jistě, jen to zkus, ale musíš být hodně dobrý.“
Samotné oči byly vzácně měňavé. Tak jako drahokamy mění barvy se změnou světla, dívčiny oči přecházely ze světle šedé do temně šedomodré. Mírně opálenou pleť si nelíčila, jen plné, měkké rty, které mohly být označeny za hříšné, měla zvýrazněné tmavorudou rtěnkou. Bond si pomyslel, že tyhle „hříšné rty“ příliš nehřeší, pokud mohl soudit podle vyrovnaného pohledu, za nímž se skrývala silná osobnost.
A ten pohled teď neosobně upírala na něj. „Takže vy jste Peter Franks,“ řekla příjemným hlubokým hlasem s mírným náznakem blahosklonnosti.
„Ano,“ přitakal Bond. „A přemýšlím o tom, jaké křestní jméno se skrývá za tím T.“
Na okamžik se zamyslela. „Klidně byste si to mohl zjistit v recepci,“ řekla. „Skrývá se za tím Tiffany.“ Došla ke gramofonu a zastavila desku uprostřed Je n’en connais pas la fin. Poté se obrátila. „Ale na veřejnosti to neprezentuju,“ dodala chladně.
Bond pokrčil rameny, přešel k okenní římse, zkřížil nohy a lehce se opřel. Jeho nenucenost ji zjevně popouzela. Posadila se za psací stůl. „Vraťme se k naší práci,“ řekla poněkud příkře. „Tak za prvé, proč do toho jdete?“
„Někdo umřel.“
„Aha.“ Změřila si ho přísným pohledem. „Řekli mi, že vaším oborem jsou krádeže.“ Na okamžik se odmlčela. „Zabil jste v afektu nebo chladnokrevně?“
„V zápalu boje.“
„Takže se chcete dostat ven?“
„Tak nějak. A potřebuju peníze.“
Změnila téma. „Nemáte dřevěnou nohu? Falešné zuby?“
„Ne. Všechno původní.“
Zamračila se. „Vždycky jim říkám, aby mi našli chlapa s dřevěnou nohou. Máte nějaké koníčky nebo zájmy? Máte ponětí, kam povezete ty kameny?“
„Ne,“ řekl Bond. „Já hraju karty a golf. Mám dojem, že rukojeti kufrů a zavazadel jsou docela dobré úkryty pro takový kontraband.“
„To si myslí celníci taky,“ odtušila a na okamžik se zamyslela. Pak si přitáhla kus papíru a tužku. „Jaké golfové hole používáte?“ zeptala se bez pousmání.
„Značku Dunlop 65.“ Mluvil přiměřeně vážně. „Teď jste na to možná kápla.“
Nic na to neřekla, ale značku si poznamenala. „Máte pas?“
„Ano, to mám,“ odpověděl Bond. „Ale na své pravé jméno.“
„Aha.“ Do hlasu se jí opět vloudil podezíravý tón. „A to je?“
„James Bond.“
Odfrkla. „Proč ne Joe Doe?[7]“ Pak pokrčila rameny. „Není to ostatně jedno? Můžete si do dvou dnů opatřit americké vízum? A potvrzení o očkování?“
„V tom nevidím problém,“ řekl Bond. (To všechno zařídí oddělení Q.) „V Americe na mě nic nemají. Ostatně ani tady nemám záznam v rejstříku. Tedy pod jménem Bond.“
„Dobře,“ řekla. „Teď mě poslouchejte. Na Imigračním se vás budou vyptávat. Jedete na návštěvu k muži jménem Tree. Michael Tree. Budete bydlet v newyorském Astoru. Ten Američan je váš přítel. Seznámili jste se ve válce.“ Na okamžik se narovnala. „Jen pro vaši informaci, ten člověk skutečně existuje. Všechno vám potvrdí. Téměř nikdo ho však nezná pod jménem Michael. Přátelé mu říkají ‚Shady‘ Tree. Pokud nějaké má,“ dodala uštěpačně.
Bond se usmál.
„Není tak legrační, jak by mohlo napovídat jméno[8],“ uzemnila ho. Otevřela zásuvku psacího stolu a vytáhla svazek pětilibrových bankovek přepásaných gumičkou. Přejela po nich palcem a oddělila z nich asi polovinu, kterou vložila zpět do zásuvky. Zbytek stočila do ruličky, přepásala gumičkou a hodila přes pokoj Bondovi. Ten se sehnul a zachytil balíček těsně nad podlahou.
„Je to asi pět set liber,“ řekla. „Objednejte si pokoj v Ritzu a udejte tu adresu na Imigrační. Sežeňte si omšelý kufr a uložte si do něj golfovou výstroj na dovolenou. Vezměte si golfové hole. Neukazujte se venku. Letadlo Monarch do New Yorku. Ve čtvrtek večer. Hned zítra ráno si kupte letenku. Bez ní by vám na velvyslanectví nedali vízum. Ve čtvrtek v půl sedmé večer pro vás do Ritzu přijede auto. Řidič vám dá golfové míčky. Uložte si je do tašky. A nemyslete si,“ podívala se na něj spatra, „že byste si z toho mohl udělat soukromý obchod. Řidič zůstane s vámi, dokud vám zavazadla nenaloží do letadla. Já budu čekat na letišti. Takže žádné podrazy. Je vám všechno jasné?“
Bond pokrčil rameny. „Co bych s takovým zbožím mohl dělat?“ řekl odevzdaně. „To je pro mě moc velké sousto. A jak to bude vypadat na místě určení?“
„Hned za celnicí bude čekat další řidič. Řekne vám, co dál. Takže,“ z jejího hlasu zazněl naléhavý tón, „kdyby se náhodou něco přihodilo na té či oné celnici, o ničem nevíte, jasné? Nemáte tušení, jak se vám ty míčky dostaly do tašky. Ať se vás zeptají na cokoli, odpovídejte jen, ‚Nevím‘. Dělejte ze sebe blbečka. Budu vás pozorovat. A možná i někdo další. To já nevím. Když vás zavřou v Americe, požádejte o spojení s britským konzulem. Od nás se pomoci nedočkáte. Ale za to jste placený. Rozumíte?“
„Celkem ano,“ odpověděl Bond. „Jediná osoba, které bych mohl způsobit potíže, jste vy.“ Obdivně si ji změřil. „A to bych dopustil jen nerad.“
„Nesmysl,“ odfrkla opovržlivě. „Na mě nic nemáte. Ani si se mnou nemusíte dělat starosti, příteli. Dokážu se o sebe postarat sama.“ Vstala a došla až k němu. „A nejednejte se mnou jako s malou holčičkou,“ řekla příkře. „Jsme v pracovním vztahu. A já nepotřebuju ničí péči. Možná byste se divil.“
Bond se odlepil od okenního parapetu. Usmál se do těch šedých očí, které potemněly netrpělivostí. „Dokážu všechno, co dokážete vy. Buďte bez obav. Budu vám dělat čest. Ale teď už se uvolněte a na chvíli přestaňte být tak věcná. Rád bych vás ještě viděl. Můžeme se sejít v New Yorku, jestli všechno klapne?“ Bond okamžitě pocítil věrolomnost těch slov. Ta dívka se mu líbila. Opravdu se s ní chtěl sblížit. Jenže případného přátelství by stejně využil, aby se dostal dál po diamantové stezce.
Chvíli si ho zamyšleně prohlížela a postupně se jí vytrácel z očí opatrný odstín. Uvolnila pevně sevřené rty a mírně je pootevřela. Když promluvila, nepatrně se zakoktala.
„T-tedy…“ prudce se od něj odvrátila. „K čertu,“ zaklela, ale znělo to falešně. „V pátek večer nic nemám. Mohli bychom povečeřet. V klubu ,21’ na 52. ulici. Zná to tam každý taxikář. V osm hodin. Pokud ten obchod vyjde. Vyhovuje vám to tak?“ Znovu se k němu obrátila, ale podívala se mu na ústa, nikoli na oči.
„Jistě,“ řekl Bond. Usoudil, že je čas zmizet, než udělá nějakou chybu. „Máte ještě něco?“ zeptal se věcně.
„Ne,“ odpověděla. „Kolik je hodin?“ vyštěkla náhle, jako by si na něco vzpomněla.
Bond se podíval na hodinky. „Za deset minut šest.“
„Tak to sebou musím hodit,“ řekla. Gestem mu naznačila, že může jít, a sama vykročila ke dveřím. Bond ji následoval. S rukou na klice se k němu obrátila. Upřela na něj důvěřivý, téměř vřelý pohled. „Dobře to dopadne,“ řekla. „Hlavně se v letadle držte ode mě dál. Nezazmatkujte, když nastanou nějaké komplikace. Když se osvědčíte,“ do hlasu se jí vloudil blahosklonný tón, „pokusím se zajistit vám další podobnou práci.“
S nepatrným pokrčením ramen otevřela dveře a Bond vyšel na chodbu.
Otočil se k ní. „Tak v té vaší Jednadvacítce,“ řekl. Chtělo se mu říct toho víc, aby měl záminku zůstat s ní, s tou osamělou dívkou, která si pouštěla gramofon a zhlížela se v zrcadle.
Její výraz však byl odtažitý. Jako by byl někdo naprosto cizí. „Jistě,“ řekla bezvýrazně. Ještě jednou se na něj podívala a pomalu, ale rozhodně před ním zavřela dveře.
Když Bond procházel dlouhou chodbou k výtahu, dívka stála za dveřmi a naslouchala, dokud jeho kroky neutichly. Pak zádumčivě došla ke gramofonu a zapnula ho. Vybrala Feyerovu desku a nasadila jehlu na oblíbenou skladbu. Byla to Je n’en connais pas la fin. Poslouchala ji vestoje a přemítala o muži, který jí tak náhle, zčistajasna vtrhl do života. Bože, pomyslela si v náhlém návalu zoufalství, zase další gauner. Copak se jich nikdy nezbaví? Když se však deska zastavila, dívka měla ve tváři šťastný výraz. Začala si pudrovat nos a chystat se ven a při tom si broukala vyslechnutou melodii.
Na ulici se zastavila a podívala se na hodinky. Šest deset. Zbývá jí pět minut. Přešla Trafalgar Square a zamířila k nádraží Charing Cross. V duchu si připravovala, co řekne. Pak vešla do nádražní budovy a vstoupila do telefonní budky, kterou obvykle používala.
Přesně ve čtvrt na sedm vytočila welbecké číslo. Po obvyklých dvou zazvoněních uslyšela cvaknutí automatického záznamníku. Pak se dvacet vteřin ozývalo jen syčení jehly ve vosku. Hlas jejího neznámého pána pak řekl jediné slovo: „Mluvte.“ A ve sluchátku se znovu ozvalo ticho, narušované jen sykotem záznamníku.
Dlouho se vypořádávala se strohým, neosobním příkazem. Pak rychle, ale zřetelně promluvila do černého mluvítka. „Caseová volá ABC. Opakuji. Caseová volá ABC.“ Odmlčela se. „Převažeč je uspokojivý. Jeho pravé jméno je údajně James Bond a na ně má vystavený pas. Hraje golf a poveze si golfové hole. Navrhuji golfové míčky. Používá značku Dunlop 65. Všechna ostatní ujednání platí. Čekám na potvrzení v 19,15 a ve 20,15. To je vše.“
Ještě okamžik poslouchala syčení záznamníku, pak položila sluchátko a vrátila se do hotelu. U pokojové služby si objednala velké suché martini, a když jí je přinesli, zapálila si, pustila si gramofon a vyčkávala, až uplyne další hodina. Až v druhém termínu se jí však na její zavolání ozval ve sluchátku tlumený bezvýrazný hlas. „ABC pro Caseovou. Opakuji. ABC pro Caseovou…“ A následovaly podrobné pokyny.
Pak, když položila sluchátko, sykot záznamníku v nějakém pronajatém pokoji v Londýně ustal. A pak se možná zavřely nějaké neznámé dveře a na schodech tiše zazněly kroky, které posléze pohltila neznámá ulice.
