8
Následujícího rána se Waite Courtney vracel do usedlosti na snídani, když už bylo slunce vysoko na obloze. Jeden z čeledínů od něho vzal koně a odváděl ho do výběhu a Waite zůstal stát před kůlnou se sedly a rozhlížel se kolem. Podíval se na bílá břevna výběhu, na čistě zametený dvůr, na dům plný krásného nábytku. Byl to dobrý pocit, být bohatý. Zvlášť pro toho, kdo věděl, co to je chudoba. Patnáct tisíc akrů dobrých pastvin, tolik dobytka, kolik půda unese a v bance zlato. Waite se usmál a vyrazil přes dvůr. Slyšel, jak si Ada v mlékárně zpívá. Měla jasný a sympatický hlas a Waitův úsměv se ještě rozrostl, je to dobrý pocit být bohatý a být zamilovaný. Zastavil se u dveří mlékárny. Silné zdi a tlusté došky způsobily, že tam bylo tma a chladno. Ada stála zády ke dveřím, pohybovala tělem do rytmu písničky a točila máselnicí. Waite ji okamžik pozoroval, potom přistoupil až k ní a objal ji kolem pasu. Ulekaně se v objetí obrátila a on ji políbil na ústa.
„Dobré ráno, moje krásná děvečko.“ S úlevou se o něho opřela.
„Dobré ráno, pane, řekla.
„Copak máme k snídani?
„Bože, to jsem se ale vdala za romantického blázna!“ Povzdechla si, „Tak pojď, podíváme se.“ Sundala si zástěru, pověsila u dveří, uhladila si vlasy a nabídla mu ruku. Šli spolu přes dvůr držíce se za ruce a vešli do kuchyně.
Waite hlučně začichal. „Voní to dobře. Kde jsou chlapci?“
Josef anglicky rozuměl, i když nebyl schopen mluvit. Vzhlédl od kamen. „Nkosi, oni jsou na přední verandě.“
Josef měl ten typický kulatý obličej Zulů jako měsíc v úplňku, a když se smál, jeho zuby vypadaly na pozadí černé kůže veliké a bílé.
„Hrají si s Nkosizana Garryho dřevěnou nohou.“
Waite zbrunátněl. „Jak jí našli?“
„Nkosizana Sean se mě ptal, kde je, a já mu řekl, že jste ji dal do prádlové skříně.“
„Ty zatracený blázne!“ zahřměl Waite. Pustil Adinu ruku a vyběhl ven.
Když dobíhal do salonu, uslyšel, jak Sean křičí, a hned nato se ozval pád něčeho těžkého na verandu. Zarazil se mezi dveřmi ze salonu; nedokázal by vyjít ven a stanout tváří v tvář Garrickově zděšení. Bylo mu nevolno ze zoufalství a ze zlosti na Seana. Vtom uslyšel, jak se Sean směje.
„Slez ze mě, člověče, neválej se takhle!“
A pak, bylo to neuvěřitelné, zazněl Garrickův hlas: „Promiň, uvízla mezi prknama.“
Waite přešel k oknu a vyhlédl na verandu. Sean a Garrick leželi spolu na jedné hromadě u vzdálenějšího konce. Sean se ještě smál a Garrickovi hrál na tváři nervózní úsměv. Sean se vyškrabal nahoru.
„Dělej. Vstávej.“ Podal Garrickovi ruku a vytáhl ho na nohy. Stáli a drželi se jeden druhého a Garrick nejistě balancoval na svém špalku.
„Vsadím se, že kdybych to byl já, tak bych si chodil jako by nic.“ povídá Sean.
„Vsadím se, že ne, je to děsně těžký.“
Sean ho pustil a ustoupil s rukama roztaženýma, aby ho hned zachytil. „Tak pojď.“ Sean před ním pozpátku ustupoval a Garrick se nejistě posunoval za ním s doširoka rozpřaženými pažemi, jak se snažil udržovat rovnováhu, a s obličejem plným soustředění. Došel na konec verandy a oběma rukama se chytil zábradlí. Tentokrát se rozesmál stejně jako Sean. Waite si uvědomil, že vedle něho stojí Ada. Pohlédl na ni ze strany a její rty slabikovaly: „Pojď pryč.“ Vzala ho za ruku.
