2
Vozy už jely týden a cestou bylo vidět stopy po slonech: polámané stromy a kmeny s oloupanou kůrou. I když byly měsíc staré, stromy už mezitím uschly, Sean už pocítil vzrušení a strávil noc čistěním a olejováním zbraní. Les houstl tak, že se vozy musely doslova proplétat mezi kmeny stromů. Ale uprostřed lesů byly velké stepní mýtiny, kde se stáda buvolů popásala tak klidně jako domácí dobytek a nad nimi vřeštěli bílí ptáci klíšťáci. Tato část jižní Afriky byla spolehlivě zavlažována spoustami potoků tak průzračných a zurčivých jako pstruhové potoky ve Skotsku, jenže tady voda byla teplá jako krev a břehy porostlé hustými křovisky. Podél řek, jak v lesích tak i v otevřené krajině, byla stáda divoké zvěře: antilopy impala, které při prvním přiblížení vyskakovaly se svými zkroucenými rohy položenými na zádech, antilopy kudu s velkýma ušima a měkkýma očima, černá těla kozoroha tmavého s bílým břichem a rohy zakroucenými jako námořnické šavle, zebry klusající s důstojností obtloustlých poníků, zatímco kolem nich dováděla jejich rozpustilá společnost, pakůň hřivnatý, voduška jelenovitá, nyala, antilopa kropka a, konečně, i slon.
Sean a Mbejane projížděli asi míli před vozy, když objevili sloní stezku. Byla čerstvá, tak čerstvá, že šťáva ještě prýštila ze stromu mahoba, kde byla kůra roztržená hrotem klu a pak servána po celé délce kmenu. Dřevo pod ní bylo obnažené a bíle svítilo.
„Tři samci.“ hlásil Mbejane. „jeden hodně velký.“
„Počkej tady.“ odpověděl mu Sean, otočil koně a tryskem se vracel ke karavaně. Duff ležel na sedadle kočího v prvním povoze, pohupoval se lehce do rytmu jízdy, obličej měl přikrytý kloboukem a ruce za hlavou.
„Slon, Duffe!“ zaječel na něho Sean. „Ani ne hodinu před námi. Sedlat, člověče!“
Duff byl za pět minut hotov. Mbejane už na ně čekal. Už si vypracoval směr sloní stezky a teď ji bezpečně sledoval. Jeli bok po boku za ním.
„Ty jsi předtím už lovil slony, mladíku?“ ptal se Duff.
„V životě ne.“
„Dobrý Bože!“ Duff vypadal vylekaně. „Já jsem si myslel, že jsi na to expert! Myslím, že pojedu zpátky, ještě se prospím a ty mě můžeš zavolat, až budeš mít trochu víc zkušeností.“
„Bez starosti.“ smál se plný vzrušení Sean. „Já o tom vím úplně všechno. Mne odkojili na historkách o slonech!“
„To mě uklidnilo.“ zabručel sarkasticky Duff a Mbejane se na ně ohlédl přes rameno, přičemž se vůbec nesnažil skrýt své podráždění.
„Nkosi, není moudré teď mluvit, protože je brzy dohoníme!“
Takže pokračovali v tichostí. Minuli až ke kolenům sahající hromadu žlutých výtrusů, které vypadaly jako obsah matrace z kokosových vláken a sledovali oválové otisky v prachu a polámané větve stromů.
Jejich první lov byl dobrý. Vánek jim vytrvale vanul do tváří a stopa byla přímá a čerstvá. Přibližovali se a každá minuta zvyšovala jistotu kořisti. Sean seděl dychtivě v sedle, ztuhlý napětím, pušku napříč v klíně a jeho zrak neustále bloudil po korunách buše před ním.
Mbejane se najednou zastavil a pak se vrátil k Seanovým třmenům.
„Tady se poprvé zarazili. Slunce je horké a oni budou odpočívat, ale toto místo není podle jejich vkusu, a tak se hnuli dál. Teď už je brzo najdeme.“
„Buš začíná moc houstnout.“ zabručel Sean. Sledoval pohledem spletitá křoviska, ve kterých se ztrácela sloní stezka. „Necháme tady koně u Hlubiho a dál půjdem pěšky.“
„Mladíku.“ namítal Duff, „já dokážu rychleji utíkat na koni!“
„Dolů!“ zavelel Sean a kývl na Mbejana, aby je vedl. Opět vyrazili kupředu. Sean se potil, kapky potu mu padaly přes obočí a tekly v tenkých pramíncích po tvářích. Setřel je rukou. Vzrušení bylo jako nestravitelná koule v žaludku a vysoušelo mu také hrdlo. Duff se ležérně přišoural k Seanovi, na tváři měl ten svůj typický postranní úsměv, ale také dýchal rychleji než obvykle. Mbejane na ně mávl rukou, aby ztichli a oba zůstali stát. Minuty pomalu ubíhaly, až se Mbejaneho růžová dlaň pohnula výmluvně na ně mávajíc. „Nic to nebylo.“ sdělovala jim ta dlaň. „Sledujte mě.“
Šli zase dál. Seanovi se v koutku očí usazoval…
