Hraničářův učeň 3: Ledová země (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Dvacet šest

Malý průvod jezdců se ubíral po cestě k severu. Halt a Horác jeli uprostřed s Deparnieuxem, jenž si mezitím na sebe opět navlékl své obvyklé černé brnění a kabátec. Stará herka, na níž předtím jel, byla přesunuta dozadu a rytíř seděl na velkém, svéhlavém, a jak Halt předpokládal, černém bojovém koni.

Doprovázely je přinejmenším dva tucty ozbrojenců, kteří mlčky pochodovali před nimi a za nimi. Kromě toho zde bylo deset válečníků na koních rozdělených do dvou skupin po pěti. Jedna skupina jela v čele a druhá na samém konci průvodu.

Haltovi neušlo, že muži v jejich bezprostřední blízkosti mají samostříly nabité a připravené ke střelbě. Vůbec nepochyboval, že při prvním náznaku, že se snad s Horácem chystají k útěku, by se jejich těla ježila šipkami dřív, než by udělali deset kroků.

Svůj luk měl navlečený přes rameno a Horác si nechal meč i kopí. Když je zajali, Deparnieux nad jejich zbraněmi jen pokrčil rameny a ukázal na zástup ozbrojenců všude kolem.

„Sami vidíte, že nemá smysl klást odpor,“ prohlásil, „takže vám dovolím, abyste si zbraně ponechali.“ Poté významně pohlédl na dlouhý luk spočívající na hrušce Haltova sedla. „I když myslím,“ pokračoval, „že bych byl klidnější, kdyby ten luk nebyl napnutý a byl zavěšený přes rameno.“

Halt pokrčil rameny a vyhověl mu. Jeho pohled Horácovi říkal, že jako je čas bojovat, je i čas přijmout nevyhnutelné. Horác přikývl a zařadili se po boku galického válečného lorda. Okamžitě se kolem nich srotili jeho přívrženci. Halt lítostivě zaznamenal, že Deparnieuxova velkodušnost se nevztahuje na skupinku ukořistěných koní a brnění – zhurta poručil, ať vodicí otěž předají jednomu z jeho jezdců, a ten se s nimi zařadil na konec průvodu. Deparnieuxe zaujalo, že huňatý nákladní koník není na provaze a pokojně stojí vedle Haltova koně. Jedno obočí mu vyjelo vzhůru, ale neřekl nic.

K Haltovu překvapení černě oděný rytíř otočil hlavu svého koně k severu a vydali se na pochod.

„Smím se zeptat, kam jedeme?“ oslovil ho.

Deparnieux se s předstíranou zdvořilostí v sedle uklonil.

„Míříme na můj hrad Montsombre,“ oznámil jim, „kde budete krátký čas pobývat jako moji hosté.“

Halt pokyvoval hlavou a pokoušel se strávit to sdělení. Pak se vyptával dál: „Pročpak to?“

Černý rytíř se na něj usmál. „Protože mě zajímáš,“ řekl. „Cestuješ s rytířem a máš obyčejné zbraně. Ale ty nejsi žádný obyčejný sluha, že?“

Halt tentokrát mlčel, jen pokrčil rameny. Deparnieux ho sledoval pronikavým pohledem a pokyvoval hlavou, jako by potvrzoval svoje vlastní úvahy.

„Ne. To nejsi. Vůdce jsi ty, ne ten druhý. A tvoje oblečení mě zajímá. Ta tvoje pláštěnka…“ Naklonil se v sedle a vzal mezi prsty zřasenou tkaninu Haltovy šedo-zelené hraničářské pláštěnky. „Takovou jsem ještě nikdy neviděl.“

Odmlčel se a vyčkával, zda tentokrát Halt něco odpoví. Když se tak nestalo, Deparnieux se netvářil, že by ho to nějak zvlášť překvapilo. Hovořil dál. „A jsi vynikající lukostřelec. Ne, jsi ještě lepší. Neznám nikoho, kdo by svedl takový zásah jako ty včera večer.“

Nato Halt odmítavě pozvedl ruku. „To nebyl nijak mimořádný zásah,“ bránil se. „Mířil jsem vám na hrdlo.“

Deparnieux se dlouho a hlučně smál.

„Ale příteli, to si nemyslím. Myslím, že tvůj šíp letěl přesně tam, kam jsi ho namířil.“

A znovu se smál. Halt si všiml, že navzdory okázalému veselí se jeho oči neusmívají. „Takže,“ prohlásil Deparnieux, „jsem se rozhodl, že takový chlapík jako ty si zaslouží větší pozornost. Mohl bys mi být užitečný, příteli. Když se to tak vezme, kdo ví, jaké další schopnosti a dovednosti se skrývají pod tou tvojí divnou pláštěnkou?“

Horác je oba pozoroval. Zdálo se, že galický rytíř o něj naprosto ztratil zájem, ale Horáce to nijak netrápilo. I přes lehké vtipkování vycítil v jejich rozhovoru smrtelně vážný spodní tón. Celé to však bylo nad jeho chápání, takže se rozhodl, že se bude raději řídit podle Halta a sledovat, kam je nový obrat událostí zavede.

„Pochybuji, že bych vám mohl být nějak užitečný,“ odvětil klidně Halt na poslední rytířovo prohlášení. Horáce zajímalo, jestli Deparnieux porozuměl skrytému významu těch slov, totiž že Halt vůbec neměl v úmyslu dát své umění do služeb člověka, který je zajal.

Podle všeho ano, protože černý rytíř krátce pohlédl na malou postavu jedoucí vedle něj a potom odtušil: „Nu, uvidíme, jak to bude. Prozatím mi dovol, abych vám nabídl svou pohostinnost, než se zhojí paže tvého mladého přítele.“ Pohledem vyhledal Horáce, usmál se a poprvé zahrnul do rozhovoru i jeho. „Konec konců, tyto cesty nejsou bezpečné, pokud nejsi úplně v pořádku.“

Večer se utábořili na malé mýtině u cesty. Deparnieux postavil hlídky a Halt si všiml, že počet mužů určených na stráž uvnitř tábora převyšuje počet těch, kteří měli za úkol hlídat ho před útokem zvenčí. Deparnieux se v tomto kraji nepochybně cítil dost bezpečný, usoudil Halt. Důležité bylo, že když se připravili na noc, jejich přemožitel požadoval, aby mu odevzdali zbraně do úschovy. Jelikož neměli žádnou jinou možnost, byli oba Aralueni nuceni mu vyhovět.

Alespoň že je rytíř neobtěžoval další předstíranou srdečností a místo toho se raději najedl a ulehl ve stanu – pochopitelně z černého plátna –, který mu postavili jeho vojáci.

Halt se ocitl v poněkud zvláštní situaci. Kdyby cestoval sám, bylo by pro něj hračkou prostě se rozplynout v noční tmě a cestou si vyzvednout své zbraně.

Jenže Horác se vůbec nevyznal v hraničářském umění nenápadně se pohybovat a nepozorovaně unikat a nebyla žádná naděje, že by Halt mohl nějak odčarovat i jeho. Vůbec nepochyboval, že kdyby zmizel sám, Horác by moc dlouho naživu nezůstal. Takže se spokojil s čekáním a sledováním, co se bude dít dál. Alespoň že mířili na sever, což byl směr, kterým stejně chtěli jet.

Mimoto se večer předtím v hostinci dozvěděl, že průsmyky mezi Teutlandem, sousední zemí na severu, a Skandií za ním budou v tuto roční dobu zaváté sněhem. Takže by stejně nejspíš hledali místo, kde strávit další jeden nebo dva měsíce. Soudil, že hrad Montsombre se bude k tomuto účelu hodit stejně dobře jako jiné obydlí. Halt vůbec nepochyboval, že Deparnieux tuší, kým ve skutečnosti je. Zřejmě doufal, že Halta naverbuje, aby pro něj bojoval proti vládcům sousedních území. Pro tuto chvíli, přemítal Halt, však byli celkem v bezpečí a jeli správným směrem.

Až přijde čas, možná se bude muset postarat o nějaké změny. Ten čas ale ještě nenastal.

* * *

Druhého dne dorazili k rytířovu hradu. Navzdory původní okázalé velkorysosti se Deparnieux ráno rozhodl, že jim zbraně nevrátí, a Halt si bez důvěrné, uklidňující tíhy dvou nožů na opasku a bez dvou tuctů šípů zavěšených přes rameno připadal nezvykle.

Hrad Montsombre stál na pahorku a tyčil se nad okolní lesy. Vedla k němu úzká klikatá cesta. Když po ní stoupali výš a výš, byly svahy po obou stranách stále strmější. Cesta byla sotva tak široká, aby po ní mohli jet čtyři koně vedle sebe. Umožňovala tudíž vcelku přijatelný přístup spřátelenému vojsku, ale případnému útočníkovi nedovolovala přiblížit se ve větším počtu najednou. Byla to pochmurná připomínka současných poměrů v Galice, kdy jednotliví vládci ustavičně vedli boj o moc se svými sousedy a možnost útoku nebyla nikdy vyloučena.

Hrad sám o sobě byl spíše nižší, ale mohutný, se silnými hradbami a velkou věží v každém ze čtyř rohů. Neměl v sobě nic ze vznešenosti a půvabu hradu Redmontu nebo Araluenu. Přesněji řečeno to byla pochmurná, hrozivá a ohyzdná stavba, vybudovaná výhradně pro válku. Halt vysvětlil Horácovi, že název Montsombre vlastně znamená „Temná Hora“. Pro stavbu s tlustými zdmi na konci klikaté a křivolaké cesty se to zdálo být vhodné pojmenování.

Když vystoupali výš, ukázalo se, že je ještě výstižnější. Podél cesty stály sloupy a na nich visely podivné hranaté předměty. Jakmile se přiblížili, Horác ke svému zděšení zjistil, že jsou to železné klece, široké přibližně na délku paže, a že zřejmě obsahují lidské pozůstatky. Byly zavěšené poměrně vysoko a zlehka se pohupovaly ve větru nad posledním úsekem cesty.

Některé z nich tam musely viset řadu měsíců. Těla uvnitř byla seschlá, zčernalá a svraštělá, zahalená do povlávajících cárů zteřelého oblečení. Jiná těla však byla čerstvější a rysy lidí uvnitř se daly rozeznat. Klece byly zhotovené ze železných prutů, mezi nimiž byly dostatečně široké mezery, aby se dovnitř mohli dostat krkavci a vrány a trhat maso zobáky. Většina těl měla i vyklované oči.

Horác zbledl a podíval se na zachmuřeného hraničáře. Deparnieux si toho všiml a zasmál se, potěšen dojmem, jakým jeho hrůzné dílo na mladíka zapůsobilo.

„To jsou jen obyčejní zločinci,“ prohlásil lhostejně. „Všichni byli pochopitelně souzeni a usvědčeni. V Montsombre trvám na přísném dodržování zákona.“

„Co provedli?“ zeptal se Horác. Hrdlo měl stažené a slova se mu jen s obtížemi dostávala z úst. Deparnieux ho opět obdařil svým povzneseným úsměvem. Předstíral, že se pokouší vzpomínat.

„Řekněme, že ‚leccos‘,“ odvětil. „Stručně řečeno, znelíbili se mi.“

Horác několik vteřin vydržel jeho pobavený pohled, potom zavrtěl hlavou a odvrátil se. Snažil se nedívat na roztrhané, ubohé postavy visící nad ním. Muselo jich být dohromady víc než dvacet. Hrůza se ještě vystupňovala, když pochopil, že ne všichni byli mrtví. Viděl, že tělo uvězněné v jedné z klecí se hýbá. Nejprve si myslel, že je to klam vyvolaný pohyby rozedraných šatů ve větru. Když však přijeli blíž, mezi tyčemi se protáhla ruka a z klece se ozvalo žalostné skřehotání.

Nepochybně to byla prosba o milost.

„Bože můj,“ tiše uniklo Horácovi. Zaslechl, jak se Halt vedle něj zprudka nadechl.

Deparnieux přitáhl černému koni uzdu a nahnul se v sedle na stranu.

„Poznáváš ho?“ zeptal se pobaveným tónem. „Viděls ho tuhle večer, v hostinci.“

Horác se zmateně zamračil. Ten člověk mu nikoho nepřipomínal. A toho večera, kdy se poprvé setkali s tímto rytířem, bylo v hostinci víc než tucet lidí. Nechápal, proč by si měl právě tohoto muže pamatovat líp nežli ostatní. Nato Halt mrazivým hlasem prohlásil: „Je to ten, co se zasmál.“

Deparnieux se rozchechtal. „Správně. Byl to člověk se vzácným smyslem pro humor. Je zvláštní, že ho smích tak najednou přešel. Jeden by si myslel, že bude až do smrti trávit čas samým žertováním.“

A škubl otěžemi, pleskl s nimi koně po šíji a vyrazil vpřed. Průvod se přizpůsoboval jeho tempu – zastavoval, když zastavil on, a rozjížděl se, když se rozjel on – Halt a Horác byli nuceni držet krok.

Horác znovu pohlédl na Halta a hledal u něj povzbuzení. Hraničář se mu krátce zadíval do očí a potom zvolna kývl. Chápal, jak se Horác cítí, jak je mu odporná zvrhlost a nelidská krutost, které byl svědkem. Haltovo kývnutí Horácovi přineslo jistou úlevu. Dotkl se kolenem Kikrova boku a pobídl ho vpřed.

Společně tak jeli vstříc temnému a hrůznému hradu, který na ně čekal.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024