Třicet pět
Evanlyn nešikovně svírala lovecký luk. Oči upírala na malé zvířátko, které pomalu hopkalo po mýtině před ní. Zároveň se neuměle pokoušela vložit do tětivy šíp a málem ho upustila do sněhu.
Bezděčně sykla nespokojeností. Králík se okamžitě postavil na zadní. Ušima stříhal do všech stran a hledal další náznaky neznámého zvuku, který právě zaslechl. Čumák větřil všemi směry a pátral po stopách cizího pachu.
Evanlyn ztuhla a vyčkávala, dokud se zvířátko nepřesvědčilo, že žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí, a nezačalo odhrabávat sníh předními tlapkami, aby se dostalo k mokré zakrslé trávě pod ním. Málem ani nedýchala a sledovala, jak se králík znovu začíná pást a pak, tentokrát s očima sklopenýma k luku, vsunula šíp do tětivy zářezem k tomu určeným.
V příslušném místě byla tětiva zesílená tenkým omotaným provázkem, aby šíp seděl nasazený a nebylo třeba přidržovat ho prsty. Šíp držel bezpečně, ale zlehka, a při uvolnění tětivy okamžitě vylétl na svoji dráhu.
Evanlyn zdvihla luk a pravou rukou začala napínat tětivu. Věděla, že to nedělá správně. Svého času viděla dost lukostřelců na to, aby jí bylo jasné, že takhle to prostě nedělali. Začínalo jí docházet, že pozorovat zkušeného lukostřelce a snažit se napodobit jeho pohyby jsou dvě úplně odlišné věci. Pamatovala si, že Will dokázal vložit šíp a natáhnout tětivu jedním hladkým, přirozeným a zdánlivě snadným pohybem. Uměla si ten pohyb v duchu vybavit, bylo ale naprosto nad její síly ho provést. Místo toho se jí zdvižený luk třásl v ruce, šíp v tětivě přidržoval pokrčený ukazováček a palec a Evanlyn se snažila přitahovat tětivu jen silou prstů a paže.
Tímto způsobem se jí podařilo napnout luk zhruba z poloviny, ne víc. Zlostně sevřela rty. Muselo to stačit. Přivřela oko a zašilhala dolů na šíp ve snaze zacílit na malého tvora, který se spokojeně popásal a nedbal na smrtelné nebezpečí číhající mezi stromy na okraji lesního palouku. Spíš v naději než s jistotou Evanlyn vypustila šíp.
Staly se tři věci.
Luk sebou škubl a vrhl šíp dobrých deset stop mimo cíl. Šíp sám o sobě vyšel z luku silou, kterou by sotva dokázala něco probodnout, a tětiva bolestivě plácla Evanlyn do předloktí. Zaječela a upustila luk. Šíp se odrazil od kmene stromu a zapadl do lesa na druhém konci palouku. Králík se opět vztyčil a zíral na ni. Vypadal, jako by zmateně natahoval krk, aby ji lépe viděl. Pak se spustil na všechny čtyři a pomalu odhopkal pryč z palouku mezi stromy.
Za víc mu to smrtelné ohrožení, stahující se nad jeho hlavou, nestálo, pomyslela si hořce Evanlyn.
Sebrala luk a třela si bolavé místo, kam ji udeřila tětiva. Vydala se hledat šíp. Po desetiminutovém hledání se rozhodla, že bude muset zůstat ztracený. Mrzutě zamířila zpátky do chaty.
„Asi bych měla s lukem trochu víc cvičit,“ mumlala si pro sebe.
Byl to její druhý pokus něco ulovit. První byl také neúspěšný a zrovna tak skličující. Nejmíň popáté si povzdechla při pomyšlení, že kdyby Will byl zdravý, bylo by pro něj hračkou obstarat s tímhle lukem nějakou potravu.
Luk mu pochopitelně ukázala. Doufala, že pohled na něj v něm vykřesá alespoň jiskřičku vzpomínky. Jenže on pouze civěl s tím tupým, lhostejným výrazem, s kterým se v poslední době tak důvěrně seznámila.
Přes noc napadl nový sníh, a když se vlekla zpět do chaty, sahal jí až po kolena. Předtím už týden nesněžilo, což ji přimělo k zamyšlení. Měli za sebou určitě víc než polovinu zimy, a až nakonec přijde jaro, Skandijci z Hallasholmu opět začnou lovit ve zdejších horách. Někteří možná budou chtít používat chatu, v níž s Willem přečkávali zimu. Will by měl být do té doby zdráv, aby se mohli vydat na dlouhou pouť k jihu, a ona netušila, jak dlouho může uzdravování ještě trvat. Will na tom snad byl den ode dne lépe, ale jistá si být nemohla. Vlastně ani nemohla vědět, kolik času jim zbývalo, než nastane jarní tání a sníh zmizí.
Věděla, že bojují s časem. Nevěděla však, kolik jim ho vlastně ještě zbývalo. Mohl vypršet kdykoli.
Chata se už objevila v dohl…
