Šestnáct
Souboj, chceme-li to tak nazývat, se odehrál velice rychle.
Dva jízdní válečníci se rozjeli proti sobě, kopyta bojových koní duněla po hrbolaté cestě, vyhazovala do vzduchu hroudy hlíny a zanechávala za sebou oblaka prachu.
Galický rytíř měl kopí zdvižené. Halt si teď všiml chyby, na niž upozorňoval Horác. Druhý jezdec už od začátku kopí svíral příliš pevně a hrot se při jízdě komíhal. Kdyby kopí trochu uvolnil, mohl by hrotem neustále mířit na cíl. Takhle se při každém pohybu koně kopí zvedalo, klesalo a pohupovalo do stran.
Horác jel naproti tomu klidně s mečem opřeným o rameno a šetřil si síly až na okamžik střetu.
Střetli se štít proti štítu, jak bylo zvykem. Halt tak trochu očekával, že Horác zopakuje manévr, který uplatnil proti Morgarathovi, a v poslední chvíli otočí koně na druhou stranu. Učeň však udržoval přímou dráhu útoku. Když k cíli chybělo asi deset kroků, meč sjel obloukem z klidové polohy, jeho hrot opsal kroužek a pak, když se špička kopí přiblížila k Horácovu štítu, meč, dosud kroužící ve vzduchu, lehce kopí zachytil a švihem ho zvedl nahoru nad mladíkovu hlavu.
Na pohled to působilo jednoduše, ale Halt si uvědomoval, že Horác má opravdu přirozený cit pro zacházení se zbraněmi. Galický rytíř, vzepřený v očekávání úderu kopím do Horácova štítu, náhle zjistil, že jeho tělo se naklání dopředu a nenaráží na žádný odpor. Zakymácel se a cítil, že padá ze sedla. V zoufalém pokusu udržet se na koni chňapl po sedlové hrušce.
Ke své smůle to provedl pravou rukou, jež se zároveň snažila neztratit vládu nad neposlušným kopím, které, nadzdviženo krouživým pohybem Horácova meče, nyní ve velkém oblouku stoupalo vzhůru. Galik nedokázal najednou uhlídat rovnováhu i kopí. Když byl přinucen pustit kopí, ozvalo se zpod helmice přidušené zaklení.
Zuřivě zašmátral po jilci svého meče, pokoušel se ho vyprostit z pochvy a provést další výpad.
Naneštěstí pro něj však mělo dojít pouze k jedinému výpadu.
Halt v tichém obdivu kroutil hlavou a sledoval Horáce. Když zneškodnil kopí, ihned zadržel Kikra a pomocí kolen a otěží, které držel v ruce se štítem, ho otočil na zadních dřív, než galický rytíř stačil projet kolem.
Mečem stále opisoval malé kroužky, kterými si uvolňoval zápěstí. Pak máchl mečem v dalším oblouku a zbraň s hlasitým třesknutím narazila do zadní části helmice druhého jezdce.
Halt sebou škubl při představě, jak to asi muselo znít uvnitř toho plechového hrnce. Bylo by přehnané očekávat, že jeden silný úder prorazí pevný kov. Aby k tomu došlo, byla by jich zapotřebí celá řada. V helmici se však udělal pořádný zub a prudkost rány se přenesla přímo do lebky, na níž helmice seděla.
Rytířovy oči ukryté před zraky obou Araluenců se rozjely, zašvidraly a pak se zavřely.
Nato se muž zvolna sesunul na bok, vypadl ze sedla, žuchl na zaprášenou zem a zůstal nehybně ležet. Kůň ještě chvíli cválal, ale když zjistil, že už ho nikdo nepobízí, zvolnil do kroku, sehnul hlavu a začal okusovat přerostlou trávu u cesty.
Horác pomalu klusal na koni zpět a zastavil v místě, kde ležel rozplácnutý galický rytíř.
„Říkal jsem vám, že není moc dobrý,“ pronesl docela vážně k Haltovi.
Hraničář si obvykle zakládal na svém zdrženlivém chování. Teď se však nedokázal ubránit a v obličeji se mu objevil široký úsměv.
„Nu, to asi není,“ řekl důstojnému mladíkovi před sebou. „Tys ale rozhodně vypadal dost zdatně.“
Horác pokrčil rameny. „Takové věci se přece učím,“ odpověděl prostě.
Halt pochopil, že tenhle hoch zkrátka nemá domýšlivost v povaze. Bojová škola na něj měla nepochybně dobrý vliv. Ukázal na rytíře, který se teď začínal probírat k vědomí. Jeho paže i nohy sebou pocukávaly, což mu dodávalo vzezření polomrtvého brouka.
„On se je nejspíš taky učil,“ podotkl a potom dodal: „Dobrá práce, milý Horáci.“
Chlapec se zapýřil radostí nad Haltovou chválou. Věděl, že hraničář není z těch, kdo plýtvají jalovými poklonami.
„Tak co s ním teď provedeme?“ zeptal se a špičkou meče ukázal na padlého nepřítele. Halt hbitě sjel z…
