Třicet
Život na hradě Montsombre plynul v jednotvárném rytmu.
Hostitel, neomezený místní vládce Deparnieux, vídal své nedobrovolné hosty jen tehdy, když se mu zachtělo – což bylo obvykle jednou či dvakrát do týdne u večeře. Zpravidla při těchto příležitostech přišel s nějakým novým druhem lákadla pro Halta, aby ho získal na svou stranu.
Jinak byli oba Araluenci nuceni zůstávat převážně ve své věžní komnatě, i když si každý den směli krátce protáhnout tělo na hradním nádvoří, a to pod bedlivým dozorem přibližně tuctu ozbrojenců, kteří je jinak střežili i ve věži. Několikrát žádali, zda by se mohli vydat za hradby a prohlédnout si třeba okolí.
Ani neočekávali jinou odpověď, než které se jim dostalo – ledové mlčení ze strany seržanta, který velel jejich strážcům. I tak to ovšem bylo nesmírně skličující.
Horác nyní přecházel sem a tam po terase, vysoko na hlavní věži hradu Montsombre.
Halt byl uvnitř, seděl se zkříženýma nohama na posteli a právě dokončoval nový luk, který vyráběl pro Willa. Pracoval na něm od té doby, co se vylodili v Galice. Pečlivě vybral pásy dřeva, pevně je spojil a slepil tak, aby žilkováním a přirozeným ohnutím byly postaveny proti sobě a luk získal žádoucí mírné zakřivení. Potom ke každému konci připevnil dva podobné, ale kratší díly tak, aby jejich zakřivení bylo opačné než u hlavní části lučiště. Tím docílil zpětného zakřivení, jaké potřeboval.
Když přijeli poprvé na Montsombre, Deparnieux si všiml jednotlivých kusů dřeva v Haltově vaku, ale neviděl žádný důvod, proč by je měl zabavit. Nehotový luk bez šípů pro něj nepředstavoval žádnou hrozbu.
Vítr se točil kolem hradních vížek a proháněl se podél podivně tvarovaných chrličů vytesaných z kamene. Pod terasou kroužilo několik krkavců. Vylétali ze svého hnízda v puklině žulové zdi a opět se do něj vraceli.
Pokaždé, když se Horác zadíval dolů na poletující ptáky, udělalo se mu mdlo. Ustoupil od kamenného zábradlí a přitáhl si plášť těsněji k tělu, aby se chránil před větrem. Ve vzduchu bylo cítit, že bude pršet, a od severu k nim vítr hnal kupy těžkých mraků. Měli za sebou polovinu dalšího větrného odpoledne v Montsombre. Les rozprostírající se dole pod nimi byl chmurný a jednotvárný – z té výšky vypadal jako hrubý koberec.
„Co budeme dělat, Halte?“ zeptal se Horác. Jeho společník s odpovědí chvíli váhal. Ne proto, že by nevěděl, co odpovědět, ale spíš proto, že nevěděl, jak jeho mladý přítel odpověď přijme.
„Počkáme,“ řekl prostě a okamžitě spatřil v Horácových očích zklamání. Bylo jasné, že mladík si přeje něco, co by věci postrčilo kupředu.
„Ale Deparnieux mučí a zabíjí lidi! A my tu jen sedíme se založenýma rukama a díváme se na to!“ rozčiloval se Horác. Od bývalého hraničáře, který si vždycky věděl rady, si sliboval něco víc než jen příkaz k čekání.
Vnucená nečinnost Horáce deptala. Špatně se vyrovnával s nudou a pocitem bezmoci, které přinášel každodenní život na hradě Montsombre. Byl vycvičen k rychlým činům a chtěl něco podniknout. Potřeboval něco udělat – cokoli. Chtěl ztrestat Deparnieuxe za jeho krutost. Chtěl dostat příležitost, aby mohl černému rytíři nacpat jeho jízlivé poznámky zpátky do chřtánu.
A nejvíc ze všeho ho trápilo, že musí trčet v Montsombre, místo aby pokračoval v cestě a hledal Willa.
Halt vyčkal, dokud se Horác podle jeho soudu trochu neuklidnil. „Je i pánem tohohle hradu,“ poznamenal mírně, „a má pořád k ruce nějakých padesát chlapů. Myslím, že to je o pár víc, než bychom dokázali pohodlně zvládnout.“
Horác sebral kousek žuly, který se oddrolil z rohového sloupku terasy, a mrštil s ním do dáli. Sledoval, jak obloukem padá do hlubiny pod nimi, dokud mu nezmizel z očí.
„Já vím,“ uznal mrzutě, „ale tahle nečinnost mě ubíjí.“
Halt zvedl oči od práce. I když to nedával najevo, jeho pocit bezmoci byl ještě silnější než Horácův. Kdyby byl sám, únik z tohohle hradu by pro něj byl hračkou. Jenže aby to uskutečnil, musel by Horáce opustit – a k tomu se nedokázal odhodlat. Cítil, že se v něm svářejí dva protichůd…
