Dvanáct
Horác nevěděl, kam se dřív podívat a čemu naslouchat, bylo tu tolik zajímavého.
Přístavní město La Rivage všude kolem něj kypělo životem. Přístaviště bylo plné lodí: bok po boku zde kotvily jednoduché rybářské šalupy i dvoustěžňové obchodní lodě. Jejich stěžně a lana byly jako les, který se táhl, kam oko dohlédlo. Uši zaléhaly povykem racků peroucích se o odpadky odhazované rybáři při čištění úlovku. Velké i malé lodě se bez ustání pohupovaly na mírných vlnách a ani na chvilku se nezastavily. Pronikavý křik racků přehlušoval nepřetržité praskání a vrzání spousty proutěných plůtků, které chránily trupy lodí před vzájemným poškozením.
Horác ucítil v nose dým a vůni připravovaných jídel – byla však jiná než vůně prostých venkovských pokrmů, které se vařívaly na hradě Redmontu. Měla v sobě ještě něco navíc: cosi cizokrajného, neznámého a vzrušujícího.
Dalo se to čekat, pomyslel si. Poprvé ve svém nedlouhém životě totiž vstoupil do úplně cizí země. Měl za sebou cestu do Celtiky, samozřejmě, ale ta se nepočítala. Celtika byla vlastně jen pokračování Araluenu. Tady bylo všechno jiné. Všude kolem se ozývaly rozčilené, nebo veselé hlasy, pokřikování, hádky, smích. A on z toho cizího jazyka nerozuměl jedinému slovu.
Stál na přístavní hrázi, držel uzdy tří koní a čekal, až Halt zaplatí kapitánovi malé nákladní lodi, která je přepravila přes Úzké moře – společně s páchnoucím nákladem kůží pro koželužny zde v Galice. Po čtyřech dnech strávených v těsné blízkosti stohů ztuhlých zvířecích kůží Horác pochyboval, že ještě někdy dokáže vzít na sebe něco koženého.
Cosi ho zatahalo za opasek a Horác se překvapeně otočil.
Přátelsky se na něj šklebila sehnutá a seschlá stará babka, cenila bezzubé dásně a nastavovala ruku.
Oblečená byla v hadrech a hlavu měla ovázanou něčím, co kdysi mohlo být barevným šátkem, jenže teď to bylo tak špinavé, že si jeden nemohl být jistý. Brebentila zřejmě něco galicky, ale on mohl jen pokrčit rameny. Ta žena byla podle všeho žebračka a Horác žádné peníze stejně neměl.
Podlézavý úsměv ustoupil škaredému zamračení a žena vychrlila řadu slov. I když to bylo v neznámém jazyce, Horác pochopil, že o lichotku nejde. Její ruka mu před obličejem zašermovala nějaké podivné znamení, nato se žena otočila a belhala se pryč. Horác bezmocně zavrtěl hlavou.
Za jeho zády se ozval výbuch smíchu. Otočil se a spatřil trojici dívek, které byly nejvýš o pár let starší než on. Zřejmě viděly a slyšely všechno, co se odehrálo mezi ním a tou stařenou. Zíral na ně s otevřenou pusou. Nemohl si pomoct. Všechny byly moc hezké, alespoň jemu takové připadaly. Oblečené byly při nejlepší vůli hodně poskrovnu. Jedna měla sukni tak krátkou, že jí končila hodný kus nad koleny.
Dívky si na něj ukazovaly a napodobovaly jeho vyjevený výraz. Spěšně zavřel pusu, a ony se smály ještě hlasitěji. Jedna na něj pokřikovala a rukou ho přivolávala k sobě. Nerozuměl ani slovu z toho, co říkala, připadal si hloupý a zaostalý. Také si uvědomil, že se hrozně červená.
Díky tomu všemu se dívky rozřehtaly ještě víc. Sahaly si rukama na tváře, posmívaly se jeho červenání a navzájem si štěbetaly něco v tom jejich podivném jazyce.
„Vypadá to, že už sis našel kamarádky,“ ozval se za ním Halt. Horác se provinile otočil. Hraničář – a Horác o něm nikdy nedokázal uvažovat jinak – si jeho i ty tři dívky měřil s trochu pobaveným výrazem v očích.
„Halte, vy umíte ten jejich jazyk?“ zeptal se. Uvědomil si, že ho to vlastně vůbec nepřekvapuje. Vždycky si myslel, že hraničáři ovládají celou řadu tajemných umění, a dosavadní zkušenosti jen potvrzovaly, že se nemýlil. Jeho společník přikývl.
„S tím, co umím, si vystačím,“ odpověděl klidně. Horác co nejnenápadněji ukazoval na tři dívky.
„Co to říkají?“ zeptal se. Hraničář nasadil prázdný výraz, který Horác pomalu začínal důvěrně znát.
„Možná je pro tebe lepší, že to nevíš,“ odvětil nakonec. Horác kývl hlavou. Ne že by to chápal, ale nechtěl vypadat ještě hloupěji, než se cítil.
„Možná že ano,“ přitakal. H…
