Třicet tři
Tenký sluneční paprsek putoval jedinou místností chaty. Evanlyn podřimovala v židli, a když ji sluníčko zašimralo na tváři, bezděčně se usmála. Venku stále pokrývala zemi vrstva hlubokého sněhu, obloha však byla v pozdním odpoledni zářivě bezmračná.
Evanlyn v polospánku vnímala, jak příjemné teplo postupuje po jejím těle. Přes zavřená oční víčka mělo sluneční světlo jasně červenou barvu.
Pak na ni najednou dopadl stín a Evanlyn oči otevřela.
Stál před ní Will, v postoji, který se pro ni v posledním týdnu stal důvěrně známým. Ruce měl sepjaté a tmavohnědé oči, kdysi tak jiskrné a usměvavé, plné úpěnlivé prosby. Stál a trpělivě čekal, co udělá. Trochu smutně se na něj usmála.
„Dobře,“ řekla mu laskavě.
Na rtech se mu objevil nepatrný náznak úsměvu, na chviličku se zdálo, že se odrazil i v tmavých očích, a Evanlyn opět zaplavila naděje, která v ní narůstala během posledních dní. Will se pomalu, ale jistě měnil. Když mu poprvé drogu odepřela, začal se zmítat ve strašném záchvatu třesavky a uklidnil se teprve tehdy, když ustoupila a dala mu špetku hřejivé trávy.
Přestávky mezi dávkami se však prodlužovaly a množství snižovalo a Evanlyn začala doufat, že Will se nakonec uzdraví. K záchvatům už nedocházelo. Willovi přestávalo vládnout tělo dožadující se drogy a místo toho se jeho mysl přizpůsobovala menšímu přísunu. Potřeba tu byla stále, ale projevovala se žadoněním, téměř dětinským žebráním jako například teď.
Will za ní přišel po třech dnech, kdy trávu neokusil, jednoduše si před ni stoupl a bylo mu vidět na očích, že chce, aby mu odměřila příděl z ubývající zásoby ve voskovaném látkovém pytlíčku. Věděla, že probíhá boj o to, zda Willova závislost přetrvá vyčerpání zásoby. Kdyby k tomu došlo, čekalo by je oba nejspíš těžké období. Netušila, co by to s Willem udělalo, ale měla pocit, že by mohlo dojít k dalšímu záchvatu nezvladatelné třesavky a křiku.
Třeba, uvažovala, se jednalo o další nezbytný krok při jeho uzdravování. Ať to bylo správné nebo ne, Evanlyn prostě neměla sílu přihlížet, jak se Will trápí. Na to bude dost času, až hřejivá tráva opravdu dojde, pomyslela si.
„Počkej tady,“ řekla, vstala ze židle a zamířila ke dveřím. Jako by opět zahlédla v jeho očích slabý záblesk vůle. Zmizel téměř ve stejném okamžiku, kdy se jí zdálo, že ho vidí, ale sama sebe přesvědčovala, že tam opravdu byl, že neviděla něco, co vidět chtěla.
Skrovnou zásobu hřejivé trávy schovávala ve stáji za uvolněným prknem jedné boční stěny. Původně chtěla pytlíček ukrýt do hromady dřeva na otop. Potom si však uvědomila, že bude pro dřevo posílat Willa, a na příšernou možnost, že by drogu objevil, nechtěla ani pomyslet.
Neměla žádnou jasnou představu, co by se s ním stalo, kdyby si vzal příliš velké množství najednou.
Soudila, že by přinejmenším prudce stoupla jeho potřeba. A možná by mu to mohlo nějak zásadně ublížit – i smrtelně. Byla si však jistá, že kdyby Will hřejivou trávu našel a všechnu spotřeboval v jediné velké dávce, ona by měla před sebou řadu týdnů jeho záchvatů třesavky a křečí, do nichž upadal při nedostatku drogy předtím.
Zajímalo ji, jestli si jeho otupená mysl dokáže nějak spojit souvislost mezi jejím odchodem z chaty a návratem s trávou; jestli je schopen dát si dohromady příčinu a následek a dospět k závěru, že hřejivá tráva musí být někde mimo chatu. Nebyla si tím jistá, ale v žádném případě neškodilo, když si dávala dobrý pozor, jestli ji nesleduje, když vytahovala pytlíček z malé skrýše v dřevěné stěně.
Když vcházela do stáje, opatrně se ohlédla přes rameno. Pony zvedl hlavu a zafrkal na pozdrav. Nic nenasvědčovalo, že by se Will zajímal, kam odešla. Podle všeho spokojeně čekal v chatě a věděl, že ona se za chvilku vrátí a přinese mu to, po čem tak nesmírně toužil. Jak k tomu dojde nebo kde to ona vezme, na tom mu zřejmě nezáleželo. To byly pro Willa abstraktní úvahy a on teď řešil jen hmatatelné věci.
Odsypala maličké množství suchého listí na dlaň, znovu zabalila zbytek a vracela ho za uvolněné p…
