Jedna
Našla jsem to na zemi v chodbě u ložnic. Stála jsem tam a držela to mezi prsty, když vtom ze svého pokoje vyšel Ramses. Uviděl, co držím, ale jen zvedl obočí a čekal, co na to řeknu.
„Další bílé pírko,“ nezklamala jsem ho. „Tvoje, že?“
„Ano. Děkuji.“ Vzal si ho ode mě. „Určitě jsem ho vytrousil z kapsy, když jsem vytahoval kapesník.
Přidám ho k ostatním.“
Kdyby nemluvil spisovně anglicky a neměl tak trochu zvláštní postoj (vždycky jsem tvrdila, že jedině Angličané se umí vznešeně hrbit), mohl by nezávislý pozorovatel pokládat mého syna za normálního Egypťana, mezi jakými strávil většinu života. Měl stejně výrazné černé řasy, husté havraní vlasy, lesklou bronzovou pokožku. Jinak byl podobný na otce, který vyšel z naší ložnice právě včas, aby si vyslechl rozhovor na chodbě. Stejně jako Ramses se převlékl do pracovních flanelových kalhot a košile bez límce. Když se otec a syn postavili vedle sebe, vypadali jako sourozenci. Emerson se mohl stále chlubit stejně mladistvým vzhledem jako Ramses, jen prošedivělé spánky zdobily jeho jinak dosud černé kadeře.
Momentálně se tvářili každý jinak. Emersonovy modré oči plály hněvem, syn své tmavě hnědé jen přimhouřil. Emerson se mračil, zatímco Ramses pouze pozvedl obočí. Syn pevně stiskl rty, otec výhrůžně cenil zuby.
„Sakra,“ zahřímal Emerson. „Kdo si dovoluje vinit tě ze zbabělosti? Doufám, že jsi mu jednu pořádnou vrazil!“
„To bych mohl jen stěží, protože mi to pírko darovala dáma,“ Ramses si zastrčil ptačí ozdobu do kapsy košile.
„Kdo?“ dožadovala jsem se přesnější odpovědi.
„Copak na tom záleží? Není to první ani poslední, které mi ho dají.“
Válka vypukla v srpnu a od té doby bylo hodně ptactva zbaveno ozdoby jen proto, aby takzvané vlastenky mohly rozdávat symbol zbabělosti mladým mužům, kteří nenosili uniformu. Ne že bych vlastenectvím opovrhovala, ale podle mého skromného mínění je ohavné hnát někoho do nebezpečí. Dva mí synovci i synové mnoha přátel byli na cestě do Francie. Nebránila bych jim, ale ani by mě nenapadlo je tam posílat.
Naštěstí jsem u vlastního syna nemusela tuto bolestnou volbu řešit.
Vypluli jsme do Egypta v říjnu, protože drahý Emerson (největší egyptolog všech dob) by nedovolil nikomu, ani císaři, aby mu zabránil v jeho pravidelných vykopávkách. Nejednalo se o ústup před nebezpečím války, protože se brzy můžeme dostat do většího ohrožení než ti, kdo zůstali v Anglii. Nikdo v tajné službě nepochyboval o tom, že se Otomanská říše dříve nebo později připojí po bok Německa a Rakouska-Uherska. Císař si sultána předchází už delší dobu, dokonce nechal postavit železnice a mosty přes Sýrii a Palestinu. I expedicím financovaným v Egyptě se vyčítalo, že mají postranní motivy. Archeologie je vynikající zástěrkou pro špionáž a podvratnou činnost. Moralisté si nemohli nevšimnout, že německá vlajka vlaje právě nad oblastí Megiddo, nad biblickým Armagedonem.
Turecko vstoupilo do války pátého listopadu a krátce nato následovala formální anexe Egypta Británií. Skrytý protektorát se stal opravdovým protektorátem. Turci ovládli Palestinu a mezi Palestinou a Egyptem ležela již jen Sinaj a Suezský průplav, britská nejzazší životně důležitá linie na východě. Obsazení průplavu by uštědřilo Británii smrtelnou ránu. Určitě by pak následovala invaze do Egypta, protože Otomanská říše nikdy nezapomněla na ztrátu této bývalé provincie. I ze západní strany Egypta hrozilo Britům nebezpečí – shromažďovaly se tam bojovné kmeny Senussiů, vyzbrojené a vycvičené Turky.
Do prosince se situace v Káhiře vyhrotila – bylo vyhlášeno stanné právo, veškerý tisk podléhal cenzuře, bylo zakázáno shromažďování Egypťanů, nacionalistické hnutí bylo potlačeno a jeho vedení posláno do exilu nebo zavřeno. Všechna tato politováníhodná opatření se ospravedlňovala hrozbou útoku na Suez. Chápala jsem, že lidé mají nervy napjaté k prasknutí, ale jistě je to neopravňovalo k tomu, aby se chovali sprostě k mému synovi.
„To není fér,“ vykřikla jsem. „Neviděla jsem v Káhiře žádné mladé dobrovoln…
