Šest
Emerson se mýlil, když předpokládal, že se na druhý svátek nebude pracovat. Nejeli jsme sice do Gízy, ale většinu dne jsme strávili nad papíry. Laik si málokdy uvědomí, jak nezbytné je všechno zapsat, ale Emerson vždycky říká, že vedení přesných záznamů je stejně důležité jako sama práce na vykopávkách. Tentokrát jsem neprotestovala, protože se Ramses kvůli tomu nepřepínal. Taky se mi podařilo udržet ho v noci doma. Sice se hádal, ale já přirozeně vyhrála. Pro jistotu jsem mu do večerní kávy přidala trochu veronalu, aby bylo po mém.
Ráno jsem si po snídani odvedla stranou Emersona. „Nemáš pro Ramsese nějakou další práci, která by ho udržela doma? Nemyslím, že by dnes měl chodit do zaprášené hrobky.“
Emerson se na mě podezíravě zahleděl. „Co to s tebou v poslední době je, Peabodyová?“
„Nevím, na co narážíš.“
„Stala se z tebe dokonalá matka-slepice. Nikdy předtím jsi kolem Ramsese tak nelítala. Ani když byl malý a chodil domů samá modřina. Podívej, to nepopřeš; ukládáš ho do postele a nutíš ho, aby si pěkně vzal medicínku. Když si ráno odmítl přidat vločky, bál jsem se, že vezmeš do ruky lžičku a začneš ho krmit.“
„Ehm,“ zamyslela jsem se. „Fakt to dělám? Divné. Proč asi?“
„Taky o něho mám strach, stejně jako ty.“
„Jako já? Ale prosím tě…“
„Je odvážný jako lev, tvrdohlavý jako beran, mazaný jako lišák…“
„Vážně, Emersone!“
„A schovává svoji citlivou duši pod krunýřem jako želva,“ dodal Emerson poeticky. „Stejně jako ty před každým kromě mě. Chápu tě, Peabodyová, ale proboha kontroluj se trochu. Nechci po něm nic víc, než aby si sedl na kempingovou stoličku a kopíroval texty. Po tom, co nám vyváděl, to pro něho bude odpočinek.“
To se nedalo popřít. Ale i ty nejlepší plány, velké i malé včetně Emersonových, se často zhatí. V Gize nás totiž čekal s vážnou tváří Selim. Náš mladý velitel si nechával narůst bradku, aby si získal respekt před podřízenými, ale i tak jsme na něm ihned poznali, že je zle.
„Co se stalo?“ zvolal Emerson. „Někdo se zranil? Zřítila se stěna?“
„Ne, Otče kleteb.“ Selim lomil ruce. „Je to horší! Někdo se pokusil vykrást hrobku.“
Emerson hřímal nadávky a běžel ke vchodu. Ve spěchu zapomněl sklonit hlavu. Slyšela jsem tupý úder a další spršku nadávek. Pak zmizel uvnitř.
Následovali jsem ho. Selim brebentil jako vždycky, když byl bez sebe. „Moje vina. Měl jsem postavit stráže. Kdo by čekal, že si to někdo dovolí? Tady, kousek od úpatí Velké pyramidy, kolem samé stráže a turisti…“
Ano, byla to neskutečná drzost, ale i to se stává. Zloději jsou tu zkušení a prohnaní. Částečně odkryté hrobky je samozřejmě snadnější vykrást než ty zasypané; navíc ojedinělé kousky sběratelé shánějí stále. Aby se nezničily štuky, správně se rozkládá zeď složená z velkých bloků kamene kus po kusu, ale to je zlodějům a zřejmě i sběratelům jedno. Popadla mě archeologická horečka, proto jsem do špatně osvětlené komnaty vstoupila spravedlivě rozhořčená.
Rychle jsem se rozhlédla. Emerson stál uprostřed místnosti a stěny vypadaly netknuté. Zobrazený princ Sekhemankhor se svou dámou pořád stejně zírali na obětní stůl před nimi, dlouhá řada poddaných s plnými mísami a květinami i těch vedoucích dobytek zůstala neporušená. Hlasitě jsem si oddechla. Emerson se rozzuřil ještě víc.
„Tak co se sakra děje, Selime? Nic není porušené. Máš snad vidiny nebo…“ Emerson podezíravě přimhouřil oči. Chňapl ubohého mladíka pod krkem a přitáhl ho k sobě. „Nebo sis vzal hašiš, že jo?“
„Ne, Otče kleteb.“ Selim na něho uraženě pohlédl, ale bylo vidět, že Emersonovu výbušnou povahu dobře zná. Bojí se, už když Emerson mluví pomalu a hlubokým hlasem, natož když vyvádí.
„Vyrazili jste příliš rychle,“ pokračoval Selim ublíženým tónem. „Nenechali jste mě nic vysvětlit. Sem nikdo nevlezl. Byli v pohřební šachtě.“
„Ach tak.“ Emerson ho pustil. „Promiň. Tak mi to ukaž.“
Jak jsem vysvětlila, hrobky z toho období se skládají z více místností nad úrovní terénu. Ty sloužily k uctívání zesnulých. Skutečný hrob s mumií ležel níže na dně hluboké ša…
