Sedm
Vraceli jsme se domů jako vítězné procesí. Daoud ani nechtěl slyšet, že bychom použili mechanickou přepravu; jakmile socha i s fošnami bezpečně spočinula na dlouhých trámech, čtyřicet mužů si celou konstrukci vyzvedlo na ramena a vyrazilo přes plošinu. Na silnici pak začali zpívat tradiční pracovní píseň – Daoud předzpívával každou sloku a mužové jako ozvěna sborem slova opakovali. Větší část cesty vedla z kopce, ale k domu to byly tři kilometry, proto je Emerson dost často zastavoval, aby si odpočinuli a upravili podložky, kterými si chránili ramena. Sotva některý z nich zavrávoral, vystřídal ho jiný ochotný dobrovolník. Přihlížela jsem a vracela se o staletí zpět, jako by se mi dostalo výsady spatřit obraz z minulosti. Přesně tak určitě přepravovali faraónovi dělníci sochu svého božského krále na její původní místo, v potu a se zpěvem.
Abych to upřesnila, na žádném z reliéfů v hrobce se nenašel obraz podobného charakteru. Přesto to byl vzrušující pohled, na který nikdy nezapomenu stejně jako ti, kdo lemovali silnici a povzbuzovali nás, když jsme je míjeli. Tentokrát dostali turisté příležitostí k fotografování víc než dost.
Než jsme dorazili k domu, všichni muži kromě Daouda, který právě dělal nosiče, byli na pokraji vyčerpání. Emerson je zavedl přes dvůr do nejbližší místnosti, tedy do haly. Kvůli rozrušení jsem ani neprotestovala, ale stejně nebylo třeba, protože se ukázalo, že neprojdou dveřmi. Emerson nechal sochu postavit na dvoře a já najednou měla na starost pádesát vyčerpaných chlapů, kteří tu padli na dlažbu. Měla bych říci čtyřicet devět, protože zpocený Daoud mi pomáhal donést těm zmoženým tekutiny a poléval je vodou. Poslali jsme je domů se západem slunce, samozřejmě s díky a se slibem, že to brzy oslavíme.
„Taky bychom měli slavit,“ oznámila jsem. „Pojeďme na večeři do Káhiry. Fatimě jsem řekla, ať nevaří, protože jsem stejně nevěděla, kdy dorazíme. Emersone, vítězství je tvoje, proto tě nechám vybrat restauraci.“
Jako obvykle jsem Emersona snadno zmanipulovala. Nesnáší večeře v hotelových restauracích; věděla jsem, které místo navrhne: příjemně nehygienickou hospůdku, kde podávali jeho oblíbené egyptské speciality. Majitel by kvůli Emersonovi sehnal a uvařil třeba pštrosa. V lidovém prostředí se nenosil oblek ani kravata, další důvod, proč je měl Emerson v oblibě.
Podnik se nacházel na okraji Khan el Khalili.
Emerson váhal jen vteřinu – přirozeně proto, že nechtěl opustit cennou sochu – než reagoval přesně tak, jak jsem čekala. Podívala jsem se na Ramsese, ale tvářil se ještě nečitelněji než normálně. Otevřel pusu a zavřel ji, aniž by pronesl jediné slovo.
Otočila jsem se k Nefret a sčísla jí prsty vlasy z čela. „Možná chceš zůstat a odpočinout si,“ navrhla jsem. „Máš pěknou bouli.“
„Nesmysl, teto Amelie. Ani za nic bych neprošvihla večeři u Bassama.“
Spěchala pryč, než jsem jí stihla odpovědět. Ramses si mě kriticky přeměřil pohledem, ale jen jsem pokrčila rameny. „Tak honem vykoupat a převlíkat,“ přikázala jsem. „Nesmíme se opozdit.“
Ramses poslušně přitakal: „Ano, mami.“ Zdálo se, že chce něco dodat, ale pak se vydal nahoru po schodech.
„Počkej, Peabodyová,“ nenechal se ošálit můj manžel. „Co máš za lubem tentokrát?“
Stejně jsem mu to chtěla říct.
Přijal novinky klidněji, než jsem očekávala. Rozhodně zrychlil své obvyklé tempo, protože se umyl v rekordním čase.
„No prosím,“ poznamenal, když nechal spadnout ručník na zem a voda z něho stékala do malé kaluže. „Takže tě napadlo, že Farouka poslali, aby se dostal do Wardaniho organizace?“
„Neříkej mi, Emersone, že jsi na to přišel dřív než já.“
„Netvrdím, že dřív, ale rozhodně jsem na to taky myslel.“
„To říkáš pokaždé!“
„Přesně jako ty. Váš nápad je asi použitelný, ale stejně bych býval radši, kdybys to nechala na mně.“
Jeho kritický tón mě rozčilil, proto jsem se okamžitě optala: „A co bys tak asi udělal?“
Emerson si podal kalhoty. „Zastavil se u Aslimiho a vypořádal se s tím hajzlem sám. Plánoval jsem to na zítra.“
Přehrabov…
