ŠEST
Cítila jsem jako svou povinnost informovat Petherickovy o výsledku pitvy. Emerson nic nenamítal. Naopak. Prohlásil, že půjde se mnou. Přirozeně jsem věděla proč. V té chvíli se v něm probudil detektiv, a jelikož jsem mu dokázala, že se v několika zásadních bodech mýlí, doufal, že konečně vyrukuje s něčím přínosným. Nic jsem nenamítala, protože co se kriminálních případů týče, maličko spolu soupeříme, a já za všech okolností hraji fér. Nefret a Ramsese jsem poslala domů. Jakkoliv snacha vystupuje jako dokonalá profesionálka, je ve skutečnosti útlocitná duše a navíc zesnulou znala. David šel s nimi. Jak zdůraznil, s Petherickovými dosud neměl tu čest a nebylo by vhodné, aby se s nimi seznamoval za těchto choulostivých okolností.
Sourozenci zrovna večeřeli ve svém pokoji. Jakmile jsme vstoupili, zazvonila slečna Pethericková na číšníka, aby sklidil ze stolu. Neuniklo mi, že jeden z talířů byl zcela vymetený, zatímco ve druhé porci se někdo sotva povrtal. Nebylo těžké uhodnout, komu který talíř patří. Adrian Petherick jako by se v několika posledních hodinách celý scvrknul. Oblečení na něm povadle viselo, v obličeji byl sinalý. Jednalo se o projev viny či zármutku?
Ohleduplně jsem jim sdělila výsledky ohledání, ale nic jsem nezastírala. Adrian vykřikl a schoval tvář v dlaních. Výraz jeho sestry se nezměnil. „Čekali jsme to. Předpokládám, že nám chcete položit nějaké otázky.“
„Dnes večer ne,“ ujistil je konejšivým hlasem Sutech. Přistoupil ke stolu a se zájmem si prohlížel květinové dary. Přibylo ně kolik pugétů. V jedné z váz voněly nádherné bílé růže. „Dovolte spánku posílit vaši zkormoucenou duši. A myslete na to, že drahá zesnulá nyní spočívá v ochranitelské náruči Ježíše Krista.“
„Ano,“ zamumlal Adrian. „Ano. Děkuji vám.“
Emerson se zakuckal. Zřejmě mu zaskočila slina.
„Mám dotaz,“ ozvala se Harriet Pethericková. „Co bude se soškou?“
„A co by s ní mělo být?“ zabručel můj muž.
„Za těchto okolností jistě není pochyb o tom, kdo je jejím zákonitým vlastníkem. Napadlo mě, že se jí rádi zbavíte.“
„Vidíte,“ ozval se Emerson. „A já si myslel, že právě proto ji nebudete chtít. Ne ne, slečno Pethericková. Nevezmu si na svědomí, abych předal jakýkoliv zkázonosný předmět neviňátkům, jako jste vy a váš bratr.“
„To radši přenesete kletbu na svoji rodinu?“ A s očividnou škodolibostí dodala: „Doslechli jsme se o tom úžasném divadýlku, co jste tehdy v noci uspořádal. Vymítání zlého ducha, jak se zdá, nezabralo, že?“
Manžel se nenechal vyprovokovat. „Oba víme, že takové – divadýlko jste říkala? – zabírá jen na ty pověrčivé. Prokletím cenných věcí je skutečnost, že dráždí zlotřilé lidi, kteří jsou kvůli nim schopni násilí. Umím svoji rodinu účinně ochránit mnohem lepšími prostředky, než je zaříkávání, a totéž nabízím vám a vašemu bratrovi.“
Logičnost jeho argumentace dámu umlčela. Já jsem potvrdila, že na zítřejší smuteční obřad je všechno připravené. Harriet byla natolik zdvořilá, aby mi poděkovala. Adrian mlčel. Vytáhl z vázy bílou růži. Nepřítomně otrhával jeden okvětní plátek po druhém a vršil je na stůl.
Když jsme procházeli halou, vyprovázely nás zvědavé pohledy a potutelné šeptání, avšak můj slunečník a Emersonová zakaboněná tvář udržely v uctivé vzdálenosti dokonce i novináře.
„Jemináčku,“ poznamenal manžel ke svému bratrovi. „Tak pokrytecký blábol jsem v životě neslyšel. Ba ani od tebe ne. V náruči Ježíše Krista…, to mě podrž!“
„Tomu chlapci se ulevilo,“ podotkl Sutech.
„Mě tím svým soucitem neoblafneš,“ zabručel Emerson. „Využíváš Petherickovy slabosti, aby sis získal jeho důvěru.“
Sutech se ušklíbl a já pravila vážným hlasem: „Když už hovoříme o blábolení, co si mám myslet o tvém prohlášení, že Harriet a jejího bratra ochráníš? Před čím, a jak to chceš zařídit, smím-li se ptát?“
Profesor se nakrátko zastavil uprostřed ulice. Šťouchla jsem do něho, aby se nepřipletl pod kola bryčky tažené koněm, načež pravil: „Nepochybuj o mých dobrých úmyslech, Peabodyová, pokud smím prosit. Musíme tuhle patálii nějak v…
