Z RUKOPISU H
„Úlomek dřeva se zpola vyhlazenou kartuší,“ prohlásil znechuceně Emerson. Položil jej na stůl před Ramsese. „Ovšem Hassanovo prohlášení vzbudilo pořádný rozruch. Všichni začali štěbetat a vzájemně do sebe šťouchat. A ten mizera Montague…“
„Jenom klid,“ mírnila jej žena. „Dobře víme, o co mu šlo. Kromě toho byl velice zdvořilý.“
„Změnil taktiku,“ prohlásil Emerson. „Ale pořád jde po té sošce. Dokážeš z toho něco vyčíst, chlapče?“
Ramses držel fragment opatrně za okraje. Natočil jej tak, aby na něj dopadalo slábnoucí světlo. „Většina barviva je pryč. Nahoře to vypadá na znamení slunce a tady ta křivka by mohla být část skarabea.“
„Smenchkare!“ zvolal vítězoslavně Emerson. „Byl zde pohřben. Věděl jsem to!“
„Není to prokazatelné,“ oponoval syn. „Takhle začíná spousta královských jmen, včetně Amenhotepa Druhého a Tutanchamona. Co si o tom myslíte, Michaile?“
Předal dřevo Rusovi, který je potěžkal v dlani. „Máte pravdu, Ramsesi. Jsme si jisti pouze dvěma hieroglyfy. Obvykle bývají vyřezány mnohem hlouběji než ostatní.“
„Podívám se na to ráno, až bude víc světla,“ slíbil Ramses. „Ačkoliv pochybuji, že je to důležité. KV pětapadesát sloužila coby skrýš, kde se shodou okolností sešla výbava z několika pohřbů.“
Položil úlomek do krabice vystlané látkou a odsunul ji právě včas, aby unikla z dosahu dychtivých ruček jeho dcery. „Kolikrát ti mám říkat, že na starožitnosti nesmíš bez dovolení sahat?“ otázal se vážným hlasem.
„Vždyť je to jenom špinavý kus dřeva,“ bránila se Charla.
„Každý předmět může mít historickou hodnotu,“ ozval se obviňujícím tónem její modrooký bratr. „Smím se podívat, tati?“
„Až někdy jindy.“ Ramses nechtěl syna odradit. Projevoval o egyptologu opravdový zájem, dobře si však uvědomoval, že když artefakt půjčí jemu, Charla se bude právem dožadovat svého. „Fatimo, byla bys tak laskavá a odnesla to do otcovy pracovny?“
Katčenovský odvrátil pozornost holčičky tím, že odněkud vyčaroval provázek a ukázal jí, jak ho lze přebírat. Opravdu to s dětmi uměl.
Amelia se naneštěstí dostala ke košíku s poštou jako první. Harriet Pethericková si bohudík nelibovala v navoněném dopisním papíře. Máti mu bez komentáře předala obyčejnou bílou obálku. Skvělo se na ní rozmáchlé písmo, připomínající rukopis muže. Dostal listů hned několik. Vzkaz od Harriet si přečetl až nakonec.
Způsobil mu morální dilema, jak by řekla máti. Harriet mu znovu kladla na srdce, aby si nechal všechno pro sebe a nikomu o setkání neříkal. Jak povědomě a depresivně to znělo! Namlouval si, že v tomto případě mu nehrozí žádné nebezpečí a klidně může jít na schůzku sám. Pozvala ho do svého hotelového pokoje. Uměl si představit, s jakým podezřením by vyrukovala máti: jed v čaji, vášnivé objetí, po němž by skončil s nožem mezi žebry, banda ranařů schovaná v koupelně… Zosnovala by barvitější zápletky než hraběnka Magda.
Rozesmál se a matka k němu vzhlédla od rozečteného dopisu.
„Dostal jsi nějaké veselé psaní, drahý?“
„Kdepak. V podstatě ne.“
Situace vůbec nebyla k smíchu. Musel si vybrat mezi dvěma zly: buď poruší slib, který dal Harriet, anebo své ženě opětovně zalže.
Uměl lhát s kamennou tváří, když nemohl jinak, ovšem potíž s touto milující, semknutou, všetečnou rodinou tkvěla v tom, že lež musela být natolik důmyslná, aby ostatní svedla ze stopy. Nakonec jim pověděl poloviční pravdu.
„Zaskočím na chvíli do Luxoru. Do večeře jsem zpátky.“
Nepočítal s tím, že by se mu podařilo snadno ztratit. V tom se nemýlil. Nakonec musel předstírat, že se zlobí. „Proboha živého, nepotřebuju tělesného strážce pokaždé, když opustím tento dům! Jdu přímo do Zimního paláce a toutéž cestou se vrátím. Chci si jen popovídat s Abdulem a dalšími sluhy.“
„Copak sis na něco vzpomněl?“ zbystřila máti.
„Něco mě napadlo, ale je to takový vzdálený předpoklad. Spíše se mi svěří, když za nimi přijdu sám. Prosím tě, máti, smím tě požádat o povolení opustit tuto domácnost?“
„Směl bych se s vámi svézt?“ otázal se Katčenovský. „Mám v Luxoru nějakou práci.“
…
