OSM
„Musím je najít,“ prohlásil Ramses.
Naše podezření a obavy se potvrdily až následující ráno. Vlak byl pod dohledem a všichni cestující vyslechnuti. Petherickovi mezi nimi nebyli. Na Sutechovu žádost se inspekce zúčastnil jeden z jeho kolegů. Švagr nás ujistil, že tenhle člověk se nenechá oklamat ani tím nejdůmyslnějším přestrojením. Pochopila jsem, že bere tuto záležitost stejně vážně jako Ramses.
„Proč zrovna ty?“ Nefretiny modré oči byly tvrdé jako křemeny. „Nejsi za ně odpovědný.“
V podstatě měla pravdu, avšak dobře znala svého manžela. Ramses trpí tou vzácnou vlastností – anebo spíše přítěží – že se cítí být zodpovědný za slabé a bezbranné. A Harriet Pethericková ho požádala o pomoc. Stejně by se zachoval v případě jakéhokoliv muže, ženy či dítěte. Tento povahový rys podědil po mně, takže jsem se ho nepokoušela přesvědčovat.
Zato Emerson ano. „Nefret má pravdu, však víš. V čem jsi lepší než policie? Ta holka ztratila hlavu…“
„Což se ženám občas stává,“ zamumlala jsem.
„Ach, buď laskavě zticha, Peabodyová! Některým ženským se to stává a některým mužským taky. Sama netuší, kam se v Egyptě vrtnout, takže policii nepotrvá dlouho, než je objeví.“
„Nepochybně máš pravdu,“ souhlasil Ramses. Odstrčil talíř a jal se nervózně přecházet po jídelně. „Bojím se, k čemu může dojít, než je zadrží.“
„Neboť každý člověk zabíjí to, co miluje…,“ zarecitoval Sutech.
Ramses po něm střelil pohledem a Emerson znechuceně prohlásil: „Básničky!“
„V poezii se občas zračí obecně známá skutečnost,“ poznamenala jsem. „Z psychologického hlediska se dá říct, že lidé chovají k těm, jež milují, rozpolcené pocity. Zejména pokud jsou duševně nevyrovnaní a popudliví.“
„Psychologie!“ zvolal můj muž. „Žádal jsem tě, abys s tím na mě nechodila, Peabodyová. Je to mnohem horší než básničky.“
„Ať se ti to líbí nebo ne, otče, máti má v mnoha ohledech pravdu,“ připustila neochotně Nefret. „Harriet to s ochraňováním svého bratra trochu přehání. Jistě, má k tomu dobrý důvod, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby k ní cítil podvědomý odpor.“
Emerson si přitiskl dlaň na čelo. „Prosím tě, Nefret, hlavně sem netahej podvědomí. Já na ně nevěřím.“
Na popud Fatimy se Ramses vrátil na svoje místo a chopil se vidličky. „Jsem si jist, že oficiální představitelé by s tebou souhlasili, otče. Hledají párek uprchlíků a ne dámu, již by mohla nakrásně ohrozit jí nejbližší osoba. Museli vystoupit z vlaku někde mezi Luxorem a Káhirou. Pokusím se je najít.“
Z tónu synova hlasu sálalo skryté odhodlání, které utišilo i Emersona.
„V jedenáct mi jede lokálka,“ oznámil Ramses. „Jedu s tebou,“ přidal se rozhodným hlasem David. „Kruci,“ sykl profesor.
„Nefret a Selim fotografují stejně dobře jako já,“ ujistil ho.
„Hmmm.“ Emerson si promnul důlek v bradě. Musím manželovi připsat ke cti, že obavy o syna byly silnější než strach o osud vykopávek. Upřímně řečeno nevěřil, že by Harriet Pethericková byla v nebezpečí, avšak důkladně se obeznámil s lehkomyslností svého syna. Naštěstí s ním pojede věrný přítel David. Ten už ho udrží na uzdě.
„Co uděláme s Karnovským?“ otázal se Emerson.
„Katčenovským,“ opravil ho Ramses. „Asi to s tou důležitostí přeháním, ale ty střepy mi nějak přirostly k srdci. Vím, že je kompetentní a spolehlivý, ale radši bych byl u všech prací.“
„A nerad bys ho tu viděl samotného,“ dodala jsem. „Vlastně jednáme v jeho vlastním zájmu. Alespoň nebude patřit k podezřelým, kdyby se tu náhodou semlelo něco nepřístojného.“
„Co nepřístojného by se tu mělo semlít? Pokus o vraždu či loupež?“ Sutech se kupodivu dlouho neozval. Na rozdíl od Ramsese si dopřával opulentní snídani.
„Něco takového,“ přisvědčila jsem. „Jaké plány máš ty?“
Švagr si elegantně otřel ústa ubrouskem. „Podle mého jsem mnohem užitečnější zde. David mu jako dozor určitě bohatě postačí.“
„Jdu si zabalit,“ oznámil syn a odstrčil židli. „Pomůžeš mi, Nefret?“
Odešla s ním bez jediného slova a s pevně semknutými rty. Sutech se zachichotal. „Bere si ty moje fórky příliš k srdci. Škoda že se …
