Z RUKOPISU H
Pro jednou Ramses plně souhlasil se svou matkou. Ať se jim to líbí nebo ne, do Petherickovy aféry jsou zapleteni a čím dříve se všechno vyřeší, tím lépe pro ně. Zdálo se k neuvěření, že by paní Pethericková zemřela přirozenou smrtí za tak neskutečných podmínek. Buď spáchala sebevraždu, aby tímto poněkud extrémním a neuspokojivým způsobem dodala na věrohodnosti své divoké historce, anebo byla zavražděna. A soška, kterou to všechno začalo, stále spočívá v zásuvce otcova psacího stolu.
Toho rána osedlali koně a vydali se na pracoviště od severu, místo aby šlapali pěšky po horské stezce. Z Dér el-Medíny je to do Údolí králů poměrně daleko. Selim je už vyhlížel. Miluje koně, a proto se se zvířaty přivítal stejně vřele jako s lidmi.
Nefretina klisna Moonlight mu mazlivě položila na rameno svou těžkou hlavu. Neodehnal ji a pravil: „Emersone, zřejmě jsem přišel na to, proč nás to auto zlobí. Kdybychom sundali i druhé zadní kolo…“
„Na to teď není čas,“ povzdechl si profesor. „Jinak všechno v pořádku?“
„Ano. Držím se do písmene vašich pokynů. Daoud prosívá suť.“
„Tomu nic neujde,“ souhlasil šéf. „Povídal jsi, žes něco našel.“
„Je to tamhle.“ Selim je zavedl západně od ptolemaiovského chrámu. Před několika lety jej částečně zkoumali. Zjistili, že se jedná o bohaté naleziště, kde se nacházejí pozůstatky budov z různých časových etap. Avšak necvičené oko by spatřilo pouze rozvaliny, vykopané díry a hromady suti.
„Tady,“ ukázal Selim. „Někdo tu kutal.“
„Krucifix!“ Emerson se naklonil nad jámou. „Kdy?“
„Minulou noc. Včera to tu ještě nebylo.“
„Lumpové,“ ulevil si profesor.
„Pokud máš na mysli naše přátele, místní zloděje, tak ti tu čenichají už roky,“ připomněl Ramses.
„Proč zrovna teď?“ nechápal jeho otec.
„Taky mi to nejde do hlavy.“ Selim si založil ruce. „Osobně se domnívám, že ti hlupáci nejspíš věří, že bájná zlatá soška nějak souvisí s naší zdejší prací.“
„Blázni hloupatí,“ nadával profesor. „Copak neslyšeli, odkud se soška vzala?“
„Slyšeli, ale nevěří tomu. Někteří lidé věří pouze tomu, čemu věřit chtějí.“
„Já to chápu,“ ozval se David. „Copak se původně nehovořilo o obrovském zlatém pokladu a špercích? Ti chudáci získali dojem, že jste objevili skrýš nebo dokonce hrobku. Můžete jim to ustavičně vymlouvat, stejně je nepřesvědčíte, že se mýlí.“
„Pokuste se o to,“ naléhal Emerson na Selima. „Ty a Daoud. Jinak nám to tu provrtají skrz naskrz.“
„Vynasnažíme se, Emersone, ale David má pravdu. Co kdybychom sem na noc postavili hlídku?“
„Hmmm.“ Profesor si promnul bradu. „Ano. A zasypte tuhle díru.“
Hodinu procházel poznámky, které pořídil Selim, zatímco ho předák nervózně sledoval. Nakonec se dočkal souhlasného přikývnutí a stručné pochvaly. Ohromně se mu ulevilo a celý se rozzářil.
„Každý podniknutý krok jsem vyfotografoval, Emersone.“
„Dobrá. Zítra či pozítří sem pošlu Bertieho, aby nakreslil plány.“
Nechali Selima pokračovat v práci a zamířili zpátky do Údolí. Vtom si Ramses uvědomil, že otec je od rána nezvykle zaražený – dokonce vandaly ani šťavnatě neproklel, jak bývá jeho zvykem. „Trápí tě něco, otče?“ zeptal se přímo.
Profesor na něho zběžně pohlédl. „Napadlo mě, že by ses měl vrátit domů a pokračovat v překládání.“
„Michail se objeví až odpoledne. A když tu dneska není máti, napadlo mě…“
„Aha. To je od tebe moc hezké, chlapče. Zapomněl jsem ti poděkovat za tvůj úžasný výkon při vymítání ďábla.“
„Dobře jsem se bavil,“ přiznal syn. „Ty ne?“
„Ano. Ehm… ano – sakra!“ vybuchl Emerson. „Byl to jen vtip, však víš. Nikdy jsem nechtěl, aby to někdo bral vážně. Nyní je ta ubohá ženská po smrti a já se cítím… Inu, připadá mi, jako bych se jí vysmíval. Jí a jejímu strachu.“
„Nikdo jiný si to nemyslí, otče.“
„Co si myslí ostatní, je mi dočista fuk!“ Typická odpověď. Přesto Ramsese neoklamala. Otec často káže své ženě o morálce, avšak drží se vlastních standardů, které jsou vyšší, než uznává většina lidí.
„Já toho hajzla, co ji zabil, chytím,“ sliboval otec. „Ehm – hlavně to neříkej matce. Po…
