III. KAPITOLA
Zlatník Ruprecht položil s úklonou na stůl dřevěnou kazetu, uvolnil železný háček, který držel víko a boky. Potom ji otevřel, ještě jednou se uklonil, couvl a uctivě si klekl na pravé koleno na podlahu ze světlých jedlových prken. Sklonil pokorně tvář s vráskami a namodralými žilkami po nemírném pití, v níž dojem vyžilosti zakrýval hustým černým vousem.
Havel z Lemberka se dychtivě předklonil. Jeho hubená tvář se špičatým nosem a černýma očima, nad nimiž se klenulo husté obočí, zářila štěstím. Příliš často se tenhle bohatý šlechtic nesmál, ale dnes měl přísná ústa roztažená ve spokojeném úsměvu.
„Co tomu říkáš, má drahá?“ obrátil se na baculatou ženu v prosté režné tunice, která seděla v křesle vedle něj. „Není to nádhera?“
„Na to, abychom prokázali úctu našemu Pánu, není žádná věc dost krásná a vznešená,“ odpověděla tiše jeho žena Zdislava. „Už jsem se bála, že to Ruprecht nestihne. Umíš si, můj pane, představit tu hrůzu, kdyby přijel milostivý král a relikviář nebyl hotový? Ruprecht neumí držet slovo. Měl relikviář dodělat před dvěma týdny. Tak jsme se dohodli!“
„Slíbil jsem, urozená paní, že relikviář dodělám včas. A dodělal jsem ho,“ zabručel klečící zlatník.
„To je pravda, Ruprechte,“ řekl Havel přísně. „Ale je také pravda, že vysedáváš skoro každý večer po hospodách. Piješ víc, než se sluší. Nemysli si, že nic nevím. Rychtář z Jablonného mi vše hlásí. Staráš se víc o své hrdlo a břicho, než o svěřenou práci.“
„Nejsem řezník nebo švec, abych seděl v dílně od rozbřesku do soumraku,“ ohradil se uraženě zlatník a zvedl hlavu. Trochu neuctivě se ušklíbl a pokračoval: „Já jsem umělec. Vytvořit takové dílo chce čas. Také inspiraci. Někdo ji hledá v modlitbě a já zase po svém. Váš relikviář je to nejkrásnější, co kdy v českém království vzniklo. Moc dobře to víte, urozený pane. Pro trn z Kristovy koruny byste lepší schránku nenašel. Tenhle skvost vám bude závidět i král Přemysl!“
Pro sebe si bručel: „Tak vida, můj bratr na mě donáší vrchnosti!“
Zdislava vstala a křeslo se zaskřípěním odsunula od stolu. I když nebyla vysoká, vyzařovala z ní autorita a pevná vůle. Zvedla baculatou ruku, kolem níž měla ovázaný prostý růženec. To byla její jediná ozdoba. Právě pro skromné oblečení se jí ostatní urozené dámy v kraji tajně posmívaly. „Nejbohatší žena, a chodí oblékaná hůře než děvečka. S tím skrblictvím to přehání,“ říkaly jízlivě. „Že prý je to oděv kajícníků. Jenže žádná jeptiška nechodí tak neupravená, jako Zdislava.“
„Že jsi zhotovil tak nádherný relikviář, není tvá zásluha,“ řekla paní z Lemberka káravě. „Milostivý Bůh vedl tvou ruku. Všechno je jeho dílo, to si uvědom. Nikdo nemá právo omlouvat hříchy uměním, které je od Boha. I kdyby zhotovil věc sebekrásnější. Protože hřích se omluvit nedá. Ze všeho budeme skládat účty. Ty, jako všichni ostatní! Nesmrtelná je jenom duše, nikoli hříšné tělo.“ Ještě jednou se zamračila na klečícího zlatníka a pak vzala se stolu kazetu se stříbrným relikviářem.
„Můj pane, odnesu ji do kaple. Chtěla bych ji ještě ukázat děkanu Leonardovi. Vyřiď s tím člověkem zbytek. Já se zatím vyzpovídám. Pak můžeš přijít, stejně se blíží večerní mše!“ Lehce se manželovi uklonila a opustila sál se šustěním nepoddajné látky svého šatu.
Chvíli bylo ticho. Zlatník Ruprecht byl rudý vztekem a měl co dělat, aby se ovládl. Nenáviděl tuhle pobožnou ženu a nechápal, proč každého pořád peskuje a napomíná. Copak je farář? Ženská nemá právo mluvit mužům do jejich věcí a divil se panu Havlovi, že jí to trpí.
„Mistře Ruprechte,“ řekl klidným a neosobním tónem pán z Lemberka. „Má žena má pravdu. Přesto musím uznat, že tvé ruce dokáží dělat divy, i když se nechováš jako vzorný křesťan. Musím věřit, že Pán ví, proč tvé poklesky trpí, protože vše je jeho dílem. Snad je to jeho vůle, které nerozumím. Kdyby to tak nemělo být, jistě by ti už dávno tvou šikovnost vzal. Nebudu teď řešit teologický problém, jak se to má s tebou a tvým uměním. Vím však jedno. Ať v putykách provádíš cokoli, relikviá…
