XX. KAPITOLA
Protože se Oldřich z Chlumu nevrátil do oběda na Lemberk, snědla Ludmila u sebe v ložnici jen několik žitných placek s medem a trochu sušeného ovoce. Strávila celé dopoledne s paní Zdislavou, ale nic zajímavého se nedozvěděla. Měla na sebe tak trochu vztek. Paní Zdislava potřebovala utěšit, nemělo cenu klást jí všetečné otázky.
Hovořily o lidském hříchu a cestě ke spáse duše. I když se Ludmila na rozdíl od své zbožné příbuzné podobnými otázkami většinou netrápila, rozhodla se zajít po obědě do kaple. Chtěla se pomodlit. Měla mizernou náladu a cítila smutek nad špatností, která lidi obklopuje. Nebyla to pouze vina dlouhého rozhovoru se Zdislavou. Tušila, že její muž má starosti. Jak ráda by mu pomohla! Ale nedokázala ani tak jednoduchou věc, jako zjistit něco o lidech na Lemberku.
Z paláce přešla po dřevěné pavlači na chodbu před kaplí. Na okamžik se zastavila, aby si vydechla. Tížilo jí břicho a rychle se unavila. Navíc ji do nosu udeřil nepříjemný nasládlý pach hnití. Skoro se jí zvedl žaludek. Jindy by si toho nevšimla, ale teď byla na podobné věci velmi citlivá. Znovu na sebe dostala vztek. Dvakrát se zhluboka nadechla a odhodlaně vyrazila ke třem kamenným schodům ke vchodu do kaple. Protože se strážný zase někde toulal, musela si sama otevřít. Najednou uslyšela zdola kroky. Na konci chodby se objevil muž, který přicházel po schodišti. Byl oblečený do pestrých přiléhavých šatů, sešitých z pruhů červené, žluté a modré látky. Překvapeně si Ludmilu prohlížel. Byl to jen okamžik. Pak se otočil a pádil po schodech dolů, odkud přišel.
Také Ludmila se zarazila. Trvalo jí jenom zlomek vteřiny, než si vzpomněla, odkud ten obličej zná. Bylo to už více než dva roky. Ale zmýlit se nemohla.
„Chyťte ho!“ vykřikla zoufale a co jí těhotenství dovolilo, rozběhla se ke schodům. Když konečně seběhla do přízemí, po muži v pestrých šatech nebylo ani vidu, ani slechu.
Udýchaně vyběhla na nádvoří. Kolena se jí podlamovala únavou, ale nemínila se vzdát. Všude panoval obvyklý odpolední ruch. Trochu stranou u maštale si všimla vozu, kolem něhož stál hlouček kejklířů. Všichni měli na sobě pestré šaty, ve kterých obvykle vystupovali. Právě cosi nacvičovali. Ludmila se k nim vydala.
„Kde je?“ vyhrkla, sotva popadajíc dech.
„Kdo, urozená paní?“ obrátil se na ni zrzavý tlouštík, kterého hned poznala. Principál družiny, jejíž představení shlédla před dvěma dny spolu s panošem Otou v Novinách.
„Ten muž, co právě vyběhl z paláce,“ ukazovala na dveře za sebou. Rychle si prohlížela ostatní kejklíře, ale muž, jehož potkala, mezi nimi nebyl.
„Nikoho jsem neviděl. Vy ano?“ obrátil se Brutus na ostatní.
„Ne, nikoho jsme si nevšimli,“ vrtěli svorně hlavami.
„Vidíte, urozená paní,“ krčil Brutus rameny. „Je ale pravda, že se na palác nikdo z nás nedíval. Klidně jsme ho mohli propást. Když cvičíme, dáváme spíše pozor, abychom si nesrazili vaz. Kdo by to vlastně měl být?“
„Zločinec,“ odpověděla Ludmila. Dech se pomalu uklidňoval, přesto se jí zdálo, že omdlí. „Byl oblečený stejně jako vy. Máš tu všechny své lidi? Nechybí nikdo?“
„Nikdo, urozená paní,“ vrtěl hlavou principál. Teprve teď si jí pozorně prohlédl a všiml si, jak je bledá. „Myslím, že byste to měla pustit z hlavy. Beatrice,“ obrátil se na dceru, která udýchaná po namáhavém cvičení seděla na oji vozu a odpočívala. „Pomoz urozené paní. Odveď ji. Musí si odpočinout.“
I když Ludmila chabě protestovala, že musí zločince najít, Beatrice ji rezolutně uchopila kolem pasu a odváděla zpátky do paláce.
„Nebojte se, urozená paní,“ snažila se ji uklidnit. „Ota se o všechno postará.“
„Myslíš našeho panoše?“
„Ano,“ trochu se zarděla černovláska. „Viděla jsem vás spolu. Až si lehnete, najdu ho,“ slibovala. „Určitě toho zločince chytí.“
Nevolnost pominula a Ludmile se pomalu vracely síly. Nechtělo se jí na lože, ale Beatrice ji držela pevně. Ludmila si nebyla jistá, zda by ji černovlasá dívka pustila, kdyby její pomoc odmítla. Asi by se nechtěla vzdát úkolu, který dostala od otce. …
