XVII. KAPITOLA
Večerní mše se přece jen opozdila, protože Mauric se z Jablonného vrátil až za soumraku. Havel z Lemberka se mračil na Leonarda, že voskovice nezajistil včas, ale na druhou stranu nechtěl, aby se bohoslužba konala ve tmě. Nakonec liturgické předpisy říkaly, že se večerní mše má konat před klekáním, a to se dalo při troše dobré vůle vykládat různě. Proto souhlasil počkat.
„Diviši, už se vrátil panoš Ota?“ ptal se po skončení bohoslužby královský prokurátor. „Ještě tu není? S vámi dvěma to skutečně není jednoduché! Nejdřív se ztratíš ty a teď zase Ota. Budu mít vůbec někdy to štěstí, že vás uvidím společně?“
„Potřeboval něco zařídit,“ mumlal provinile Diviš. „Prosil mne, abych za něho zaskočil. Počítal, že se vrátí později.“
„Nesnaž se mi namluvit, že pracuje. S pravdou ven, Diviši. Zase je u nějaké ženské?“
„Sám jste řekl, že se zamiloval,“ pokrčil rameny velitel.
„Je s tou kejklířkou? Myslím, že mu budu muset připomenout, komu vlastně slouží. Přiveď mi purkrabího!“
Lemberský purkrabí Děpolt dlouho nechtěl královského prokurátora poslechnout. Teprve když mu Havel z Lemberka potvrdil, jak se věci mají, úplně se změnil. Hubený, na pohled stárnoucí a apatický úředník, se rázem proměnil v rychlého a bystrého pomocníka. Rozdělil vojáky hradní posádky tak, aby s každou skupinou lidí královského prokurátora šel alespoň jeden z místních. Sám se ujal prohlídky paláce.
Jenže i přes všeobecné úsilí byl výsledek žalostný. Chytili jednoho pobudu, který se vloudil na Lemberk v přestrojení za mnicha, aby mohl v noci krást. Přistihli také kuchařku Lucii, když zasvěcovala do rozkoší lásky mládence, který přišel vypomoci v kuchyni. Ale po francouzském křižákovi Francoisovi z Créspy jako by se země slehla.
„Přísaháme, urozený pane, bránou neprošel,“ dušovali se vojáci, kteří drželi stráž. Kam ale hledaný šlechtic zmizel, odpovědět neuměli. Purkrabí Děpolt bránil své muže, že zvláště teď, když je kolem tolik cizích hostů, hlídají svědomitě a prohlížejí každého, kdo bránou projde. Ale nakonec musel uznat, že pán z Créspy se nevypařil a hrad prohlédli tak důkladně, že by jim neunikl. „Je možné, že proklouzl,“ přiznal nakonec. „Stráž prohlíží především ty, kteří do hradu přicházejí. Proč by kontrolovali odcházející?“
Pozdě v noci, už za hluboké tmy, se vrátil panoš Ota. Ve vodě, která byla ve štoudvi na zemi u dveří do kuchyně, si opláchl obličej. Pak se s těžkým srdcem vydal za svým pánem. Hned si všiml, že se něco muselo stát, protože všude potkával muže z jejich družiny. Vyprávěli mu, jak prohledávali Lemberk od sklepa až po věž hlásku.
Oldřich přijal Otu velice nevrle.
„Tiše,“ přiložil si prst k ústům, „Ludmila už spí. Ty si myslíš, že si budeš někde užívat, a všichni budou tancovat, jak se ti to hodí? Víš, kolik už je hodin?“
„Někdo mě chtěl zabít,“ odpověděl s trochu strojeným ublížením v hlase Ota. Nebylo to příliš přesvědčivé, i když se snažil.
„To se nedivím, já bych to nejraději udělal taky,“ bručel královský prokurátor. Přes ramena si přehodil soukenný plášť, podšitý vydřími kožešinami. Vyšel na chodbu a rozpačitě se rozhlížel, kam půjde Otu vyslechnout. „Pojďme do kuchyně,“ navrhl mladík. Pak se usmál. „Není to sice místo hodné královského úřadu, ale zato je tam příjemně teplo.“
„Nato, že jsi skoro po smrti, máš nějak podezřele dobrou náladu,“ ušklíbl se Oldřich. Sám nevěděl, proč tomu mladíkovi promíjí jeho neomalenosti.
Před dveřmi do kuchyně Ota div nezakopl o štoudev, ve které se před chvílí myl. Byl si skoro jistý, že ji postavil na lavici u stěny, ale teď byla na podlaze. Vrátil ji tam, zvedl závoru a otevřel dveře.
Vešli do klenuté místnosti. Kromě slabých odlesků žhavých uhlíků v peci panovala v kuchyni tma. Královský prokurátor spíše po paměti došel k lavici u stěny a posadil se. Panoš nahmatal suché třísky v proutěném košíku a pak šerem tápal k peci, aby rozdělal oheň. V tu chvíli se za sloupem vynořila postava v režné kápi a vyrazila k otevřeným dveřím. Panoš Ota se neznámému pokusil z…
