XXXII. KAPITOLA
Ihned po Oldřichově odchodu se dal Ota do uklízení. Vylil zbytek medoviny, vypláchl oba poháry a vrátil je na stůl. Potom ještě přiložil do krbu několik březových polen a upravil si plášť. Dlaní si přejel po tváři. Byla drsná jako struhadlo. Otevřel truhlu a vyňal bronzové zrcadlo, v jehož leštěné ploše chvíli zkoumal svou mladou tvář. Nakonec se usnesl, že to ještě není tak hrozné. Stejně nemá čas, aby se oholil. Jestli jeho strniště vadí královskému prokurátorovi, nějak to bude muset jeho pán vydržet. Hlavní je, že si zatím nestěžovala Beatrice. Ani při líbání. To jediné by ho opravdu mrzelo.
Zrcadlo vrátil do truhly a právě když se chystal zavřít víko, zabloudil pohledem k oknu. Venku bylo teplo a okenice zůstaly otevřené. Podíval se ven na nádvoří, jestli někde nezahlédne Beatrici. Místo ní si všiml Maurice, který běžel ke stájím. Měl by ho zadržet, jak nařídil královský prokurátor. Ale než se rozmyslel, uviděl několik vojáků z hradní posádky s kopími, kteří mladíka obstoupili. Chvilku sledoval, jak se Mauric ohání mečem a když ho přesila zajala, spokojeně okenici zavřel.
Stejně se chtěl na chvilku sejít s Beatrici. Teď měl řízením osudu trochu víc času, než původně počítal.
Prošel chodbou, přes pavlač a kolem kaple po schodech do přízemí. Otevřel dveře, ale ještě než vyšel na nádvoří, všiml si, že sem míří královský prokurátor s pánem z Lemberka. Rychle se otočil a pádil po schodech zpátky nahoru. Nechtěl se teď setkat se svým pánem, ještě by dostal nějakou práci. Raději se vrátí a počká, až bude cesta ven volná. Ale přímo na pavlači se skoro srazil s Beatricí.
„Jak jsi se sem dostala?“ volal nadšeně a chytil ji do náruče. „Před chvílí jsem šel dolů a nepotkal jsem tě.“
„Modlila jsem se v kapli, minuli jsme se,“ vysvětlovala a rezolutně se vymanila z jeho objetí. „Na to teď není čas! Musíš hned něco udělat!“
„Rád udělám, co budeš chtít,“ sliboval mnohoznačně a pokusil se černovlásku políbit. Ale ani jeho síla nestačila na dívčinu mrštnost. Uhnula a se strachem v hlase vykřikla: „Zase jsem ho potkala!“
„Koho?“ nechápal Ota.
„Toho cizince, který se vydával za kejklíře,“ vysvětlovala chvatně. Když zjistila, že jí Ota nerozumí, začala se zlobit: „Pochop, Francouze, kterého hledá tvůj pán! Tentokrát byl převlečený za vojáka. Ale určitě to byl on. Mám na obličeje dobrou paměť. Před chvilkou jsem ho zahlédla na konci chodby. Šel do ložnice k paní Zdislavě!“
Otovi okamžitě došlo, co se stalo. „Počkej tu,“ nařídil. Když ale zjistil, že dívka běží za ním, popuzeně se utrhl: „Poslechni, nebo ti nařežu!“
„To se uvidí! Musím tě hlídat, aby se ti něco nestalo.“
Nebyl čas se hádat. Ota rezignovaně pokrčil rameny. Bude mít ještě o jednu starost víc. Ve výklenku zahlédl vojáka, který tu měl držet stráž. Opíral se o stěnu a dřímal.
„Tys ho neviděl?“ křikl vztekle.
„Toho nového?“ optal se vousatý muž líně. „Nesl vzkaz paní Zdislavě. Stalo se něco?“
„Znáš ho, tupče? Žádný nový voják, je to zločinec a tvé paní hrozí obrovské nebezpečí. Vezmi kopí a pojď!“
Voják okamžitě pochopil, že je situace vážná a kdyby se Zdislavě něco stalo, asi by to s ním nedopadlo dobře. Bledý strachy sevřel zbraň a bez rozmyšlení se hnal ke dveřím ložnice. Prudce je rozrazil a vrazil dovnitř. Z neznámého měl mnohem menší strach než z pana Havla. Ota, který mu byl v patách, se pokusil dveře před Beatricí zavřít, ale černovláska proklouzla za ním.
Všichni se zarazili hned na prahu. V komnatě to nevypadalo dobře. Ludmila měla na hlavě šrám, který ještě trochu krvácel. Seděla přivázaná ke křeslu, v ústech roubík. Byla bledá, v očích beznaděj a strach. Paní Zdislava stála u okna. Vedle ní muž středního věku, oblečený v kožené kazajce a šedých nohavicích, jaké nosili lidé z hradní posádky. Přes ramena měl přehozený krátký plášť se lvicí, erbem Havla z Lemberka. V ruce držel dýku, jejíž hrot opíral o Zdislavino hrdlo.
Mužovy šedé chladné oči si beze strachu prohlížely vetřelce. Ani se nepohnul, když se dveře s třeskem rozletěly.…
