XVII. KAPITOLA
Večerní mše se přece jen opozdila, protože Mauric se z Jablonného vrátil až za soumraku. Havel z Lemberka se mračil na Leonarda, že voskovice nezajistil včas, ale na druhou stranu nechtěl, aby se bohoslužba konala ve tmě. Nakonec liturgické předpisy říkaly, že se večerní mše má konat před klekáním, a to se dalo při troše dobré vůle vykládat různě. Proto souhlasil počkat.
„Diviši, už se vrátil panoš Ota?“ ptal se po skončení bohoslužby královský prokurátor. „Ještě tu není? S vámi dvěma to skutečně není jednoduché! Nejdřív se ztratíš ty a teď zase Ota. Budu mít vůbec někdy to štěstí, že vás uvidím společně?“
„Potřeboval něco zařídit,“ mumlal provinile Diviš. „Prosil mne, abych za něho zaskočil. Počítal, že se vrátí později.“
„Nesnaž se mi namluvit, že pracuje. S pravdou ven, Diviši. Zase je u nějaké ženské?“
„Sám jste řekl, že se zamiloval,“ pokrčil rameny velitel.
„Je s tou kejklířkou? Myslím, že mu budu muset připomenout, komu vlastně slouží. Přiveď mi purkrabího!“
Lemberský purkrabí Děpolt dlouho nechtěl královského prokurátora poslechnout. Teprve když mu Havel z Lemberka potvrdil, jak se věci mají, úplně se změnil. Hubený, na pohled stárnoucí a apatický úředník, se rázem proměnil v rychlého a bystrého pomocníka. Rozdělil vojáky hradní posádky tak, aby s každou skupinou lidí královského prokurátora šel alespoň jeden z místních. Sám se ujal prohlídky paláce.
Jenže i přes všeobecné úsilí byl výsledek žalostný. Chytili jednoho pobudu, který se vloudil na Lemberk v přestrojení za mnicha, aby mohl v noci krást. Přistihli také kuchařku Lucii, když zasvěcovala do rozkoší lásky mládence, který přišel vypomoci v kuchyni. Ale po francouzském křižákovi Francoisovi z Créspy jako by se země slehla.
„Přísaháme, urozený pane, bránou neprošel,“ dušovali se vojáci, kteří drželi stráž. Kam ale hledaný šlechtic zmizel, odpovědět neuměli. Purkrabí Děpolt bránil své muže, že zvláště teď, když je kolem tolik cizích hostů, hlídají svědomitě a prohlížejí každého, kdo bránou projde. Ale nakonec musel uznat, že pán z Créspy se nevypařil a hrad prohlédli tak důkladně, že by jim neunikl. „Je možné, že proklouzl,“ přiznal nakonec. „Stráž prohlíží především ty, kteří do hradu přicházejí. Proč by kontrolovali odcházející?“
Pozdě v noci, už za hluboké tmy, se vrátil panoš Ota. Ve vodě, která byla ve štoudvi na zemi u dveří do kuchyně, si opláchl obličej. Pak se s těžkým srdcem vydal za svým pánem. Hned si všiml, že se něco muselo stát, protože všude potkával muže z jejich družiny. Vyprávěli mu, jak prohledávali Lemberk od sklepa až po věž hlásku.
Oldřich přijal Otu velice nevrle.
„Tiše,“ přiložil si prst k ústům, „Ludmila už spí. Ty si myslíš, že si budeš někde užívat, a všichni budou tancovat, jak se ti to hodí? Víš, kolik už je hodin?“
„Někdo mě chtěl zabít,“ odpověděl s trochu strojeným ublížením v hlase Ota. Nebylo to příliš přesvědčivé, i když se snažil.
„To se nedivím, já bych to nejraději udělal taky,“ bručel královský prokurátor. Přes ramena si přehodil soukenný plášť, podšitý vydřími kožešinami. Vyšel na chodbu a rozpačitě se rozhlížel, kam půjde Otu vyslechnout. „Pojďme do kuchyně,“ navrhl mladík. Pak se usmál. „Není to sice místo hodné královského úřadu, ale zato je tam příjemně teplo.“
„Nato, že jsi skoro po smrti, máš nějak podezřele dobrou náladu,“ ušklíbl se Oldřich. Sám nevěděl, proč tomu mladíkovi promíjí jeho neomalenosti.
Před dveřmi do kuchyně Ota div nezakopl o štoudev, ve které se před chvílí myl. Byl si skoro jistý, že ji postavil na lavici u stěny, ale teď byla na podlaze. Vrátil ji tam, zvedl závoru a otevřel dveře.
Vešli do klenuté místnosti. Kromě slabých odlesků žhavých uhlíků v peci panovala v kuchyni tma. Královský prokurátor spíše po paměti došel k lavici u stěny a posadil se. Panoš nahmatal suché třísky v proutěném košíku a pak šerem tápal k peci, aby rozdělal oheň. V tu chvíli se za sloupem vynořila postava v režné kápi a vyrazila k otevřeným dveřím. Panoš Ota se neznámému pokusil zastoupit cestu, ale rozběhnutý muž ho povalil. Než se vzpamatoval, byl neznámý venku. Oldřich se také rozběhl za vetřelcem, ale ve tmě zakopl o díži s těstem, připraveným na zítra. Měl co dělat, aby do něho nespadl.
Když se konečně dostali ven z kuchyně, byl muž v kápi pryč. Dveře z chodby na nádvoří byly otevřené. Musel zmizet tudy.
„Ano, proběhl kolem mě nějaký mnich,“ potvrzoval voják, který držel stráž u vchodu do paláce. „Hodně pospíchal, běžel k čeledníku,“ ukazoval. Po několika krocích našel Ota na zemi plášť z hnědého režného sukna, který utíkající odhodil. Ne, nemělo smysl teď v noci vzbouřit celý hrad. Kdo ví, kdo to byl? Možná místní, který si chtěl v kuchyni ukrást něco k jídlu.
„Jak to, žes ho pustil do paláce?“ opravdu se na vojáka zlobil královský prokurátor.
„Já nikoho nepustil, urozený pane,“ bránil se strážný. „Nehnul jsem se na krok, přísahám.“
„Tak jak se tam dostal?“ plísnil ho Oldřich a umínil si, že zítra postaví na důležitá místa bez ohledu na rozestavení místních stráží své lidi. Protože na lemberskou posádku opravdu spolehnutí nebylo.
„Co já vím,“ bránil se mladý strážný. „Mohl tam vlézt oknem nebo přijít už odpoledne, když tu hlídal můj předchůdce. Stráž jsem přebíral až před večeří. Nejsem tu dlouho.“
Oldřich jen rezignovaně mávl rukou a vrátil se s Otou do kuchyně.
Za chvíli už v ústí pece hořel oheň, který příjemně hřál. V noci se proti slunečnému dni prudce ochladilo, dokonce byl možná mráz. Sedli si co nejblíže k plamenům a Ota vyprávěl, co se dozvěděli s Divišem v lázni, co mu řekl hostinský o penězích, které zlatník prohrál v kostkách se dvěma pobudy a jak na něho kdosi vystřelil šíp.
Do ložnice se Oldřich vrátil hodně pozdě. Po chodbách hradu čišela lezavá zima. Proto se už těšil pod teplou přikrývku.
Když si ale přehodil plášť přes křeslo a chystal se ulehnout, zjistil, že to nebude tak snadné.
Křehká plavovláska ležela uprostřed lůžka, ruce rozhozené do stran, jako by se chystala někoho obejmout. Do šera se rýsovalo oblé břicho, v němž nosila jejich dítě. Oldřich chvíli zůstal stát a tiše si prohlížel Ludmilinu skoro ještě dětskou tvář. Když spala, vypadala tak bezbranně. Otřásla jím zima.
Bylo mu jasné, že se na lože nevejde, pokud Ludmilu neodsune stranou. Obával se, že by ji probudil a to nechtěl. Nakonec se vrátil ke křeslu, tiše ho nadzvedl a přenesl blíže ke krbu, kde ještě doutnaly žhavé uhlíky. Opatrně přiložil tři březová polena a pak se zabalil do pláště s erbem českého krále. „V mládí jsem takhle spal mnohokrát. Ještě nejsem tak starý, abych si to nemohl zopakovat,“ říkal si a schoulil se do křesla. Spánek však nepřicházel. Většinou jen dřímal a každé zapraskání dřeva ho vzbudilo. V hlavě se mu stále honily otázky na které neuměl odpovědět. Nakonec narovnal ztuhlé tělo, protáhl se a dlaní si přejel po unaveném obličeji. Do tmy ložnice probleskovaly červenavé plameny z krbu a za oknem se pomalu rozednívalo.
Začal probírat události posledních dnů. První dva případy ho netrápily. Vražda zemana ze Střelče byla jasná od začátku. Jediné, co zbývalo zjistit, byl motiv. To už byla pouze otázka času. Ani vražda zlatníka Ruprechta se nezdála být těžkým oříškem. Z toho, co se Oldřich dozvěděl od Diviše a Oty, si rychle vytvořil hypotézu, jak se to vše asi seběhlo. V úvahu přicházely jen dvě možnosti. Potřeboval si ještě ověřit pár drobností, aby mohl jednu vyloučit.
Ale zbylé události mu dělaly starosti. A ne malé. Naprosto cizí kejklíř jim poškodil vůz, ale hned potom kejklíře Remigia zavraždil francouzský křižák Francois z Créspy, host mladého pana Maurice. Vzápětí zmizel i Francois z Créspy, jako by se do země propadl. Někdo se pokusil zastřelit šípem jeho panoše Otu. Paní Zdislava měla vidění, které se vyplnilo a kdosi surově zabil oba její kocoury. Byl si téměř jistý, že to vše spolu nějak souvisí. Jenže netušil jak, protože to nedávalo smysl. Neuměl ani odhadnout, co se vlastně ještě stane. Pokusí se někdo zavraždit paní Zdislavu? Nebo usiluje o život někoho jiného? Chystá se zločinec ukrást vzácnou relikvii? Co je vlastně ve hře? Tenhle třetí případ mu nedával spát. Zvláště proto, že za dva dny měl přijet král Přemysl II. Otakar.
Připadal si jako v obleženém hradě těsně před útokem. Kdysi velel v takovém boji a dobře si pamatoval, jak se už těšil, kdy nepřítel zaútočí. Nejistota před bojem bylo to nejhorší, co znal. Při obraně hradu se dalo odhadnout, na kterou část opevnění nepřítel povede útok, ale tady netušil ani to. Dokonce ani kdo tím nepřítelem vlastně je.
Mohl to být kdokoli z místních, které jmenoval děkan Leonard, stejně jako Francois z Créspy. Ale třeba i někdo zatím neznámý. Hostů přibývalo a zmatek na Lemberku i v podhradí přerostl únosnou míru. Jenže copak se s tím dalo něco dělat? Havel z Lemberka se sice strachoval o svou ženu, možná i o sebe, ale kvůli chystanému vysvěcení relikvie by necouvl před žádnou hrozbou.
Teprve k ránu se Oldřich trochu uklidnil. Sotva se mu zavřely oči a konečně usnul, stál před ním panoš Ota se snídaní. Byl čas vstávat.
Mladík hned hlásil, že kuchařka prohlédla zásoby v kuchyni a potvrdila, že se vůbec nic neztratilo. Zatím tedy nebyl důvod pátrat po neznámem návštěvníkovi, protože se vlastně nic nestalo.
„Zřejmě jsme přišli příliš brzy, než mohl něco vzít,“ dodal Ota s lítostí v hlase.
Oldřich ho poslouchal roztržitě, protože ho bolelo celé tělo a neměl zrovna náladu zaobírat se krádežemi jídla. V hlavě se mu ještě honily chmurné myšlenky z probdělé noci.
V tu chvíli se z lože zvedla Ludmila. Když si všimla panoše Oty, rychle se zahalila do pokrývky a mžikajíc v jasném ranním slunci, které pronikalo úzkým oknem do komnaty, se nespokojeně obrátila na svého muže.
„Oldřichu, tys se mnou nespal?“
Královský prokurátor nejprve vykázal pohybem ruky panoše ven a potom se na Ludmilu usmál, vstal z křesla, objal ji a něžně políbil.
„Kdepak, moje lásko, celou noc jsem prohýřil.“
Ludmila se jen na malý okamžik zarazila, pak spokojeně přikývla a něžně odpověděla: „To je dobře! Já už se bála, žes v noci zase pracoval.“
Pak se oba uvolněně rozesmáli. I když byly k snídani ječné placky s tvarohem, které Oldřich na rozdíl od své ženy nemiloval, snědl je bez reptání. Potom se rychle ustrojil.
„Nezlob se, Ludmilo,“ oznámil trochu provinile, „ale dneska s tebou na ranní mši nepůjdu. Mám důležitou práci v Jablonném.“
„Mně se neomlouvej,“ usmívala se plavovláska. „Ale počkej, jak ti to vytmaví pan Havel!“
„O jedno přísné napomenutí víc nebo míň,“ opáčil lehkomyslně Oldřich. „Myslím, že by ses měla dneska věnovat paní Zdislavě. Určitě jí není veselo. Pokus se od ní zjistit co nejvíce o lidech na Lemberku. Ale tak, aby nepoznala, že se jí vyptáváš!“
„I o jejím manželovi?“ věcně se optala Ludmila a stříbrným hřebenem si začala rozčesávat vlasy.
„O všech,“ potvrdil Oldřich. „Pokud možno i o těch, kteří tu už nejsou. Hlavně o její mrtvé sestře. Musím najít důvod, proč by se někdo chtěl Zdislavě mstít.“
Hned jak se královský prokurátor rozloučil se svou ženou, vydal se ke své družině. Nechal si osedlat koně a vyrazil s panošem Otou do Jablonného. Záhy po něm odjel do Skalice i velitel družiny Diviš s několika muži. Zbylí vojáci z družiny královského prokurátora se za nimi spokojeně dívali a hned, jak zmizeli v ohybu cesty, vrátili se na lože, aby si ještě chvíli pospali. Nic na tom nedokázal změnit ani Přech, kterého královský prokurátor pověřil velením v době, kdy bude Diviš pryč. Po marných pokusech přimět vojáky, aby vylezli z postelí, zalezl zpátky pod pokrývku i on.
