II
Jednoho rána čtyři týdny po velké bouři požádala Marta Jacka o nějaké peníze navíc. Jacka to zaskočilo. Už dal nevlastní sestře šest penci na domácnost a věděl, že Aliena jí dává stejný obnos. Peníze jí opravdu měly stačit na to, aby nakrmila čtyři dospělé a dvě děti a zásobila dva domy dřevem na oheň a rohožemi. V Kingsbridge byla spousta domácností, které měly pouhých šest penci týdně na všechno – na jídlo, na oblečení i na splácení pachtu. Zeptal se Marty, proč najednou potřebuje víc peněz.
Bylo znát, že je jí to nepříjemné. „Ceny jdou rychle nahoru. Pekař chce penci za čtyřlibrový bochník a –“
„Penci! Za čtyřlibrový bochník?“ Jack byl zděšen. „To bychom snad radši měli postavit pec a péct chleba sami.“
„No jo, proto občas raději upeču na pánvi placky.“
„Děláš dobře,“ přikývl Jack a uvědomil si, že za poslední týden měli placky snad dvakrát nebo třikrát.
„Jenže cena mouky jde taky nahoru, takže na tom moc neušetříme,“ poznamenala Marta.
„Měli bychom koupit zrní a sami si ho umlít.“
„To se nesmí. Musíme použít jedině mlýn v převorství. A zrní je stejně už taky drahé.“
„Pochopitelně.“ Jack si uvědomil, jak hloupě uvažuje. Chléb je drahý, protože je drahá mouka, a mouka je drahá, jelikož je drahé zrní, a zrní je drahé, protože bouře zničila veškerou úrodu. To je bludný kruh, z něhož není úniku. Viděl, jak se Marta tváří utrápeně. Vždycky ji velice roztrpčilo, když měla pocit, že s ní Jack není spokojený. Usmál se, aby jí dal najevo, že je všechno v pořádku, a poplácal ji po rameni. „Tohle není tvoje chyba,“ ujistil ji.
„Mluvil jsi tak navztekaně.“
„To s tebou nemělo nic společného.“ Bodlo ho špatné svědomí. Marta by si raději usekla pravou ruku, než aby se ho pokusila podvést, to moc dobře věděl. Nikdy doopravdy nepochopil, proč s ním tak oddaně zůstává. Kdyby za tím byla láska, uvažoval, už by ji to přece muselo přejít, vždyť celý svět ví, že jeho životní láskou je Aliena. Kdysi uvažoval o tom, že Martu pošle někam pryč, aby ji přiměl vybočit ze zaběhnutých kolejí. Třeba by někde narazila na vhodného muže. Jenže v hloubi duše věděl, že by to nebylo k ničemu a že by z toho Marta byla jen nekonečně nešťastná. A tak to nechal být.
Sáhl do kapsáře pro měšec a vylovil z něj tři stříbrné mince. „Tak zkus zatím vyjít s dvanácti pencemi týdně a uvidíme, jestli to půjde,“ poprosil Martu. Měl pocit, že je to spousta peněz. Sám dostával jako týdenní mzdu jen čtyřiadvacet penci. A měl k tomu pravidelné přídavky v podobě svíček, oblečení a bot.
Dopil z korbele pivo a vyšel ven. Na to, že podzim sotva začal, bylo dost chladno. Počasí se pořád nechtělo umoudřit. Jack rázným krokem zdolal hlavní ulici a vešel do převorství. Slunce se stále ještě nevyhouplo nad obzor a na staveniště zatím dorazila jen hrstka řemeslníků. Jack procházel hlavní chrámovou lodí a prohlížel si základy. Byly už téměř hotové, což bylo štěstí, jelikož zednické práce budou muset letos kvůli chladnému počasí nejspíš končit podstatně dřív než jindy.
Rozhlédl se po nových příčných lodích. Potěšení z vlastního výtvoru mu kazily trhliny ve stěnách nahoře ve střešní nástavbě. Znovu se objevily hned následujícího dne po té veliké bouři. Jacka to hluboce rozčarovalo. Byla to opravdu strašlivá bouře, to ano, ale on tenhle chrám navrhoval tak, aby přečkal stovku podobných božích dopuštění. Jack nechápavě potřásal hlavou a zamířil po točitých schodech na galerii. Zlobilo ho, že si nemůže pohovořit s někým, kdo už podobnou katedrálu stavěl. Jenže v Anglii nikdo takový nebyl, a dokonce ani ve Francii se ještě nikdy nedostali takhle vysoko.
Z náhlého popudu nezamířil ke své rýsovací podložce, nýbrž šplhal po schodišti dál na střechu. Olovo už bylo položené a Jack viděl, že podstavcem vížky, jež bránila dešťové vodě v odtékání ze sedla mezi střechou hlavní a vedlejší lodi, vede velký otvor s chrličem. Na střeše foukal nepříjemný vítr a kdykoliv se Jack přiblížil k okraji, snažil se něčeho chytit. Nebyl by první stavitel, kterého sfoukl ze střechy náhlý poryv…
