Druhý den ráno po přistání Trok zajal dva beduíny, kteří vedli stádečko koz po cestě do Safagy. Netušili, co je čeká, a vyšli z pouště rovnou do náruče jeho hlídek. Troková pověst se donesla i do vzdálených končin pouště a beduíni se mu snažili všemožně zavděčit. Ochotně vypověděli všecko, co věděli o znovuvzkříšeném starověkém městě, o prameni sladké vody proudící z jeskyně v kopcích a o hojnosti zelených pastvin kolem Gallaly. Odhadli i množství vozů pod velením Nefera Setiho a Trok si pohotově spočítal, že má pětinásobnou převahu. Ale nejdůležitější informací byl podrobný popis cesty ze Safagy do Gallaly. Až doposud měl Trok údaje pouze z druhé ruky, a jak se zdálo, nebyly správné. Bylo mu řečeno, že do starodávného města je tři až čtyři dny rychlé jízdy, a tak plánoval vzít s sebou z pobřeží dostatek vody a píce pro koně. Tím by se cesta podstatně zkomplikovala. Beduíni ho ale ujistili, že do Gallaly může dojet za den a noc.
Zvážil možná rizika a nebezpečí a rozhodl se poušť překonat rychlým přesunem. Znamenalo to sice vjet do bitvy se zvířaty vyčerpanými dlouhým pochodem a s prázdnými měchy na vodu. Ale při nečekaném útoku a několikanásobné početní převaze mohl počítat s tím, že pramen i pastviny kolem města rychle dobude. A když obsadí zdroj vody, má vítězství jisté.
Dva dny jim trvalo vyložení nákladu a sestavení vozů, ale druhého večera už byla armáda připravena k přesunu do Gallaly.
První kohorty vyrazily ze Safagy při západu slunce. Aby během cesty nemuseli zastavovat na odpočinek, každý vůz vedl za sebou dva náhradní páry koní. Až se zvířata vyčerpají, jednoduše je vymění za čerstvá a unavené koně pustí do pouště. Zadní voj je posbírá a přižene za nimi celé stádo.
Trok v čele kolony nasadil pekelné tempo. Krok ve stoupáních střídal s klusem nebo tryskem na rovinách a v klesáních. Vezli jen skrovné zásoby vody. Až ji spotřebují, návrat nebude možný. V půli dopoledne příštího dne, když bylo horko kruté, jim zbylo jen pár náhradních koní.
Beduínští průvodci Troka ujišťovali, že do Gallaly už není daleko, ale kdykoliv vyjeli na nějaké návrší, ve žhavém vzduchu se před nimi chvěla jen vyprahlá pustina.
Pozdě odpoledne beduíni utekli. Zmizeli v písku jako duchové, a třebaže Trok za nimi poslal několik vozů, nikdo už je nikdy nespatřil.
„Varoval jsem tě,“ připomněl Trokovi Ishtar. „Měl jsi mé rady brát vážně. Ta bezbožná stvoření asi podplatil čaroděj Taita. Určitě před námi skryl cestu a zavedl nás stranou. Nevíme ani, jak daleko je do té záhadné Gallaly, pokud vůbec existuje.“ Za nevyžádaný komentář ho Trok švihl bičem přes tetovanou tvář, ale nijak se mu neulevilo. Pocit úzkosti zůstal. Přetáhl bičem i koně a zamířil k dlouhému stoupání. Rád by věděl, kolik cesty ještě mají přeci sebou. Byli u konce se silami a pochyboval, že vydrží jet celou noc.
Ale nějak se jim podařilo pokračovat dál. Padesát či šedesát vozů sice uštvalo i své poslední spřežení a Trok je ponechal jejich osudu.
Druhého dne vyšlo slunce a po nočním chladu hřálo jako polibek. Ale byl to zrádný polibek, protože brzy začalo kousat a oslňovat jejich unavené oči. Poprvé si Trok připustil možnost, že na této strašné cestě nikam může zahynout.
„Ještě jeden kopeček,“ povzbuzoval své koně a bičem je zkusil přinutit ke klusu. Jenže vyčerpaná zvířata jen svěsila hlavy a klopýtala i do mírného stoupání. Boky jim dávno zbělely solí ze zaschlého potu. Těsně pod vrcholem se ohlédl na dlouhý zástup vozů za sebou. Ani je nemusel počítat, aby poznal, že polovina chybí. Stovky opěšalých vojáků se vleklo na konci zástupu. Jen za tu chvilku, co je pozoroval, dva nebo tři padlí vedle cesty a zůstali ležet bez hnutí. Vysoko z modrého nebe je bedlivě sledovaly stovky pozorných očí. V nekonečných kolech kroužili supi nad zbídačelou armádou a tu a tam se už snášeli dolů k hostině, kterou jim přichystala.
„Zbývá jediná cesta. Kupředu,“ řekl Trok Ishtarovi a zapráskal bičem nad hřbety zbědovaných koní.
Na vrcholu stoupání nevěřil svým očím. S otevřenými ústy …
