kapitola/13
Po zazvonění musely dlouho čekat. Emily Massengaleová se podívala na Tommy, která místo odpovědi zakoulela očima ke stropu a prohlásila: „Je nutno zachovat náležitou pauzu.“
„Něco jsi mi slíbila,“ napomenula ji Emily.
„Dobrá, dobrá,“ usmála se na ni Tommy. „Ale nemysli si, že nevím, proč tenhle mejdan pořádá.“
Emily se nadechovala k otázce, když vtom se dveře prudce otevřely a před nimi se objevila Irene Kellerová v zářivých oranžovo-černých šatech a s oblými zlatými náušnicemi, jejichž třpyt se jí odrážel na lících.
„Drahoušci!“ zvolala a obě je vášnivě objala – nejdřív Emily, kterou zahltil oblak parfému. „Kde jste tak dlouho? Ale ty jsi nikdy nebyla moc dochvilná, Emmy, viď?“
„Ne,“ potvrdila Emmy s klidným úsměvem, „to máš pravdu. Ale polepšila jsem se.“
„Však mi lidi říkali. Pojďte dál, užít si Vánoc. Většina bandy už přišla…“
Irene Kellerová rozkvetla. Barva jejích vlasů byla skoro horečnatě platinová a nějaký velký svalnatý Fin ji masážemi opět přivedl do formy. Mezi širokými masitými rty se jí třpytily porcelánové korunky. Tenhle večer patří jí a také se na to oblékla.
„Povídala jsem si, že to bude legrace,“ říkala právě Emily, „jenom my markytánky. Bez dětí, bez psů. Když jsou chlapi za mořem. Dobrá příležitost trochu si užít.“
Dovedla je do ohromného obývacího pokoje ozářeného lustrem i krbem, který se podobal růžové mušli. V rohu se tyčil vánoční stromeček a všude kolem posedávaly a postávaly v živém rozhovoru ženy, které Emily znala už léta. Zakouřeným vzduchem se z gramofonu nesly koledy. Zaslechla, jak Tommy cosi neslyšně zamumlala. Potom Irene zvolala: „Děvčata – Emily Massengaleová a Tommy Damonová.“ Obrátila se k nim s hrdým zábleskem v očích a pohodila svými třpytnými vlasy.
Emily zírala kolem sebe; na tento výjev nebyla připravená. Tohle nebyl jen nábytek a doplňky posbírané při cestách do zahraničí a nakoupené během let systematického snažení. Tohle bylo něco docela jiného. Viděla porcelán z Alsaska a z Limoges, francouzský provinční sekretář na jemně točených nožkách, osmihranný maurský stolek vykládaný perletí, stříbrnou terinu plnou ovoce a stříbrnou nymfu opírající se o stříbrnou skálu, ohromnou modrozlatou tapiserii s lovci obkličujícími medvěda a skříňku z nádherně leštěného dřeva. Ale zcela nepřekonatelné bylo sklo: číše a sklenice na vysoké nožce, světlezelené arabské karafy s hrdlem ve tvaru hada, rubínové vázy a s nimi ladící sošky. Stály všude, na poličkách, na krbové římse, ve dvou půvabně zasklených skříních. Některé ozdoby na stromečku měly podobu foukaných koulí a spirál, jejichž pozlátko se třpytilo v záři svíček.
„No, to je tedy překvapení, Reeny,“ podotkla mírně zmatená Emily. Rozhodla se, že na Tommy se raději nebude dívat.
„Ach, tys tu ještě nebyla, že ne, zlato? Víš, Bart má ve štábu v rozvědce skvělého chlapíka, velmi společenského profesora dějin umění z Yale. Je to samozřejmě záložník, ale úžasně kultivovaný.“
„A taková hojnost!“ zvolala Tommy se zábleskem v očích. „To je samotné srdce Evropy…“
„Je to zábava. Nikdy nevím, co dalšího Bart pošle.“
„Každý den musí být jako Vánoce!“
„Podle Barta se věci vynořují tak rychle, že mu jeho pobočník musí udržovat katalog, aby na nic nezapomněl.“
„Ale jen si pomysli, bude mít tuhle krásnou jeskyni pokladů, aby si všechno připomněl.“
Irene přimhouřila oči, i když se dál samolibě usmívala.
„Nebuď zatrpklá, zlato. Prostě měl štěstí.“
„Zatrpklá? Jak bych mohla být zatrpklá, Reeny? Při pohledu na tohle? A jak to k tobě sedí, Reeny. Vypadá to úplně jako ten zámek v Občanu Kaneovi… jak se jmenoval, Em?“
„Xanadu,“ suše odpověděla Emily.
„Xanadu. Přesně tak! Úplná kopie…“
Irene se bůhvíproč tvářila usmířeně.
„Jsi tak milá. Bart pořád říká, jaké měl štěstí, že se dostal k těm akcím v Evropě a teď ještě to nové velení. Přitom ho mohli přidělit na spoustu jiných míst.“
„Nesmysl, drahoušku, dostal se tam jen díky svému talentu a schopnostem, pro nic jiného…“
Emily vrhla na Tommy varovný pohled, ale její tvář zra…
