kapitola/7
Život je podvod a čas zabíjí život. Budoucí možnosti. Ten nejlacinější trik. Jak se můžeme smát, snít, pářit se, když hned v příštím okamžiku, v příštím černočerném okamžiku…
Ale vždycky tu jsou ti, kdo mají připravenou odpověď. Snaží se vše vyřešit. Miláčci s rysíma očima, přesně tak. Americké století. Dej všechna vajíčka do košíku a ten pozoruj. Čtyři svobody: chraň, prospívej a žij, čiň ostatním, žij v síle Páně, jaká špína!
Sklenice měla krátkou stopku a široké dno – byl to poslední kousek ze sady koupené roku 1929 v Clevelandu. Džin se líně převaloval kolem ledu jako duch. Horký zářijový větřík nadýmal záclony. Kolem přejelo auto a pneumatiky na asfaltu zašustily, jako když se otírá hedvábí o sklo. Za zdí žvatlalo rádio Millmanových a oplývalo novinkami. Požíralo život.
Nemůžu tady zůstat. Už tady nemůžu zůstat.
Tommy Damonová vstala, ale ten pocit se jen zhoršil. Připadala si jako na horském úbočí: kolem ní padaly balvany, tříštily se a řítily se k zemi v nekonečném bezhlučném proudu suti a prachu – do rytmu s nadouvajícími se záclonami.
„Musím vidět tátu,“ prohlásila naléhavě a přitiskla si ruku k čelu. Ale on tu není. Už tu není. Kde je? Odmítl jí to při odjezdu říct – ta vznešená hra na stoický klid, a ona se ho samozřejmě neptala. Hrát musí všichni.
Ale teď se situace změnila. Teď se to musí dozvědět.
Přistoupila k telefonu, napoprvé vytočila špatné číslo, pak se opravila.
„Chci mluvit s pozemními silami.“ Její hlas zněl podivně zastřeně, jako kdyby měla mírnou rýmu nebo se právě probudila. „Plukovníka Hammerstroma, prosím.“
„Je mi líto, plukovník Hammerstrom je právě zaneprázdněn. Mohla byste –“
„Ne, nemohla,“ skočila obezřetnému pobočníkovi do řeči. „Jsem manželka Samuela Damona.“
„Ach tak, paní Damonová. Hned –“
„Řekněte mu laskavě, že to je naléhavé. Velmi naléhavé. Já počkám u telefonu.“
„Dobře, paní.“
Následovala dlouhá pauza, během níž zaslechla hlasy, cvakot psacího stroje, šustění papírů, vzdálené, jakoby ve snu, jako hukot příboje. Pak se jí ohlásil Chink Hammerstrom, váhavě, unaveně a trochu odtažité: „Ahoj, Tommy. Jak se máš?“
Takže on ví… on to ví! Vždycky to vědí dřív než všichni ostatní. Zalykala se vztekem a málem upustila sluchátko.
„Chinku,“ řekla klidně, „vždycky jsem byla hodná holčička. Nikdy jsem nechtěla žádné výhody, nikdy jsem nevybočovala z řady. Nemám pravdu?“
„Samozřejmě –“
„Ale teď musím něco vědět. Kde je táta?“
„Generál? No přece v Británii. Myslel jsem, že –“
„Ne, já myslím, kde opravdu je. Kde je?“
„V Anglii, zlato. Plní úkoly, o kterých ti opravdu nemůžu nic říct. Kdybych mohl, udělal bych to, však víš.“
Ten stín zdrženlivosti, odtažitosti. On to ví, a nechce říct. Chink Hammerstrom, který na večírcích na Luzonu hrával Bontocké blues a Díky za tu vzpomínku! Ale je to tak, budoucnost zabíjí čas, a čas zabíjí život…
„Tak proč jsem od něj už sedmnáct dní nedostala dopis?“ domáhala se.
„No to já nevím, zlato. V poště je strašný binec, to bych ti mohl vyprávět. Poslyš, pokud –“
„Pokud je na Sicílii, tak to Němci určitě vědí,“ vykřikla rozzlobeně. „Vědí, kde je a co dělá, mnohem lip než ty. Myslíš si snad, že nevím vůbec nic? Za poslední války jsem sloužila ve Francii. Vědí všechno i o tom, když se jdeš vyčůrat…!“
„Prosím tě, Tommy, zlato, můžu tě ujistit, že mu nehrozí žádné nebezpečí –“
„Prokrista!“ Volnou rukou praštila do telefonního stolku. „Nech těchhle žvástů a odpověz mi! Řekni mi to! Poslyš, Chinku,“ dodala tvrdým a plochým hlasem, „já už to vím. Rozumíš? Zrovna jsem se to dozvěděla. O…“ Ale stále to jméno nedokázala pronést nahlas, „…tom…“
„Zlato, je mi to líto, všem je nám to líto. Nevěděli jsme, jestli jsi už dostala zprávu –“
„A ty bys nechtěl nic riskovat, co? Proboha…“ Tenhle pitomý, odporný mužský klub! Oči se jí znovu zalily slzami, zdrsněl jí hlas;ostře si odkašlala. „Můžeš si to u mně vyžehlit. Hned teď. Řekni mi, kde je táta!“
„Tommy, poslyš. Vím, že je to pro tebe strašné. Nesmíš se tomu podvolovat. Já zavolám Sue –“
„…
