kapitola/3
„Riviéra! Ju, to muselo být žůžo,“ prohlásila Mae Lee Cleghornová a hlas se jí zachvěl vzrušením. „Pověz, jaké to tam bylo?“
„Spousta slunce a zábavy,“ odpověděla Tommy Damonová. „Velké hotely podél pobřeží, v Cannes se mu říká La Croisette, třpytivé a s věžičkami… Ale já tam nebyla dlouho. Necelý měsíc.“
„Měsíc v takovém městě, to je jako věčnost!“ zvolala Mae Lee. „Já bych dala cokoli za to, abysme se dostali do Evropy.“ Dívka z Oklahomy byla štíhlá a nervózní; slámově žluté vlasy měla zčesané z čela a nepořádně svázané do uzlu. Byla v sedmém měsíci těhotenství; vypadala slabě a nezdravě. „Jack si zažádal o Tiencin, patnáctý pluk, však víš. Tvrdí, že tam máš nárok na dva sluhy, kuliho a kojnou. Jen si to představ! Ale do Číny se prý dostane jen pár protekčních šťastlivců… Rusty!“ zakřičela. Kudrnatý chlapec se obrátil a zavolal: „Co je?“
„Pojď k mamince.“
Rusty se na ni rozzlobeně podíval.
„Hraju si na traktor…“
„Tak dobře. Ale dál už nechoď! Jen se na něj podívej,“ obrátila se opět k Tommy. „Vypadá, jako kdyby ho právě pustili z rezervace. Musím ho nechat ostříhat.“ Povzdechla si. „Vůbec by mi nevadilo mít po ruce chůvu. Z praní a zašívání už je mi úplně nanic.“ Dychtivě a trochu plaše se zeptala: „Myslíš, že máme šanci dostat se do Číny?“
„Ale jistě. Z poloviny to stejně záleží na náhodě.“
„A proč vlastně tvůj táta nezařídil, aby povolali Sama? To ho tam nechce?“
Tommy se při šití ušklíbla.
„Myslím, že nahoře by to moc nadšení nevyvolalo,“ opáčila trochu kyseleji, než chtěla. „A Sam by o to navíc tátu nikdy nepožádal. Znáš ho – nikdy po nikom nechce žádné výhody.“
„Já vím. Je tak hrdý. Jediná potíž je v tom, že možná nosí hlavu až moc vysoko. Na co mu to všechno je, když nakonec skončí v téhle díře?“
„Na tom něco bude,“ souhlasila Tommy. „Na tomhle určitě něco bude, Mae Lee.“
Ženy seděly na úzké venkovní terase u Damonů, zašívaly a dohlížely na děti. Donny seděl na dece, mával rukama a pokřikoval na Rustyho, který v prachu tlačil miniaturní požární stříkačku a vydával přitom chraptivé zvuky. Za nimi se až k obzoru táhla mírně se zvedající zatravněná plošina posetá černými hloučky trnitých keřů. Tommy mhouřila oči před pálícím sluncem a nenávistně zírala na tu neúprosnou vyprahlou sílu. Fort Hardee byla podle všech měřítek tvrdá posádka, ale Fort Dormer byla ještě horší. Nacházela se uprostřed pouště, asi dvě stě padesát kilometrů na jihovýchod od El Pasa. Bydleli ve dvou maličkých pokojích s betonovými podlahami a stěnami z vepřovic, touhle malinkou terasou a jakýmsi přístavkem, který sloužil jako kuchyně. Celé dny tu s pisklavým skučením připomínajícím nářek mrtvol vanul vítr a zanášel vše načervenalým prachem – jídlo, oblečení i pár kusů nábytku, které si přivezli z Hardee. Po stěnách pobíhaly kníkající ještěrky, po trubkách ledničky lezli hadi, ze stropu padali štíři, cukali sebou na studené a vlhké podlaze a mávali svými hrůzostrašnými ocasy. Země se táhla k Mexiku jako nekonečná plocha osamění a zoufalství. Nepřipomínalo to Spojené státy – a k Evropě to mělo na hony daleko. Předpeklí. Další předpeklí v ohromné americké pustině, pouze horší. Fort Dormer se sice mohl pyšnit pestrou minulostí oplývající obratnými indiánskými útoky a postavou neporazitelného generála Georga Crooka, avšak pokud šlo o budoucnost, neměl mnoho co nabídnout: filmy se na posádce nepromítaly, proviant byl nevalný a velitel, zatrpklý syn presbyteriánského kněze jménem Howden, se na uvolněnou atmosféru pravidelných sobotních večírků díval nevlídně. Když se Sam poprvé dozvěděl o změně posádky, cítil se povzneseně: řekli mu, že bude velet rotě. Za dva měsíce ale k praporu převeleli kapitána a Sam musel ustoupit…
Tommy jen na půl ucha poslouchala, co jí Mae Lee říká. Pozorovala Donnyho, který se batolil po dece a kýval hlavou nahoru a dolů. Bylo devět hodin ráno, takže sluneční žár byl ještě snesitelný, ale poušť se už třpytivě vlnila v náporech horka. Krutá země – země bez vody je krutá. Nebyla určena k lidskému živ…
