kapitola/12
„Nechávám to na vás, chlapi,“ řekl Damon. „Vím, že už máte všichni svoje odslouženo, že jste toho dokázali víc než většina ostatních. A vy víte, že nikoho nebudu nutit…“
Zranění leželi nebo seděli schoulení ve skupinkách v protáhlém stanu, jehož potrhaná střecha na ně vrhala blikavé světlo. Zdravotníci jim stoicky, ale chvatně poskytovali ošetření. Řada mužů ho pozorovala; většina z nich byla příliš unavená, nemocná, slabá a prázdná, než aby v sobě ještě mohli chovat jakékoli emoce. Je jich tolik: vždycky se zdá, že je zraněných víc než ve skutečnosti – jako kdyby se bída dokázala množit způsobem, který je zdraví zapovězen. Asi třicet metrů od nich vybuchla s ohlušujícím rachotem vysokorychlostní sedmačtyřicítka. Oči zraněných zalétly k místu exploze a pak se znovu vrátily k němu.
„Žádám o dobrovolníky, kteří se tam se mnou vrátí. Potřebujeme na frontě každého, kdo je schopen boje. Pokud prorazí tuto linii, ztratíme předmostí. A s námi se všemi bude amen. Směj se, paňáco, je konec milování.“
Nikdo neodpověděl. Podsaditý chlapec s kudrnatými vlasy a obkladem na krku se na něj podíval a opět odvrátil zrak. Doktor Siebert, který stál uprostřed skupinky ošetřovatelů sehnutých nad čímsi stehnem, vrhl po Damonovi krátký vyčerpaný pohled a znovu se pustil do práce.
Noc byla drsná. Zadrželi dvojí útok, ale pak okolo druhé ranní se japonské rotě podařilo prorazit pravé křídlo, hned u okraje džungle. Přesunul tam část Youngových lidí a minomety podnikli ostrou uzavírací palbu; nakonec se jim podařilo útočníky zastavit a znovu mezeru obsadit. Na stromech, v jámách, v hromadách materiálu, prostě všude se teď skrývali ostřelovači, ale to byla ještě ta nejmenší obtíž. Těsně po čtvrté hodině Japonci znovu udeřili a převálcovali levé křídlo podél Kalahe. Jakmile vyšlo světlo, ustoupil po cestě na Dickinsonovu záložní linii u Iligu.
„Musíme vytrvat,“ pokračoval. „Už jen chvíli, chlapi. Víc nežádám. Jen ty, kterým připadá, že to zvládnou.“ Pomalu prošel stanem; v matném příšeří ho zasypávaly paprsky slunečního jasu. Ucítil prudkou křeč v břiše a na čele mu vyrazily kapičky potu. Z neustálého hluku dělostřelby ho bolela hlava. A ve skrytu duše se mu neustále vynořoval tíživý obraz vodní masy, která se vrší, narůstá a obrací svoji sebejistou, nezadržitelnou sílu proti sešlé a drolící se zdi…
„To chcete říct, že si ani po tom všem, čím jsme prošli, nemůžeme schrupnout, generále?“
Byl to seržant Levinson, minometník. Z levé ruky mu zbyla zkrvavená koule obvazů a pohlednou tvář měl staženou v unaveném, křivém úsměšku.
„Buďte zdráv, Levinsone. Jak se držíte?“
„Nemůžu si stěžovat, generále. Tedy můžu, ale asi by mi to k ničemu nebylo.“
Přinutil se k úsměvu: „Znaveným nebude dopřáno klidu. Tak co? Vrátíte se se mnou?“
Levinson ho chvíli pozoroval. Pak najednou velmi tiše řekl: „Je to tam tak zlé?“
Na všechno se dá dívat z různých stran. Levinson seděl mezi ostatními trpícími a mlčky čekal na bílé, panenské ticho nemocniční lodi, na šálky s kávou a na uklidňující ryk lodních píšťal. Pro ně bitva skončila. Udělali, co bylo v jejich silách, a o zbytek se musí postarat někdo jiný. Věděli jen to, že byli zraněni, že jsou slabí, že je trápí bolest a že další jim podobní vojáci bojují na frontě s těmi nesčetnými zástupy nenáviděných nepřátel, kteří drží v rukou všechnu půdu, všechny trumfy a kteří je nikdy nenechají vydechnout. Pouze on, Damon, ví, že dojde k dalším soustředěným útokům, že už do bojů zapojil skoro všechno, co má, že jim dochází těžká munice, že skoro polovina vysílaček je nefunkčních a že potrvá čtyři dlouhé hodiny, než se k nim ze vzdáleného konce modré pláže jedna snad dostanou obrněné jednotky.
„Ano,“ odpověděl. „Je to tak zlé.“
Levinson se podíval stranou a povzdychl si: „Ach jo.“ Mlaskl jazykem jako nazlobená hospodyně. „Takových problémů doma, a já se tak snažil.“ Vstal. Blůzu měl vpředu potřísněnou vlastní krví. „No, někdo holt musí být morče číslo jedna.“ Znovu se unaveně, sarkasticky ušklíbl. „Tak d…
