kapitola/5
Nechali šaty na hromádkách a s výskáním se rozeběhli k řece. Voda se přes jejich nahá těla převalila jako chladivé hedvábí. Nebe bylo jasné jako doma v létě a vlaštovky vesele poletovaly nad korunami stromů. Vzduch byl plný vůně čerstvě pokosené trávy, bodláčí a modrožlutých kvítků, které neznali – ale na tom nezáleželo. Drželi svět v rukou a on se chvěl úžasem a úlevou. Povykovali, jásali a cákali po sobě vodou, seškrabávali si bahno z krků, předloktí a nohou, plavali a divoce mávali pažemi a pak pobíhali po břehu. Navzájem se honili, házeli po sobě jablky anebo zasněně leželi na zádech s rukama za hlavou a zírali do azurového letního nebe. Byli volní.
Turner udělal pod vodou stojku. Napřímil svoje tenké a bledé nohy a z chuchvalce plavého ochlupení mu směšně bimbalo ohanbí. Přehoupl se na bok, vynořil se celý brunátný a lapal po vzduchu. Damon ležel vedle Devlina na břehu. Raebyrne po Devlinovi obloukem hodil jablko, trefil ho do břicha a zakřičel: „Zásah, seržante…“
Sam po něm hodil okem a ušklíbl se: „Rebe, vy jste pěkný nestyda.“
„To je čirá pravda. Myslím, že si vyrazím do starý dobrý Paříže.“
„To bych vám neradil.“
„Jen na skok. Nic vám to neublíží. Objednám si jeden z těch hříšnejch pokojů s postelema s nebesy a růžovýma záclonkama a flaštičkou džinu a lahvinkou brandy a budu náramně spokojený.“
„Opravdu?“
„No to si pište. Já toho moc nepotřebuju.“ Z větve masivního platanu viselo lano. Raebyrne se rozběhl, chytil se lana a zhoupl se nad řeku; tam se pustil, s gestem předstíraného zděšení se chytil za nos a s ohromným cáknutím spadl do vody. Když se vynořil, pustil se s třemi dalšími do rvačky a nakonec znovu připlaval ke břehu.
Tsonka, který pečlivě roloval ovinovačku, k němu zvedl oči: „Ty jsi pěknej pošuk, Rebe.“
Raebyrne odskákal po jedné noze a pohazoval hlavou, aby se zbavil vody v uších.
„Já vlastně nevím, Miku. Ale kdybych měl na ruce peří, tak bych se hned rozletěl.“ Začal se sušit vlastním spodním prádlem. „Jo, prolez jsem si celou boží zemi a teď mám chuť si zajet do Paříže.“
„Já bych to nezkoušel,“ připojil se k hovoru Krazewski, který právě vylézal z vody. „Muleskinner mi říkal, že město je plný vojenských policistů. Prý tam mají vězení tak hluboko, že se už nikdy nedostaneš na denní světlo.“
„Co naděláš. Já si holt potřebuju dobít baterky a s tím nehneš. Co ty, Time?“ mrkl na Brewstera. „Nedal by sis nějaký to milování po francouzsku?“
Brewster se celý zarděl.
„Já nevím, Orville…“
„Jak to myslíš, že nevíš? Jak bys to mohl nevědět?“
Brewster se zhluboka nadechl a opřel se rukama o stehna.
„Víš, já ještě nikdy nebyl s děvčetem. Teda… takhle.“
„Panenko skákavá, já se picnu,“ zasténal Tsonka.
„No tak to mě teda podrž,“ připojil se Raebyrne. „Chlape, copak nevíš, že bez toho se země netočí?“
Brewster se cítil nesvůj.
„Myslím,“ namítl, „že by s tím člověk měl počkat až na dívku, kterou si vezme.“
Četa tento názor přivítala hulákáním a výkřiky.
„Ty myslíš, že jí na tom bude záležet, Brewstere?“
„Co myslíš, že dělá, zatímco jsi pryč?“
„O čem se nedoví, to ji nepálí.“
„Prober se!“
„To snad není možné, že byste to mohli myslet vážně,“ protestoval Brewster. Damon zvedl hlavu a pozoroval chlapce, který stál polonahý před tmavě zelenými keři a vypadal na jejich pozadí bledě a křehce. Otok za poslední dva dny polevil, ale u kořene nosu měl stále tlustou červenou jizvu. Damon si vzpomněl na pohled v Brewsterových očích nad třpytícím se a rachotícím nábojovým pásem nahoře ve věži.
„To nevíš, že se ti bez píchání udělá špatně?“ řekl Raebyrne.
„Cože?“
„Je to jen otázka času. Víš, kdy dostávají koně záduchu?“
„Ne.“
„To je to samý. Pandikace pohlavních žláz. Copak jsi to nikdy neměl?“
Brewster pohodil hlavou a obrátil se, aby se oblékl.
„Ty mě taháš za nos.“
„Všecičko je pravda.“
Potulovali se po břehu a přemýšleli, co dělat.
„Kluci, já mám bezva nápad,“ oznámil Raebyrne. „Jdu si sehnat trochu toho skvělýho červenýho vína. Jen tak na chuť. Kdo mi pomůže, abych na to ne…