XI.
Velitel královských vojáků Diviš hnal koně bez oddechu. S rozbřeskem projel Lipou, kde byl široko daleko jediný most přes Ploučnici. Měl štěstí, právě se otevíraly městské brány, a tak nemusel čekat. Objet město nebylo stejně kudy, protože kolem řeky byly zrádné bažiny a kdo to tu dobře neznal, mohl v bahně snadno přijít i o život.
Pokračoval po kupecké stezce na Litoměřice. V zájezdním šenku v Zahrádkách byl jeho kůň už tak zpěněný, že ho raději vyměnil za nového. Rychle zhltl několik žitných placek a dal si korbel hořkého piva.
„Kam tak po ránu spěcháte, urozený pane?“ ptal se s obavami v hlase zamračený šenkýř. „Snad nevypukla válka?“
„Důležité poslání,“ významně odpověděl Diviš. „Nemusíš mít strach, všude je mír a klid. Odpoledne tudy pojedu zpátky. Pořádně mi zatím vyhřebelcuj koně. A nakrm ho. Pak si ho zase vezmu! Tady máš závdavek,“ hodil na stůl pár drobných mincí.
Jakmile projel lesem, uviděl v dálce vysoký kopec podobný homoli, na jehož vršku se skvěl Ronov, hrad pánů z Dubé. Ale než dojel k jeho úpatí, trvalo to ještě více než hodinu. Teď již spěchat nemusel.
„Hej, chlapče,“ chytil prvního kluka, kterého potkal. „Kde tady máte špitál?“
„Vy máte nějakou nemoc?“ optal se chlapec polekaně.
„Ale ne, neboj se, jsem zdravý jako buk“ usmál se Diviš přátelsky, aby chlapce uklidnil. „Hledám přítele. Byl zraněn a měl by se tam léčit.“
„Ach tak,“ oddechl si hoch. Ještě si pamatoval na hroznou morovou ránu, při níž před několika lety přišel o matku a obě sestry. I když byl tehdy ještě malý, nikdy na tu hrůzu nezapomněl. „Tak pojďte, urozený pane!“ Chytil Divišova koně za uzdu a vedl ho špinavou uličkou do kopce kolem rychty a kostela. „Vidíte tamhle tu velikou chalupu?“ ukázal na konec vesnice. „Tam je špitál. Bůh vás provázej, pane!“
Diviš seskočil před chatrně vypadajícím stavením a koně uvázal k plané višni. Otevřel vrátka rozlámaného plotu a vešel na zahrádku. Na záhonech zarostlých plevelem se krčily nějaké léčivé byliny, kmín a pár přerostlých česneků.
„Co tu hledáš?“ zaskřehotal nepříjemný hlas. Diviš sebou trhl a teprve teď si všiml staré ženy, krčící se na lavici ve stínu pavlače.
„Hledám vojáka z hradní družiny. Jmenuje se Přibík. Měl by se tu léčit.“
„Jo ten,“ protáhla hněvivě babka. „Abys věděl, ten mladík je úplně zdravý, válí se tu a ještě nám ujídá kaši z naší mísy. Co je to zlomený nos? Podívej, jaké mám vředy na noze. Ale,“ mávla rukou. „Najdeš ho na dvoře za domem. Štípá dříví,“ dodala trochu smířlivěji. Pak se opřela o stěnu a zavřela oči, aby mohla dál dřímat.
Přibíka našel Diviš snadno. Seděl na masivním špalku, byl zpocený, až se mu halena lepila na záda. Odpočíval. Za ním se tyčila vysoká hromada naštípaného dřeva.
„Vidím, že ti práce jde od ruky,“ usmál se Diviš. „Ne, seď, nevstávej, když se léčíš…“
„Jaképak léčení,“ řekl mladík s úsměvem v široké, upřímné tváři. Měl modré oči a zarudlý, opuchlý nos. Jeho zranění bylo vidět na první pohled. „Snažím se udělat alespoň trochu práce, když už se tu musím válet. Ten nos sice občas bolí jako čert, ale hojí se. Jenže která rána nebolí? Ranhojič tvrdí, že sroste tak, že to nikdo nepozná, tak co?“
„Přijíždím za tebou z pověření královského prokurátora Oldřicha z Chlumu,“ začal Diviš úředním hlasem. „Jde mi o to ráno, kdy ti pán z Dubé přerazil nos.“
„Ale mě to vlastně už vůbec nebolí,“ koktal mladík zmateně. „Nic se mi nestalo. Opravdu nic!“
„O tvé zranění mi nejde,“ usmál se velitel královské družiny nad chlapcovou naivitou, že by vážil cestu až sem, aby se zabýval jeho přeraženým nosem. „Pan Hynek Berka říkal, žes byl pěkně nešikovný a polil ho vínem. Ten výprask prý sis zasloužil.“
Mladík mlčel a klopil oči. Pak zabručel neurčitě, že člověk není nikdy dost opatrný, zvláště pokud musí dělat věci, které neumí.
„Pana z Dubé obvykle obsluhuje jeho panoš, že? Proč ne toho rána?“
„Pán ho někam poslal a já ho musel zastoupit. Nikdy předtím jsem to nedělal,“ dodal Přibík. „Ale nejsem nešika, to vědí všichni!“
„Obsluhovat u stolu není…
