XI.
Během dne bylo práce tolik, že rychtář Korec skončil se vším až za tmy. Tělo zabitého písaře Břeňka nechal odvézt do márnice a pak společně s druhým městským písařem Alešem Makovickým sepsal protokol o přepadení královského písaře. Zítra bude muset ještě formálně vyslechnout svého syna a sepsat jeho výpověď, neboť to byl on, kdo písaře Břeňka v sebeobraně zabil. Až sem bylo všechno jasné. Co se ale dělo s mrtvolou pak, to nikdo objasnit nedokázal.
Jeho žena mu zrovna nesla na stůl misku s čočkou a kusem pečeného bůčku, který nádherně voněl, až se mu sbíhaly sliny, když do jizby vpadl udýchaný biřic. „Pane rychtáři, máte jít okamžitě k panu purkmistrovi!“
„To myslíš vážně?“ zabručel rozmrzele. „Řekni, že jsi mne nenašel!“
„Ale já vás přece našel!“ divil se biřic a v ruce svíral halapartnu, jako by v ní hledal pomoc při řešení složitého problému, který před ním nečekaně vyvstal.
Rychtář Korec odstrčil mísu a vstal od stolu. Zabručel, ať už se tím biřic netrápí, a v jeho doprovodu vyšel na ulici. Pospíchal přes rynek k výstavnému purkmistrovu domu, aby to už měl za sebou. Cítil, jak mu kručí v žaludku, a chtělo se mu klít.
Purkmistr Bárta už na něj netrpělivě čekal. Přijal ho ve velké jizbě v patře svého domu. Seděl v pohodlném křesle za stolem. Jakmile rychtář vstoupil, usmál se a rukou ukázal, aby se posadil. Už z téhle drobné pocty rychtář Korec pochopil, že se muselo stát něco hodně vážného.
„Události posledních dnů nevrhají zrovna dobré světlo na plzeňskou obec,“ začal purkmistr přísně. „Nemůžeme se tvářit, že královská komora chce poškodit naše dobré jméno. Zdá se, že naše vina je nepopiratelná. Proto vás musím požádat, pane rychtáři, abyste jednal rázně. Chci, abyste osobně dohlédl na vyšetření celého případu. Bez ohledu na to, co zde dělá nebo ještě hodlá dělat urozený pán z Dobronína. Zločin se stal v našem městě a za bezpečnost v Plzni odpovídáte vy!“
„Nikdo z konšelů si zatím nestěžoval, že bych pracoval liknavě,“ opáčil upjatě rychtář Korec. „Teprve před několika hodinami se ukázalo, že královského písaře přepadl městský písař. Už jsem uzavřel všechny protokoly. Chybí mi jen výslech mého syna, ale to je pouze formalita. Rychleji to udělat nešlo.“
„Neříkám, že pracujete pomalu. Jen si myslím, že byste měl věnovat pozornost především bezpečnosti v Plzni,“ opáčil s přísně staženými rty purkmistr. „Osobně si myslím, že jsou důležitější věci než sepisování protokolů. Teprve až chytíte všechny zločince, můžete se v klidu věnovat papírům. Jestliže královského písaře přepadl náš bývalý písař, pak zcela jistě nemohl zavraždit šmukýřku Dorotku. Co jste podnikl v téhle věci?“
Rychtář mlčel, co by také říkal? Jemu osobně se od začátku nezdálo, že by písař Břeněk šmukýřku zavraždil. Neviděl důvod. Ale když městský písař tak náhle zmizel a konšelé se usnesli, že to byl on, neprotestoval. Měl své práce dost a od přemýšlení tu byla městská rada.
„Ještě štěstí, že se alespoň já starám o dobré jméno obce,“ pokračoval nerudně purkmistr Bárta. „I když to není moje práce, začal jsem pátrat sám. Tušíte vůbec, jak před královskou komorou vypadáme? V Plzni se vraždí, přepadávají se královští úředníci, a co dělá městské právo? Sepisuje protokoly!“
Teď se rychtář Korec opravdu naštval. Vyskočil od stolu a zlostně namítl, že to byla městská rada, která se nedávno usnesla, že rychtář musí ještě téhož dne, kdy k případu dojde, sepsat řádný protokol, jinak bude potrestán. „Pamatujete se, pane purkmistře, že jsem již tehdy upozorňoval, že papírem zločince nepolapím?“
„To si samozřejmě nepamatuji. A posaďte se! Teď jde o naši obec a ne o nějaké malicherné hádky. Abyste věděl, mám podezření, že nám šmukýř Vilém lhal!“
Rychtář Korec chápavě přikývl. Tomu by rozuměl, protože pokud někdo zavraždil vdanou ženu, pak to byl buď její manžel, nebo milenec. Kdepak nějaký písař! Co by z toho měl? A že by se stal Břeněk milencem paní Dorotky, byl holý nesmysl. Jak by to stihl? Skoro pořád vysedával na radnici. Celkem klidně se purkmi…
