IV.
Když sestupovali po schodech dolů do šenku, královský písař zabručel, že jemu by mohli být všichni alchymisté, proboštové a severočeští velmožové ukradení. Bakalář Petr dodal, že k tomuhle výčtu by přidal ještě všechny kleriky, zvláště ty hubené a ctnostné. Ve výčepu narazili na Magdalenu, která spala na lavici vedle dveří. Pootevřela oči a zabručela, že teď nemá čas. Bakalář Petr sebral z háku vedle okna pěkný soukenný plášť obšitý kožešinou, který tam některý z hostů zapomněl, a přehodil ho přes spící dívku. Co nejtišeji odsunul závoru, otevřel dveře a vyšel na dvůr.
Klerik s hořící loučí v ruce tam nervózně přešlapoval. Sotva je zahlédl, netrpělivě houkl, proč se tak loudají, když na ně bratr probošt čeká.
„Však on se dočká,“ rázně ho uklidňoval královský písař. „Co se vlastně stalo?“
„Zabili urozeného pána Jana z Házmburka,“ odpověděl vyděšeně klerik a zbožně se pokřižoval. Pak se otočil, rukou si podkasal kleriku a rozběhl se k vratům na ulici. Ale královský písař ho napomenul: „Snad si nemyslíš, že budu utíkat?“
Klerik zpomalil, ale na jeho tváři se dal číst nesouhlas.
Vyšli z hostince U Tří úhořů a zabočili doprava širokou prašnou ulicí směrem k řece. Obešli dva zemědělské dvorce a zastavili se před dalším z předměstských hostinců. Byla to starobylá kamenná budova s pavlačí a vysokou špičatou střechou, připomínající tvrz. Nápis nad vchodem sděloval, že se jmenuje U Rudovouse.
Ve dvoře u přístřešku, pod nímž byl schovaný kupecký vůz zakrytý plachtou, stál hlouček mužů v pláštích a dva pacholci s rozsvícenými lucernami. Jakmile se královský písař objevil ve vratech, z hloučku se odpojil jakýsi podsaditý muž a vydal se mu vstříc. Protože byla tma, nebylo mu zpočátku vidět do tváře. Teprve když přišel blíž, poznal Jiří Adam z Dobronína Jana z Házmburka. Měl na sobě honosné sametové šaty s krajkami.
„Podívej, vstal z mrtvých,“ chtěl říci bakalář Petr hubenému klerikovi, který je doprovázel. Ale vedle sebe ho neviděl. Teprve když se podíval na zem, zjistil, že omdlel.
„Pojďte se podívat, urozený pane,“ řekl vyděšený velmož královskému písaři a třesoucí se rukou ukázal k přístřešku u zdi. „Hrozná věc! Někdo se mne pokusil zavraždit!“
„Koho vlastně zabili?“
„Jaroslava z Vřesovic,“ odpověděl Jan z Házmburka a rychle se pokřižoval.
Jiří Adam z Dobronína si na něj okamžitě vzpomněl. Byl to postarší vzdělaný šlechtic, který žil celkem klidně na svém panství v Brozanech. Jak z jeho výpovědi pochopil, ve sporu o ztracené peníze stál na straně Jana z Házmburka.
Došli k hloučku ztichlých mužů, kteří se uctivě rozestoupili. Na zemi leželo tělo muže v plášti s vyšitým zajícem, erbem pánů z Házmburka. Mrtvý měl v zádech až po rukojeť vraženou dýku. Rána ještě krvácela, takže bylo zřejmé, že byl bodnut nedávno. Určitě to nebylo déle než hodinu.
Královský písař si klekl na zem a začal mrtvého prohlížet. Uchopil dýku za rukojeť a pokusil se s ní pohnout, ale dost dobře to nešlo. Do těla ji musel vrazit někdo velice silný. V žádném případě to nemohla být žena, ale ani slabý muž. Ránu zasadil někdo, kdo navíc uměl s dýkou skvěle zacházet. Tohle nemohl udělat městský lupič, ale spíše voják nebo rytíř.
V davu kolem stáli všichni členové Bratrstva svatého Eligia a o krok stranou se sepjatýma rukama probošt litoměřické kapituly. Všichni mlčeli, ale v jejich tvářích se dal číst strach. Že smrt Jaroslava z Vřesovic souvisí se zmizením jejich alchymisty, bylo bez jakýchkoli diskuzí. A co když je teď na řadě někdo další?
Královský písař požádal dva mladší rytíře, aby mrtvého obrátili na záda. Zavražděný měl nohavice stažené ke kotníkům a nohy potřísněné močí. Zřejmě šel na dvůr vyprázdnit měchýř a při tom ho vrah bodl do zad. Bylo nepředstavitelné, aby se k němu na prázdném dvoře někdo přikradl tak, aby o něm nevěděl. Jaroslav z Vřesovic musel svého vraha znát. Bylo dokonce možné, že si šli ulevit společně. Více se však zatím zjistit nedalo.
„Můžete ho odnést do márnice,“ řekl Jiří Adam z Dobronína a vstal. Pak pokynul b…
