Ráno se jim podařilo jeden kel z lebky vydolovat a právě ho ukládali pod stromem msasa, když zaslechli zpěv nosičů. Karavana se blížila.
Robyn šla asi sto kroků před vlajkonošem, takže se u nich objevila první.
„Včera večer jsme slyšeli střelbu,“ začala a pohlédla na skoleného samce.
„Podívej, neuvěřitelně nádherný kolos,“ chlubil se hbitě bratr. „Byl.,“odvětila tiše.
Zougovo neskonalé nadšení se nedalo zastavit. Předváděl perfektní slonovinu dobytého klu, delšího než on sám. Celou třetinu museli totiž z lebky vysekat.
„Určitě má padesát kilo,“ pokračoval, zatímco Jan Cheroot s ostatními dolovali druhý. Kostěné bílé úlomky z lebky odletovaly, blýskaly se v ranním slunci. Robyn tuhle řezničinu ještě chvíli pozorovala, pak se otočila a raději vystoupala na nejbližší vy výšeninu.
Takovéhle zneuznání loveckého úspěchu hrdinu rozezlilo vždyť skolil prvního slona. Asi po hodině ho sestra zavolala, on ji však naštvaně ignoroval. Teprve na několikeré opakování se za ní mrzutě vydal. Běžela mu naproti, z tvářejí zářila dětská radost.
„Ach Zougo,“ chytila ho za ruku a vlekla nahoru. „Pojd se podívat, nic nádhernějšího si ani nemůžeš představit.“
Stará sloní cesta prorazila horským sedlem chráněná z obou stran zdmi skalisek a pokračovala dál, do nového nádherného světa, jenž se před nimi rozprostíral. Musel polknout, protože nic podobného neočekával.
Kam až dohlédli, vlnily se kopce připomínající klidnou hladinu oceánu. Scenérii doplňovaly stromy větší než anglické duby, o kus dál zalesněné pastviny zlatavé jako pšeničné lány. Meandry Potoků se daly jasně rozeznat, okolo nich se popásala stáda divoké zvěře.
Buvoli snad byli všude, pohybovali se bok po boku pod temnými korunami deštníkovitých akácií. Náhle před nimi defilovala skupina vraních antilop, těch nejkrásnějších ze všech. Temně černé se sněhobílým břichem, z hlavy jako dvě turecké šavle se vypínaly symetricky zahnuté rohy, které se téměř dotýkaly hřbetu. Antilopy táhly k napajedlu, následovaly statného samce v dlouhém zástupu. Užaslí diváci jim vůbec nevadili, pouze několikrát ztuhli v dokonalosti řeckých soch a zírali na vetřelce.
Až k obzoru táhnoucí se krajinu zdobila skaliska připomínající kamenné hrady, které tu snad kdysi obři vybudovali z mamutích balvanů. Fascinující křivky kopírovaly pohádkové věže a cimbuří, ploché vrcholy doplňovaly nabídnutý výběr. Pouze úzkostlivě pečlivý stavitel mohl něco podobného vytvořit s pomocí olovnice a teodolitu.
Celý výhled zdobilo ranní slunce, které ozařovalo i nejvzdálenější kopce možná víc jak sto mil vzdálené.
„Taková nádhera,“ mumlala Robyn, stále tiskla bratrovu ruku.
„Království Monomatapy,“ zareagoval Zouga, prožitou emocí chraptěl.
„Ne,“ jemně odporovala sestra. „Nevidím žádné stopy po lidské přítomnosti. Tohle musí být nový ráj.“
Neodpověděl. Kochal se pohledem, prozkoumával očima celý kraj. Vskutku nikde nenacházel důkaz o činnosti člověka. Bylo to naprosto panenské území.
„Půda čeká na převzetí,“ po chvíli konstatoval a sevřel sestřinu ruku. V tomhle okamžiku si byli blízcí jako nikdy předtím ani potom. Rozlehlá zem je očekávala bez hranic, civilizací nedotčená a neuvěřitelně kouzelná.
Jen nerad sestru opouštěl, jelikož se musel vrátit ke své práci. Druhý kel už osvobodili, nyní splétali oloupanou kůru, v níž slonovinu ponesou. Mezitím ostatní nosiči prožívali orgie nad hromadou čerstvého masa, obzvlášť juchali nad nejvyhledávanější pochoutkou: bělostným sloním sádlem.
Prořízli si průlez do břišní dutiny, odkud vyvrhli střeva nafukující se na slunci jako balony, když se plyn uvnitř teplem roztaho val. Půl tuctu nahých domorodců se protáhlo dovnitř, kde téměř plavali v krvi. Později se na denním světle objevili rudí od hlavy až k patě, pouze zuby v úsměvu zářily. V rukou třímali další lahůdky jako játra či slezinu.
Vnitřnosti nařezali na plátky, vhodili do rozžhaveného popela tuctu ohňů a vytáhli je na povrchu zčernalé, uvnitř snad ještě syrové. Dobroty hltali doslova v extázi.
Nikdo se odsud nehne …
