Po čase minuli ústí řeky Kei nejvzdálenější hranici britského vlivu. Za ní se táhla nefalšovaná a nezkrocená divočina. Kupodivu si na ni nikdo nedělal nárok. Obývaly ji různé kmeny, které musely ustoupit před pronikáním bělochů, zároveň se tam pohybovaly bandy všelijakých dobrodruhů a darebáků mísících se s lovci, cestovateli a obchodníky.
Dokonce i postupující Búrové objeli tuhle oblast, když zamířili do vnitrozemí a dostali se tak za mohutný horský masiv oddělující pobřežní nížinu lowveldu od náhorní plošiny highveldu.
Teprve až daleko na severu Búrové stočili svá volská spřežení, opět pronikli horami a dorazili k pobřeží přes odpor zulských impi. U Indického oceánu se začali usazovat na úrodné půdě a založili přístav zvaný Port Natal. Velice brzo se však objevily britské lodě, které je následovaly až z Kapské kolonie. A tak z něho Búrové zase uprchli, aby se vyhnuli britskému poddanství. Nezbývalo tedy než opět naložit volské povozy, vyhnat stáda a zdolat strmá stoupání nebetyčných Dračích hor. Opustili zem vydobytou z rukou zulského krále Dingaana, kterého přemohli pomocí plamenů a kouře svých mušket.
Divoké pobřeží v dohledu nyní leželo mezi anglickými koloniemi Kapská a Natalu a obývali ho pouze domorodci, kteří sledovali černý dělový člun ze vzdálenosti dostřelu šípů.
Clinton Codrington si přesně zanesl Američanem danou souřadnici na mapu, kde se skutečně nacházelo ústí řeky. Zátoku nazvali St. John po kdysi dávno ztroskotané lodi portugalských mořeplavců. Ovšem ironií osudu tohle místo neslo stejné jméno jako muž, jenž ho k souboji donutil. Když Black Joke minul poslední hradbu pevniny, objevila se scenérie, kterou americký kapitán perfektně popsal.
Příkré, hustě zarostlé kopce se zdvihaly na břehu široké laguny. Temně zelený galeriový prales předváděl několik pater korun stromů propletených liánami. V teleskopu zahlédli nespočetné hordy šedých kočkodanů i úžasně zbarvené peří exotických ptáků.
Řeka se hnala dolů úzkým skalnatým korytem zařezávajícím se do nepřehledné bariéry kopců. Voda plnila rákosem orámovanou lagunu a nakonec vytékala přes násep bělostného pískového polštáře pláže přímo do moře.
K rozptýlení pochyb o správném místě setkání se v zátoce tyčil zakotvený Huron.
Clinton Codrington podrobně studoval klipr teleskopem, pak ho beze slova předal Zougovi. Teď si prohlížel ladnou loď zase on. „Budete mým sekundantem?“ zeptal se rozpačitě kapitán.
Překvapený Zouga stáhl teleskop. „Myslel jsem, že vám poslouží někdo z vašich důstojníků.“
„Nemůžu je o to žádat,“ vrtěl Clinton hlavou. „Dříč Kemp by jim tento prohřešek zanesl do služebních záznamů, jakmile by se o něm dozvěděl.“
„Škoda že nemáte tytéž ohledy k mé kariéře!“
„Vy jste přece na prodloužené dovolené, povolené vaším plukem, a nikdo vám nedal jasný rozkaz, který máme my.“
Zouga rychle uvažoval: Na souboj se v armádě nehledělo tak přísně jako u Královského námořnictva. Zatím se ani v předpisech neobjevil doslovný zákaz podobných akcí. Mimo to poslední šance na setkání se St. Johnem mohla posloužit i k odvrácení šíleného plánu, jímž tak úděsně ohrožoval expedici.
„Vaši žádost akceptuju,“ souhlasil.
„Jsem skutečně poctěn, pane,“ poděkoval Clinton.
„Musíme doufat, že stejný pocit budete mít i po souboji,“ zaskřehotal Zouga. „Nejlepší bude, abych se vypravil na Huron hned teď. Za hodinu už bude tma.“
Tippoo zachytil lano vyhozené z veslice a držel ho, dokud Zouga nepřekročil mezeru zelenavé vody a nechytil se provazového žebříku. Popolezl včas, než mu další zhoupnutí hladiny mohlo smáčet boty. Mungo St. John na něho čekal pod hlavním stěžněm. Tvářil se vážně a povzneseně, dokud se k němu Zouga nepřihnal s napřaženou pravicí. Teprve potom polevil ve střehu a úsměv opětoval. „Zatraceně, Mungo, nemůžeme nějak skončit tenhle nesmysl?“
„Zajisté, Zougo,“ souhlasil Američan. „Stačí omluva od dotyčného muže.“
„Ten člověk je blázen,“ vrtěl hlavou major Ballantyne. „Proč vůbec takhle riskovat?“
„Já osobně žádné nebezpečí nevidím musím však př…
