Dvakrát denně přicházela Robyn ke břehu, aby ji vyzvedla veslice a dopravila zpátky na Huron. Celou hodinu trávila v kabině u kapitána, jehož reakce nevypadala dobře.
Mungo St. John byl pravděpodobně oslabený zraněním, takže mu ruka otekla na dvojnásobek a řez skalpelu se proměnil v mohutný vřed pokrytý černým strupem. Horečka stoupla, pokožka na dotek téměř pálila.
I Tippoo s oteklou rukou trpěl, svého pána však neopustil. Tohle doktorku uklidňovalo, protože starostlivost prvního důstojníka připomínala péči matky o milované dítě. S větším klidem se pak vracela k nezvládnutelnému množství černých pacientů.
Dvanáctý den, když vstoupila na Huron, konečně potkala žabáka na chodbě s úšklebkem od ucha k uchu. Už dávno takhle nezářil. Vešla do kapitánovy kabiny a hned poznala proč.
Mungo seděl opřený o polštáře, rty popraskané, s temnými kruhy pod očima. Jako by ho někdo zbil dřevěným kyjem. Zrak se mu zjasnil, horečka zmizela.
„Proboha,“ zaskřehotal. „Vypadáš hrozně!“ Měla dojem, že se rozpláče úlevou, ovšem jeho poznámka se jí hluboce dotkla.
Omyla mu ruku, obvázala zmenšující se neštovici na předloktí. Chystala se k odchodu.
„Takhle se zabiješ,“ zašeptal, když ji chytil za ruku. „Kdys naposledy spalajak dlouho?“
Teprve při odpovědi se projevila obrovská míra jejího vyčerpání. Oči sotva zamhouřila přede dvěma dny na pár hodin, teď dokonce vnímala pohyb paluby Humnu jako by se loď zmítala na rozbouřených vlnách, ačkoliv kotvila na klidné hladině.
Kapitán pomalu přitahoval Robyn k sobě, neměla sílu odporovat. Nakonec si opřel její hlavu o rameno doktorka okamžitě usnula. Předtím stačila ještě zaznamenat hladící prsty na tváři.
Probrala se s pocitem viny. Vůbec neodhadla dobu, kterou prospala. Omámeně se vymanila z objetí. Vstala, snažila se uhladit zmuchlané a propocené oblečení.
„Musím jít!“ zasípala v polospánku, pořád vyčerpaná. Kolik pacientů umřelo během mého nezodpovědného lenošení, obviňovala se. Mungo jí v odchodu ani nestačil zabránit, protože už v mžiku na chodbě volala Nathaniela, aby zajistil dopravu na břeh.
Chvilka osvěžení v ní však přece jen vzbudila zájem o okolí. Poprvé si uvědomila stálou přítomnost arabské dhau hned vedle nich. Pořád tu kotvila připomněla jí loď, z níž tenkrát zachránili Jubu. Požádala tedy bocmana, aby k lodi přirazil. Protože na volání nikdo nereagoval, vystoupila na palubu. Celé plavidlo bylo zachvácené epidemií, možná právě odtud pronikla infekce na pobřeží.
Robyn tady nenašla nic nového v porovnání s hrůznou situací na břehu. Zdejší posádka se dělila na mrtvé, umírající a pár těch, kteří by měli šanci se zotavit. I když patřili k obchodníkům s otroky, přesto se na prvním místě považovala za lékaře! Nemohla poskytnout velkou pomoc, ale snažila se. Dokonce i zesláblý arabský kapitán jí potom ze své spací rohože na palubě srdečně děkoval.
„Ať vám Alláh stojí po boku,“ šeptal, „ať mi dá možnost jednou vám tuhle laskavost oplatit.“
„Hlavně ať vám Alláh ukáže nesprávnost vašich činů,“ zareagovala kysele. „Pošlu vám čerstvou vodu, ještě než padne noc. Ale čekají na mě nešťastníci, kteří si mé služby zaslouží mnohem víc než vy.“
V následujících dnech choroba dokončila neúprosné dílo zkázy. Slabší zemřeli! Většina z těch, co přežili, se probrala stravovaná šílenou žízní z horečky proto se plazili liduprázdnými uličkami bahnem k zálivu, aby do sebe hltavě sáli slanou vodu. Jejich těla však ztuhla v groteskních zkroucených polohách vinou přebytku soli v krevním oběhu, šílené skuhrání se neslo vzduchem připomínalo křik mořských ptáků. Nakonec nářek utichal s postupujícím přílivem, kdy břeh ožil mrskajícími se dravci. Krokodýli i žraloci tu hodovali, sklidili dobrou žeň.
Silnější jedinci se odplazili do lesa a hájků, kde vyčerpáním padli. Ještě než zemřeli, zavalila je rudá vlna útočících mravenců, kteří přes noc očistili objevenou mrtvolu na bíle zářící kostru.
Další, povzbuzení doktorkou, vyrazili na zpáteční cestu zamířili na západ, do vnitrozemí, k domovu. Možná se jim podař…
