Ten den nezvládli ani pět mil, naštěstí zítřek pro ně přichystal slunce. Jakmile si Zouga vyhřál svaly, dokázal zrychlit.
Večer si mohl zapsat do deníku dvojnásobek překonané vzdálenosti. Utábořili se v otevřené krajině. Těsně před rozedněním se bez pomoci vyvlekl z přikrývek, prošel mezi trnitou ohradou a zastavil u prvního stromu. Tam si ulevil. Moč už měla temně žlutou barvu, chinin přece jenom svůj úkol splnil. Brzo bude zdravý!
Pohlédl na oblohu, spatřil mraky. Zase se schyluje k dešti. Měli by bez váhání vyrazit. Chtěl se otočit, když zaregistroval pohyb v trávě.
Uviděl podivná pera, snad hejno divokých pštrosů probíhá okolo. Náhle si však uvědomil, že po rozlehlé pláni se porost kývá, jako by se tu ve dvou proudech valilo obrovské množství opeřenců.
Pořád nic nechápal rozespalý se opíral o klacek. Pohyb jakoby obkroužil celý tábor, poté všechno ztichlo. Možná mu z horečky zůstaly ještě halucinace. Náhle se ozvalo tiché a melodické písknutí, tráva se opět rozšuměla.
Teď už naprosto jasně rozeznal sněhově bílá pštrosí pera, k nim se bohužel přidaly dlouhé oválné štíty potažené černobílou hovězí kůží. Matabelci!
Ztuhl. Instinkt ho varoval jakýkoliv pohyb znamenal okamžitou smrt. A to zrovna teď, když uvěřil v konečné zotavení.
Snad je jich stovka, ne, dvě stě! V plné válečné zbroji, široké asagaje odrážely paprsky vycházejícího slunce. Neprodyšně je obklíčili formací tvaru býčích rohů, což patřilo k té nejspolehlivější taktice bojovného kmene.
Impi na hranicích říše krále Mzilikazi všechny zabíjejí, psal přece Tom Harkness.
Přesto se vzpřímil a vykročil vpřed. Zdvihl zdravou ruku, dlaň stočenou k nepříteli.
„Jsem Angličan. Velitel armády královny Viktorie. Mé jméno je Bakela, syn Manali, syn Tshedi přicházím v míru!“
Z útvaru vystoupil domorodec, vyšší než Zouga pštrosí pera z něho dělala giganta. Posunul štít bokem, stál tu jak gladiátor.
Nad loktem zdobily paži konce volských oháněk, každou obdržel od krále za akt statečnosti. I krátkou sukýnku měl jimi pokrytou. Kulatou tvář, tak typickou pro lid Nguni, hyzdil jen široký nos. Hlavu držel vzpřímeně, nesl se jako šlechtic.
Chmurně se na majora podíval, pohledem přejel potrhané oblečení i špinavé obvazy na ruce. Nakonec bedlivě prostudoval obličej: ohořelé vousy cizince ladily s puchýři na rtech a nateklou tváří hrající všemi barvami.
Rozchechtal se.
„A já jsem Matabele,“ prohlásil, „Induna dvou tisíc bojovníků. Jmenuju se Gandang, syn krále Mzilikazi, syn nebes, syn Žulu přicházím s ostrým kopím a s hněvem v srdci!“
Robyn Ballantyneová odhalila už během prvního dne pochodu, jak silně přecenila otcovu navracející se sílu. Bratr asi ze zkušenosti správně odhadl pravý stav nemocného na rozdíl od ní, vystudované doktorky. Tohle pomyšlení ji hnětlo. Nejednou od rozchodu se Zougou zaznamenala zvláštní pocit sourozenecké rivality.
V poledne musela uznat, že Fuller Ballantyne až nebezpečně zeslábl. Naprosto vysušená pokožka mu přímo žhnula. Navíc pohyb nosítek rozbouřil hojící se končetinu, která groteskně otekla. Pacient při sebemenším dotyku velice naříkal.
.leden z nosičů dostal za úkol vyrobit z kůry stromů kryt na nohu, aby ji těžká kožešina dotekem nedráždila. Mezitím otci přikládala chladivé obklady na čelo a přitom konverzovala s Holubičkou i mašonskou ženou ve snaze přijít na jiné myšlenky.
„Možná bychom mohli zůstat v jeskyni, ale kdoví, na jak dlouho?“ vyslovila své myšlenky nahlas. „Za chvíli přijdou deště a záplavy nás odříznou. Ne, musíme naopak zvýšit tempo bohužel nevím, jestli to táta vydrží.“
Druhý den však otec opět vypadal lépe, horečka poklesla, a tak zvládli celodenní postup. Naneštěstí večer se jeho stav zase zhoršil, při prohlídce nohy ji zarazilo podivné zabarvení kůže kolem vředů přičichla k obvazu a hned si vzpomněla na neustálá varování profesora medicíny u Svatého Matouše. Nešlo totiž o obvyklý puch hnisu, rozeznala mnohem horší odér hnijícího masa. Obvazy okamžitě hodila do ohně.
Podrobně začala prozkoumávat celou končeti…
