O něco později se na palubě Black Joke objevil bocman a horlivě salutoval.
„Poručík Ferris vás zdraví, pane. Potřebuje truhláře k otevření palub s otroky a dva siláky s kleštěmi ke štípání řetězů,“ vychrlil veškeré zprávy jedním dechem. Opět naplnil plíce a pokračoval: „Pan Ferris říká, že situace dole je skutečně špatná někteří jsou chyceni v trupu jiní potřebujou doktora.
„Jsem připravená,“ ozvala se Robyn.
„Počkejte,“ zarazil ji Clinton, doktorka však už nadzdvihla suknice a běžela do své kajuty.
„Pokud jde má sestra, já taky!“
„Dobře tedy, majore jsem vám povinován asistencí,“ přikývl kapitán. „Vyřiďte Ferrisovi, že je dnes úplněk a příliv u tohohle pobřeží se pohybuje kolem sedmi metrů. Nezbývá mu k dokončení práce ani hodina.“
Robyn se bleskově objevila na palubě s doktorským kufříkem, sukně vyměnila za kalhoty. Námořníci na ni udiveně zírali, ona je však lhostejně ignorovala. Hnala se k zábradlí. Bocman jí pomohl při sestupu do veslice, Zouga ji s lékařským vybavením následoval.
Proplutí příbojem patřilo k dosti děsivým, ale současně vzrušujícím zážitkům. Plavidlo se nahýbalo v podivných úhlech, voda kolem syčela, pěna prskala. Přesto se bez nehody dostali k nachýlené dhau.
Po mokré palubě mohli postupovat jedině po kolenou, při každém úderu vlny se arabská plachetnice otřásla.
Poručík se svými muži mezitím odmontoval hlavní průlez do podpalubí. Robyn se k němu dostala a téměř se zalkla nakyslým puchem. Myslela si, že je odolná proti těmto projevům hniloby a smrti něco podobného však v životě nezakusila.
„Kdo má kleště na řetězy?“ zjišťoval mladý důstojník s pobledlou tváří a děsem v očích.
Dva muži je právě přinášeli. Mezitím už námořníci začali dolovat z podpalubí první těla připoutaná k sobě na zápěstích a kotnících. Doktorce se vybavily vzpomínky na vystříhané panenky z několikrát složeného papíru, které ji v dětství neuvěřitelně fascinovaly při roztažení se změnily v dlouhý řetězec identických figurek. Zatím čelisti kleští přežvykovaly dodávaná sousta.
„Vždyť to jsou děti,“ vyjekla nahlas. Muži okolo usilovně v tichosti dřeli, popotahovali oběti ven, odštípávali řetězy a nebožačky pokládali na vychýlenou palubu.
Robyn chytila prvního kostlivce pokrytého jednolitou chřupavou vrstvou hnusu skládajícího se z exkrementů a zvratků za ruku, hlava se mu komíhala ze strany na stranu.
„Ne!“ žádný život nenašla. Oči dávno vyschly. Námořník mrtvolu odtáhl ke kraji.
„Ne!“ další „Ne!“ a „Zase ne!“ Některá těla se nacházela už ve stadiu rozkladu. Poručík dal tichý příkaz jednomu z námořníků, aby nehybné kostry házeli přes zábradlí do laguny, čímž uvolní místo dalším.
Konečně doktorka nalezla první živou bytost. Puls téměř nehmatný, dech přerývaný lékařský instinkt naznačoval, že život pomalu vyprchává. Horečně zrychlila činnost, šance k záchraně živých se jí tím zdála větší.
Nečekaně velká vlna udeřila do plavidla, které se ještě víc nahnulo. Další výztuhy kdesi uvnitř praskly.
„Příliv postupuje. Zrychlete!“ povzbuzoval poručík. Už pronikali do samotného nitra arabské plachetnice. Robyn vnímala bušení kladiv i rachocení řetězů při osvobozování otroků.
Zouga pracoval mezi prvními, vysvlečený do půl těla útočil na dřevěnou barikádu. Jako důstojníka s přirozenými sklony k velení ho námořníci na slovo poslouchali.
Nářek z ponurých hlubin připomínal krákání havraní kolonie. Beztvará masa černých ubožaček se přece jenom probrala z letargie blížící se smrtí zvěstované divokým cloumáním dhau i prvními doteky slané vody.
Ty nejspodnější se začínaly topit, ty silnější pochopily blízkost záchrany. Obojí z posledních sil vyly o pomoc.
Veslice už byla plná vyhublých těl s pohasínajícím plaménkem života, zatímco asi stovka mrtvol s nafouklými břichy se pohupovala na hladině laguny jako plováky na rybářské síti.
„Odvezte je na loď!“ houkl poručík na veslaře. „Co nejrychleji se vraťte pro další.“ Nestačil ani domluvit, když opět mohutná vlna udeřila do plavidla, které však naštěstí koraly držely. Jinak by se určit…
