Kosmas – Obrazy z dějin národa českého (Vladislav Vančura)

Kosmas byl kanovníkem Pražské kapituly. Byl to člověk veselý, jedl vše, co mu kdo dal, ale pokud jde o literaturu, byl dost vybíravý. Měl zálibu v latinských spisech a pohanských bájích. Nejraději četl to, co skrývalo v sobě nějaké zvláštní kouzlo. Kosmas měl rád staré i nové příběhy. Proto si často zval do svého domu chasníky, mnichy, žebráky a naslouchal jejich vypravování a vše si zapisoval. Žil se svou ženou Božetěchou v dobré pohodě, i když se někdy hádali a škorpili. Na jaře 1114 začali Kosmu navštěvovat čtyři lidé. Při jejich návštěvě je Kosmas vždy pohostil a počal naslouchat jejich vypravování. Tyto starce poznal na břehu řeky. Prvý byl pohan zvířecího výrazu, za moru přišel o celou rodinu. Druhý, chromý zajatec, ve válce mu byla uťata ruka. Třetí stařec kdysi proslul jako nevyrovnatelný lučištník, ale na své stáří už jen sotva chodil. A poslední byl otrok, jemuž se podařilo uniknout. Všichni tito lidé byli chuďasi, a proto byli rádi, že za vypravování dostali od Kosmy aspoň trochu jídla. Jednání Kosmase s chuďasi však bylo proti kanovnictví, protože kanovníci měli pohany spíš pronásledovat. Ve stejném domě jako Kosmas žil i magister Bruno. Byl to knihomol, všechen svůj čas trávil opisováním latinských legend, modliteb a Písma. Kosmas a Bruno se nenáviděli. Zesměšňovali jeden druhého: „Kosmas odpověděl až už byla důvěřivost magistrova nesnesitelná: „ Osočuji tě z hnidopišství, pravím, že okusuješ pero jako uzdu. Pravím, že znám kněze, který se jmenuje Šibíř, a že z jeho prstu platí za víc než tvá umazaná hrstička.“ Šibíř byl pražský kněz, mimo básně, vína a světla u krbu se o nic nestaral. Ten také zasahoval do sporů Kosmy a Bruna. Tehdy začala paní Božetěcha postonávat. Kosmas vyhnal všechny starce z domu. Obveseloval svou ženu, snažil se ji uklidnit. Ona však brzy zemřela. Kosmas, Bruno a Šibíř se sešli a usmířili se. Kosmas zatím dopsal svou kroniku Dějiny nejstarší doby. Jeho přátelé dílo zhodnotili kladně. Ještě pak všichni společně vyřešili správnou trať ohledně Sázavského kláštera. Bruno upřímně řekl Kosmovi: „Kosmovi pak pravím, že jsem ho vždycky miloval, a že s pýchou a s nesmírným štěstím jsem naslouchal slovům jeho knihy. Když totiž psal a když si svým hřmotným hlasem přeříkával větu za větou, stával jsem s nastraženým uchem a tiskna si pěst na srdce, naslouchal jsem celé hodiny jeho slovům. Říkám to proto, aby mi byl poskytnut podíl na šťastném díle. Chci je slyšet. Chci, aby vzrůstalo. Chci, aby bylo dovedeno ke zdárnému konci. Vaše hádky mě oddalují. Vaše přátelství mi dovolí, abych setrval."

— 1 —

První díl Obrazů z dějin národa českého vyšel v roce pro tento národ osudovém. Roku 1939 byli čeští občané prudce zasaženi okupací, poníženi novými vládci a plni beznaděje. Vladislav Vančura se knihou Obrazů pokusil trochu povznést smýšlení svých spoluobčanů, dodat jim opět naději, víru ve vlastní schopnosti i v sílu celého národa. Navrátit lidem ztracené sebevědomí není v takto vypjaté době jednoduchou věcí. Jednou z mála možností, ne-li jedinou, je obrátit se k vlastní historii, k jejím slavným obdobím, ukázat dlouhou kulturněsociální tradici českého národa a apelovat na hrdost každého jedince. Jiná řešení se asi v situaci, kdy je společnost natolik zdecimovaná, ani nenabízejí.

Vančura se tohoto úkolu zhostil s precizností sobě vlastní. Jsem si jist, že samotnému psaní musela předcházet detailní příprava, shromažďování a podrobné studium historických materiálů. Zkoumání historických záznamů, různých kronik, letopisů, pověstí nebo legend se Vančura rád věnoval už dříve než začal pracovat na Obrazech. Navíc spolupracoval s řadou historiků, z nichž mnozí zastávali marxistický pohled na lidské dějiny. V samotné knize však vliv dialektického materialismu ani strukturalismu nepociťuji.

Se získanými informacemi zachází Vančura velmi obezřetně, fakta hrají v knize nezastupitelnou roli, ale zároveň s tím se nikterak nebojí různě fabulovat. Ve stěžejní novele celé knihy pojednávající o životě a díle kronikáře Kosmy ukazuje přední český literát tohoto století jeden z přístupů k zaznamenání minulých událostí. Prvnímu českému kronikáři se Vančura podobá ochotou čerpat z nejrůznějších pramenů, abstrahovat od nepodstatného k důležitému a též svým barvitým básnickým líčením. Vančura se nebojí dát ve svých spisech prostor fikci a navíc je s pomocí svého nesmírně bohatého jazykem schopen vyvolat autentickou představu dávných let. Ne nadarmo se v titulu knihy objevuje slovo Obrazy. Pověstný Vančurův jazyk je obohacen o mnoho archaismů, zejména z doby vzkvétajícího humanismu. Setkáváme se i s množstvím lidových výrazů. Autor výrazných klenutých vět se přesto bránil hovorovému jazyku a své myšlenky formuloval velice sofistikovaně a organicky.

Vančura, jenž proslul také jako filmový scenárista a režisér, byl zcela oddán ideálu všestranného pansofistického člověka. Renesanční člověk ohromující komplexností svého počínaní byl v jistém smyslu protikladem niterných a neskutečně temných hrdinů různých expresionistických i jiných románů. Vančurovým prvořadým cílem nebylo nahlédnout do nitra svých robustních, přehledných a životaplných postav, dlouhá a podrobná analýza jejich osobností nebyla hlavní náplní jeho spisů, nesnažil se ani tolik o přesné pojmenování motivace jejich chování, nýbrž zdůrazňoval roli vypravěče, která tak získala naprosto nový rozměr. Nepokrytě se k ni v textu hlásil, s její pomocí přímo ovlivňoval čtenáře a o postavách mluvil zásadně v erformě.

Ač jsou Obrazy primárně určeny především českému národu, jejich autor se rozhodně neuchyluje k šovinismu, není ani trochu militantní, vše naopak líčí klidně a vyrovnaně. Jeho dílo tak nezůstává odkazem jen pro příslušníky českého národa, nýbrž pro všechny (středo)Evropany. Pro své vyprávění volí formu hrdinké báje, pověsti, historické kroniky a letopisu, mytického vyprávění, novely či dokonce kratšího románu, za nějž je možno považovat útvar Několik příběhů z doby, kdy se v Čechách zakládala města. Vančura se dívá na lidské dějiny se stejným nadhledem jako historik, dokáže ke starým textům přistupovat stejně kriticky a navíc jsou jeho spisy narozdíl od přesných a často suchých odborných textů velmi živé a poetické.

Vančura se nutně nesnaží přímo ukazovat nějaký závažný smysl českých dějin, nýbrž líčí osudy obyčejných i významných lidí. Ukazuje prvopočátky české státnosti, na jejíž základech vyrostla naše společnost a tlumočí člověku konce druhého tisíciletí, jak žili jeho předkové, co dělali, jak se chovali, jaké hodnoty zastávali a jaké z nich byli ochotni bránit. Naznačuje též, v čem se nám podobali a co s námi sdíleli. Vančura velmi dobře věděl, jak bláhové je nehlásit se k dějinám nebo je dokonce odmítat. To druhé snad ani není možné.

— 2 —

Kosmas byl kanovník (pomáhal biskupovi, staral se o bohoslužby). Nebyl ani velký, ani malý. Měl veselou a rozmarnou povahu. Byl umíněný, staral se o věci pošlechtilé. Jedl rád a stejnou ochotou zasedal k všelijakým spisům latinským, co se týkalo čtení byl vybíravý.

Žil bez starosti. Kosmas rád slýchával kdejaký příběh, zvával do svého domu chasníky. Od roku 1114 začali ke Kosmovi docházet čtyři lidé: První byl pohan zvířecího výrazu, zestárl v polním hospodářství, na neúrodné půdě, a který za moru přišel o celé příbuzenstvo. Druhý byl chromý zbrojenec, v polské válce přišel o ruku. Třetí byl chasník proslul jako nevyrovnatelný lučištník. Čtvrtý byl otrok, jemuž se podařilo uniknout. Kosmas měl tedy nové společníky. Žil v kanovnickém domě.

Kosmas pozval k sobě pohanské starce do domu. Stařec se rozmýšlel vyhledat kanovníka. Přátelé ho donutili jít za Kosmasem. Kosmas ho přijal s radostí. Povídali si o minulosti a jak lidí dříve věřili boha.

Šebor byl pražský kněz. Byl to člověk bez ctižádosti. Bruno byl mnich. Jak Šebor, tak i Bruno byl knihomol. Mezi Brunem a Šeborem vzplanulo nepřátelství a brzo na to se vyvinula nenávist mezi Kosmasem a Brunem. Někteří lidé si mysleli, že jejich nepřátelství měla prsty i paní Božetěcha.

Jednou Bruno nařídil, aby zbili starce. Zbili ho tak, že ani nemohl stát. Pomohl mu zbrojenec a k nim se přidal mnich. Došli na židovo pole. Na poli potkali žida. Stařec se zalekl, a na žida poslal kletbu. Stařec ráno zemřel a byl pohřben.

Jednou kdysi Kosmas z cesty se stavil u Šebora. Objali se a bylo slyšet smích a výkřik. Když paní Božetěcha umírala, přiznala jak krutě se chovala ke starcům. Jednoho dne zbrojenec a mnich se vydali na cestu s tím, že si mysleli, že najdou drahé kovy, ale nenašli kov, nýbrž sošku. Vrátili se domů s nadějí, že za sošku u Kosmase dostanou trochu jídla, ale Kosmas je vyhnal. Paní Božetěcha zemřela a po pohřbu Šebor ho navštívil Kosmase. Povídali si o posledních chvilkách své choti a vzpomněli si na Bruna.

Šebor se s ním nechtěl setkat, ale Kosmas mu připomněl, že lže sám sobě, tak ho pozval do domu. Otrok, zbrojenec a druhý zbrojenec a mnich, uloupili hrušky a některé hrušky chtěli zakopat do země. Při kopání je spatřil biskupský biřic a poté se dali všichni na útěk. Žid byl odsouzen zaplatit své hříchy hlavou. Mnich si uvědomil, že některé jeho skutky byly přičteny židovi, proto šel za Kosmasem. Kosmas ho vyslechl, kde mnich mu nezatajil, jak vykopal modlu, jde ji uložil, vyznal všechny své poklesky. Potom následovali k popravišti, cestou mnich myslel na kletbu pohanského starce.

— 3 —

Obrazy z dějin národa českého (1939-1940) je dílo vystavěné na historických podkladech. Vladislav Vančura napsal z původně zamýšlených 6 dílů jen dva, neboť uprostřed své práce byl zatčen gestapem - jeho dílo tak zůstává nedokončeno doslova v půlce věty...

Druhý díl vyšel v roce 1948. Nejedná se o souvislé vyprávění, ale o stylizované příběhy slavných osobností (Kosmas, Přemysl Otakar II., ...). Začíná u praotce Čecha a končí na konci 13. století. Dílo si dává za cíl posilovat národní sebevědomí v osudové pomnichovské době.

Stará vlast

Slovanská pravlast ležela mezi povodím řek Visly a Dněpr. Odtud se národy vydaly směrem na západ a část na východ a odsud se rozdělily do několika proudů. Důvodem byla výměna zboží a mnoho dalších. Existovala např. stezka Východní, směrem na jih - Jantarová apod. V polovině 6. století začaly své výboje asijské kmeny Avarů. Slované žili v rodech o několika členech, takže se nedokázali ubránit jejich nájezdům. Roku 600 zemřel vůdce avarských kmenů a tím také skončily nájezdy a moc Avarů upadá. Část lidu slovanského se usadila v povodí řeky Moravy a vytvořily tzv. Velkomoravskou říši. Tuto říši vytvořil kníže Mojmír a v jeho díle pokračoval kníže Rostislav. Konstantin a Metoděj založily slovanské písmo a víru. Za panovníka Svatopluka se začaly rozvíjet latinské bohoslužby. Po jeho smrti říše zanikla.

Sámova říše

V té době žil v zemi franský kupec Sámo. Spolu se Slovany se mu podařilo zajmout poslední zbytky Avarů, kteří před tím zvítězili v bitvě u ústí řeky Váhu. Asijský král chtěl Sáma napadnout, ale byl od útoku odražen a Sámo začal zakládat a rozšiřovat svou říši. Byl velmi milován Slovany. Když zemřel, bylo jeho dětí celkem 37, které zplodil s 12 ženami.

Dále Vančura popisuje vznik a rozvoj českého státu. Vládu knížete Václava, latinské bohoslužby, stavbu kostelů, hradu, vznik biskupství, vznik Kosmovy kroniky. Dále popisuje složité vztahy členů knížecích rodů, jejich vzájemné sváry, zrady a naopak spojenectví, války s nepřáteli i krátké a vzácné doby míru. Také vzpomíná nesmírná utrpení a těžký život lidí, jež byli zcela závislí na vůli svých pánů, kteří žili z jejich těžké dřiny a strádání.

— 4 —

V kapitulním domě, blízko pražského kostela, zůstávalo dvacet pět kanovníků. Jeden z nich se nazýval Kosmas. Nebyl ani velký, ani malý, a když seděl, dosahovaly mu lokty právě na stůl. Nemusil se tedy příliš natahovat, aby uchopil misku nebo psací náčiní.

Tím se chce říci, že Kosmas byl obdařen znamenitou chutí k jídlu a že se stejnou ochotou zasedal k všelijakým spisům latinským. Jedl, co mu dali, ale pokud jde o čtení, byl vybíravý a měl zálibu jen v tom, co bylo naplněno nějakým zvláštním kouzlem. Spisy koktavé a otáčející se na jediném místě nemiloval.

"To mi připomíná," pravil jednou nad podobným rukopisem, "psa, který si chňape po ocase. Namouduchu, nemám pražádnou chuť dívati se, jak se vrtí a jak jeho zuby klapou naprázdno. Známe to! Počíná si vždy stejně a mně je nanic, když vidím to marné úsilí."

"Máš pravdu," odpovídala mu choť, která se jmenovala Božetěcha, "máš docela pravdu, neboť pročpak se člověk zabývá čtením příběhů? Není dost na tom, že se udály? Jakže, mohu se domnívat, že Bůh, který jest císařem všech příhod, strpí, aby je nějaký vychrtlý magister Bruno převracel a aby je omílal? Je to věc nepravá a ty, příteli, který jsi přišel dost záhy na svět a který jsi se stal dost pozdě kanovníkem a ještě později knězem, nemůžeš magistra v tom ohledu následovat. Do smrti nepochopím, co tě pudí, aby ses podobal hlupáckému opisovači a ležel celé dny v bláznivinách, které se buď jednou již přihodily, a potom jsou tytam, anebo které se nikdy nestaly. V případě druhém jde dozajista o ničemnou lež."

"Ježíš Kristus," odpovídal Kosmas, "nás naučil krásným podobenstvím a vypravoval svým učedníkům bezpočet příběhů, které se staly jen ve slovech a v mysli. Jest tedy dvojí pravda: jedna, na kterou můžeš položit ruku jako na krb, a druhá, jež se nedá uchopit za peroutku. Ta poslední mi připomíná stín létajícího ptáčka."

"Stín, stín, stín," řekla paní, "ráda bych věděla, na jakých lukách se popásá a kolik zrní spotřebuje."

Podobná hádka manžely nerozváděla. Ani zdání! Milovali se ještě v pozdním věku, ale něžnost, která mívá na tisíce tváří, přicházejíc k jejich dveřím nasadila si škrabošku ustavičného škorpení a úštěpků a jízlivosti. Proč? Proto, že se jim krev hrnula s velikou silou k srdci a od srdce k údům a do tváře; proto, že jejich dech byl lepší než dech nějaké mladice či jinocha; proto, že měli dobré bydlo, proto, že se nemusili starat, kolik se urodí žita či lnu. Kanovnické sýpky byly totiž nadmíru prostorné a nic v nich nechybělo. To platí o obilí; pokud se týká masa, visely ve sklepě kýtami vzhůru krásné jalovice. Týden co týden stěhoval se na hák nový kus a s ním šest podsvinčat a dvanáct kuřat, a medu a piva, co hrdlo ráčí. Při vypočítávání by se nemělo zapomenout na víno (neboť to jest koruna hostin) ani na ostatní dary boží, ale nedostačí říci, že jídla i pití bylo v kapitule dost a dost a že kanovník kapituly svatovítské si nemohl stýskat?

Kosmas žil tedy bez starosti, ale dobré bydlo mu nedalo dobře dělat: místo aby sytými ústy od rozbřesku do smrákání velebil Boha, staral se o věci pošetilé. Byl přitom až běda umíněný, a kdyby mu byl Bůh nedal veselou a rozmarnou povahu, nebyla by jej mohla paní Božetěcha věru milovat.

A když už je řeč o jeho chybách, sluší se dodati, že Kosmas dychtil slyšeti kdejaký příběh a nejrůznější povídačky. Zvával do svého domu chasníky, kteří měli dobrou vyřídilku, a dále ty, kdo se dožili dlouhého věku a dovedli vypravovat o starých časech.

(...)