Křídla (Vítězslav Nezval)

Stesk

Stýská se mi po tvém zamávání ruky,
kterým přeješ mi už z dálky dobrý den,
z dálky, z balkonu přes pouliční zvuky
aut a klaxonů, než vyjdeš ráno ven.

Stýská se mi po tvém jitřním pousmání,
po tvých očích, které přebrodily noc,
po tvém vykročení z domu, po tvé dlani,
s níž mně přicházíš tak vlídně na pomoc.

Stýská se mi po tvém ranním políbení,
při němž dotkne se mých úst, mých rtů tvůj ret,
po tvém polibku, jenž uvede mne v snění,
po tvém polibku, jenž voní jako květ.

Stýská se mi po tvých ebenových vlasech,
uvázaných v uzel nebo na kštici,
jak je nosívaly ženy v dávných časech,
jak je nosí sosna bouři věštící.

Stýská se mi po tvé cizokrajné pleti,
pleti bez ruměnce, bez pih, ze zlata,
po tvém hravém smíchu, jaký mají děti,
vodní vážky, skotačivá kůzlata.

Stýská se mi po tvém ranním slově,
po tvém hlase pouličních zpěváčků,
po chvíli, kdy vyřkneš s něhou, křišťálově
nekonečně něžné slovo miláčku.

Stýská se mi po tvé sebejisté chůzi,
po tvých vláčných gestech vlitých do paží,
jaké mají víly, tanečnice, Múzy,
ač se o ně samy nikdy nesnaží.

Stýská se mi po tvých smějících se zubech,
jež se třpytí v běloskvoucím defilé
jako šperky ve vitrínách, lampy v klubech,
po tvých zubech, které jsou tak spanilé.

Stýská se mi po tvých ramenou a bocích,
něžných jako prosté slovo miluji,
které se mi denně v bezesných mých nocích
ve své náměsíčné kráse zjevují.

Stýská se mi po tvých pohádkových nohou,
jejichž prsty tančí věčně bolero,
každá jiná chůze zdá se mi být strohou
proti jejich chůzi lehčí nad péro.

...