Okno (Viktor Dyk)

Země mluví

Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
kterou čas neusmířil.

Na nás oba padal těžký stín.
Matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z úst mých zamlklých zaznělo tu:
Vezmi si své!

Těžké břímě nosím.
Přichází radost anebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas símě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistála.

Neoslyš slova varující: 
neprodej úděl za čočovici. 
Třeba mne opustíš, 
   nezahynu. 
    Ale víš,
kolik sem přijde stínů? 
Kolikrát pěst bude potomek zatínat, 
a syn tvůj kolikrát tě bude proklínat?

Nezahynu, věčna jsem, 
ale žít budu s trapným úžasem: 
kterak jsi zapomněl dědičný na díl? 
Kterak jsi váhal? A kterak jsi zradil? 
Jak možno kletý čin provésti vědomky? 
Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky? 
Dokavad dýchal jsi, proč ses vzdal?
   Čeho ses bál?
   Co je to smrt? 
Smrt znamená jít ke mně.
   Tvá matka země 
otvírá náruč: možno, bys jí zhrd? 
Pojď, poznáš, jak je země náruč měkká 
pro toho, který splnil, co čeká. 
Prosím tě, matka tvá; braň si mne, synu! 
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš. 
Opustíš-li mne, nezahynu, 
Opustíš-li mne, zahyneš.

— 1 —

Okno

I

To není okno jiných lidí,
jímž někomu se hledí vstříc.
To není okno, jímž se vidí
do náměstí a do ulic.

Tam vidíš svět, svět vidí tebe,
koketní postoj sluší líp.
Zde vidíš jenom kousek nebe,
zamračeného nebe cíp.

A všechno živé vzdáleno je,
co cítí, myslí, trpí, mře. –
Zavře-li osud okna tvoje,
tu jiné okno otevře.

II

Slyšel jsem šelest jednotvárný deště.
Lednové jitro bylo a tma ještě.
A chodě dlouho chladnou svojí celou,
já viděl cestu smutnou, zblátivělou,
sychravým, chladným deštěm zkřehlý sen,
lidi, již hledí tupě z okna ven,
jak čekati by něco zapomněli.
Déšť padá, padá, padá zatvrzelý.
Za kapkou kapka padá na hrudy.
Za osudem jdou osudy.

III

Za oknem vaším, kterým v kalné nebe zírám,
své okno otevírám.

IV

A jak jsem okno pootevřel
sluneční se tu rozvil svit.
Kde je ten stesk, jenž srdce sevřel?
Pospěšte okno otevřít!

Sklo klame vaše zamlžené,
nezříti nežli těžký krok,
nic nežli tváře zarmoucené
a zabloudilých monolog.

A zatím zní to slavně z dálky
nad bědou času přešlého.
Blaze je lidem jasných očí
u okna otevřeného.

— 2 —

Paprsek slunce

I

Paprsek slunce hrál si se mnou s hora,
řídký to host.
Pod kaštany jdu šopeckého dvora
v minulost.

Kdo v minulost jde, není nikdy chudý.
Vše možno snít.
Pod kaštany jsou velké, prázdné sudy,
v něž lze se skrýt.

Zřím čílko dětské, jarem nadechnuté
jak luční květ.
A kamarády pozapomenuté
po třicet let.

II

Paprsek slunce hrá si s hora se mnou,
řídký to host.
A vede celou příliš dlouho temnou
v budoucnost.

Kdo v budoucnost jde, není nikdy chudý.
Má vždy svou část.
Včerejší omyly a dneška marné bludy
nemohou zmást.

A neuštve ho nikdy pochyb smečka,
nezbaví sil.
A zahyne-li, ví, že padlé přečká
veliký cíl.

— 3 —