Drsná láska (Antonín Sova)

Píseň

Noc již, a cesta dlouhá jest,
pod temným nebem všecko spalo.
Horečka ze země, chlad šel z hvězd,
tesknou tmou nic se neozvalo.
Mlčela země jak zamčený chrám,
k východu musí daleko býti.
Daleko byli lidé, i musil jsem sám
srdce své zachrániti.
Zpíval jsem mu jak dítěti,
v chůzi když spí a je ukolébáváno.
Ved jsem ho, než bude viděti
svítáním procitlé růžové ráno.

— 1 —

Vysoká obloha v září

Vysoká obloha v září,
do jasu hluboké stíny,
zlatá žluť prokvétá tmavá
zelená ticha doubraviny,
jako když šediví hlava.

Daleké cesty hoří,
modrý kov obloha sama.
Přes hory, přes vlny moří
s vlastních snů větrnou lodí
plujeme do neznáma.

Slunce i září i chladí,
země se shlíží v nebi.
Vy, kdož jste kvetli mladí,
líbezně mužněli zemí,
zráli jste — teď jste už chleby.

— 2 —