Jablko z klína (Jaroslav Seifert)

Bezvětří

V bezvětří starých ran,
v krajkoví ctnostné špíny,
pod křídlem líných vran,
jež slétly do roviny,
žiji sny tesklivé:
mrtvý se dívá z hlíny
do světla na živé
a na tančící stíny
v ulicích Ninive.

— 1 —

Déšť jisker

Déšť jisker padá do obilí,
ach, dlouho si tu nepobyly,
spí město v rozprouděných tmách,
a v nocích, v které osud sved mě,
někdo se na mne díval ve tmě,
měl jsem strach.

Za světlem svatojánských broučků
běhal jsem kdysi v kruhu kloučků,
šlapaje bramborovou nať.
A hebký dotek dívčích pletí
nedovolil mi pomýšleti na závrať.

Oklamanému do třetice
směje se hvězda poběhlice,
po jeho stopách chodil pláč.
Buď sbohem, město uprchlíků,
někdo mi šeptá slova díků.
Nemá zač.

— 2 —

— 3 —

Rozhovor

Líbal jsi mne na čelo či ústa,
nevím
- zaslechla jsem jenom sladký hlas
a tma hustá
obklopila úžas polekaných řas.

Na čelo jsem políbila tě v spěchu,
neboť omámila mě
vůně tvého proudícího dechu,
ale nevím

- zaslechla jsem jenom sladký hlas
a tma hustá
obklopila úžas polekaných řas,
líbalas mne na čelo, či ústa?

— 4 —

Střevíce

Můj hořký podzime, tvé ocúny
jsem dýchal, když jsem pil tvé deště zdlouhavé
a nebe, plné těžkých krůpějí,
mi splachovalo s očí sůl
marnosti, v níž tuhly smutky mé.
Přes třicet sněhů jíti nazpátek
a jako dítě bezzubé
nad křtitelnicí plakat potichu,
nepoznat ani žalů, ani radostí
a ani vášně, které prokousává pleť,
úst, která pospíchal jsem líbati
- ó proč ten spěch, ubohé střevíce?
Tvých ocúnů, můj hořký podzime,
i dešťů bez konce,
jaro, tvých cukrových písniček,
jež slýchával jsem na tvém rahnové!
Neděle je den Páně, neděle je den Páně,
ty dny však nejsou mé.

— 5 —