JAK NAKONEC BYLO JISTÉ, ŽE PEKLO NEZŮSTANE BEZ HONORACE
Jednou Luciper uhodil kopytem o pekelnou podlahu a povídá: „Pošlete mi sem čerta Temerku.“
Temerka přišel, za uchem měl havraní péro přiříznuté k psaní a pod loktem nesl černou knížku. V té knížce bylo smolou zapsáno, kdo ten čas zrovna je v pekle.
Luciper odštípl z trámu třísku a přelomil ji. V tu chvíli je z třísky stolička, Temerka na ní sedí a černou knížku má v klíně.
„A teď mi z té knížky budeš říkat všecko po abecedě,“ naporučil Luciper.
Temerka přečetl sto sedmdesát Ábelesů, tři sta třicet Bakalářů, devěta-sedmdesát Cardů a chce tak dál, když vtom ho Luciper zarazil:
„Já nechci po jménech, já chci po řemesle.“
Temerka si přehodil knížku zadem kupředu a čte, jak to jde za sebou:
„Apatykář, bednář, cukrmistr, deputátník, elefantů krotitel, flekař…“
A vtom mu to Luciper zarazí znova.
„Proč v pekle není žádná honorace, a jen samí kmáni?“
Temerka pohodil rameny, až se rozletěly saze.
„Kmán nemá na dost tlustou svíci, ale honorace, když už má na krajíčku, se z hříchů vyplatí.“
Luciper křikl, takové peklo že nemá tu pravou vznešenost, a že si to všecko ještě rozmyslí a zavolá si Temerku znova k audienci. Na sedmý den povídá Luciper znova: „Pošlete mi sem Temerku.“
Temerka tušil čertím rypáčkem, že mu Luciper studeně zafouká do ohýnku. Přiloudal se a už Luciperovi nestál ani za třísku na stoličku. Přešlapoval na podlaze a Luciper s ním ustřihl řeč krátce jako tkalounek:
„Aby bylo v pekle aspoň kousek honorace, přivedeš mi sem princátko, co se zrovna teď někde narodilo.“
Potom vyrazil patou kus pekelné zdi a vystrčil těmi dveřmi Temerku na svět.
Když se čert vypeklí na svět, jde nejdřív do hospody. Tam se nejspíš všecko doví.Tak Temerka plivl na kámen a bylo z toho zrcátko. V zrcátku vidí nejbližší hospodu a kudy je k ní cesta. Zahuhlal divné slovo, co jich každý čert zná celou černou litanii, a už je z něho podkovářský pomocník.
Když prošel širokými vraty na hospodský dvůr, začal tam prohlížet koním podkovy. Až našel jednu přibitou zlatými hřebíky. „Čí je ten kůň se zlatou podkovou?“ křikl na podomka. Podomek převrhl okov do džberu a povídá:
„Ale v šenkovně sedí král s královnou. Ten kůň je jejich a k němu jich patří ještě jedenáct ve stáji, aby jim kočár jel jako po čerstvé mydlině.“
Temerka si tajně plivl do dlaně, byl z toho dvoukrejcar, hodil ho po-domkovi a řekl:
„Pořádně si ho ofoukej. A ještě mi pověz, proč to ten král s královnou ženou dvanáctispřežím.“
Podomek přehazoval horký dvoukrejcar z ruky do ruky.
„Mají s sebou malé princátko. A to musí v šest do kolíbky.“
Jen to Temerka uslyšel, přikrčil se tajně mezi kola u kočáru, koukal mezi loukotěmi a čekal.
Za chvíli přiběhl kočí a zapřáhl. A podomek už zametá cestu od hospody a po ní jde král s královnou. Třetí za nimi chůvička s princem na loktech.
Když král s královnou nasedli do kočáru, péra se zhoupla, až to Temerkovi narazilo hřbet. Třetí nasedla chůvička s princátkem a jelo se. Temerka se držel dole mezi koly jako lopucháč, jen aby nespadl.
Dojeli ke královskému domu, král šel do kanceláře podepsat nějaká lejstra, královnu bolela hlava, a tak povídá chůvičce:
„Běž do ložnice a trochu prince pohoupej.Já tam pak za tebou přijdu.“
Temerka pořád za chůvičkou, a jen aby ho nezahlídla. Když za sebou zavřela dveře u ložnice, zůstal venku na chodbě. Ale pomohl si. Slovem pichpic vyrazil do dveří dírku, přistrčil k ní oko a už vidí, co se v ložnici děje.
Chůvička princátko uložila do kolíbky. A kolíbá ho a kolíbá, až princ usnul jako tureček. Chůvička se opatrně rozhlídla, jestli některými dveřmi nenakukuje král nebo královna, a sáhla pod pleny pro zrcátko.
Temerka přitlačil oko k dírce, div si neomozolil čelo. Protože jedna cesta do pekla je dlážděná samými zrcátky.
Chůvička odešla k oknu, aby jí světlo dobře posvítilo do tváře, a dívá se na sebe do zrcátka. Vzdychla si, až se udělal vetríček, a dívá se znovu. Z oka jí vypadla slza a stříkla na zrcátko.
Temerk…
