JAK JEDEN NEBYL NA NIC, ALE PAK VŠECKO DOKÁZAL
V jedné chalupě se narodil synek. Nesli ho okřtít a bába povídá:
„Krok ke kroku je ten chlapíček těžší.“ Na prahu světnice ho položila do náruče mámě. „Nes si ho sama, máš víc síly.“ Máma musela vyjít ze dveří bokem, jak už zas synek narostl. Složila ho do loktů tátovi:
„Nes, jsi z nás tří nejsilnější.“
Táta došel sotva k plotu u zahrady. Synka už byl takový kus, že jim cesta nebyla dost široká. Táta ho složil do trávy pod jabloň. Synek vstal, za chvíli byl vysoký do koruny, a obíral z větví jablka.
„Chcete taky?“ povídá a hodil jim každému po jablíčku.
Když očesal jabloň, sedl si k poli brambor, dlaní jako půl forky je vybíral ze země a rovnou je loutal. A zase hodil všem po brambůrce:
„Chcete taky?“
Když vyjedl bramborové pole, lehl si k potoku a vypil ho. Nechal tam ale kalužku.
„Chcete taky?“
Srdce měl dobré, ale v břiše pořád prázdno jako v sýpce před Markytou. Když očesal jabloň, vyjedl pole a vypil potok, už jen rostl. Dorostl až k mrakům a teprve tam se to zarazilo. „Výš to nejde,“ povídá a shora dolů zahřmělo jako hrom. „I tak je toho dost,“ zlobil se táta. „Kdo tě bude živit?“
„A kde najdeš nevěstu?“ vzdychla si máma. Bába na ně broukla:
„Z vašeho vyptávání mu med neukápne. Poohlídnu se mu ve světě po nějaké příležitosti.“
Protože měla staré nohy, došla bába jen do lesa za chalupou. Zula si střevíc, uhodila podpatkem o borovici a zavolala:
„Je tu někdo, kdo by vzal do služby našeho synka obra?“
Z houští vystoupil myslivec a povídá:
„Takového bych mohl potřebovat. V lese je pro siláka práce dost.“ Ve chvíli se bába vrátila domů do chalupy. A táta s mámou na ni: „Že jdeš!“
„Vždyť jsem byla pryč sotva tu chvíli, co by se pes podrbal za uchem,“ štíří se bába.
„Tu chvíli, co jsi byla pryč, synek spal,“ povídají táta s mámou. „Oddychoval tak silně, až šindele lítaly ze střechy jako skřivánci.“
„Už mu bude dobře a nám taky,“ řekla bába. „Našla jsem mu v lese službu.“
Myslivec čekal doma ve světnici, aby si toho nového pořádně zapsal do lejstra. Najednou slyší, jako by od vrchů nad les přicházelo hřmění.
„Musím zaklínkovat okenici, aby neulítla jako utržené křídlo,“ povídá si myslivec.
Vyjde ven a vtom jako by se vedle něho svalila skála. Všecko se zatřáslo, až se mu v kapse samo rozškrtlo křesadlo.
„Matičko, to nám snad končí svět,“ povídá myslivec.
A shora zpod mraků houklo:
„To byla první. Teď k ní přistrčím druhou.“
A přes borovice dokročila druhá hromnoha. Myslivec se podíval vzhůru světlinou mezi stromy a houkl: „Ty jsi ten nový, co má přijít?“
„Jako by byli takoví dva v naší chalupě,“ vrátilo se od mraků. Myslivec si položil lejstro na koleno, a znova: „Musím si tě zapsat do lejstra. Jak ti doma říkají?“
Pod nebem se udělalo ticho a přemýšlivě. Ale nepřišlo odtamtud nic. Až potom.
„Zapomněli mi nějak říkat.“ Myslivec ryl tužkou po lejstru. „Napsal jsem ti jméno Burác.“
A shora zas:
„Přišel jsem si pro tu práci, co jsi mi slíbil po bábě.“
„Nejdřív mi pověz, čím ti zaplatím,“ zeptal se opatrně myslivec.
Burác mávl dlaní, až se nad lesem udělal vítr.
„I třeba trochou jídla. Nejdřív jsem si vybíral. Ale teď musím všecko, co chroupe v zubech.“
„Kus nahoře je paseka borových pařezů. A kus dole jedlových, kdyby se ti změnila chuť,“ řekl myslivec. „A abys nezapomněl, proč tu jsi, zporážíš mi smrkový les. Z půlky ať jsou polena a z té druhé polínka.“
„Bude to, než sojka zavolá podruhé,“ slíbil Burác myslivci.
A protože sojka zrovna křikla poprvé, odkročil od myslivny k smrkovému lesu a hned se do toho dal.
Pravou i levou hromrukou bral stromy vždycky po tuctu do hrsti. Vytáhl je ze země jako mrkvičky a uhodil tuctem o tucet, až se to všechno zpřeráželo na polena. Půl lesa tak.
A půl zas jinak. Nabral si vždycky forku polen a třásl je v dlaních, až se rozsypala na polínka.
Vydýchl si, ujedl půl paseky pařezů a křikl:
„Už je doděláno, myslivce!“
Myslivec přišel, smrkový les už tam neroste. Burác stojí po kotníky v dřevu.
„A …
