O TOM, JAK HRABĚTI VYŠLO JEDNOU ZA TŘIKRÁT
Jednou jel jeden hrabě v kočáře přes les a proti němu seděla na polštáři jeho dcera Baruška. Hrabě vystrkoval hlavu z okýnka a rozhlížel se:
„Tady je to moc do kopečka, a tady zas moc z kopečka.“
On ten hrabě hledal kus rovné paseky, aby si na ní postavil zámek. Jeli už čtvrtou hodinu, když hrabě povídá:
„Tady je to zrovna dobře.“
Vystoupil z kočáru a zapíchl na tom místě hůl, aby zedníci věděli, kde mají začít stavět.
Baruška vystoupila za ním, rozhlídla se na všecky strany a řekla:
„Tatínku, tady já se nikdy nevdám. Ze tří stran tu roste smrkový les a z té čtvrté dubový.“
Hrabě chtěl dcerku ukonejšit.
„Kde je les, tam bude taky myslivec. Dám tě zaženu myslivci.“
Mluvil hlasitě, ale tiše si myslel, že myslivec by byl pro Barušku málo.
Když zámek stál, přivezli do něho skříně a stolky a kanapátka a šamrličky. Hrabě se šel podívat, jestli už to všecko stojí na svém místě, a uviděl Barušku, jak se točí před zrcadlem v zelené sukni.
„Proč si nevezmeš nějakou strakatější?“ povídá hrabě.
„Abych neplašila v lese jeleny,“ řekla Baruška. Ona pořád myslela na toho myslivce, co jí otec slíbil.
Je nejvyšší čas, aby se to překazilo, pomyslel si hrabě. Odešel do komnaty, kde měl pero a kalamář, a napsal cedulku:
Pošlete do nové myslivny pod zámkem myslivce. Ale takového, aby se mi vůbec nelíbil.
Druhý den čekali myslivce. Hrabě seděl na židli a Baruška na šamrličce. A ten myslivec už jde nahoru po schodech a klepe na dveře. „Antré,“ křikl vznešeně hrabě.
Nový myslivec vešel a opravdu se hraběti vůbec nelíbil, protože byl pěkný, jako půlzlatkovými barvami malovaný.
Baruška vyskočila ze šamrličky, usmála se na myslivce a hraběti řekla: „Děkuju vám, tatínku.“
Myslivci se Baruška taky zamlouvala, protože měla zelenou sukni, zelenou kamizolku a tváře růžové a usmívavé.
Nový myslivec se před hrabětem poklonil a povídá: „Já jsem myslivec Zachárek.“
Barušce chtěl rovnou políbit ruku, ale hrabě mu nastavil tu svou, rozkročil se a málem křikl:
„Já ti tu, Zachárku, přísně říkám, že budeš sloužit jen v lese. Pro službu v komnatě má Baruška komornou.“
Myslivec Zachárek si poslechl, jak si v zelených dubech za oknem vzdychl vítr, a šel.
Jenže s Baruškou nebylo od té chvíle pořízení. Seděla u okna a dívala se k lesu. Když se jí hrabě zeptal, co tam má, odmluvila mu: „Ale počítám žaludy na dubech.“
„Až se dopočítáš, vzkaz šafáři, aby to zapsal do lejster,“ řekl jí na to hrabě. Měl už málem knížecí zlost, že Barušce nemůže vyjít z mysli nový myslivec.
Druhý den navečer bylo ještě hůř. To pod Baruščiným oknem zahrála píšťalka a potom někdo dole v dubech zazpíval:
Hory, doly, černý les, hory, doly, černý les, neviděl jsem svou panenku ještě dnes, ještě dnes, neviděl jsem svou panenku ještě dnes, ještě dnes.
Když písnička dozpívala, zavolala Baruška z okna: „Chvilku tam na mě, Zachárku, ještě počkej.“
A pak se Baruška rozběhla za hrabětem. Nalíval si zrovna skleničku ze zelené láhve.
„Zachárek stojí pod oknem,“ povídá mu Baruška, „a zpívá mi pěknou písničku, až se to rozlíhá do třech sousedních panství.“
Hrabě se zakuckal vínem, takový dostal strach, aby se nerozneslo, že pod Baruščiným oknem stojí myslivec a zpívá jí jako rovný rovné.
„Ať jde nahoru,“ povídá. „Ať zahodí píšťalku, zapomene notu a přijde hned ke mně nahoru.“
Baruška to z okna vyřídila Zachárkovi. Postavil flintu do kouta u dveří a šel nahoru.
Hrabě zatím vypil tři skleničky pro hladké myšlení. A křikl: „Ántré.“
Baruška si jen vzdychla a myslivec Zachárek stojí na prahu.
To už hrabě chodil od rohu do rohu komnaty. Obličej schovával za kapesník, aby před Zachárkem ukryl, že už na něj má vymyšleno. Potom se zamračil a zas usmál a povídá:
„Všecko jsem si rozmyslel. Jestli, Zachárku, dokážeš tři věci, co ti teď řeknu, zpívej si Barušce pod oknem od rána do večera.“
Myslivec Zachárek nastražil uši, jako kdyby měl vyposlechnout tetřívka na tři míle. Baruška popadla zlatou tužku a zapsala všecko na cedulku…
