JAK SI ČERT VYMÍNIL PODRUHÉ
Jednou se Markyta dívala z okna chalupy. A vtom po cestě od zámku běží komorná. Náprsníček má mokrý od slz.
Markyta se vyklonila až do pasu a zavolala:
„Ublížili ti tam?“
Komorná se zastavila jen na tu chvilku, co by vytřásla kámen ze střevíce.
Já už na zámku sloužit nebudu. Co chce hraběnka, to hrabě zakáže. A co poroučí hrabě, to nechce hraběnka.“
Komorná běžela dál, aby radši byla u sedláka za děvečku.
Markyta komornou politovala a šla česat na sad hrušky. Uložila do košíku sotva dvě, když vtom někdo volá od plotu:
„Markyto!“
Markyta se tam podívá. On to byl sám hrabě. Drnčel hůlkou o plot a volal jako na kanceláři:
„Poroučím ti, abys byla hraběnce za komornou.“
Na Markytino slovo nečekal, otočil se na kramfleku a rovnou zpátky na zámek.
Než si Markyta stačila pomyslet, tohle že je pěkné nadělení, od plotu zas někdo volá: „Markyto!“
Stojí tam hraběnka, ťuká vějířem o plaňky a poroučí si jako za dukát: „Poroučím ti, abys mi byla za komornou.“
Hraběnka dopověděla, roztočila krinolínku a pospíchala k zámku. Oni totiž hrabě a hraběnka přišli každý jinou stranou a poprvé za sedm let chtěl jeden, co taky ten druhý. Markytě bylo ze všeho do smutku.
„Do takové služby se mi zrovna chce,“ vzdychla si. Ale na tuplovaný hraběcí rozkaz musela. Postrkala si po kapsách tucet kapesníků, aby bylo do čeho chytat slzy, a vypravila se.
Kdo ji potkal, a komu řekla, ten ji litoval. Aby si zámecké služby užila míň aspoň o chvilku, šla delší cestou. Ta cesta se točí k zámku kolem lesíka. Markyta jde a zpívá si smutnou písničku, co při ní není nohám ani do kroku:
Proč, kalino, v struze stojíš, proč, kalino, v struze stojíš? Snad se tuze sucha bojíš. Já se sucha nic nebojím, kde sem zrostla, tady stojím.
Tak ji ta písnička napadla, protože byl zrovna čas, kdy kvetou kaliny.
Když Markyta došla dopůl lesíka, slyší najednou takové třesení, jako by někdo lomcoval se stromkem. A už-to taky zhloubi lesíka zavolalo:
„Jestli máš trápení, mám ho já taky.“
Zavolalo to takovým hlasem nehlasem, až se Markytě po zádech rozsypala krupice.
„Kdo je v tom lesíku?“ křikla Markyta. Vešla do lesíka a už na dvanáctém kroku vidí, že v kalinovém houští stojí myslivec. Je chycený dvěma kalinovými kmínky křížem přes prsa. A ať sebou cloumá jak cloumá, nemůže vyváznout.
„To je divná věc,“ řekla Markyta. „Takový silný chlap a uvízne v roští jako konipásek.“
Tu se myslivec na ni podívá a rovnou povídá:
„Jenže ty kmínky jsou křížem rostlé a já jsem čert.“
Markyta si uplivla přes dva prsty, obešla myslivce a on měl opravdu na levé noze kopyto.
Protože ale Markyta měla dobré srdce, řekla:
„Proč by se měli trápit dva, když může jen jeden.“
Udělala krok k myslivci a rozlomila kříž z kalinových kmínků. Myslivec si vydýchl, překotil se přes hlavu a pro lepší pohodlí se udělal pořádným čertem. Byl pěkně kudrnkový a táhla od něho síra.
A zase rovnou na Markytu:
„Co za to?“
Markyta řekla, že už se v životě nalámala kmínků a nikdy zato nic nebylo.
Ale čert se začal vztekat, že od nikoho nesmí vzít nic zadarmo. Potil se v kudrnkách a vyskakovaly na něm sírové ohníčky. Na Markytu až šel strach. Proto si nakonec přispíšila:
„Tak už mě nezdržuj. A to bude ta odměna.“
Čert ustoupil Markytě jednou nohou, ale tou s kopytem jí pořád ještě hradil cestu.
„Já musím každou službu oplatit dvakrát. Jednou dám, co chce ten druhý, a podruhé dám, co chci já.“
„A tak dobře,“ mávla rukou Markyta, aby se čerta zbavila.
V tu chvíli byla sama. Jen od síry tam vonělo, jako by chytla jedna otep sirek od druhé.
Markyta si ovála nos dlaní a šla dál k zámku. Ještě měla k vratům sedm kroků, ale už se začalo její ještě horší trápení. Na prahu stál hrabě a křikl: „To je dost, že jdeš!“ A vtom křikla taky hraběnka z okna: „To je dost, že jdeš!“
A oba je popadla zlost, že se shodli. Hrabě uhodil hůlkou o trám a hraběnka vějířem o trámek. Od hole uletěl zlatý knoflík a z vějíře se odlepil diamantek.
Hrabě křikl:
„To přece ne…
