Kapitola dvacátá první
Nenalezitelná komnata
Celý následující týden si Harry lámal hlavu tím, jak přesvědčit Křiklana, aby mu vydal svou pravdivou vzpomínku. Nic ho však neosvítilo, takže udělal jen to, co poslední dobou dělával stále častěji, když nevěděl kudy kam: zavrtal se do učebnice lektvarů a doufal, že v princových poznámkách načmáraných na okraji stránek najde něco užitečného, jak se mu to už tolikrát podařilo.
„Tam nic nenajdeš,“ ubezpečila ho Hermiona v neděli pozdě večer.
„Nezačínej zase, Hermiono,“ odsekl Harry. „Nebýt prince, Ron by tady teď s námi neseděl.“
„Ale seděl, stačilo jen v prvním ročníku poslouchat Snapea,“ usadila ho Hermiona.
Harry dělal, že neslyší. Narazil právě na zaklínadlo Sectumsempra, pod nímž bylo na okraji stránky načmáráno spiklenecké
Určeno nepřátelům!
Dostal cukání co nejdřív si je vyzkoušet, v Hermionině přítomnosti to ale nepovažoval za nejlepší nápad a pouze si nepozorovaně přeložil růžek stránky.
Seděli u krbu ve společenské místnosti už jen s několika spolužáky z šestého ročníku, kteří dosud nešli spát. Když se vrátili od večeře, zavládl mezi všemi jistý rozruch, neboť na nástěnce objevili novou vývěsku s oznámením termínu jejich zkoušky z přemisťování. Zkouška byla stanovena na jedenadvacátý duben s tím, že každý, kdo nejpozději v den zkoušky dovrší sedmnáct let, se může zapsat na doplňkové praktické cvičení v Prasinkách, konané pod přísným dohledem.
Rona se zmocnila panika, když si oznámení přečetl. Přemístění se mu ještě ani jednou nepodařilo a měl strach, že nebude dostatečně připraven. Hermiona se úspěšně přemístila už dvakrát, takže si věřila o něco víc, zato Harry, kterému do sedmnáctých narozenin scházely ještě čtyři měsíce, ke zkoušce v tomto termínu tak jako tak nemohl.
„Aspoň jsi už ale to přemisťování zvládl,“ plašil se nervózní Ron. „Nebudeš s ním mít v červenci problémy!“
„Zvládl jsem to jen jednou,“ připomněl mu Harry. Při předchozí hodině se mu totiž konečně podařilo zmizet a poté se znovu v obruči objevit.
Ron ještě spoustu času promarnil stýskáním, jak je to přemisťování obtížné, a teď se pachtil s dopisováním obzvlášť složitého pojednání pro Snapea, které už měli Harry s Hermionou hotové. Harry předem věděl, že bude jeho práce hodnocena špatně, protože se však se Snapem rozcházel v názoru na to, jak nejlépe bojovat proti mozkomorům, bylo mu to jedno. Nejdůležitější ze všeho pro něj teď byla Křiklanova vzpomínka.
„Říkám ti, že s tímhle problémem ti ten tvůj pitomý princ nepomůže, Harry!“ rozkřikla se na něj Hermiona. „Existuje jen jeden způsob, jak někoho přinutit, aby udělal, co chceš, a to je kletba Imperius, která je ovšem zakázaná…“
„Jo, díky, to vím taky,“ odbyl ji Harry a nezvedl ani oči od učebnice. „Proto hledám něco jiného. Brumbál říká, že veritasérum v tomhle případě nepomůže, třeba ale existuje nějaký jiný lektvar nebo zaklínadlo…“
„Jdeš na to ze špatného konce,“ přesvědčovala ho Hermiona. „Podle Brumbála můžeš tu vzpomínku získat jedině ty a to určitě znamená, že dokážeš Křiklana přimět k něčemu, co by jiní nesvedli. Takže vůbec nejde o to podstrčit mu nějaký lektvar, to by dokázal kdokoli…“
„Jak se píše ‚agresivní‘?“ zeptal se Ron, zuřivě zatřásl brkem a přitom upřeně zíral do svého pergamenu. „Určitě to nebude A – R – K, že ne?“
„Ne, to jistě ne,“ ubezpečila ho Hermiona a přitáhla si jeho pojednání k sobě. „A ‚augut‘ taky nezačíná O – R – G. Co to máš za brk?“
„Pravopisný, od Freda a George… nejspíš už to kouzlo ale vyprchalo…“
„To tedy určitě,“ přikývla Hermiona a ukázala na název pojednání, „protože jsme měli psát o mozkomorech a ne o morkodrapech a taky si nevzpomínám, že by ses přejmenoval na Roonila Wazliba.“
„To snad ne!“ vyjekl Ron a vyděšeně zíral na pergamen. „Neříkej, že to budu muset celé psát znova!“
„Jen klid, to napravíme,“ upokojovala ho Hermiona, chopila se pojednání a vytáhla hůlku.
„Já tě miluju, Hermiono!“ oddechl si Ron, zhroutil se do křesla a unaveně si mnul oči.
Hermiona se nepatrně začerven…
