Kapitola dvacátá
Žádost lorda Voldemorta
Harry s Ronem byli z ošetřovny propuštěni v pondělí hned po ránu. Díky péči madame Pomfreyové se oba zcela uzdravili a vzhledem k tomu, že jeden měl rozbitou hlavu a druhý byl otráven, mohli se těšit jistým výhodám. Ze všeho nejlepší bylo, že Hermiona už s Ronem zase kamarádila. Dokonce je oba doprovodila dolů na snídani a sdělila jim poslední novinku, totiž že se Ginny pohádala s Deanem. Poťouchlý tvor v Harryho hrudi se náhle probral a nadějně zavětřil.
„Kvůli čemu se pohádali?“ zeptal se tak, aby to vyznělo co nejvíc ledabyle. Mířili právě do chodby v sedmém patře, v níž bylo liduprázdno, až na jednu malou dívenku, která si prohlížela gobelín s trolly v baletních sukénkách. Když uviděla přicházet studenty šestého ročníku, zatvářila se vyděšeně a upustila těžké mosazné váhy, jež držela v ruce.
„To nic,“ ujistila ji vlídně Hermiona a spěchala jí pomoci. „Počkej…“ Klepla do rozbitých vah hůlkou a pronesla: „Reparo.“
Dívenka ani nepoděkovala, zůstala zkoprněle stát na místě a sledovala, jak ji míjejí a mizí jí z očí. Ron se za ní ještě jednou ohlédl.
„Přísahal bych, že jsou rok od roku mrňavější,“ poznamenal.
„Nech ji plavat,“ napomenul ho poněkud popuzeně Harry. „Proč se Ginny a Dean pohádali, Hermiono?“
„No, Dean se smál, jak tě McLaggen trefil tím Potloukem,“ odpověděla Hermiona.
„Vždyť to muselo vypadat legračně,“ poznamenal spravedlivě Ron.
„Vůbec to nevypadalo legračně!“ osopila se na něj Hermiona. „Vypadalo to příšerně, a nebýt toho, že tě Coote s Peakesem chytili, Harry, mohlo to doopravdy dopadnout ošklivěji!“
„No prosím, dobře, ale to přece není pádný důvod, aby se ti dva rozešli,“ mínil Harry a stále se snažil o ledabylý tón. „Nebo spolu ještě chodí?“
„To ano, chodí… Poslyš, proč tě to vlastně tak zajímá?“ zeptala se Hermiona a pátravě na něj pohlédla.
„Prostě bych nebyl rád, aby se mi zase rozpadl famfrpálový tým!“ vymluvil se pohotově, Hermiona se ale dál tvářila podezřívavě a Harrymu se nesmírně ulevilo, když se jim za zády ozvalo: „Harry!“ Využil toho a otočil se po hlase.
„Ahoj, Lenko.“
„Zrovna jsem se šla za tebou podívat na ošetřovnu,“ řekla a přehrabovala se v brašně. „Sdělili mi ale, že už tě pustili…“
Strčila Ronovi do rukou něco jako zelenou cibuli, velkou puntíkovanou muchomůrku a ještě spoustu čehosi, co připomínalo kočičí podestýlku. Pak konečně vytáhla poněkud umolousaný pergamenový svitek a podala ho Harrymu.
„Tohle jsem ti měla předat.“
Harry ve svitku okamžitě poznal pozvánku na další lekci s Brumbálem.
„Dnes večer,“ oznámil Ronovi a Hermioně, jakmile ho rozvinul.
„Ten poslední zápas jsi komentovala skvěle,“ pochválil Ron Lenku, když si od něj brala zpátky zelenou cibuli, muchomůrku a podestýlku. Lenka se nejistě usmála.
„To si děláš legraci, co?“ zabručela. „Všichni říkají, jaká to byla hrůza.“
„Ne, myslím to doopravdy!“ ujišťoval ji vážně Ron. „Vůbec si nevzpomínám, že by se mi něčí komentování tak líbilo! Mimochodem, co je tohle?“ zeptal se a pozvedl podivnou cibuli k očím.
„Tohle? To je lichokořen,“ odpověděla a nacpala podestýlku a muchomůrku zpátky do brašny. „Jestli chceš, můžeš si ho nechat, mám jich víc. Je to fakt vynikající proti hltožroutům.“
S těmito slovy odešla. Ron zůstal stát s lichokořenem v ruce a zalykal se smíchy.
„Povím vám, že tu Lenku začínám mít vážně rád,“ prohlásil, když znovu zamířili k Velké síni. „Vím, že to nemá v hlavě v pořádku, ale je tak báječná…“
Vtom se zarazil, jako by mu zaskočilo. U paty mramorového schodiště stála Levandule Brownová a tvářila se, jako by měla každou chvíli vybuchnout.
„Ahoj,“ pozdravil nervózně Ron.
„Pojď,“ šeptl Harry Hermioně a oba honem přidali do kroku, nepodařilo se jim ale zmizet dost rychle, aby nezaslechli, jak se Levandule vyptává: „Proč jsi mi neřekl, že tě dnes pustí? A jak to, žes byl s ní?“
Když se Ron o půl hodiny později konečně objevil u snídaně, vypadal naštvaně a trucovitě zároveň, a přestože se posadil k Levanduli, nevšiml si Harry, že by si za ce…
