Kapitola dvacátá čtvrtá
Sectumsempra
Vyčerpaný zároveň ale nadšený z toho, jak úspěšně si v noci vedl, vylíčil Harry při dopolední hodině kouzelných formulí všechno, co se stalo, Ronovi a Hermioně (napřed ovšem ohlušil ostatní nejblíž sedící spolužáky zaklínadlem Ševelissimo). Rona i Hermionu velice potěšilo, jakým způsobem se mu podařilo vylákat z Křiklana potřebnou vzpomínku, a oba doslova užasli, když jim pověděl o Voldemortových viteálech a o Brumbálově slibu vzít ho příště s sebou, najde-li další.
„Páni,“ vydechl Ron, když jim Harry konečně dopověděl i poslední podrobnosti. Roztržitě přitom mával hůlkou ke stropu a vůbec nevnímal, co dělá. „Páni! Ty vážně půjdeš s Brumbálem… A pokusíte se zničit… Páni!“
„Pozor, Rone, vždyť sněží,“ napomenula ho trpělivě Hermiona, uchopila ho za zápěstí a přinutila ho sklonit hůlku od stropu, ze kterého se skutečně začaly sypat velké bílé vločky. Harry si všiml, že od vedlejšího stolu střelila po Hermioně popuzenýma, do krve zarudlýma očima Levandule Brownová. Hermiona to viděla také a okamžitě Ronovu ruku pustila.
„No jo,“ zabručel Ron a mírně překvapeně se podíval na svoje ramena. „Jé, promiňte… teď všichni vypadáme, jako když nám strašlivě padají lupy…“
Smetl několik vloček falešného sněhu z Hermionina ramene, a Levandule se dala do pláče. Ron se zatvářil neskonale provinile a otočil se k Levanduli zády.
„Rozešli jsme se,“ vysvětloval Harrymu koutkem úst. „Včera večer, když mě viděla vycházet s Hermionou z ložnice. Tebe samozřejmě vidět nemohla, takže si myslela, že jsme tam byli sami.“
„Jo takhle,“ přikývl chápavě Harry. „No ale – tobě přece nevadí, že to skončilo, ne?“
„Nevadí,“ připustil Ron. „Byla to tedy dost hrůza, když na mě ječela, ale aspoň jsem to nemusel skoncovat já.“
„Zbabělče,“ špitla Hermiona, tvářila se však pobaveně. „No, zdá se, že včerejší večer nesvědčil lásce všeobecně. Ginny s Deanem se taky rozešli, Harry.“
Harry měl pocit, jako by na něj při těch slovech spiklenecky zamrkala. Nemohla ovšem vědět, že mu vnitřnosti začaly v tu ránu křepčit v divokém tanci. Nedal na sobě nic znát a co nejlhostejněji, jak jen to svedl, se zeptal: „A proč vlastně?“
„No, kvůli nějaké úplné pitomosti… Ginny říkala, že se jí pokaždé pokouší pomáhat, když prolézá portrétem, jako by to snad nesvedla sama… už to mezi nimi ale skřípalo hodně dlouho.“
Harry střelil pohledem po Deanovi, který seděl na opačné straně učebny, a viděl, že se tváří doopravdy nešťastně.
„Pro tebe to samozřejmě znamená dost ožehavý problém, co?“ pokračovala Hermiona.
„Jak to myslíš?“ vyhrkl Harry.
„Přece ve famfrpálovém týmu,“ upřesnila Hermiona. „Když spolu Ginny a Dean nemluví…“
„Ach tak – to jo,“ přikývl Harry.
„Psst, Kratiknot!“ sykl varovně Ron. Drobný učitel formulí k nim mířil kolébavým krokem a Hermioně se jako jediné z nich podařilo proměnit ocet ve víno. Skleněnou nádobku měla plnou temně karmínové tekutiny, zatímco obsah Harryho a Ronovy láhve měl stále kalně hnědou barvu.
„No tak, chlapci,“ pokáral je pisklavě profesor. „Měli byste se trochu méně bavit a trochu víc se věnovat práci… tak to zkuste, podívám se, jak vám to půjde…“
Oba kamarádi pozvedli hůlky, maximálně se soustředili a namířili je na své láhve. Vzápětí se Harryho ocet proměnil v led, kdežto Ronova láhev vybuchla a rozlétla se.
„Tak tedy… vy dva,“ ukázal profesor Kratiknot, když se soukal zpod stolu a vytahoval si z klobouku střepy, „budete za domácí úkol cvičit!“
Po formulích měli všichni tři jednu ze vzácných společných volných hodin a zamířili do nebelvírské společenské místnosti. Ronovi se po rozchodu s Levandulí zjevně ulevilo a také Hermiona vypadala, že má dobrou náladu, přestože na otázku, čemu se tak usmívá, prostě odpověděla: „Je pěkný den.“ Zato ani jeden z nich netušil, jaká lítá bitva běsní v Harryho hlavě:
Je to Ronova sestra.
Pustila ale Deana k vodě!
Stejně je to Ronova sestra.
Jsem jeho nejlepší kamarád.
Tím to bude jenom horší.
Kdybych si s ním napřed promluvil…
Jednu by ti vrazil.
Co…
