Kapitola dvacátá šestá
Jeskyně
Harry cítil sůl a slyšel burácející vlny. Vlasy mu pročesával lehký chladný vánek a před očima se mu rozprostíralo moře ozářené měsícem a obloha posetá hvězdami. Stál na vysoko položené, temné skalnaté výspě a zpěněná voda pod ním divoce vířila. Ohlédl se přes rameno. Za jeho zády se tyčil závratný útes, téměř kolmá, černá a jednolitá stěna. Několik velkých kamenných výběžků včetně toho, na němž s Brumbálem stáli, působilo dojmem, jako by se kdysi v dávné minulosti od stěny útesu odlomily. Byl to ponurý a bezútěšný pohled; drsnou krajinu, již tvořila jen voda a skála, neoživoval jediný strom, stéblo trávy či zrnko písku.
„Tak co tomu říkáš?“ ozval se Brumbál. Podle tónu, jakým svou otázku vyslovil, se mohlo zdát, že chce slyšet Harryho názor, jestli je to vhodné místo na výlet.
„Sem opravdu přivezli ty děti ze sirotčince?“ zeptal se nevěřícně Harry. Méně útulné výletní místo už si ani nedokázal představit.
„Ne přímo sem,“ zavrtěl hlavou Brumbál. „Asi tak v polovině toho útesu za námi je za skalami něco jako malá vesnička. Řekl bych, že sem sirotky brali, aby se trochu nadýchali mořského vzduchu a podívali se na moře. Ne, myslím, že tohle konkrétní místo navštívil pouze Tom Raddle a jeho malé oběti. Aby se na tuhle výspu dostal nějaký mudla, musel by být neobyčejně dobrým horolezcem, a čluny se k útesu nedostanou, protože zdejší vody jsou příliš nebezpečné. Podle mého názoru sem Raddle sešplhal shora – kouzla mu nepochybně posloužila lépe než lana. A přivedl s sebou dvě malé děti, nejspíš jen proto, že měl chuť je vyděsit. Mám dojem, že už samotná cesta sem je musela vystrašit k smrti, co říkáš?“
Harry znovu zvedl oči k útesu a cítil, jak mu naskakuje husí kůže.
„Cíl jeho výpravy – a naší také – se ale nachází ještě o něco dál. Pojď.“
Brumbál mu pokynul, zavedl ho k samému okraji skály a ukázal na řadu nepravidelných mělkých prohlubní, připomínajících schůdky. Vedly dolů k napolo potopeným balvanům, přiléhajícím blíž k útesu. Sestup po nich byl zrádný a Brumbál, kterého v pohybu trochu omezovala zmrzačená ruka, slézal pomalu. Níž položené kameny omývala mořská voda a byly kluzké. Harry cítil, jak ho do tváří štípou spršky slané vodní tříště.
„Lumos,“ vyslovil Brumbál zaklínadlo, když došlápl na balvan nejblíž skalní stěně. Na temné hladině vody přibližně metr pod místem, kde se přikrčil, se rozzářilo na tisíc jisker zlatého světla. Jejich záře byla tak intenzivní, že osvítily i černou skalní stěnu vedle něj.
„Vidíš?“ šeptl Brumbál a zvedl hůlku o něco výš. Harry spatřil ve skále puklinu, do níž se s hukotem valila rozvířená voda.
„Nebude ti vadit, když se trochu zmáčíš?“
„Ne,“ odpověděl Harry.
„Tak si svlékni plášť, tady už ho stejně nepotřebuješ. Jdeme se vykoupat!“
A s nečekanou hbitostí, jež by odpovídala mnohem mladšímu muži, sklouzl Brumbál z balvanu, ponořil se do mořské vody a vybroušeným stylem zamířil k temné štěrbině ve skalní stěně. Rozsvícenou hůlku přitom držel v zubech. Harry si svlékl plášť, nacpal ho do kapsy a plaval za ním.
Sevřel ho ledový chlad vody, promočené oblečení se na něm nafouklo a stahovalo ho pod hladinu. Harry zhluboka nasál mořský vzduch, jenž mu zaplnil nosní dírky ostrým pachem soli a chaluh, a vyrazil za mihotavým a zmenšujícím se světlem, nořícím se stále hlouběji do nitra skály.
Puklina se po malé chvíli rozevřela v tmavý tunel, který se při přílivu pravděpodobně plnil vodou až po strop, jak to alespoň Harrymu připadalo. Slizké stěny byly sotva metr od sebe a v mihotavém svědě Brumbálovy hůlky se leskly jako mokrý asfalt. Kousek od ústí se chodba stočila doleva a Harry spatřil, že vede daleko do hlubin útesu. Plaval dál za Brumbálem a špičkami prstů ztuhlých chladem tu a tam zadrhl o rozpukanou mokrou skálu.
Konečně uviděl dál vpředu vylézat Brumbála z vody – stříbrné vlasy i tmavý hábit se vlhce leskly. Jakmile Harry k tomu místu doplaval, objevil schody vedoucí do rozlehlé jeskyně. Vyškrábal se po nich rozklepaný neovladatelnou třesav…
