Harry Potter a princ dvojí krve (Joanne K. Rowlingová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola dvacátá šestá
Jeskyně

Harry cítil sůl a slyšel burácející vlny. Vlasy mu pročesával lehký chladný vánek a před očima se mu rozprostíralo moře ozářené měsícem a obloha posetá hvězdami. Stál na vysoko položené, temné skalnaté výspě a zpěněná voda pod ním divoce vířila. Ohlédl se přes rameno. Za jeho zády se tyčil závratný útes, téměř kolmá, černá a jednolitá stěna. Několik velkých kamenných výběžků včetně toho, na němž s Brumbálem stáli, působilo dojmem, jako by se kdysi v dávné minulosti od stěny útesu odlomily. Byl to ponurý a bezútěšný pohled; drsnou krajinu, již tvořila jen voda a skála, neoživoval jediný strom, stéblo trávy či zrnko písku.

„Tak co tomu říkáš?“ ozval se Brumbál. Podle tónu, jakým svou otázku vyslovil, se mohlo zdát, že chce slyšet Harryho názor, jestli je to vhodné místo na výlet.

„Sem opravdu přivezli ty děti ze sirotčince?“ zeptal se nevěřícně Harry. Méně útulné výletní místo už si ani nedokázal představit.

„Ne přímo sem,“ zavrtěl hlavou Brumbál. „Asi tak v polovině toho útesu za námi je za skalami něco jako malá vesnička. Řekl bych, že sem sirotky brali, aby se trochu nadýchali mořského vzduchu a podívali se na moře. Ne, myslím, že tohle konkrétní místo navštívil pouze Tom Raddle a jeho malé oběti. Aby se na tuhle výspu dostal nějaký mudla, musel by být neobyčejně dobrým horolezcem, a čluny se k útesu nedostanou, protože zdejší vody jsou příliš nebezpečné. Podle mého názoru sem Raddle sešplhal shora – kouzla mu nepochybně posloužila lépe než lana. A přivedl s sebou dvě malé děti, nejspíš jen proto, že měl chuť je vyděsit. Mám dojem, že už samotná cesta sem je musela vystrašit k smrti, co říkáš?“

Harry znovu zvedl oči k útesu a cítil, jak mu naskakuje husí kůže.

„Cíl jeho výpravy – a naší také – se ale nachází ještě o něco dál. Pojď.“

Brumbál mu pokynul, zavedl ho k samému okraji skály a ukázal na řadu nepravidelných mělkých prohlubní, připomínajících schůdky. Vedly dolů k napolo potopeným balvanům, přiléhajícím blíž k útesu. Sestup po nich byl zrádný a Brumbál, kterého v pohybu trochu omezovala zmrzačená ruka, slézal pomalu. Níž položené kameny omývala mořská voda a byly kluzké. Harry cítil, jak ho do tváří štípou spršky slané vodní tříště.

Lumos,“ vyslovil Brumbál zaklínadlo, když došlápl na balvan nejblíž skalní stěně. Na temné hladině vody přibližně metr pod místem, kde se přikrčil, se rozzářilo na tisíc jisker zlatého světla. Jejich záře byla tak intenzivní, že osvítily i černou skalní stěnu vedle něj.

„Vidíš?“ šeptl Brumbál a zvedl hůlku o něco výš. Harry spatřil ve skále puklinu, do níž se s hukotem valila rozvířená voda.

„Nebude ti vadit, když se trochu zmáčíš?“

„Ne,“ odpověděl Harry.

„Tak si svlékni plášť, tady už ho stejně nepotřebuješ. Jdeme se vykoupat!“

A s nečekanou hbitostí, jež by odpovídala mnohem mladšímu muži, sklouzl Brumbál z balvanu, ponořil se do mořské vody a vybroušeným stylem zamířil k temné štěrbině ve skalní stěně. Rozsvícenou hůlku přitom držel v zubech. Harry si svlékl plášť, nacpal ho do kapsy a plaval za ním.

Sevřel ho ledový chlad vody, promočené oblečení se na něm nafouklo a stahovalo ho pod hladinu. Harry zhluboka nasál mořský vzduch, jenž mu zaplnil nosní dírky ostrým pachem soli a chaluh, a vyrazil za mihotavým a zmenšujícím se světlem, nořícím se stále hlouběji do nitra skály.

Puklina se po malé chvíli rozevřela v tmavý tunel, který se při přílivu pravděpodobně plnil vodou až po strop, jak to alespoň Harrymu připadalo. Slizké stěny byly sotva metr od sebe a v mihotavém svědě Brumbálovy hůlky se leskly jako mokrý asfalt. Kousek od ústí se chodba stočila doleva a Harry spatřil, že vede daleko do hlubin útesu. Plaval dál za Brumbálem a špičkami prstů ztuhlých chladem tu a tam zadrhl o rozpukanou mokrou skálu.

Konečně uviděl dál vpředu vylézat Brumbála z vody – stříbrné vlasy i tmavý hábit se vlhce leskly. Jakmile Harry k tomu místu doplaval, objevil schody vedoucí do rozlehlé jeskyně. Vyškrábal se po nich rozklepaný neovladatelnou třesavkou, jak mu z promočeného oblečení crčely proudy vody, a vynořil se do nehybného ledového vzduchu.

Brumbál stál uprostřed jeskyně, hůlku držel vysoko nad hlavou, pomalu se otáčel na místě a bedlivě zkoumal stěny i strop.

„Je to tak, jsme tu správně,“ konstatoval.

„Jak to poznáte?“ zajímal se šeptem Harry.

„Cítím stopy kouzel,“ odpověděl prostě Brumbál.

Harry nedokázal říct, zda třesavku, která jím lomcovala, měla na svědomí zima, jež mu pronikala do morku kostí, nebo zda to bylo tím, že si i on uvědomoval přítomná kouzla a kletby. Sledoval Brumbála, který se dál otáčel na místě a zjevně se soustředil na věci, jež Harrymu zůstávaly utajeny.

„Tato jeskyně je jen předsálí, pouhá vstupní síň,“ poznamenal po chvíli. „Musíme proniknout do vnitřních prostor… a v další cestě už nám nebudou bránit přírodní překážky, ale nástrahy lorda Voldemorta.“

Přistoupil k jeskynní stěně, jemně po ní přejel špičkami zčernalých prstů a tiše zamumlal několik slov v jakémsi jazyce, jemuž Harry nerozuměl. Dvakrát jeskyni obešel kolem dokola a snažil se dotknout všech kamenných ploch, na něž dosáhl. Několikrát se na okamžik zarazil a přejížděl špičkami prstů po vybraném místě, až nakonec zůstal stát a přitiskl dlaň s roztaženými prsty ke skále.

„Tady,“ prohlásil. „Tudy se musíme dostat dovnitř. Vchod je ukrytý.“

Harry se ho neptal, podle čeho to poznal. Ještě nikdy neviděl, že by nějaký kouzelník pracoval tímto způsobem – Brumbál prostě jen zkoumané objekty prohlížel a ohmatával – zato už dávno dospěl k poznání, že okázalé zvukové a kouřové efekty bývají spíše známkou malé vynalézavosti než znalostí a obratnosti.

Brumbál od jeskynní stěny o pár kroků ustoupil a namířil na skálu hůlkou. Na okamžik se na ní objevil obrys klenutého oblouku – rozzářil se jasně bílým svitem, jako by za skulinou v kameni svítila nějaká silná lampa.

„P-p-podařilo se…!“ zajektal Harry skrze zuby, než mu ale slova stačila splynout z úst, obrys se ztratil a skalní stěna byla opět holá a neprostupná jako předtím. Brumbál se ohlédl.

„Promiň, Harry, úplně jsem zapomněl,“ omluvil se, napřáhl k němu hůlku a šaty na jeho těle byly vmžiku teplé a suché, jako by visely před plápolajícím ohněm.

„Děkuji,“ ocenil to vděčně Harry, Brumbál se však hned otočil a znovu zkoumal pevnou stěnu jeskyně. O žádné další kouzlo už se nepokusil, jen nepohnutě stál a upřeně na skálu hleděl, jako by se na ní snažil přečíst nějaký neobyčejně zajímavý nápis. Harry ani nedutal, nechtěl rušit jeho soustředění.

A pak, když uplynuly plné dvě minuty, Brumbál tiše promluvil. „No to snad ne! Něco tak primitivního.“

„Co se děje, pane profesore?“

„Mám takový dojem,“ odpověděl Brumbál, sáhl nezraněnou rukou do kapsy hábitu a vytáhl malý stříbrný nožík podobný tomu, kterým Harry krájel přísady do lektvarů, „že se po nás chce, abychom za průchod zaplatili.“

„Zaplatili?“ podivil se Harry. „Chcete říct, že těm dveřím musíte něco dát?“

„Přesně tak,“ přikývl Brumbál. „Pokud se hluboce nepletu, žádá se po nás krev.“

Krev?

„Vždyť říkám, že je to primitivní,“ opakoval Brumbál a znělo to pohrdavě, dokonce až zklamaně, jako by Voldemort nedostál Brumbálovým očekáváním. „Principiálně jde o to, jak už jsi sám nepochybně vyrozuměl, přimět nepřítele, aby se před vstupem oslabil. Znovu vidíme, že lord Voldemort nechápe, že existují mnohem horší věci, než je pouhé tělesné zranění.“

„Jistě, pokud je ale možné se zranění vyhnout…“ začal Harry který už dostatečně poznal, co to je bolest, a po nějaké další rozhodně netoužil.

„Občas je to ovšem nevyhnutelné,“ nenechal ho domluvit Brumbál, vykasal si rukáv hábitu a obnažil předloktí zraněné ruky.

„Pane profesore!“ zaprotestoval Harry a vrhl se k němu, když zvedal nůž k natažené ruce. „Já to udělám, jsem…“

Sám nevěděl, co vlastně chce říct – mladší, odolnější? Brumbál se jen usmál do záblesku stříbrné čepele a pramínku rudé krve – na skalní stěnu dopadla sprška temných lesklých kapek.

„Jsi velice laskav, Harry,“ pravil a přejel špičkou hůlky nad hlubokou řeznou ranou, kterou si na ruce způsobil a jež se teď okamžitě zacelila, stejně jako když Snape hojil Malfoyova zranění. „Tvoje krev je ale drahocennější než moje. A vida, zdá se, že to zabralo, co říkáš?“

Na stěně se znovu objevila zářivá stříbřitá silueta klenutého oblouku, tentokrát už ale nezmizela. Krví potřísněná skála, kterou obrys ohraničoval, prostě zmizela a na jejím místě zůstal otvor vedoucí kamsi do naprosté temnoty.

„Myslím, že půjdu první,“ řekl Brumbál a prošel obloukem. Harry v patách za ním chvatně rozsvěcel svoji hůlku.

Spatřili před sebou přízračné panoráma: stáli na okraji obrovského černého jezera, jehož plocha byla tak rozlehlá, že Harry nedohlédl na protější břeh, a sama jeskyně se tyčila do takové výše, že neviděli její strop. V dáli před nimi, zřejmě někde uprostřed jezera, zářilo mlžné nazelenalé světlo, jehož paprsky se odrážely v naprosto nehybné vodě pod nimi. Pouze tento zelenkavý přísvit a záře jejich hůlek narušovaly jednolitou, sametově černou tmu. Světlo z hůlek přitom nepronikalo ani zdaleka do takové hloubi jeskyně, jak by Harry čekal. Temnota tady uvnitř byla jaksi hustší než obvyklá tma.

„Půjdeme,“ vyzval ho tiše Brumbál. „Dávej pozor, ať nešlápneš do vody. Drž se blízko mne.“

Vyrazil podle břehu jezera a Harry mu šel těsně v patách. Jejich kroky na úzkém kamenném chodníčku podél vody vlhce pleskaly a rozléhaly se hlasitou ozvěnou. Nezastavovali se, šli pořád dál, nenaskýtal se jim však žádný nový pohled. Po jedné ruce měli rozpukanou jeskynní stěnu, po druhé nekonečnou plochu hladké a sklovité černé vody, v jejímž středu zářilo ono tajemné nazelenalé světlo. Jeskyně a ticho v ní působily na Harryho tísnivě a strašidelně.

„Pane profesore?“ zeptal se konečně. „Myslíte, že tu ten viteál někde je?“

„Určitě,“ přisvědčil Brumbál. „Ano, jsem si tím jistý. Otázkou zůstává, jak se k němu dostat.“

„Nemohli bychom… nemohli bychom prostě vyzkoušet přivolávací kouzlo?“ navrhl Harry. Nepochyboval sice, že je to úplně hloupý nápad, dokonce mnohem hloupější, než si byl ochoten přiznat, toužil však co nejrychleji z toho strašlivého místa zmizet.

„To bychom rozhodně mohli,“ přikývl Brumbál a zastavil se tak nečekaně, že do něj Harry málem vrazil. „Tak se do toho klidně pusť.“

„Já? No… dobře…“

Harry s ničím takovým nepočítal, odkašlal si ale, zvedl hůlku a hlasitě zvolal: „Accio viteál!

Z temné vody nějakých šest sedm metrů od nich se s ohlušujícím rachotem, připomínajícím výbuch, vymrštilo cosi obrovitého a bledého. Než se Harry stačil pořádně podívat, o co jde, znovu to s burácivým cáknutím zmizelo a zanechalo po sobě jen mohutné vlny propadající se do hloubi a šířící se v kruzích po zrcadlové hladině. Harry vyděšeně uskočil a narazil do stěny. Srdce mu bušilo jako splašené.

„Co to bylo?“ obrátil se k Brumbálovi.

„Řekl bych, že něco, co je připraveno zasáhnout, kdybychom zkusili se viteálu zmocnit.“

Harry opět pohlédl na vodu: jezerní hladina už zase připomínala lesklé černé zrcadlo. Vlny se utišily nepřirozeně rychle, zatímco jemu ještě pořád zběsile tlouklo srdce.

„Věděl jste, že se to stane, pane profesore?“

„Čekal jsem, že se něco stane, jestliže se otevřeně pokusíme viteál dostat. To byl opravdu skvělý nápad, Harry, byl to zdaleka nejjednodušší způsob jak zjistit, co je tu na nás nastražené.“

„Nevíme ale, co to bylo za věc,“ řekl Harry a zadumaně zíral na zlověstně nehybnou vodu.

„Chceš říct, že nevíme, co je to za věci,“ opravil ho Brumbál. „Velice pochybuji, že by tu byla jen jedna taková. Půjdeme dál?“

„Pane profesore?“

„Ano, Harry?“

„Myslíte, že budeme muset vejít do jezera?“

„Jako do vody? Jen kdybychom měli obrovskou smůlu.“

„Takže nemyslíte, že je viteál na dně?“

„Kdepak… Myslím, že je uprostřed.“

A Brumbál ukázal směrem k mlžnému zelenému světlu ve středu jezera.

„Takže budeme muset jezero přeplout, abychom se k němu dostali?“

„Ano, myslím, že budeme muset.“

Harry na to nic neřekl. Všechny jeho myšlenky se točily kolem vodních příšer, obřích hadů, démonů, hastrmanců a různých přízraků…

„Aha,“ zabručel Brumbál a znovu se zastavil. Tentokrát do něj Harry doopravdy narazil, zavrávoral a okamžik se potácel na samém okraji tmavé vody. Brumbálova nezraněná ruka však vystřelila, pevně ho popadla za nadloktí a přitáhla ho zpět. „Moc se omlouvám, Harry, měl jsem ti dát vědět. Ustup prosím ke stěně, myslím, že jsem našel místo, které jsem hledal.“

Harry neměl sebemenší tušení, o čem Brumbál mluví. Pokud to byl schopen posoudit, byl tenhle úsek temného břehu stejný jako všechny ostatní, Brumbál na něm ale zřejmě zpozoroval něco zvláštního. Tentokrát nepřejížděl dlaní po skalnaté stěně, ale pomalu mával rukou před sebou, jako by čekal, že najde a uchopí něco neviditelného.

„To je ono,“ zahučel spokojeně o několik vteřin později. Nataženou ruku sevřel ve vzduchu kolem něčeho, co Harry vůbec neviděl, a pomalu přistoupil blíž k vodě. Znepokojeně sledoval, jak špičky Brumbálových bot s velkými přezkami zkoumají poslední milimetry okraje kamenného chodníčku. Brumbál zvedl druhou rukou hůlku a špičkou klepl do ruky se sevřenými prsty, kterou měl stále nataženou před sebou.

Kde se vzal tu se vzal, táhl se z hlubin jezera až do Brumbálovy sevřené dlaně tlustý, měděnkově zelený řetěz. Brumbál do něj ťukl hůlkou a řetěz mu začal klouzat dlaní jako had, řinčivě a s ozvěnou, jež se hlasitě odrážela od kamenných stěn, se na zemi stáčel do pravidelných smyček a z hloubi černé vody vytahoval cosi ven na břeh. Harry překvapeně zalapal po dechu, když se nad hladinu vynořila přízračná příď malého člunu, světélkující stejnou zelenou barvou jako řetěz. Člun téměř nezčeřil vodu vlnami a klouzal po ní ke břehu přímo k místu, kde Harry s Brumbálem stáli.

„Jak jste věděl, že tam ta loďka bude?“ vyptával se užasle Harry.

„Kouzla po sobě vždy zanechávají stopy,“ odpověděl Brumbál, zrovna když člun s lehkým drcnutím přirazil ke břehu, „někdy dokonce velice zřetelné stopy. Toma Raddlea jsem učil, takže znám jeho styl.“

„Je… je ten člun bezpečný?“

„Ale ano, řekl bych, že je. Voldemort si přece pro případ, že by někdy chtěl svůj viteál zkontrolovat nebo odtud odvézt, potřeboval zabezpečit nějaký prostředek, s jehož pomocí by jezero přeplul a nevyprovokoval přitom k útoku tvory, které do něj nastražil.“

„Takže to, co je ve vodě, nám neublíží, když budeme sedět ve Voldemortově člunu?“

„Musíme se nejspíš smířit s tím, že si dřív nebo později uvědomí, že v loďce sedí někdo jiný než lord Voldemort. Až doposud si ovšem vedeme velice dobře – dovolili nám vytáhnout člun z vody.“

„Proč nám to ale dovolili?“ vyzvídal ustaraně Harry. Nemohl se totiž zbavit představy chapadel, která se vynoří z temné vody v okamžiku, kdy se jim břeh ztratí z dohledu.

„Voldemort si byl nepochybně jistý, že se jeho člun nepodaří najít nikomu, leda nějakému neobyčejně schopnému kouzelníkovi,“ vysvětloval Brumbál. „Řekl bych, že proto byl ochoten riskovat podle jeho názoru i tu nanejvýš nepravděpodobnou možnost, že ho objeví někdo jiný než on sám. Byl totiž přesvědčen, že dál nastražil ještě jiné překážky, které kromě něj nedokáže překonat nikdo. A my se nyní přesvědčíme, jestli měl pravdu.“

Harry sklopil oči k člunu. Byl opravdu hrozně malý.

„Neřekl bych, že byl myšlený pro dva lidi. Unese nás oba? Nebudeme na něj příliš těžcí?“

Brumbál se tiše zasmál.

„Voldemortovi určitě nešlo o váhu, ale o míru kouzelné moci, která bude přeplouvat přes jezero. Považuji za nejpravděpodobnější, že kouzlo, kterým je člun začarován, nepřipustí, aby se v něm plavil víc než jeden kouzelník.“

„V tom případě ale…“

„Myslím, že ty se nebudeš počítat, Harry. Jsi ještě nezletilý a nejsi kvalifikovaný kouzelník. Voldemort určitě nepředpokládal, že by se sem mohl dostat šestnáctiletý kluk, a považuji za nepravděpodobné, že člun tvoje kouzelnické schopnosti vedle mých vůbec zaznamená.“

Poslední slova Harrymu rozhodně nijak nepozvedla sebevědomí. Brumbál si to možná uvědomil, protože dodal: „Voldemortův omyl, Harry, velký omyl… stáří bývá pošetilé a zapomnětlivé, takže má sklon mladé podceňovat… Tak tedy, tentokrát si nastup první ty a dávej pozor, aby ses nenamočil.“

Ustoupil o krok a Harry opatrně vlezl do člunu. Brumbál také nastoupil a svinutý řetěz uložil na dno. Museli se přitisknout k sobě – Harry se ani nemohl pohodlně usadit, skrčil se a kolena mu trčela přes okraj. Člun se okamžitě dal do pohybu. S výjimkou tichého šumění, s nímž příď prorážela vodu, nebylo slyšet žádný zvuk. Člun plul sám, jako by ho nějaké neviditelné lano táhlo ke světlu ve středu jezera. Stěny jeskyně jim brzy zmizely z dohledu – až na to, že hladinu nečeřily vlny, mohli si připadat jako na moři.

Harry sklopil oči a sledoval, jak se odražené zlaté světlo jeho hůlky mihotavě třpytí a poskakuje v černé vodě, jíž si razili cestu. Člun ve sklovité hladině prořezával hlubokou rýhu a šířící se vlny se podobaly drážkám v temném zrcadle…

A pak to Harry spatřil – pouhých pár centimetrů pod hladinou se vznášel mramorově bílý stín.

„Pane profesore!“ vyjekl a jeho ustrašený hlas zaduněl nad tichou vodou hlasitou ozvěnou.

„Ano, Harry?“

„Mám dojem, že jsem ve vodě viděl ruku – lidskou ruku!“

„Ano, nepochybně jsi ji viděl,“ přikývl nevzrušeně Brumbál.

Harry upřeně hleděl do vody pod sebou, rozhlížel se po ruce, která mezitím zmizela, a do hrdla mu stoupala pachuť nevolnosti.

„Takže ta věc, co vyskočila z vody…?“

Dočkal se však odpovědi ještě dřív, než Brumbál stačil cokoli říct. Když světlo jeho hůlky přejelo po dalším úseku vodní pláně, objevila se tentokrát v jeho záři mrtvola muže. Mrtvý ležel tváří vzhůru jen několik centimetrů pod hladinou, otevřené oči měl zamlžené, jako by byly potažené pavučinou, a vlasy i hábit kolem něj vlály jako kotouče kouře.

„V té vodě jsou lidská těla!“ zhrozil se Harry hlasem, který se jeho normálnímu hlasu vůbec nepodobal, protože zněl mnohem pisklavěji.

„Ano,“ potvrdil opět s naprostým klidem Brumbál, „v tuto chvíli se jich ale nemusíme bát“

„V tuto chvíli?“ opakoval Harry, odtrhl oči od vody a pohlédl na Brumbála.

„Myslím tím, dokud pod námi jen neškodně proplouvají,“ vysvětloval Brumbál. „Z mrtvého těla není třeba mít strach, Harry, právě tak jako není třeba mít strach ze tmy. Lord Voldemort, který se samozřejmě v skrytu duše bojí obojího, by s tím nesouhlasil. V tom se ale jen opět projevuje jeho nedostatečná moudrost. Když se díváme na smrt a na temnotu, bojíme se jen toho, co neznáme, ničeho jiného.“

Harry na to nic neřekl. Nechtěl Brumbálovi odporovat, ale představu, že všude kolem nich a pod nimi plavou mrtvoly, považoval za děsivou a navíc nevěřil, že nepředstavují žádné nebezpečí.

„Jeden z nich ale vyskočil,“ namítl a snažil se, aby jeho hlas zněl stejně vyrovnaně a klidně jako Brumbálův. „Když jsem na viteál zkoušel přivolávači kouzlo, vymrštilo se jedno tělo z jezera.“

„To ano,“ připustil Brumbál. „Nepochybuji o tom, že až viteál sebereme, už zdaleka tak neškodní nebudou. Jenže stejně jako mnozí jiní tvorové, kteří přebývají v chladu a ve tmě, se i neživí bojí světla a tepla, a právě světlo a teplo si přivoláme na pomoc, budeme-li se jich potřebovat zbavit. Oheň, Harry,“ dodal s úsměvem, když spatřil Harryho nechápavý výraz.

„Ach tak… jasně…“ vyhrkl Harry. Otočil hlavu a zadíval se na zelenou záři, k níž člun dosud nezadržitelně směřoval. Nebyl už schopen předstírat, že nemá strach. Velikánské černé jezero, hemžící se mrtvolami… Zdálo se mu, že uplynuly už hodiny a hodiny od chvíle, kdy potkal profesorku Trelawneyovou, kdy dal Ronovi a Hermioně felix felicis… náhle zalitoval, že se s nimi lépe nerozloučil… A s Ginny se dokonce neviděl vůbec…

„Už tam budeme,“ řekl povzbudivě Brumbál.

A skutečně, nazelenalé světlo jako by se konečně začalo zvětšovat a za dalších několik minut člun zastavil. Mírně narazil do něčeho, co Harry zprvu neviděl, když ale zvedl nad hlavu rozsvícenou hůlku, zjistil, že dopluli k malému ostrůvku uprostřed jezera, jehož povrch tvořila hladká skála.

„Pozor, ať nešlápneš do vody,“ opakoval Brumbál svoje varování, když Harry vylézal z člunu.

Ostrůvek nebyl větší než Brumbálova pracovna: byla to jen plochá deska tmavého kamene, na níž nestálo nic než zdroj onoho nazelenalého světla. Světlo samo při pohledu zblízka zářilo mnohem jasněji. Harry na ně pohlédl s přimhouřenýma očima. Na první pohled se mu zdálo, že je to jakási lampa, pak ale uviděl, že záře vychází z kamenné mísy připomínající myslánku a mísa že leží na podstavci.

Brumbál k míse přistoupil a Harry ho následoval. Teď stáli vedle sebe a hleděli do ní. Byla plná smaragdově zelené tekutiny, jež vydávala onu světélkující záři.

„Co je to?“ zeptal se tiše Harry.

„Ještě přesně nevím,“ odpověděl Brumbál. „Určitě nás to však potrápí víc než krev a mrtvá těla.“

Přehrnul si rukáv hábitu přes zčernalou ruku a špičkami popálených prstů se blížil k hladině lektvaru.

„Ne, pane profesore, nedotýkejte se…!“

„Nemohu se toho dotknout,“ usmál se nepatrně Brumbál. „Vidíš? Blíž než sem ruku nedostanu. Zkus to ty.“

S očima vytřeštěnýma strčil Harry ruku do mísy a pokusil se ponořit ji do lektvaru. Narazil však na neviditelnou překážku, která mu nedovolila přiblížit se k lektvaru víc než na dva či tři centimetry. Ať tlačil jakkoli silně, jeho prsty nenahmataly nic jiného než zdánlivě pevnou a nepoddajnou vzduchovou zábranu.

„Ustup prosím, Harry,“ vyzval ho Brumbál.

Zvedl hůlku, přejel jí nad hladinou lektvaru několika složitými pohyby a nehlasně přitom mumlal nějaká zaklínadla. Nestalo se nic, jen lektvar se snad rozzářil o něco jasněji. Po celou dobu, kdy Brumbál kouzlil, zachoval Harry mlčení, když ale po chvíli stáhl hůlku zpět, usoudil, že už zase může promluvit.

„Myslíte, že viteál je v té míse, pane profesore?“

„Nepochybně.“ Brumbál se k ní naklonil blíž a důkladně ji zkoumal. „Jak se k němu ale dostat? Do tohohle lektvaru nelze ponořit ruku, nepomůže odstraňovací kouzlo, nedokážeme ho vylít, vybrat ani odsát, nezabere na něj přeměňování ani žádná jiná kouzelná formule, která by změnila jeho povahu.“

Téměř nepřítomným pohybem opět napřáhl hůlku, dvakrát jí opsal složitou křivku a chytil ve vzduchu vyčarovaný křišťálový pohár.

„To mě vede k jedinému možnému závěru: tento lektvar je třeba vypít.“

„Cože?“ vyděsil se Harry „To ne!“

„Ale ano, myslím, že ano. Jen když ho vypiju a vyprázdním tu mísu, uvidím, co se v ní skrývá.“

„Ale co když – co když vás zabije?“

„To snad ne, pochybuji, že by měl smrtící účinky,“ uklidňoval ho nevzrušeně Brumbál. „Lord Voldemort určitě nemá v úmyslu osobu, která se na jeho ostrov dostane, zabít.“

Harrymu připadalo jeho tvrzení neuvěřitelné. Není to další důkaz Brumbálova šíleně tvrdohlavého odhodlání hledat v každém něco dobrého?

„Pane profesore,“ hlesl a snažil se zachovat mírný tón, „vždyť to je Voldemort, s kým máme co…“

„Omlouvám se, Harry, měl jsem asi říct, že osobu, která se na jeho ostrov dostane, nemá v úmyslu zabít ihned,“ opravil se Brumbál. „Nepochybně je v jeho zájmu udržet takového člověka při životě, dokud nezjistí, jak se mu podařilo proniknout do jeho ochranných kouzel, a především aby se dozvěděl, proč má v úmyslu vyprázdnit tuto mísu. Nezapomínej, že se lord Voldemort domnívá, že o jeho viteálech nikdo neví.“

Harry chtěl ještě něco říct, tentokrát ho ale Brumbál pohybem hůlky umlčel a s lehce svraštělým čelem se zahleděl na smaragdově zelenou tekutinu. Bylo vidět, že se hluboce zamyslel.

„Tento lektvar,“ promluvil konečně, „mi nepochybně má nějak zabránit, abych z mísy vyzvedl viteál. Je možné, že po vypití lektvaru ochrnu, zapomenu, proč jsem sem přišel, skolí mě taková bolest, že nebudu s to myslet na nic jiného, nebo mě zneschopní nějakým jiným způsobem. Jestli se něco podobného stane, Harry, bude tvým úkolem dohlédnout na to, abych pil dál, i kdybys mi ten lektvar měl vlévat do úst násilím. Rozumíš?“

Pohlédli na sebe přes mísu a jejich obličeje v tom nepřirozeném zelenavém světle bledě zářily. Harry neodpověděl. Byl snad tohle důvod, proč ho Brumbál vzal s sebou – aby ho donutil vypít lektvar, který mu bude působit nesnesitelnou bolest?

„Vzpomínáš,“ připomněl mu Brumbál, „za jakých podmínek jsem ti dovolil, abys mě doprovázel?“

Harry zaváhal a zadíval se do modrých očí, které v odraženém světle z mísy zezelenaly.

„Co když ale…“

„Nezavázal ses snad přísahou, že uposlechneš každý příkaz, který ti dám?“

„To ano, ale…“

„A nevaroval jsem tě, že to může být nebezpečné?“

„Ano,“ přiznal Harry, „ale…“

„Tak tedy,“ přerušil ho Brumbál, znovu si setřásl rukávy až k zápěstí a uchopil prázdný pohár, „ti přikazuji, abys mě poslechl.“

„Nemohl bych ten lektvar místo vás vypít já?“ napadlo Harryho zoufalé řešení.

„To nemohl, protože já jsem mnohem starší, mnohem moudřejší a mnohem méně důležitý než ty,“ odmítl ho Brumbál. „Nuže, naposledy a jednou provždy, Harry: mám tvoje slovo, že uděláš vše, co bude v tvých silách, abys mě přinutil vypít úplně všechno?“

„Nemohl bych…?“

„Mám tvoje slovo?“

„Ale…“

Tvoje slovo, Harry!

„No… tak dobře, ale…“

Než stačil vyslovit další námitku, ponořil Brumbál křišťálový pohár do lektvaru. Harry na zlomek vteřiny zadoufal, že se profesorovi nepodaří pohárem tekutinu nabrat, křišťálová nádoba se ale pohroužila pod hladinu, jako by jí v tom vůbec nic nebránilo, a když byla plná až po okraj, zvedl ji Brumbál k ústům.

„Na zdraví, Harry.“

A vypil pohár až do dna. Harry ho vyděšeně pozoroval a rukama svíral okraje mísy tak křečovitě, že ve špičkách prstů úplně ztratil cit.

„Pane profesore?“ vydechl ustaraně, když Brumbál odtrhl prázdný pohár od úst. „Jak vám je?“

Brumbál se zavřenýma očima pomalu zavrtěl hlavou. Harry by byl rád věděl, jestli má nějaké bolesti. Brumbál poslepu ponořil pohár znovu do mísy, nabral si další dávku lektvaru a opět začal pít.

Za oboustranného mlčení vypil tři plné poháry lektvaru. Pak, když byl v polovině čtvrtého, se náhle zapotácel a zhroutil se přímo do mísy. Oči měl stále zavřené a těžce dýchal.

„Pane profesore?“ zachraptěl vyčerpaně Harry. „Slyšíte mě?“

Brumbál neodpověděl. Obličej se mu kroutil, jako by spal hlubokým spánkem a zdál se mu nějaký příšerný sen. Ruka, v níž tiskl pohár, ochabovala a hrozilo nebezpečí, že se lektvar vylije na zem. Harry vztáhl ke křišťálové číši ruku a přidržel ji.

„Slyšíte mě, pane profesore?“ opakoval hlasitě a ozvěna nesla jeho otázku jeskyní.

Brumbál zachrčel a poté promluvil hlasem, jejž Harry vůbec nepoznával: ještě nikdy se totiž nestalo, že by z jeho slov čišel takový strach.

„Já nechci… nenuť mě…“

Harry hleděl do křídově bílé tváře, kterou tak dobře znal, díval se na zahnutý nos a půlměsícové brýle a nevěděl, co si počít.

„…nechutná mi to… už chci přestat…“ sténal Brumbál.

„Teď… teď nemůžete přestat, pane profesore,“ domlouval mu Harry. „Musíte pít dál, vzpomínáte? Sám jste říkal, že musíte vypít všechno. Tumáte…“

Nenáviděl sám sebe za to, co dělá, přitiskl mu přes zjevný odpor pohár k ústům a naklonil jej tak, že musel Brumbál vypít vše do poslední kapičky.

„Ne…“ zaúpěl, když Harry ponořil pohár do mísy a znovu ho naplnil. „Já nechci… už nechci… pusť mě…“

„To bude dobré, pane profesore,“ přesvědčoval ho Harry a ruka se mu třásla. „Všechno bude dobré, jsem tady…“

„Skonči to už, skonči to,“ škemral Brumbál.

„Ano… ano, tímhle už to skončí,“ lhal Harry a vlil mu obsah poháru do otevřených úst.

Brumbál zakvílel. Jeho naříkavý výkřik se rozlehl obrovskou jeskyní a ozvěnou se nesl přes mrtvou černou vodu.

„Ne, ne, ne… ne… už nemůžu… nemůžu, nenuť mě. Já už nechci…“

„Všechno bude dobré, pane profesore, opravdu to bude dobré!“ zoufal si Harry a ruce se mu třásly tak divoce, že byl sotva s to nabrat šestý pohár lektvaru. Mísa už byla asi z poloviny prázdná. „Tohle vám neublíží, budete v pořádku, tohle není doopravdy, přísahám, že to není doopravdy – tak to vypijte, no tak, vypijte to…“

A Brumbál poslušně pil, jako by si myslel, že mu Harry nabízí protijed. Když ale pohár vyprázdnil, klesl na kolena a neovladatelně se roztřásl.

„Všechno je to moje vina, jen moje,“ rozvzlykal se. „Už s tím prosím přestaň, vím, že jsem se zachoval špatně, přestaň s tím, prosím, a já už nikdy, nikdy…“

„Ještě tohle a přestaneme, pane profesore,“ přesvědčoval ho Harry a hlas se mu zlomil, když mu do úst vlil sedmou dávku lektvaru.

Brumbál si oběma rukama zakryl obličej a přikrčil se, jako by ho ze všech stran obklíčili neviditelní mučitelé. Rozmáchl se a málem vyrazil Harrymu z roztřesených rukou další naplněný pohár. Zakvílel: „Neubližuj jim, jen jim prosím neubližuj, prosím, je to moje vina, udělej to radši mně…“

„Tumáte, vypijte to, jen pijte a všechno bude zase dobré,“ přemlouval ho zoufale Harry, a Brumbál i tentokrát poslechl a otevřel ústa. Oči držel pevně zavřené a třásl se od hlavy až k patě.

Když dopil, padl tváří k zemi a bušil do ní pěstmi, a Harry nabíral devátý pohár.

„Prosím, prosím, prosím, ne… Tohle už ne, to ne, udělám cokoli…“

„Jen pijte, pane profesore, pijte…“

Brumbál pil jako dítě, které umírá žízní, když ale dopil, znovu se rozkřičel, jako by měl vnitřnosti v jednom ohni.

„Už ne, prosím, už ne…“

Harry nabral desátou dávku lektvaru a cítil, jak pohár škrábl okrajem o dno mísy.

„Už to skoro bude, pane profesore, jen ještě tohle vypijte, pijte…“

Přidržoval ho kolem ramen a Brumbál opět vypil pohár až do dna. Harry bez otálení vyskočil a nabíral další dávku, když vtom se Brumbál dal do křiku, v němž zaznívala ještě větší úzkost než předtím. „Já chci zemřít! Chci zemřít! Už dost, prosím, už dost, já chci zemřít!“

„Vypijte to, pane profesore, jen to vypijte…“

Brumbál pil, sotva ale dopil, rozječel se: „ZABIJ MĚ!“

„Tohle… tohle vás zabije!“ zasípěl Harry. „Jen to vypijte… pak bude po všem… po všem!“

Brumbál přisál rty k poháru, vypil jej do poslední kapky, pak chraplavě zaúpěl, svalil se a zůstal ležet tváří k zemi.

„Ne!“ vykřikl Harry, který opět stál, aby znovu naplnil pohár, namísto toho jej však upustil do mísy, vrhl se k Brumbálovi a otočil ho na záda. Brumbál měl brýle na očích nakřivo, ústa otevřená dokořán a oči zavřené. „Ne!“ opakoval Harry a zatřásl jím. „Ne, vy přece nemůžete být mrtvý, říkal jste, že to není jed! Probuďte se, tak se probuďte – Rennervate!“ vykřikl a namířil hůlkou Brumbálovi na prsa. Vyšlehl záblesk rudého světla, ale nic víc se nestalo. „Rennervate – pane profesore – prosím…“

Brumbálovi se zachvěla víčka a Harrymu poskočilo srdce úlevou.

„Pane profesore, jste…?“

„Vodu,“ zachroptěl Brumbál.

„Ano, vodu,“ opakoval po něm zadýchaně Harry, „hned to bude…“

Vyskočil a popadl pohár, který předtím upustil do mísy. Stačilo málo, aby si všiml zlatého medailonku, který ležel schovaný pod ním.

Aguamenti!“ rozkřikl se a šťouchl do poháru hůlkou.

Pohár se v okamžení naplnil čirou vodou. Harry klesl na kolena vedle Brumbála, nadzvedl mu hlavu a přiložil mu skleněný okraj k ústům – v poháru však nic nebylo. Brumbál zasténal a zalapal po dechu.

„Vždyť jsem tu měl… počkejte… Aguamenti!“ zopakoval Harry zaklínadlo a namířil hůlkou na pohár. Opět se v něm na jedinou vteřinu zaleskla čirá voda, jakmile však přiložil pohár k Brumbálovým rtům, zmizela.

„Já se snažím, pane profesore, snažím se!“ zabědoval zoufale Harry, měl ale dojem, že ho Brumbál neslyší. Ředitel se převalil na bok, velikými doušky nasával do plic vzduch a sípěl, jako by překonával strašlivou bolest. „Aguamenti – Aguamenti – AGUAMENTI!

Pohár se ještě jednou naplnil a okamžitě znovu vyprázdnil. Brumbálův dech pozvolna slábl. Harry cítil, jak se jeho mysli zmocňuje panická hrůza, bezděčně však pochopil, že zbývá jediná možnost, jak si opatřit vodu, protože přesně tak to Voldemort zosnoval…

Bleskurychle přiskočil k okraji skály, ponořil pohár do jezera a vytáhl ho až po okraj naplněný ledovou vodou, která tentokrát nezmizela.

„Tumáte, pane – tady!“ vykřikl, vrhl se k němu a neobratně mu vodu vylil do obličeje.

Ničeho jiného nebyl schopen, protože mrazivý chlad, který mu ochromil druhou volnou ruku bez poháru, nebyl způsoben pouhou ledovou jezerní vodou. Za zápěstí ho drapla slizká bílá ruka a tvor, jemuž patřila, ho pomalu táhl po skále zpět ke břehu. Hladina jezera už nebyla hladká jako zrcadlo. Voda se divoce rozvířila a kamkoli Harry pohlédl, všude se z temných hlubin vynořovaly bílé hlavy a ruce – muži, ženy i děti se zapadlýma nevidomýma očima mířili ke skalnatému ostrůvku. Z černých jezerních vod povstávala armáda mrtvých.

Petrificus totalus!“ zaječel Harry. Urputně se přidržoval hladkého a mokrého skalního povrchu ostrůvku a namířil hůlkou na neživého, který ho pevně držel. Neživý ho pustil, po zádech hlasitě šplouchl do vody a převrátil se. Harry se vyškrábal na nohy, na ostrůvek už ale vylézali další neživí. Kostnatýma rukama chňapali po kluzkých kamenech, prázdnýma zamlženýma očima v propadlých rozšklebených tvářích ho bedlivě sledovali a za sebou vlekli cáry promočených hadrů.

Petrificus totalus!“ znovu zaburácel Harry, ustoupil o několik kroků a zuřivě mával hůlkou. Šest sedm neživých se zhroutilo, mnohem víc jich ale postupovalo k němu. „Impedimenta! Pouta na vás!

Někteří z nich zakolísali, jednoho či dva omotala pouta přivolaná kouzlem, ale ti další, kteří vylézali na břeh za nimi, jen překročili padlá těla a valili se vpřed. Harry bez ustání mával hůlkou a nakonec zavřískal: „Sectumsempra! SECTUMSEMPRA!

V promáčených hadrech i v ledově studené kůži neživých se náhle otevřely hluboké rány, neživí však neměli krev, kterou by prolili. Nedbali utržených ran a kráčeli dál, vodou zvarhánkovatělé ruce natahovali před sebou. Harry před nimi ustupoval víc a víc a vtom pocítil, že ho zezadu omotaly jejich paže, vyzáblé a bez masa, studené jako smrt. Skála mu zmizela pod nohama, když ho vyzvedli do výše a pomalu, neodvratně ho nesli zpět k vodě. Věděl, že se jim nikdy nevyprostí, že se za okamžik utopí a promění se v dalšího mrtvého strážce zlomku Voldemortovy rozpolcené duše…

Potom do temnoty, jež ho obestírala, vyšlehl oheň: karmínově rudé a zlaté plameny vytvořily ohnivý kruh, který obtočil skálu, kde se Harry nacházel, a neživí, kteří ho drželi v tak pevném sevření, zakolísali a zastavili se. Neodvažovali se projít plameny, aby se dostali k vodě, a upustili Harryho na zem. Harry při dopadu uklouzl po mokrém kameni a odřel si obě ruce, rychle se ale vyškrábal na nohy, zvedl hůlku a rozhlédl se kolem.

Brumbál stál opět na nohou, bledý jako neživí, kteří je obléhali, zato vyšší než kdokoli z nich, a v očích mu tančily záblesky ohně. Hůlku držel zdviženou nad hlavou jako pochodeň, z její špičky tryskal plamenný příval a ovíjel útočící hordu jako mocné žhavé laso.

Neživí vráželi jeden do druhého a bezhlavě se pokoušeli uniknout ohni, který je obklopoval ze všech stran…

Brumbál sáhl na dno kamenné mísy, sebral medailonek, schoval ho do kapsy hábitu a beze slova pokynul Harrymu, aby se k němu připojil. Neživí, oslnění šlehajícími plameny, jako by si neuvědomovali, že jim kořist uniká. Brumbál vedl Harryho zpátky ke člunu, ohnivý kruh se posouval s nimi a vytvářel kolem nich neproniknutelnou hráz. Zmatení neživí je doprovodili až ke břehu, kde vděčně vklouzli do temné vody.

Harry se třásl po celém těle a na okamžik propadl obavám, zda bude mít Brumbál dost sil, aby vlezl do člunu, protože při prvním pokusu se nejistě zapotácel. Veškeré úsilí musel patrně vložit do toho, aby kolem nich udržel ochranný hořící kruh. Harry ho vzal za ruku a pomohl mu na sedátko ve člunu. Jakmile se tam oba bezpečně vmáčkli, dal se člun do pohybu, odpoutal se od skalnatého ostrůvku a v kruhu ohně zamířil přes černou hladinu ke břehu. Zdálo se, že neživí, kteří se pod vodou hemžili, už se neodváží znovu vynořit.

„Pane – profesore,“ lapal Harry po dechu, „já zapomněl – na ten oheň – šli po mně a já ztratil hlavu…“

„To úplně chápu,“ zamumlal Brumbál. Harryho vyděsilo, jak slabě zní jeho hlas.

Dopluli ke břehu, lehce k němu přirazili, Harry vyskočil z člunu a rychle se otočil, aby pomohl vystoupit i Brumbálovi. Jakmile se Brumbál vyšplhal na břeh, nechal ruku s hůlkou klesnout k zemi; ohnivý kruh zmizel, neživí už se ale z vody nevynořili. Malý člun se opět potopil pod hladinu a řetěz s řinkotem a skřípěním vklouzl do jezera za ním. Brumbál si zhluboka povzdechl a opřel se o stěnu jeskyně.

„Jsem slab…“ šeptl.

„Nemějte strach, pane profesore,“ vyhrkl Harry, přestože cítil velké znepokojení, když viděl Brumbálovu neobyčejnou bledost a zjevné vyčerpání. „Nebojte se, dostanu nás zpátky… opřete se o mě, pane…“

Přehodil si Brumbálovu nezraněnou paži kolem ramen, nechal na sobě spočinout většinu jeho váhy a vedl ho kolem jezera zpět.

„Ta ochrana byla… nakonec přece jen… dobře vymyšlená,“ mumlal nezřetelně Brumbál. „Jeden člověk by to samotný nezvládl… Vedl sis dobře, velmi dobře, Harry…“

„Radši nemluvte,“ domlouval mu, neboť se mu vůbec nelíbil Brumbálův skomíravý hlas ani jeho vrávoravá chůze. „Šetřete síly, pane profesore… za chviličku budeme venku…“

„Vstupní brána bude zase zavřená… vezmi si můj nůž…“

„Není třeba, řízl jsem se do krve o kámen,“ ubezpečil ho pevným hlasem Harry. „Jen mi ukažte, kam…“

„Tady…“

Harry přejel odřeným předloktím po skále. Jakmile kamenný oblouk dostal své krvavé mýtné, okamžitě se znovu otevřel. Prošli vnější jeskyní a Harry pomohl Brumbálovi vlézt ještě jednou do ledové mořské vody, jíž byla zaplněna puklina v útesu.

„Všechno bude zas dobré, pane profesore,“ chvíli co chvíli opakoval Harry, kterému dělalo Brumbálovo mlčení ještě větší starosti než předtím jeho skomírající hlas. „Už tam skoro jsme… dokážu nás oba přemístit zpátky… nebojte se…“

„Já se nebojím, Harry,“ ujistil ho Brumbál a navzdory ledové vodě zněl jeho hlas o něco silněji. „Jsem přece s tebou.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 4. 5. 2024