(19) Zkoušky a pomíjivé hodnosti
„Je to divný patron,“ poznamenal Owens. Kádrový materiál byl výsledkem třítýdenní práce. Samozřejmě to mohlo jít rychleji, ale když nechcete, aby se dotyčná osoba dověděla o tom, že se na ni vyptáváte, musíte být opatrní.
Dennis Cooley se narodil v Belfastu ve středostavovské katolické rodině, ačkoliv žádný z jeho zesnulých rodičů nechodil pravidelně do kostela, což bylo rozhodně podivné v oblasti, kde náboženství určuje život i smrt. Dennis do kostela chodil - vyplynulo to z toho, že navštěvoval farní školu - až do univerzitních let, pak najednou přestal a už se do chrámu nikdy nevrátil. Trestní rejstřík měl naprosto čistý. Ani ve spisech jeho podezřelých druhů nebyla o něm zmínka. Jako univerzitní student se pohyboval na okraji několika aktivistických skupin, ale nikdy do nich nevstoupil, zřejmě tehdy dával přednost studiu literatury. Promoval s vyznamenáním. Owens viděl, že absolvoval několik kursů marxismu, další v ekonomice, jeho učitel se svými sklony zařazoval doleva od středu. Velitel policie zabručel sám pro sebe. Na Londýnské škole ekonomiky je takových hodně, že?
Pro dva další roky neměli k dispozici nic jiného než daňová přiznání. Pracoval v knihkupectví svého otce, a pokud šlo o policii,prostě vůbec neexistoval. Právě to představuje problém v práci policie - zaznamenává pouze kriminálníky. Několik velmi diskrétních pátracích akcí v Belfastu nepřineslo naprosto nic. Otcův obchod navštěvovaly všechny druhy lidí, dokonce i vojáci britské armády, kteří se sem dostali právě v době, kdy Cooley na univerzitě promoval. Plenící bandy protestantů jim několikrát rozbily výkladní skříň - to byl také důvod, proč sem byla povolána armáda - ale nic vážnějšího se jinak nestalo. Mladý Dennis nenavštěvoval místní hostince natolik, aby si toho někdo povšiml, nepatřil k žádné náboženské organizaci, ani k politickému klubu, ani ke sportovnímu sdružení. „Pořád něco četl,“ řekl o něm někdo jednomu detektivovi. To je ale pitomý objev, říkal si Owens, knihkupec, který čte...
Pak jeho rodiče zahynuli při automobilové nehodě.
Owense překvapil fakt, že zemřeli docela obyčejně. Náklaďáku selhaly jednoho sobotního odpoledne brzdy a zastavil se o jejich auto. Bylo nesnadné si připomenout, že někteří lidé v Ulsteru umírali také „normálně“ a že byli stejně mrtví jako ti, kteří byli vyhozeni do vzduchu nebo zastřeleni teroristy plížícími se nocí. Dennis Cooley dostal vyplaceno pojistné a vedl dál krám jako dříve i po tichém, málo navštíveném pohřebním obřadu na místním církevním hřbitově. Po několika letech obchod prodal a přestěhoval se do Londýna, nejprve si zařídil krámek v Knightsbridgi a brzy poté převzal knihkupectví v podloubí, kde pokračoval v antikvami činnosti.
Daňová přiznání ukazovala, že si žil docela slušně. Návštěva jeho bytu prokázala, že bydlí tak, jak mu to umožňují jeho příjmy. Ti, kdož s ním obchodovali, si ho vážili. Jeho jediná zaměstnankyně, Beatrix, s ním ráda zřejmě spolupracovala na částečný úvazek. Cooley neměl žádné přátele, nenavštěvoval místní hospody, zřídka se napil, zdálo se, že žije osaměle, nepěstuje sexuální styky a hodně cestuje za obchodem.
„Je to taková pitomá nicka, úplná nula,“ řekl Owens.
„Ano,“ odpověděl Ashley. „Alespoň to vysvětluje, jak ho poznal Geoff - byl poručíkem jednoho z prvních pluků, který tam přišel, a pravděpodobně několikrát zašel do krámu. Víš přece, jaký mluvka Geoff Watkins je. Začali asi mluvit o knihách - nemohlo to být nic jiného. Pochybuju, že Cooley má ještě nějaký jiný zájem.“
„Ano, myslím, že je to, čemu Američani říkají ,pařez’. Nebo aspoň o sobě schválně pěstuje takový obraz. A co jeho rodiče?“
Ashley se usmál. „Vzpomínají na ně jako na místní komunisty. Nic vážného. Ale rozhodně patřili k bolšánům do maďarského povstání v roce 1956. Zdá se, že to způsobilo rozčarování. Zůstali vysloveně leví, ale jejich politická aktivita tehdy skončila. Vlastně na ně vzpomínají jako na dost příjemné lidi, ale trochu zvláštní. Zřejmě povzbuzova…
