(6) Zkoušky a strasti
Předběžné svědecké výpovědi trvaly kolem dvou hodin. Ryan zatím seděl na mramorové lavici před soudní síní číslo dvě ústředního trestního soudu Old Bailey. Snažil se pracovat na svém počítači, ale nedařilo se mu soustředit se na práci. Místo toho se rozhlížel po budově staré sto šedesát let.
Ostraha byla neuvěřitelně přísná. Před budovou stálo množství uniformovaných policistů, u opasků se jim klimbala pouzdra na pistole, opatřená zipy. Další muži, uniformovaní i v civilu, stáli naproti budovám v Newgate Street jako dravci číhající na králíky. Až na to, že na králíky se nenosí samopaly a protitankové raketové pušky RPG-7, pomyslel si Ryan. Každý, kdo vstoupil do budovy, byl podroben zkoušce detektorem kovů, tak citlivým, že reagoval zapískáním i na fólii v krabičce s cigaretami, a skoro každý musel podstoupit osobní prohlídku. Ta postihla i Ryana, kterého překvapila intimita prohlídky natolik, až řekl policistovi, že při první schůzce zachází příliš daleko. Velký sál byl uzavřen pro všechny, kdož neměli žádnou spojitost s případem, a méně významné pře byly rozmístěny do devatenácti soudních síní budovy v jiných patrech. V hlavním sále se pak konalo přelíčení Koruna versus Miller.
Ryan nikdy předtím v soudní síni nebyl. Pobavila ho skutečnost, že nikdy nedostal předvolání k soudu za překročení rychlosti, tak byl doposud jeho život fádní. Mramorová podlaha - skoro všechno v dohledu bylo z mramoru - dodávala sálu ráz katedrály a na stěnách četl aforismy, jako např. citát z Cicerona: Blaho lidu budiž nejvyšším zákonem; tato věta mu zněla podivně nebo alespoň málo vhodně v budově, která měla za úkol sloužit jako chrám myšlence zákona. Uvažoval o tom, zda členové Ulsterské osvobozenecké armády to pociťovali stejně a ospravedlňovali své činy jako důsledek názoru, co to je blaho lidu. Kdo to tak nedělá? ptal se Jack sám sebe. Který tyran nedokázal ospravedlnit své zločiny? Kolem něho bylo půl tuctu dalších svědků. Jack s nimi nemluvil. Jeho instrukce byly zcela specifické: i náznak konverzace by mohl zavdat obhajobě příčinu, aby vyslovila domněnku, že se svědkové vzájemně ovlivňovali. Prokuratura vyvinula značné úsilí, aby z tohoto případu učinila učebnicový příklad správného právního postupu.
Případ byl projednáván za nezvyklých okolností. Přepad byl uskutečněn sotva před čtyřmi týdny a proces už byl v běhu - neobvykle rychlý postup i na britské poměry. Bezpečnostní opatření byla velmi důsledná. Přístup na galerii pro veřejnost (návštěvníci přicházeli z jiné části budovy) byl přísně kontrolován. Zároveň však byl proces striktně pojat jako zločinecká záležitost. O organizaci Ulsterské osvobozenecké armády nepadla ani zmínka. Žalobce ani jednou nepoužil slova terorista. Policie - veřejně - ingorovala politické aspekty případu. Dva muži byli mrtví - a tohle byl proces kvůli vraždě prvního stupně. A tečka. Rovněž tisk hrál s sebou, hlásal teorii, že obžalovaný zasluhuje daleko větší pohrdání jako obyčejný zločinec a že není třeba přisuzovat mu svatozář politické osobnosti. Jack uvažoval o dodatečných politických nebo zpravodajských motivech v tomto scénáři, ale nikdo v tomto duchu nemluvil a obhájce by jistě nemohl svého klienta hájit lépe, kdyby o něm prohlásil, že byl členem teroristické skupiny. Ve sdělovacích prostředcích i v soudní síni to byl případ vraždy.
Pravda byla samozřejmě jiná a všichni to věděli. Ale Ryan věděl dost o zákoně, aby si mohl připomenout, že se právníci zřídka zabývají pravdou. Pravidla byla daleko důležitější. Oficiálně tedy nebude nikdo uvažovat o vlastním smyslu zločinu a královská rodina nebude vzpomenuta s výjimkou tvrzení, že její členové nemohou identifikovat žijícího spiklence a že tudíž není naděje, že by jejich výpověd přinesla cokoliv významného.
Na tom nezáleželo. Podle toho, co psal o události tisk, se zdálo dost zřejmé, že přelíčení je v mezích možností dokonalé a že není třeba ani videozáznamu celého incidentu. Stejně tak ani Cathy neměla svědčit. Kromě soudníc…
