(20) Data
Byla to mimořádně nudná nahrávka. Owens byl zvyklý číst policejní zprávy, přepisy výslechů a doklady zpravodajské služby, což bylo nejhorší ze všeho, ale pásek byl ještě nudnější než tohle všechno. Mikrofon, který umístila bezpečnostní služba v Cooleyho obchodě, byl natolik citlivý, že zachytil každý šum. Fakt, že Cooley si rád broukal sám pro sebe, Owense příšerně rozčiloval. Detektiv, jehož úkolem bylo naslouchat nesestřiženému pásku, vyslechl několik minut strašného atonálního hluku a popřál i svému veliteli, aby si této radosti užil. Konečně zazvonil zvonek.
Owens slyšel skřípění, když se otvíraly a zavíraly dveře, pak zvuk Cooleyho otáčecí židle, drhnoucí o podlahu. Owens si uvědomil, že židle má vadné kolečko.
„Dobré ráno, pane!“ To byl Cooleyův hlas.
„Vám také,“ řekl druhý hlas. „Tak už jste hotov s Marlowem?“
„Ano, jsem.“
„Co tedy stojí?“
Cooley to neřekl nahlas, ale Ashley už vysvětlil Owensovi, že majitel obchodu nikdy nevyslovil cenu. Podával ji zákazníkům na kartičce. Owensovi napadlo, že takto se vyhýbá smlouvání.
„To je dost přehnané,“ poznamenal Watkinsův hlas.
„Mohl bych dostat víc, ale vy patříte k mým lepším zákazníkům,“ odpověděl Cooley.
Na pásce byl jasně slyšitelný povzdech. „Ano, stojí to za to.“
Transakce byla uskutečněna. Slyšeli šustot, jak přepočítávali bankovky.
„Snad budu mít brzo něco ze sbírky v Kerry,“ řekl dále Cooley.
„Och?“ V odpovědi se ozval zájem.
„Ano, podepsané první vydání Velkých nadějí. Viděl jsem je při svém posledním zájezdu. Zajímalo by vás to?“
„Podepsané?“
„Ano, pane. Samotný Dickens. Uvědomuji si, že viktoriánská doba je trošku novější než většina vašich akvizicí, ale ten autorův podpis...“
„To ano. Samozřejmě bych se na to rád podíval.“
„To se dá zařídit.“
„V tomto okamžiku,“ řekl Owens Ashleyemu, „se Watkins trochu naklonil a zmizel našemu člověku v klenotnictví z dohledu.“
„Mohl tedy předat zprávu.“
„Snad.“ Owens vypnul magnetofon. Zbytek rozmluvy neměl žádný význam.
„Když byl Cooley naposledy v Irsku, vůbec nejel do hrabství Kerry. Celou dobu byl v Corku. Navštívil tři knihkupce, kteří obchodují se vzácnými tisky, noc strávil v hotelu a vypil několik pint v místní hospodě,“ podával Ashley další informace.
„V hospodě?“
„Ano, v Irsku pije, v Londýně ne.“
„Setkal se tam s někým?“
„Těžko říct. Náš člověk mu nebyl dost nablízku. Objednával si velice diskrétně a dával si pozor, aby ho nikdo nešpehoval.“ Ashley chvilku mlčel. Snažil se na pásku najít určité místo. „Zdálo se mi, že za knihu platil hotově.“
„To platil a obvykle se to nedělá. Jako většina z nás i Watkins používá pro většinu svých transakcí šeky a kreditní karty, ale tentokrát to neudělal. Jeho konto v bance nevykazuje žádné šeky vystavené na tento obchod, ale občas vybírá vysoké částky v hotovosti. Mohou, i když také nemusejí odpovídat nákupům v tomto obchodě.“
„To je velice zvláštní,“ myslel Ashley nahlas. „Všichni - nebo aspoň někteří musí vědět, že tam chodí.“
„Šeky mají data,“ poznamenal Owens.
„Snad.“ Ashleyho to nepřesvědčilo, ale měl za sebou už tolik výslechů podobného druhu, aby věděl, že všechny odpovědi vyslýchající nikdy nedostane. Některé podrobnosti stále zůstávaly záhadné. „Včera večer jsem si prohlédl zprávu o Geoffově služebním postupu. Víš, že když byl v Irsku, zabili mu v četě čtyři lidi?“
„Cože? Tím se stává vhodným kandidátem pro naše vyšetřování.“ Owens si nemyslel, že by to byla dobrá zpráva.
„K tomu jsem také dospěl,“ souhlasil Ashley. „Dal jsem příkaz našemu chlapíkovi v Německu, aby vyslechl jednoho z Watkinsových kamarádů. Jeho pluk byl momentálně přidělen k britské armádě na Rýně. Ten chlapík je teď podplukovníkem. Tvrdil, že Geoff to bral strašně vážně, řval, že jsou na nesprávném místě, dělají špatné věci a přitom ztrácejí lidi. Pohlíží na věci z trošku jiného úhlu, že?“
„Další poručík, který našel svoje řešení problému,“ zabručel Owens.
„Ano - máme odejít a zatracenou irskou otázku nechat plavat. To není zrovna výjimečný pocit v armádě.“…
