NICK DUNNE
DVA DNY POTÉ
Probudil jsem se na rozkládacím gauči v hotelovém pokoji Elliottových, vyčerpaný. Trvali na tom, abych u nich přespal – do mého domu mě ještě policie nepustila – trvali na tom se stejnou naléhavostí, s jakou jednou chtěli zaplatit společnou večeři: pohostinnost coby divoká síla přírody. Musíš nám dovolit, abychom to pro tebe udělali. Tak jsem jim to dovolil. Strávil jsem noc tím, že jsem poslouchal jejich chrápání pronikající dveřmi ložnice, jedno pravidelné a hluboké – takové dřevorubecké, druhé přerývané a nerytmické, jako by se spícímu zdálo, že se topí.
Vždycky jsem se dokázal vypnout, zhasnout jako světlo. Budu spát, řekl jsem si, sepjatými dlaněmi si podložil tvář, zzzzzzzz, hluboký spánek dítěte utlumeného prášky – zatímco se moje žena trpící nespavostí neklidně převaluje vedle mě. Tuto noc jsem se však cítil jako Amy, mozek mi pořád pracoval, tělo napjaté. Většinou jsem byl člověk, který se ve své kůži cítí dobře. Seděli jsme s Amy na gauči u televize a já vždycky úplně zvláčněl jako rozpuštěný vosk, moje žena se vedle mě neustále vrtěla a poposedávala si. Jednou jsem se jí zeptal, jestli třeba nemůže trpět syndromem neklidných nohou – protože v televizi zrovna dávali reklamu o této nemoci, kde herci vraštili obličej bolestí, protřepávali si lýtka a masírovali stehna – a Amy řekla: Já mám syndrom neklidného všeho.
Díval jsem se do stropu hotelového pokoje, ten postupně zešedl, pak zrůžověl, zežloutl a já se nakonec probral, protože slunce zářilo zase přímo na mě, přes řeku, třetí stupeň sluneční aktivity. Pak mi v hlavě vyskočila jména – lup! Hilary Handyová. Hilary Šikovná. Takové pěkné jméno na to, aby člověka obvinili z tak ošklivých činů. Desi Collings, někdejší posedlík, který žije hodinu cesty odsud. Dělal jsem si na oba nárok. Dnešní doba je taková, že si člověk musí zařídit všechno sám: zdravotní péči, bydlení, policejní vyšetřování. Jdi na internet a všechno si zjisti sám, protože každý má práce nad hlavu a nejsou lidi. Byl jsem novinář. Víc než deset let jsem strávil tím, že jsem se živil rozhovory s lidmi a snažil jsem se, aby se odhalili. Ten úkol je na mně a Marybeth s Randem jsou stejného názoru. Byl jsem jim vděčný, že mi i nadále důvěřují, manželovi, na kterého padl lehký stín podezření. Nebo si to jen nalhávám, když používám slovo lehký?
Hotel Days Inn dal k dispozici nepoužívaný taneční sál, kde vznikl hlavní štáb Pátrání po Amy Dunneové. Byl ošklivý hnědé skvrny na podlaze a pach prázdných plechovek od nápojů – ale Marybeth se hned po rozednění pustila do práce, vyluxovala tam a všechno umyla, rozestavila stolky s letáky a seznamy telefonních čísel, na jednu zeď pověsila velkou Amyinu fotografii. Ten plakát – ze kterého na vás Amy hleděla klidným, sebevědomým pohledem a její oči vás všude provázely – vypadal jako z nějaké prezidentské kampaně. Ale pravda je, že když s tím Marybeth končila, už to v sále hučelo jako v úle – vládla tu činorodá atmosféra jako při volbách nějakého zaťatého politika a jeho příznivců, kteří se nehodlají vzdát.
Hned po desáté dorazila Boneyová, mobil u ucha. Poplácala mě po rameni a něco kutila s tiskárnou. Přicházely skupinky dobrovolníků: Go s půltuctem kamarádek naší zesnulé matky.
Hlouček dalších žen, něco kolem pětačtyřiceti, všechny v tříčtvrtečních kalhotách, jako by šly na generálku nějakého tanečního vystoupení: dvě z nich – štíhlé, blond a opálené – se snažily ujmout se velení, ostatní se vesele smířily s druhořadým postavením. Dorazil houf hlučných bělovlasých babiček, každá se snažila ty ostatní překřičet, některé posílaly textovky, byly to takové ty stařenky, co mají energie, až to člověka zaráží, překypují mladickým elánem, až si říkáte, kde se to v nich bere. Dostavil se jen jediný muž, hezký a dobře oblečený, asi v mém věku, nenapadlo ho svou přítomnost nějak objasnit. Sledoval jsem Osamělce, jak zkoumá sladkosti na talířcích a pokradmu si prohlíží portrét Amy.
Boneyová uvedla do chodu tiskárnu, vzala si z nabídky…
