ČÁST DRUHÁ
JAK JI POTKAL
AMY ELLIOTTOVÁ DUNNEOVÁ
TOHO DNE
Jsem teď o tolik šťastnější, když jsem mrtvá.
Formálně jsem pohřešovaná. Brzy se bude mít za to, že jsem pravděpodobně mrtvá. Ale zkráceně budeme říkat mrtvá. Je to jen pár hodin, ale už se cítím líp: uvolněné klouby, zvlněné svaly. V jedné chvíli dnes ráno jsem si uvědomila, že mi můj obličej připadá divný, jiný. Podívala jsem se do zpětného zrcátka hrozné Kartágo jsem už měla čtyřicet tři mil za zády, můj samolibý manžel se poflakoval ve svém umolousaném baru a nad jeho podělanou, nic netušící hlavou se mu na tenké struně od piána houpala blížící se mela – a já si uvědomila, že se usmívám. Cha! To je novinka.
Vedle mě na sedadle spolujezdce leží seznam úkolů pro dnešek – jeden z mnoha, který jsem si v uplynulém roce sepsala zrovna ubodu 22: „pořezat se“ je kapka krve. Ale Amy se bojí krve, řeknou si čtenáři deníku. (Deník, ano! K mému skvělému deníku se dostaneme.) Ne, nebojím se krve, ani trochu, ale celý rok tvrdím, že ano. Řekla jsem Nickovi snad desetkrát, jak se bojím krve, a když namítl: „Nevzpomínám si, že bys nesnášela krev,“ odpověděla jsem mu: „Vždyť jsem ti to říkala, už jsem ti to říkala tolikrát!“ Nick má tak špatnou paměť, pokud jde o problémy druhých, že si prostě myslel, že je to pravda. To, že jsem omdlela v dárcovském středisku, byl dobrý tah. To jsem opravdu udělala, ne že jsem to jen napsala. (Nebojte se, to vyřešíme: co je pravda a co není a co by mohla být pravda.)
Bod 22, pořezat se, byl na seznamu dlouho. Teď je to pravda a mě bolí ruka. Hodně. Vyžaduje to velice zvláštní kázeň, říznout se do těla, až do svalu. Potřebujete totiž spoustu krve, ale ne tolik, abyste omdleli a aby vás po několika hodinách našli ležet v tratolišti a vy byste museli všechno vysvětlovat. Nejdřív jsem si přidržela nůž na karton u zápěstí, ale když jsem viděla tu spleť žil, připadala jsem si jako pyrotechnik v nějakém akčním filmu: přeřízni nesprávný drát a zemřeš. Tak jsem se rozhodla říznout se do vnitřní strany nadloktí, pevně jsem přitom zaťala zuby do kusu hadru, abych neřvala. Jeden dlouhý, správně hluboký řez. Deset minut jsem pak seděla se zkříženýma nohama na podlaze v kuchyni a nechala krev pravidelně kapat, až vznikla pěkná hustá louže. Pak jsem to utřela stejně nedbale jako Nick, kdyby mi rozbil hlavu. Chtěla jsem, aby dům vyprávěl příběh o střetu pravdy a lži. V obýváku to vypadá nafingovaně, ale krev někdo utřel: To nemohla být Amy!
Takže to sebepoškození stálo za to. Přesto mě i po několika hodinách rána pekelně bolí, i pod tlakovým obvazem zakrytým rukávem. (Bod 30: pečlivě ovázat ránu a dbát na to, aby ani kapka krve nedopadla někam, kde nemá být. Zabalit nůž a strčit si ho do kapsy, později ho někde zahodit.)
Bod 18: Naaranžovat obývák. Převrátit pohovku. Odfajfkováno.
Bod 12: Zabalit první nápovědu do krabice a tu schovat tak šikovně, aby ji policie stihla najít dřív, než otřeseného manžela napadne ji hledat. To musí být součástí policejního hlášení. Chci ho přinutit, aby se pustil do hledání pokladu (jeho ego mu nedá pokoje, dokud to nedokončí). Odfajfkováno.
Bod 32: Převléct se do obyčejného oblečení, vlasy zastrčit pod klobouk, slézt po břehu až k řece a podél šplouchající vody přeběhnout až na konec naší čtvrti. Udělat to takhle, i když vím, že Tevererovi, jediní sousedé, kteří mají taky výhled na řeku, jsou v kostele. Udělat to takhle, protože jeden nikdy neví. Vždycky udělám nějaký krok navíc, který ostatní neudělají, protože taková prostě jsem.
Bod 29: Rozloučit se s Bleeckerem. Naposledy si čichnout k jeho trochu páchnoucímu kočičímu dechu. Naplnit mu misku žrádlem pro případ, že na něj všichni zapomenou, až to začne.
Bod 33: Zbavit se toho zatraceného dodge.
Fajfka, fajfka, fajfka.
Můžu vám prozradit víc, jak jsem to všechno udělala, ale byla bych ráda, abyste mě nejdřív poznali. Ne tu Deníkovou Amy, literární postavu (a Nick říkal, že nejsem žádná spisovatelka, ale proč jsem ho vůbec kdy poslouchala?), al…
