NICK DUNNE
OSM DNŮ POTÉ
Když vyšlo slunce, přiložil jsem si na tvář kostku ledu. Uplynulo už několik hodin a já pořád to kousnutí cítil: dva malé obloukovité otisky. Nemohl jsem za Andie jet – to byl větší risk než její hněv, tak jsem jí nakonec zavolal. Hlasová schránka.
Vydrž, tohle se musí vydržet.
„Andie, moc mě to mrzí, nevím, co mám dělat, nevím, co se děje. Prosím odpusť mi. Prosím.“
Neměl jsem nechávat vzkaz, ale pak jsem si pomyslel: Možná má uložené stovky mých vzkazů. Dobrý bože, jestli přehraje některé z těch nejsprostších, nejoplzlejších, nejroztouženějších... kterákoli porotkyně mě naprosto odepíše jen za tohle. Jsem nevěrník, to je jedna věc, ale slyšet svůj vážný učitelský hlas, jak popisuje mladé studentce svůj obrovský, tvrdý...
Zrudl jsem ve světle probouzejícího se rána. Led se rozpustil.
Posadil jsem se na schůdky před domem a zkoušel Andie volat každých deset minut, ale bez odezvy. Nebyl jsem ospalý, nervy jsem měl zjitřené a v 6.12 zastavila na příjezdové cestě Boneyová. Neřekl jsem nic, kráčela ke mně a nesla dva pěnové kelímky.
„Ahoj, Nicku, dovezla jsem vám trochu kávy. Jen jsem vás přijela zkontrolovat.“
„To věřím.“
„Vím, že vám asi jde hlava kolem. Z té zprávy o těhotenství.“ Předvedla náročný kousek s dvěma smetanami do kávy, obě nalila do mého kelímku, mám to tak rád, a podala mi pohárek. „Co je to?“ řekla a ukázala mi na tvář.
„Co jako?“
„No co to máte na tváři, Nicku? Takovou velkou červenou.“ Naklonila se blíž a chytila mě za bradu. „Je to jako kousnutí.“
„To bude nějaká vyrážka. Vždycky mi naskočí, když jsem ve stresu.“
„Mhmmm.“ Míchala si kávu. „Víte, že jsem na vaší straně, Nicku, že jo?“
„Jo.“
„Jsem. Opravdu. Přála bych si, abyste mi důvěřoval – dostávám se – dostávám se k bodu, kdy vám nebudu moct pomoct, pokud mi nebudete důvěřovat. Vím, že to zní jako policajtská fráze, ale je to pravda.“
Seděli jsme mlčky skoro jako nějací kamarádi a upíjeli kávu.
„Hele, chci, abyste to věděl, než se vám to odněkud donese,“ řekla rozjasněně. „Našli jsme Amyinu kabelku.“
„Cože?“
„Ano, nebyly v ní žádné peníze, ale občanka a mobil. Představte si, že v Hannibalu. Na břehu řeky, jižně od kotviště parníků. Někdo chtěl, aby to vypadalo, že ji pachatel hodil do řeky, když odjížděl z města po mostě do Illinois.“
„Aby to vypadalo?“
„Nepotopila se úplně. Jsou na ní ještě otisky prstů, kolem zipu. Otisky prstů někdy přetrvají i ve vodě, ale...nebudu vás zatěžovat technickými záležitostmi, jen říkám, že máme za to, že tu kabelku někdo umístil na břeh tak, aby měl jistotu, že se najde.“
„Zdá se, že mi to neříkáte jen tak,“ prohodil jsem.
„Ty otisky prstů na kabelce jsou vaše, Nicku. Na tom není nic divného – muži se svým manželkám často přehrabují v kabelce. Ale stejně “ Rozesmála se, jako by ji napadlo něco skvělého. „Musím se zeptat: Nebyl jste teď někdy v Hannibalu, že?“
Řekla to s takovým nenuceným přesvědčením, že mi svitlo: aha, namontovali mi do podvozku nějaké zařízení, aby mě mohli sledovat, když mi toho rána, kdy jsem jel do Hannibalu, vydali mé auto.
„Proč bych jel zrovna do Hannibalu, kdybych se chtěl zbavit manželčiny kabelky?“
„Řekněme, že jste zabil svou ženu a naaranžoval to ve vašem domě tak, aby to vypadalo, že ji napadl nějaký vetřelec. Ale pak jste si uvědomil, že začínáme podezírat vás, tak jste chtěl vymyslet něco, co by nás vedlo k tomu, abychom zase hledali někoho zvenčí. To je teorie. Ale v tomhle případě jsou si naši lidé tak jistí, že jste to udělal, že by našli jakékoli vhodné vysvětlení. Tak mi dovolte, ať vám pomůžu: Byl jste v poslední době v Hannibalu?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Musíte mluvit s mým právníkem. S Tannerem Boltem.“
„S Tannerem Boltem? Víte určitě, že tohle je cesta, kterou se chcete ubírat, Nicku? Mám dojem, že jsme se k vám až doteď chovali dost férově, dost upřímně. Bolt, to je přece ten... největší darebák. Toho si berou lidé, kteří něco provedli.“
„Cha. No vždyť jsem přece váš hlavní podezřelý, Rhondo. Musím se o sebe postarat.“
…
