22
Tentokrát se ozývá něco, co zvučí jen o málo víc než ticho: líbezný bílý svistot, který už kdysi slyšel. V létě roku 1997 Jack odjel na sever do Vacavillu s parašutistickým klubem, který si říkal Letci P. F. Byl to odvážný podnik, jedna z těch hloupostí, ve kterých se člověk ocitne, když si dá příliš pozdě večer příliš mnoho piv a pak už nemůže vycouvat. Aspoň ne bez úhony na důstojnosti. Což znamená, aniž by vypadal jako zbabělec a sráč. Čekal, že se bude bát; místo toho byl vzrušený. Ale stejně už to pak neopakoval a teď ví proč: dostal se příliš blízko k jistým vzpomínkám a cosi v něm se polekalo a poznalo to. Byl to ten zvuk, než se zatáhne za šňůru – to osamělé bílé svištění větru kolem uší. Není slyšet nic jiného, jenom tichý, rychlý tlukot srdce a – možná – cvaknutí v uších, když polknete sliny, které se stejně jako celý váš zbytek vydaly na volný pád.
Zatáhni za šňůru, Jacku, pomyslí si. Je čas zatáhnout za šňůru, nebo přistání bude sakra tvrdé.
Pak se ozve nový zvuk, nejdřív tichý, ale pak rychle nabobtná do pronikavého houkání. Požární poplach, pomyslí si, ale potom: Ne, to je celá symfonie požárních poplachů. Ve stejném okamžiku se mu ze sevření vytrhne ruka Wendella Greena. Uslyší slabé vyjeknutí, když to jeho spoluparašutistu odnese pryč, a potom cosi ucítí –
Zimolez –
Ne, to jsou její vlasy –
– a Jack jen hekne pod tíhou na prsou a na bránici, a má pocit, že má vyražený dech. Ucítí na sobě ruce, jednu na rameni, druhou v zátylku. Na tváři ho zalechtají vlasy. Poplachy ječí. Lidé zmateně křičí. Běžící nohy dupou.
„Jacku – Jacku – Jacku – prober se –“
„Pozvi královnu na rande, a probereš se až příští týden,“ zamumlá. Proč je taková tma? Oslepl? Je připraven pro ten intelektuálně povznášející a finančně výhodný džob rozhodčího na stadionu Miller Park?
„Jacku!“ Odněkud přiletí facka. Pořádná.
Ne, není slepý. Měl prostě zavřené oči. Rázem je otevře a nad ním se sklání Judy, tvář má sotva pár centimetrů od něho. Bez přemýšlení ji sevře levou rukou v zátylku, přitáhne ji k sobě a políbí ji. Vydechne mu do úst – je to překvapené heknutí, které mu naplní plíce její elektřinou – a pak mu polibek oplatí. Nikdy v životě ho nikdo tak intenzivně nelíbal. Ruka mu zabloudí k prsu pod noční košilí a on pod ním ucítí splašený cval jejího srdce – kdyby mělo uhánět rychleji, zakoplo by a upadlo, pomyslí si Jack. Ve stejné chvíli mu její ruka vklouzne pod košili, která se kdoví jak rozepnula, a štípne ho do bradavky. Udělá to tvrdě a naplno, jako když mu vrazila ten políček. A zároveň mu vrazí jazyk do úst jediný rychlým výpadem a hned zase ven, jako když včela nakoukne do květu. Chytí ji v zátylku pevněji a Bůh ví, co by se stalo dál, ale v té chvíli cosi na chodbě spadne, ozve se řinčení skla a kdosi vykřikne. Ten hlas je pronikavý a v panice zní skoro bezpohlavně, ale Jack je přesvědčen, že je to Ethan Evans, ten nepřátelský mladík z chodby. „Okamžitě se vraťte! Přestaňte utíkat, hernajs!“ Samozřejmě je to Ethan; pouze absolvent luteránské nedělní školy Mount Hebron řekne hernajs i v tak vypjaté situaci.
Jack se odtáhne od Judy. Ona se odtáhne od něj. Jsou na zemi. Judy má noční košili vyhrnutou až k pasu, takže jsou vidět bílé nylonové kalhotky. Jack má rozhalenou košili, kalhoty má také rozepnuté a boty stále na nohou, ale obráceně, jak se zdá. Nedaleko leží převrácený kávový stolek se skleněnou deskou a časopisy jsou rozházené všude kolem. Některé vypadají doslova vyrvané z obalů.
Z chodby se ozývá znovu křik a do toho se občas někdo zachechtá a šíleně zaskřehotá. Ethan Evans dál ječí na duševně nemocné, kteří se ženou chodbou, a pak začne ječet jakási žena – vypadá to na vrchní sestru Rackovou. Alarmy houkají a houkají.
Najednou se rozletí dveře a do pokoje vběhne Wendell Green. Za ním je komora, kde se všude válejí šaty, náhradní kousky oděvu dr. Spieglemana jsou všude možně. V jedné ruce Wendell drží svůj kazetový magnetofon Panasonic. V druhé několik lesklých válcovitých předmětů. Jack by se klidně v…
