20
Přibližně ve stejné době, kdy Myšák a Frňák poprvé projeli bez povšimnutí kolem nenápadné odbočky a nápisu zákaz vjezdu, ozve se svým rozčilujícím signálem mobilní telefon Jacka Sawyrea; vezme ho a doufá, že volá Henry Leyden s informací o hlasu z pásky s telefonátem na číslo 911. Identifikace by byla báječná, ale nečeká, že Henry hlas pozná; Rybář – Burnside – je v Potterově věku a Jack nepředpokládá, že by ten starý zloduch žil společenským životem, ať už tady nebo v Teritoriích. Henry však může svýma jemně vyladěnýma ušima pochytit nuance Burnsideova hlasu a popsat, co v něm slyší. Kdybychom nevěděli, že Jackova důvěra v přítelovu schopnost rozeznat odstíny a vzorce, které jiní lidé nevnímají, je oprávněná, připadala by nám ta důvěra stejně iracionální jako víra v kouzla: Jack věří, že odpočatý, osvěžený Henry Leyden pochytí nejméně jednu nebo dvě klíčové podrobnosti ze zážitků nebo charakteru té osoby, které zúží pátrání. Všechno, co Henry pochytí, bude Jacka zajímat.
Pokud ho volá někdo jiný, má v úmyslu se ho rychle zbavit.
Hlas, který odpoví na jeho ohlášení, mu překazí plány. Chce s ním mluvit Fred Marshall a Fred je tak zničený a mluví tak nesouvisle, že ho Jack musí požádat, aby zpomalil a začal znovu.
„Judy znovu přeskakuje,“ říká Fred. „Prostě… blábolí nesmysly a blázní jako dřív, snaží se prodrat se stěnami – panebože, spoutali ji a ona to nesnese, chce pomoct Tyovi, a to všechno kvůli tomu pásku. Kristepane, začíná mi to přerůstat přes hlavu, Jacku, pane Sawyere, myslím to vážně, já vím, že hrozně melu, ale mám opravdu starosti.“
„Nepovídejte mi, že jí někdo poslal pásku z čísla 911,“ řekne Jack.
„Ne, ne… jakou že pásku? Já mluvím o té, kterou dostali do nemocnice dnes. Adresa byla na Judy. Věříte, že ji nechali, aby si ji poslechla? Já toho dr. Spieglemana a tu sestru Jane Bondovou uškrtím. Co to s těmi lidmi je? Přijde páska, oni řeknou, páni, to je pěkná páska, jen si ji poslechněte, paní Marshallová, vydržte, hned se vrátím s kazeťákem. Na psychiatrii? Ani se neobtěžují si to nejdřív poslechnout? Podívejte, nevím sice, co děláte, ale budu vám nesmírně vděčný, jestli vás budu moct vyzvednout a odvézt tam. Mohl byste s ní promluvit. Vy jste jediný člověk, který ji dokáže uklidnit.“
„Nemusíte mě vyzvedávat, protože už tam jedu. Co bylo na tom pásku?“
„Nechápu.“ Fred už mluví mnohem srozumitelněji. „Proč tam jedete beze mě?“
Po vteřině přemýšlení mu Jack řekne čirou lež. „Myslel jsem, že už tam nejspíš budete. To je škoda, že nejste.“
„Měl bych dost rozumu, abych tu pásku prověřil, než bych ji pustil jí. Víte, co tam bylo?“
„Rybář,“ řekne Jack.
„Jak to víte?“
„Moc rád komunikuje,“ odpoví Jack. „Bylo to zlé?“
„To mi povězte vy a pak to budeme vědět oba. Dávám si to dohromady jenom z toho, co jsem pochytil od Judy a co mi pak řekl dr. Spiegleman.“ Hlas Freda Marshalla se začíná třást. „Rybář ji mučil. Věříte tomu? Říkal, Tvůj chlapeček je hrozně osamělý. Potom řekl cosi jako, Prosí a prosí, aby si mohl zavolat domů a pozdravit maminku. Jenomže Judy říká, že měl divný cizí přízvuk nebo nějakou vadu řeči, takže mu bylo těžko rozumět. Potom říká, Pozdrav maminku, Tylere, a Tyler…“ Fredovi se zlomí hlas a Jack slyší, jak bolestně polyká, než se znovu ozve. „Tyler, ach, Tyler byl tak vystresovaný, že dokázal jenom křičet o pomoc.“ V telefonu zazní dlouhé, nejisté nadechnutí. „A plakal, Jacku, plakal.“ Fred, který už nedokáže dál zadržovat city, se rozbrečí naplno, bez zábran. Zalykavě dýchá; Jack poslouchá ty klokotavé, nedůstojné, bezmocné zvuky, které vydávají lidé, když smutek a žal přehluší všechny ostatní city, a srdce mu usedá nad Fredem Marshallem.
Vzlykání poleví. „Promiňte. Někdy mám dojem, že měli nasadit svěrací kazajku mně.“
„Tím pásek končil?“
„Pak se ozval zase on.“ Fred chvilku hlučně dýchá, čistí si myšlenky. „Chlubil se tím, k čemu se chystá. Budou další vrrraždy, a pak další, Ču-dý, všichni se moc pobavíme – Spiegleman mi ten hnus citoval! Děti z French Landingu budou padat …
