21
„Sofie.“
Stále ji drží za ruku, vstane a ona vstane s ním. Nohy se mu třesou. Oči ho pálí a připadá mu, že se mu nevejdou do očních důlků. Je vystrašený, ale naprosto stejnou mírou je také rozradostněný. Srdce mu bouchá, ale ach jak příjemně. Na druhý pokus se mu podaří vyslovit její jméno trochu hlasitěji, ale hlas má pořád ještě slabý a rty necitlivé, jako by je měl obložené ledem. Mluví jako člověk, který se právě vzpamatovává po tvrdé ráně do břicha.
„Ano.“
„Sofie.“
„Ano.“
„Sofie.“
„Ano.“
Je v tom cosi podivně povědomého, v tom, jak zas a znovu opakuje její jméno a ona mu odpovídá jednoduchým slovem. Je to povědomé a legrační. A pak mu to dojde: jedna taková scéna, skoro totožná, se odehrává v Postrachu Rokle mrtvého lesa, v té scéně jeden štamgast ze saloonu Líná osma poslal Billa Townse do bezvědomí ranou lahví od whisky. Lily, která hrála líbeznou Nancy O’Nealovou, mu chrstne do tváře kýbl vody, a když se Bill posadí, pak –
„Je to legrační,“ říká Jack. „Povedená scéna. Měli bychom se smát.“
Sofie se nepatrně pousměje: „Ano.“
„Smát jako blázni.“
„Ano.“
„Jako cvoci.“
„Ano.“
„Já už nemluvím anglicky, že?“
„Ne.“
Na jejích modrých očích pozná dvě věci. Za prvé že nezná slovo anglicky. Za druhé že přesně ví, co má na mysli.
„Sofie.“
„Ano.“
„Sofie, Sofie, Sofie.“
Snaží se pochopit, že je to skutečnost. Snaží se tu skutečnost uchopit přímo rukama.
Úsměv jí rozsvítí tvář a rozšíří ústa. Jack si pomyslí, jaké by to bylo, políbit ta ústa, a kolena mu zeslábnou. Najednou je mu zase čtrnáct a uvažuje, jestli se odváží své dívce vlepit pusu, až ji doprovodí domů.
„Ano – ano – ano,“ řekne ona a usmívá se stále víc. A potom: „Už jsi to pochopil? Chápeš, že jsi tady, a jak ses sem dostal?“
Všude nad ním a kolem něj se nadouvá jemná bílá látka, pleská a vzdychá jako dech živé bytosti. Tvář mu ovívá půl tuctu různých průvanů a připomínají mu, že si z toho druhého světa přinesl vrstvu potu a ten páchne. Rychlými pohyby si ho loktem setře z čela a tváří, protože ji nechce ztratit z očí na moc dlouho.
Jsou v jakémsi stanu. Je obrovský – má mnoho oddílů – a Jack si maně vzpomene na pavilon, ve kterém umírala královna Teritorií, dvojnice jeho matky. Ten pavilon překypoval barvami, byla v něm spousta pokojů, voněl kadidlem a smutkem (protože se zdálo, že smrt královny je nevyhnutelná – byla to jen záležitost času). Tento stan je vybledlý a potrhaný. Ve stěnách a stropu je plno děr a v místech, jež drží pohromadě, je bílá látka tak tenká, že Jack vidí skrz až na jakýsi kopec a stromy, které na něm rostou. Když zafouká vítr, na okrajích děr se zatřepotají cáry látky. Přímo nad hlavou vidí jakýsi hnědavý obrys. Je to kříž.
„Jacku, chápeš, jak ses –“
„Ano. Přeskočil jsem.“ Jenže z úst mu vyšlo jiné slovo. Jeho doslovný význam by snad zněl obzorová cesta. „A zdá se, že jsem sebou vtáhl spoustu věcí od Spieglemana.“ Skloní se a zdvihne plochý kámen, na kterém je vyryta květina. „V mém světě to byla určitě grafika od Georgie O’Keeffeové. A tohle –“ Ukáže na zčernalou, uhaslou louč opřenou o křehkou stěnu pavilonu. „Myslím, že to byla –“ Ale v tomto světě nejsou potřebná slova a to, co mu z úst vyjde, zní ošklivě jako německá kletba: „– halogenová lampa.“
Sofie se zamračí. „Hal-do-jenová… pampa? Pumpa?“
Ucítí, že se mu znecitlivělé rty rozšíří úsměvem. „To nic.“
„Ale je ti dobře.“
Jack chápe, že ona potřebuje, aby byl v pořádku, a tak řekne, že mu je dobře, i když není. Je mu zle a je rád, že je mu zle. Je z něho zamilovaný strejda, jinak to nejde říct. Když se nepočítá, co cítil ke své matce – a to byl úplně jiný druh lásky, ať si freudisté myslí, co chtějí –, něco takového se mu stalo poprvé. Ach, samozřejmě si už dřív myslel, že je zamilovaný a zase odmilovaný, ale to bylo dřív. Než uviděl její chladně modré oči, její úsměv a dokonce ty mihotavé stíny, které vrhá roztrhaný stan a které jí poletují přes tvář jako hejno rybek. V této chvíli by se pokusil přeletět horu, kdyby ho o to požádala, nebo projít lesní…
