8
PONDĚLÍ, 4,22 ODPOLEDNE
WASHINGTON, D.C.
Paul Hood se zadíval na seznam jmen na monitoru počítače, jak to činil v tuto dobu každé odpoledne. Před několika minutami přitiskl palec na skener, ležící vedle počítače. Laserový přístroj identifikoval jeho otisk a požádal o přístupový kód. O sedm desetin vteřiny později počítač načetl uzavřený soubor agentů v terénu, dodávajících zprávy do Operačního centra. Hood vyťukal na klávesnici „Kent“, jméno své manželky za svobodna; tím si soubor otevřel a na obrazovce se objevila jména.
Bylo jich tu celkem devět; všichni tito muži i ženy byli na výplatní listině Operačního centra. K jejich jménům byly přiřazeny údaje o místě pobytu, pověření i stručná shrnutí posledního hlášení každého z nich, zpracovaná Bobem Herbertem - plná znění byla také uložena v souboru -, spolu s místem nejbližšího úkrytu nebo únikové cesty. Kdyby byl některý z agentů odhalen, Operační centrum by po něm v těch místech pátralo a udělalo vše pro to, aby ho dostalo ven. Žádný z agentů zatím nikdy odhalen nebyl.
Tři agenti byli v Severní Koreji s úkolem sledovat dění na tajné odpalovací raketové základně v Diamantových horách, kterou zničila skupina Striker. Měli dávat pozor na to, jestli se někdo nepokouší činnost odpalovacího zařízení obnovit. Duchovním otcem vybudování základny sice byl zrádný jihokorejský důstojník, nikdo však nevylučoval, že by oportunističtí Severokorejci mohli využít zařízení, které na základně zůstalo, a pokusit se vybudovat nové odpalovací zařízení.
Dva agenti byli v údolí Bikáa v Libanonu a další dva pracovali v Damašku; obě dvojice pronikly do úkrytů teroristů a podávaly hlášení o politických dopadech činnosti skupiny Striker v té oblasti. To, že agenti Operačního centra odvrátili válku mezi Sýrií a Tureckem, se nesetkávalo s příznivou odezvou; na Blízkém východě panoval názor, že tamní národy by si měly své problémy řešit samy, i kdyby řešením měla být válka. Na mír, vnucený vnějšími silami, a zvlášť Spojenými státy, se hledělo jako na mír nezákonný a ponižující.
Poslední dva agenti byli na Kubě a sledovali vývoj místní politické situace; v hlášeních se říkalo, že stisk stárnoucího Castra začíná ochabovat. Ať měl diktátor jakékoli nedostatky - a ty byly značné -, jeho železná bota protismyslně udržovala celou karibskou oblast poměrně stabilní. Každý tyran, který by uchvátil moc na Haiti, Grenadě, Antigui nebo na kterémkoli jiném ostrově, stále potřeboval Castrův souhlas s dodáváním zbraní nebo drog, dokonce i s udržováním větší vojenské síly. Vědělo se, že kubánský vůdce by dal své soupeře spíš zavraždit, než aby jim dovolil nabýt příliš velké moci. Panovala obecná shoda v tom, že jakmile Castro odejde, ostrov i celou oblast zachvátí chaos, nikoli že tam zavládne demokracie. Spojené státy měly pro ten případ plán, operaci Kýl, podle něhož toto mocenské vakuum vyplní a ovládnou pomocí vojenských a ekonomických pobídek. Agenti Operačního centra představovali klíčové součásti sítě „včasného varování a připravenosti“, která měla pro tento plán připravit půdu.
Devět životů, uvažoval Hood. A ke každému z nich patří možná dva, tři nebo čtyři rodinní příslušníci. Odpovědnost za tyto lidi nelze brát na lehkou váhu. Prostudoval odpolední hlášení a viděl, že situace je poměrně stabilní a beze změny; soubor tedy zavřel.
Tihle agenti spoléhali na to, že jejich spojení s Operačním centrem i soubory o nich jsou absolutně utajené a bezpečné. S Operačním centrem komunikovali tak, že telefonem zavolali číslo jedné agentury ve Washingtonu, která pronajímala kancelářské prostory. Číslo měla zaregistrováno poradenská cestovní kancelář Caryn Nadler International Travel Consultants. Agenti hovořili svým rodným jazykem, avšak každé slovo mělo v angličtině odlišný význam. „Mohu si zamluvit let do Dallasu?“ v arabštině mohlo v angličtině znamenat „Syrský prezident je těžce nemocen“. Třebaže všechny překladové soubory byly přísně tajné a jejich přidělování se řídilo určitými danými pravidly pro be…
