33
ÚTERÝ, 10.32 DOPOLEDNE
MADRID, ŠPANĚLSKO
Maria se konečně dostala do chodby před Síní halapartníků; dál už nemohla postupovat opatrně. Síň se nacházela na bližším konci dlouhé chodby plné vojáků; ti ve skupinkách metodicky prohledávali palácové komnaty. Nepochybovala, že hledají ji.
Dostat se až takhle daleko bylo poměrně snadné; cestou procházela mnoha propojenými komnatami, a tak se jí dařilo držet mimo chodbu. Zastavila se jen jednou, to když zkusila zatelefonovat Luisovi a podat mu zprávu. Telefony v paláci však byly odpojeny a Maria neměla chuť pokoušet osud tím, že by si řekla některému spojaři o vysílačku.
Přemáhala bolest a rychle a cílevědomě postupovala vpřed; ruce se jí ztuhle houpaly podél boků, čepici měla staženou do očí, hledících upřeně vpřed. Musíš se tvářit úředně, připomínala si neustále.
Řídila se zásadou, že ve většině případů by se infiltrace měla provést nenápadně a potají. Pravidla zněla tak, že je třeba se pohybovat tam, kde je tma, nedělat hluk a splývat se stíny. Zde se nebude moci proplížit potají, zbývá tedy jediné - chovat se tak, jako kdyby sem patřila. Pokud ve španělské armádě sloužily ženy, žádné bohužel nebyly zařazeny do bojových jednotek; alespoň zde tedy žádné neviděla. Ona se však musí dostat do Síně halapartníků. Běžela poklusem; chtěla tam být co nejdřív. Vlasy jí zakrývala čepice, paže a hruď pak blůza uniformy. Když se dostane dovnitř, má plán, který by jí mohl pomoci proniknout do Trůnního sálu.
Když poběží příliš rychle, určitě vzbudí pozornost; když poběží příliš pomalu, je důvod k obavám, že ji někdo zastaví a zeptá se, proč není u své jednotky. Bušení srdce jako by jí pronikalo celým tělem, oboleným od bití, a měla strach o Španělsko. Avšak nebezpečí a bolest, i vědomí, jaká odpovědnost na ní spočívá, jí dodávaly pocit, že žije. Takovéto okamžiky se podobají vteřině, v níž se trhne za uvolňovací lanko padáku nebo se vkročí na jeviště. Vyvolávají pocit, že napětí vrcholí, a nedají se srovnat s ničím podobným v životě.
Několik hlav se za ní otočilo, ale než měl někdo možnost vidět jí do tváře, byla pryč.
Už se chystala zabočit do dveří Síně halapartníků, když tu rychlým krokem vyšel ven jakýsi člověk a málem do ní vrazil. Poznala ho, byl to kapitán, který dal svým vojákům příkaz, aby ji tloukli. Zastavil se a sjel ji vzteklým pohledem; Maria zasalutovala se sklopenýma očima a protáhla se kolem něj. Zasalutováním se snažila zakrýt si obličej; potřebovala už jen několik vteřin.
Vpředu viděla Juana a Ferdinanda. Seděli se zkříženýma nohama na bližší straně houfu zajatců a dívali se do země. Od doby, co tu byla naposled, řady zajatců poněkud prořídly. Zadržení také víc zneklidněli, pravděpodobně z obav z toho, kam ty ostatní odvedli, a z toho, že prořídly i řady stráží. Maria předpokládala, že strážných ubylo proto, že ji hledají. Když zamířila k oběma členům Ramírezovyy familie, žádný z vojáků v síni se na ni nedíval.
„Počkat!“ donesl se k ní zezadu ode dveří kapitánův zvučný, rázný hlas.
Juan s Ferdinandem vzhlédli. Maria šla dál k nim.
„To platí – vám!“ zahulákal kapitán do místnosti. „Seržante! Zůstaňte stát!“
Maria byla asi dvacet kroků od Juana; nedostane se k němu, aniž se předtím vypořádá s kapitánem. Tiše zaklela a šla dál směrem k Juanovi. Vězeň se díval přímo na ni. Bylo zoufalé, že kapitán ji asi poznal a Juan ne. Dveře do Trůnního sálu měla přímo před sebou, něco přes dvanáct metrů, v cestě jí však překáželi zajatci a po obou stranách těch dveří dosud stály stráže. I ty se teď na ni dívaly. Musí se tam dostat, a sama to nedokáže.
„Pane, mám pro generála hlášení!“ řekla hněvivě; nezastavila se, natož aby se ohlédla.
Nyní záleželo na každé vteřině. Potřebovala se dostat blíž k Juanovi. Chtěla také, aby slyšel její hlas a poznal, kdo je. Kapitán také určitě pozná, kdo je, tomu se však už nedalo nijak zabránit.
„Jste to vy!“ zařval kapitán, když ji slyšel promluvit. „Stát - hned, a zvedněte ruce!“
Maria zpomalila, nezastavila se však. Musela se …
