23
PONDĚLÍ, 10.45 V NOCI
WASHINGTON, D.C.
Telefonát od ředitele Národního bezpečnostního úřadu Steva Burkowa byl překvapivý a krátký.
„Prezident uvažuje o radikální změně kurzu vládní politiky vůči Španělsku,“ sdělil Paulu Hoodovi. „V jedenáct třicet buďte v Krizovém sále v Bílém domě. A poslal byste laskavě nejnovější zpravodajské informace o tamní vojenské situaci?“
Od telekonference s generálním tajemníkem OSN Mannim uplynula necelá hodina; tehdy bylo rozhodnuto zachovat status quo. Hoodovi se podařilo krátce si zdřímnout. Nyní mu vrtalo hlavou, co se za tu dobu mohlo změnit.
Řekl, že tam samozřejmě bude; potom šel do malé soukromé umývárny vzadu za kanceláří. Zavřel za sebou. Ve zdi pod vypínačem byl telefon s reproduktorem. Hood si opláchl obličej a zavolal Bobu Herbertovi. Herbertův asistent mu sdělil, že šéf zrovna mluví s Darrellem McCaskeym, a zeptal se, jestli jde o přednostní hovor; Hood odpověděl, že ne, a asistenta požádal, aby Herbertovi řekl, ať zavolá, až bude hotov.
Právě si urovnával kravatu, když se ozvala jeho interní linka. Byl rád, že se ozvala. Jeho unavená mysl se plahočila zpátky k Sharon a k dětem se stejnou neodbytností, až úporností, jaká táhne mrchožrouta ke zdechlině. Nevěděl, proč se k té roztržce stale v duchu vrací - snad aby sám sebe trestal? -, ale nyní na ně myslet nechtěl. Doba, kdy hrozí krize, není vhodná k tomu, aby člověk zpětně hodnotil svůj život a své cíle.
Stiskl tlačítko reproduktoru a nahnul se nad výlevku z nerezové oceli. „Hood,“ ohlásil se.
„Paule, tady Bob. Stejně jsem vám chtěl volat.“
„Co je nového od Darrella?“
„Nic pěkného z toho nekouká. Národní úřad pro průzkum potvrdil, že v pět dvacet ráno tamního času zaútočily na Ramírezovu továrnu čtyři vrtulníky, zjevně vyslané generálem Amadorim. Aideen Marleyová a Maria Cornejová byly během útoku na parkovišti, zalezlé v autě. Než se španělští vojáci továrny zmocnili a sehnali všechny přítomné dohromady, postříleli asi dvacet lidí. Jak říká Aideen - ještě pořád je v autě a mluví s Darrellem -, Maria se těm vojákům vzdala. Doufá, že se jí podaří zjistit, kde má Amadori hlavní stan, a že tu informaci k nám dostane.“
„Hrozí Aideen bezprostřední nebezpečí?“
„Nezdá se; vojáci to parkoviště nepročesávají. Aideen si myslí, že chtějí pochytat ještě pár lidí a vymajznout odtamtud.“
„A co Maria? Pokusí se s Amadorim skoncovat?“ Hood věděl, že Bílý dům něco z těchto informací už bude zřejmě mít; to je pravděpodobně důvod, proč je tak narychlo svolávána ta schůzka. A věděl také, že prezident položí stejnou otázku.
„Fakt nevím,“ přiznal Herbert. „Hned jak zavěsím, zeptám se Liz na psychologický posudek, co sestavila, když tu Maria pracovala. Možná se z toho něco dozvíme.“
„A Darrell - co ten říká?“ zeptal se Hood netrpělivě. „Přece jestli někdo Mariu Cornejovou zná, tak je to on!“ Na vědecké psychoanalytické profily osobnosti Hood nijak moc nedal; chladných, odosobněných studií, sestavovaných bez hlubšího přístupu, si cenil méně než bezprostředních pocitů a intuice.
„Který mužský se vyzná v ženské?“ poznamenal Herbert.
Hood se mu užuž chystal říct, aby ho ušetřil filozofických úvah; jako bleskem si však připomněl Sharon. Neřekl nic. Herbert má pravdu.
„Ale abych vám odpověděl,“ pokračoval Herbert, „Darrell říká, že by nic nedal za to, že by ho klidně i zabila - Maria dokáže vidět černobíle a hodně moc se soustředit na svůj cíl. A taky říká, že by klidně popadla třeba nějaké pero nebo sponku na papíry, prostě co by bylo po ruce, a natrhla mu tepnu. A prý u ní zažil chvíle a stavy, kdy ho nesnášela za jeho barbarské chování, a současně mu tleskala za jeho odvahu a sílu.“
„A to znamená co?“
„Mohla by přemýšlet až příliš, nebo moc dlouho; váhat a zmeškat nějakou příležitost.“
„Dala by se s ním ještě někdy dohromady?“
„Darrell říká, že ne,“ odpověděl Herbert. „A to ,ne' vyznělo hodně důrazně,“ podotkl.
Hood si tak jistý nebyl, ale v tomhle ohledu by na Darrellova slova dal. O Serradorově smrti Herbert žádné další…
