9
PONDĚLÍ, 11,30 V NOCI
MADRID, ŠPANĚLSKO
Během měsíců, kdy zasedala sněmovna, bydlel poslanec Isidro Serrador v bytě se dvěma ložnicemi, nacházejícím se v přepychové madridské čtvrti Parque de Retiro. Z malých pokojů v sedmém poschodí měl výhled na malebné jezero, po kterém se proháněly loďky, a na krásné zahrady. Když se člověk vyklonil z okna a podíval se k jihozápadu, naskytl se mu pohled na největší veřejně vystavenou sochu ďábla v Evropě; socha, pocházející z roku 1880, tu stála jako upomínka na jediné místo, kde bylo španělským dámám dovoleno - tradicí, nikoli zákonem - hájit svou čest v soubojích. Využila toho ovšem jen málokterá; pouze muži jsou natolik marniví, že na urážku odpovídají tím, že riskují život.
Serrador se uvelebil na divanu a vyhlížel oknem na lampami osvětlený park. Po zbytek dne, než se vrátil domů, se věnoval sněmovním záležitostem, spokojen s tím, že věci proběhly přesně podle plánu. Po návratu si dal horkou koupel a na krátkou dobu ve vaně usnul. Po koupeli si ohřál večeři, kterou mu připravila hospodyně. Zatímco se vepřová plec, vařené brambory a cizrna ohřívaly, dopřál si sklenku brandy. Při jídle, ke kterému si sedne v celou hodinu, se podívá na televizi, co se na zpravodajském kanálu říká o zastřelení americké „turistky“. Potom si přehraje vzkazy v záznamníku, a jestliže nebude moc pozdě, odpoví na ně. Zrovna teď ale neměl náladu s někým se bavit; chtěl si vychutnávat svůj triumf.
Dívat se na zprávy - to bude docela pěkná zábava, říkal si.
Experti budou mluvit o tom, jak ta střelba ovlivní turistický ruch, a nebudou mít přitom ani ponětí, oč tu doopravdy jde - nebo k čemu během příštích několika týdnů teprve dojde. Je až s podivem, jak málo toho lidé, kteří vyslovují politické a ekonomické předpovědi, skutečně vědí. Na všechno, co řekne jeden, někdo jiný řekne něco opačného. Celé je to jen slovní cvičení, hra.
Pohodlně usazen se opíral zády o tlusté podušky, překřížené bosé nohy si položil na kávový stolek před sebou; v hrdle se mu pohodlně usadila chuť posledního doušku brandy, v hlavě pohodlně spočinuly úvahy o událostech dne.
Plán byl geniální. Dvě menšiny, Baskové a Katalánci, se spojí a zmocní se Španělska. Baskové přispějí zbraněmi, hrubou lidskou silou a zkušenostmi v taktice teroristů, Katalánci přispějí svým vlivem na hospodářství a získají na svou stranu politické převlékače kabátů tím, že pohrozí hlubokou krizí. Jakmile se dosáhne nadvlády nad zemí, Katalánci zaručí Baskicku autonomii a těm, kteří touží po jakési samosprávě - takovým, jako je Serrador -, ji poskytnou. A zámožní Katalánci budou Španělsko dál řídit; ostatní skupiny, které autonomii nedostanou, si udrží v područí prostřednictvím kontroly obchodu.
Je to geniální - a není tu místa, kudy by se mohla vloudit chyba.
Okamžik předtím, než zazvonil telefon, se ozvalo zaklepání na dveře. Serrador se s trhnutím probral ze snění, přerušeného hned na dvou frontách. Rozmrzele cosi zabručel, vklouzl nohama do trepek a vstal. Šouravě vykročil k telefonu a na člověka za dveřmi hrubým hlasem křikl, aby chvíli počkal. Nahoru nesměl nikdo, koho domovník předem neohlásil, takže si říkal, kdo ze sousedů po něm v tuhle hodinu chce nějakou úsluhu. Je to majitel řetězce obchodů s potravinami a touží jej rozšířit? Nebo ten kastilský výrobce jízdních kol, který jich chce posílat víc do Maroka, prevít jeden? Ten obchodník s potravinami aspoň za úsluhy platí, výrobce kol o ně žádá akorát proto, že náhodou bydlí ve stejném poschodí. Serrador jim pomohl, protože neměl zájem nadělat si nepřátele. Člověk nikdy neví, kdy sousedé uvidí nebo uslyší něco, co by ho mohlo kompromitovat.
Často uvažoval o tom, proč ho nikdy nenavštíví některá z těch hezkých konkubín, které tu také bydlí; věděl nejméně o třech, vydržovali si je tu vládní ministři. Ti se každou noc vraceli domů ke svým manželkám.
Starožitný telefon stál na malém sklápěcím stolku v předsíni s podlahou pokrytou kobercem. Serrador si zavázal červenou šerpu domácího kabátku a…
