7
PONDĚLÍ, 10,56 V NOCI
SAN SEBASTIÁN, ŠPANĚLSKO
Explozi na Ramírezově jachtě nepřežil nikdo.
Adolfo ani neočekával, že někdo zůstane naživu; výbuch srazil jachtu na bok, dřív než se někdo mohl dostat ven. Ti, jež nezabil samotný výbuch, se utopili, když se jachta převrátila; vyvázl jen člověk v tom malém člunu. Adolfo ho znal, jmenoval se Juan Martínez, vůdce Ramírezovy familie. Měl pověst člověka vynalézavého, který si dovede poradit, a člověka oddaného svému šéfovi. S Martínezem - ani s ostatními Ramírezovými pochopy - si však Adolfo starosti nedělal; familia už velmi brzy přestane být odpůrcem, a když odpadne ona, generálovi půjdou z cesty i ostatní familias. Je zajímavé, jak touha po moci ztratí na významu, když je ohroženo samo bytí.
Rybář i dva další traulery, které zůstaly na moři až do pozdní noci, čekali na místě, aby policii podali očité svědectví o explozi. K Adolfovu člunu přirazila přístavní hlídka a na palubu vystoupili dva mladí policisté; Adolfo předstíral, že ho události hluboce rozrušily. Policisté ho vyzvali, aby se uklidnil; uklidnil se - ale jen trochu. Vypověděl, že když loď explodovala, díval se právě směrem k přístavu. Řekl, že zahlédl jen uhasínající ohnivou kouli a pak déšť trosek, kusy lodi, které se syčením padaly na hladinu; v místech, kam dopadly, se zvedala pára. Řekl také, že se k jachtě okamžitě vydal. Jeden z vyšetřovatelů si jeho výpověď rychle zapisoval, druhý kladl otázky. Oba vypadali celí vyvedení z míry z toho, že se v jejich přístavu stalo něco tak dramatického.
Poznamenali si Adolfovo jméno, adresu a telefonní číslo, a pak mu dovolili odplout. To už Adolfo předstíral, že se uklidnil natolik, že jim popřál úspěch při vyšetřování. Pak sešel do kormidelny a spustil motor; motor zabublal a Adolfo stočil starý člun směrem k přístavu.
Člun plul po vlnách s ostrými hřebeny, Adolfo vylovil z kapsy kalhot jednu z ručně ubalených cigaret, zapálil si ji a zhluboka vdechl kouř. Naplňoval ho nebývalý pocit uspokojení. Tohle nebyl první úkol, jejž vykonal pro věc. Minulý rok zhotovil dopisovou bombu, kterou dostaly jedny noviny, a také uložil výbušninu do auta televizního reportéra; měla explodovat, když reportér odšroubuje víčko benzinové nádrže. Oba atentáty byly úspěšné. Tohle však byla jeho nejdůležitější práce, a vydařila se dokonale. A co na tom bylo nejlepší - sfouknul ji sám. Generál Adolfa požádal, aby ji provedl sám, ze dvou důvodů; za prvé, kdyby Adolfa chytili, věc by v téhle oblasti ztratila jen jednoho bojovníka, a za druhé, kdyby se Adolfovi nepodařilo úkol splnit, generál by měl na koho svalit vinu. To bylo důležité; při tolika významných úkolech, které mají před sebou, tu neschopnost nemá místo.
Adolfo rychle vedl člun k přístavu, pravou ruku položenou na kormidelním kole; levá držela notně odřený provaz, vedoucí ke starému zvonu, visícímu venku na kormidelně. V těchto vodách lovil už od dob, kdy jako malý chlapec pracoval na otcově lodi. Hluboký, jako mlhou zdušený zvuk zvonu byl jednou ze dvou věcí, které v Adolfovi vyvolávaly živé vzpomínky na ty dny. Ta druhá byl zápach přístavu, který se k němu donesl pokaždé, když k přístavu připlouval; vůně oceánu sílila, čím byl Adolfo blíž břehu. To mu vždycky připadalo divné, a tak se o tom jednou zmínil před bratrem; Norberto mu vysvětlil, že to, co ten zápach způsobuje - sůl, mrtvé ryby a tlející mořské rostliny -, voda vždy naplavuje ke břehu. Proto jsou pláže cítit mořem víc než samotné moře.
„Otec Norberto,“ povzdechl si Adolfo. „Tak učený, a tak pomýlený.“ Jeho starší bratr byl jezuitský kazatel, který nikdy nechtěl být něčím jiným. Po vysvěcení před sedmi lety mu přidělili místní farnost svatého Ignáce. Norberto toho hodně věděl o spoustě věcí, jeho farníci mu říkali „Učenec“; dovedl jim povědět, proč oceán páchne, proč slunce dostane při západu oranžovou barvu, nebo proč člověk vidí mraky, i když je tvoří vodní kapky. To, o čem toho Norberto moc nevěděl, byla politika. Kdysi se zúčastnil protivládního protestní…
