Evropa
1934-1941
4
Max seděl na terase svého venkovského panství a povídal si s matkou. Vyprávěl jí o všem – o létání a ukazoval jí fotografie se svým bratrem. Měli na sobě leteckou kombinézu a jejich stroj stál za nimi.
„Mutti, budu letcem. Baví mě to a docela mi to jde.“
Elsa se mu pozorně podívala do očí. Spatřila svého manžela, se zapáleným a pro nebesa ztraceným srdcem. Neměla na vybranou. „Maxi, je ti ale teprve šestnáct. Jsi na to příliš mladý,“ chabě namítala.
„Zapíši se do berlínského aeroklubu. Znáš přece Göringa, ne?! Ten to zařídí!“
Bylo to zřejmé. Na schůzce s ním se už skoro nedostala ke slovu. I když měl velitel letiště značné pochybnosti, přesto Maxovi přidělil dvojplošník heinkel. Maxovi k ruce byl přidělen tehdy třiadvacetiletý poručík. Jmenoval se Adolf Galland. Až přijde jeho doba, stane se velícím generálem stíhačů celé Luftwaffe.
„Zvládneš ten letoun, chlapče?“ zeptal se nevěřícně.
„Pane, můj otec sestřelil osmačtyřicet letounů, když sloužil v britských královských sborech. Samozřejmě, že ten stroj zvládnu.“
Galland se rozchechtal. V ústech převaloval krátký doutník. „Tak si to vyzkoušíme. Uvidíme, kdo z nás je lepší.“
Göring ani nedýchal, když sledoval souboj na obloze. Galland nedokázal Maxe setřást a nakonec tento letecký souboj prohrál. Max ho dostal právě Immelmannovou obrátkou. Šel na přistání a Max za ním.
Göring stojící vedle svého mercedesu kývl na komorníka, aby připravil kaviár a šampaňské. „Baronko, váš syn mi připomenul mé mládí. Je to aviatik od narození. Bude z něj skvělý pilot.“
Nebyla to falešná zdvořilost. Hermann Göring byl kdysi opravdu vynikajícím pilotem, posledním velitelem Richthoffenovy letky v hodnosti kapitána. Teď rozhodně neměl potřebu a ani nutnost někomu lichotit.
Galland s Maxem se k nim přidali. Galland byl vzrušený a sotva mluvil. „Byl to fantastický kousek. Kde ses to naučil, chlapče?“
Max mu všechno vyprávěl. Galland jenom kroutil hlavou.
Večer se konal večírek v hotelu Adlon, kterého se zúčastnil i von Ribbentrop a Elsa. Podávalo se to nejlepší šampaňské. „Co s ním uděláme?“ zeptal se Göring Gallanda a ukázal hlavou na Maxe.
„Příští rok mu bude teprve sedmnáct,“ namítl zlehka Galland, „přesto ale mám jeden návrh.“
„Sem s ním.“
„Zapište ho do pěchotní junkerské školy tady v Berlíně, aby měl nějakou vojenskou průpravu. Nechte ho létat ve zdejším aeroklubu. Příští rok, až mu bude sedmnáct, zařiďte, aby ho povýšili na poručíka a přeřaďte ho k nám.“
„Bezvadné řešení,“ přikývl Göring. „Barone, co vy na to?“ kývl na Maxe.
„Bude mi potěšením,“ řekl Kelso anglicky. Jeho druhá, americká přirozenost právě vystoupila na povrch.
„Nebude ale problémem, že můj syn má amerického otce?“ otázala se Elsa.
„Proč by měl být? Vůdce vydal nové nařízení. Vy ten dokument ještě neznáte?“ podivil se Göring. „Stačí, když je baron plnoprávným občanem Třetí říše.“
„Má to ale jeden háček,“ vložil se do hovoru Galland.
„Jaký?“ zeptal se Göring překvapeně.
„Trvám na tom, že ten mladík mě bude muset naučit ty kousky, co si na mně vyzkoušel. Zvlášť ten obrat, co mu říká Immelmannův.“
„Mohl bych to udělat sám,“ podotkl Göring sebejistě, „ale baron určitě nebude nic namítat.“ Obrátil se k němu. „Maxi?“ Bylo to poprvé, co mu takto řekl.
„Je hrozná škoda, že tady se mnou není brácha. S Harrym bychom vám, pane leutnante Gallande, dali na frak doopravdy,“ řekl klidně Max.
„Kdepak,“ rozesmál se Galland. „Docela rád bych se s vámi podělil o zkušenosti. Právě z nich se učíme nejvíce. Barone, jsi skvělý pilot. Mimochodem, můžeš mi tykat. Já jsem Adolf Dolfi.“
Tak nějak začalo jedno velké přátelství.
Harry mezitím začal studovat střední školu v Grotonu, ale měl problémy s disciplínou. Létání mu bralo všechen volný čas a on jím byl úplně posedlý. Nebyl ochotný obětovat víkendy nudnému učení na úkor létání. Jen díky Abeho vlivu Harry školu dodělal a byl zapsán na Harvard. Bylo to v témže čase, kdy jeho bratra Maxe Luftwaffe povýšila na poručíka.
Třetí říše nemilosrdně…
