17
Max strávil celé odpoledne v pokoji, který mu Carter přidělil. Byl pohodlný, zařízený v starodávném stylu. Dojem kazilo jen zamřížované okno. Liják se valil z otevřené oblohy a bubnoval do oken. Na přemýšlení měl dost času. Našel na poličce pár knih. Začetl se do románu Daphne du Maurier Rebecca, protože mu události v Cornishi svým způsobem připomínaly jeho osud. Hodinu si knihou listoval, ale nakonec po vyčerpávajícím dni přece jen usnul.
Jack Carter pro něj přišel v půl sedmé. „Pojďme na večeři. Nechtěli jsme vás tu nechat samotného.“
„Chováte se ke mně jako dobří hostitelé,“ neodpustil si Max a sešel za ním do přízemí. Vedle krbu v knihovně u stolu už seděli Munro, Zec i Molly.
„Vítám vás,“ řekl Munro. „Co máte nejraději? Whisky?“
„Spíš bych dal přednost brandy se sodou.“ Carter připravil brandy.
Molly se k němu sklonila. „Zkontroluji vaše zranění.“ Po krátké prohlídce kývla hlavou. „Mohlo to být horší. Bolí to?“
„Nijak zvlášť. Jen kdyby to tolik nebrnělo.“
„S morfiem je konec. Je to příliš nebezpečné.“
„Děkuji za konzultaci, doktorko.“ Max si vzal skleničku od Cartera. „A co bude dál?“
„Nevím,“ pokrčil Munro rameny.
„Už jsem se jednou ptal, zda je pro mě určena šatlava v Toweru. Tam patří takoví, jako jsem já.“
„Ba ne, vy toho umíte až příliš moc.“ Munro byl sám nervózní. „K sakru, vždyť já na vás myslím jako na Harryho.“
„Máte v nás zmatek, že? Co na to vše řekl Eisenhower?“
„Ještě to neví. Vy Američané byste řekli, že celá tahle záležitost smrdí. Upřímně se vám přiznám, že sám nevím, jak se vším naložit. Publicita je v souvislosti s invazí během několika málo týdnů to poslední, co bychom potřebovali.“
„Večeře je na stole,“ pozvala je Julie.
Zec vstal jako první. „Nejdůležitější je mít plný žaludek,“ dodal smířlivě. „Pak se lépe přemýšlí.“ Sedli si kolem stolu. Julie jim připravila mrkvovou polévku, bramborovou kaši, mořského okouna a salát. Hovor vázl.
Munro se na Julii usmál. „Francie se ve vás nezapře, drahoušku.“
„Brigadýre, nepřehánějte. Káva totiž nebude, došla. Takže jako praví Angličané, si teď uděláme čajový dýchánek.“
„Takhle ale mluví naše domácí. Dýchánek si uděláme v knihovně.“
„Nejdříve ale sklidíme ze stolu,“ usmíval se Max. „Mohu vám pomoci, Julie?“ Sám začal srovnávat talíře na sebe.
„Barone, toto zrovna není práce pro vás,“ namítl Munro.
„To sice ne, ale ten pán na rozdíl od vás všech, je džentlmen,“ smála se i Julie, když Maxovi pomáhala uklidit.
„Brigadýre, ta vám to dala,“ poznamenal Zec. „Na takové kapky bych se já osobně musel posilnit pořádnou brandy.“ Znovu se sešli v knihovně, Julie nalévala čaj, atmosféra však byla mnohem napjatější. „Všichni mlčíme, jako by se nic nestalo,“ promluvila první Molly. „Je to směšné a připomíná mi to Hercula Poirota od Agathy Christie. Také si všechny pozval do knihovny, aby jim oznámil, kdo je vrah.“
„Jenže v tomto případě to všichni vědí…,“ rozesmál se Max. „Jsem to já.“
„Nesmysl,“ opovržlivě namítl Zec a dál si cpal dýmku. „Ve většině podobných her je vrahem komorník nebo místní vikář.“
„Pravda,“ přitakal Munro. „V tomto případě je jím ale opravdu baron.“
„Hezky si se mnou hrajete,“ ušklíbl se Max a vstal. „Až konečně budete vědět, co se mnou hodláte udělat, buďte tak laskaví a dejte mi vědět, ano? Jacku? Jdu do svého pokoje.“ Carter vstal a natáhl se pro hůl. „Ale jistě, Maxi.“
Když se Jack vrátil, všichni seděli v naprostém tichu a nepadlo ani slovo. Došel k stolku a nalil si whisky. Pozvedl sklenku. „Na zdraví nás všech. Musíte mne ale omluvit, když řeknu, brigadýre, následující. Je to absolutně ohromující chlapík a plně chápu, proč je leteckým esem Luftwaffe.“
„Chlape jeden!“ durdil se Munro. „Vždyť tě připravili v Dunkerque o nohu a ty je teď ještě obdivuješ.“
„Jasně, že bych chtěl nohu zpátky, ale válka je válka. Je to odporná krvavá hra, kterou nemáme pod kontrolou.“
„Jenže toto je v ní pouze epizoda,“ poznamenala Molly. „A my ji máme plně v rukou. Strýčku Dougale, co s ním uděláš?“
„Tak dobře. Porazilas mne. Jack…
