KAPITOLA 14
TRPKÁ MARTINI
Jak se ukázalo, první polovina Bondova večerního programu se zhatila. Domino Vitaliová mu po telefonu sdělila, že toho večera se jí návštěva domu nehodí. Její ochránce s několika přáteli přijedou na pobřeží. Ano, samozřejmě je možné, že se večer setkají v kasinu. Ona povečeří na jachtě a Disco potom připluje a zakotví poblíž kasina. Ale jak ho v kasinu pozná? Má velice špatnou paměť na obličeje. Nemohl by si vetknout do klopy květinu nebo něco podobného?
Bond se zasmál. Řekl, že to nebude zapotřebí, protože pozná on ji, a to podle nádherných modrých očí. Jsou nezapomenutelné. Velice by se k nim hodil modrý přeliv. Bond položil sluchátko uprostřed jejího pobaveného přitažlivého smíchu. Náhle velice zatoužil znovu se s ní setkat.
Přesun lodi mu usnadnil plány. Bude mnohem snazší prozkoumat ji v přístavu. Doplave k ní za kratší dobu a bude moct využít policejního přístaviště. A když bude její kotviště prázdné, bude možné lépe se porozhlédnout v okolí. Jenže pokud Largo s jachtou tak bezstarostně odpluje, je možné, že bomby, pokud nějaké vůbec má, jsou ukryté v kotvišti? Kdyby tam byly, Disco by na ně jistě dohlížel. Bond usoudil, že odloží rozhodnutí, dokud nebude mít více informací o trupu lodi.
Napsal negativní zprávu pro M a přečetl si ji po sobě. Bylo to skličující čtení. Neměl by se zmínit o té mlhavé stopě, na které pracuje? Ne. Ne, pokud nebude mít nějaký pevnější bod. Touha potěšit nebo ukonejšit příjemce je jednou z nejnebezpečnějších komodit v celé říši tajného zpravodajství. Bond si dokázal představit reakci ve Whitehallu, kde zasedá štáb operace Thunderball, dychtivý chytit se každého stébla. M opatrně říká: „Myslím, že na Bahamách můžeme uvažovat o jisté stopě. Rozhodně nic definitivního, ale právě tenhle můj člověk se často nemýlí. Ano, rozhodně to ještě prověřím a zjistím, jestli máme pokračovat.“ A v kuloárech to začne šumět. „M něco má. Jeho agent si myslí, že je na stopě. Na Bahamách. Ano, asi bychom to měli říct premiérovi.“ Bond se zachvěl. Zaplavila ho představa naléhavých depeší. „Objasněte svou 1806.“
„Uveďte všechny podrobnosti.“
„Premiér chce znát dopodrobna vaší 1806.“ Tyhle depeše by nebraly konce. Leiter by dostával tytéž ze CIA. Všude by panovalo velké pozdvižení. Pak by v odpověď na Bondovy chatrné spekulace přišla sžíravá depeše: „Překvapuje mě, že jste bral takovou chiméru jako důkaz. V budoucnu se ve svých depeších soustřeďte na fakta.“ A závěrečná ponižující věta: „Vzhledem ke spekulativní povaze vaší 1806 musí, zdůrazňuji musí být vaše následné depeše potvrzeny představitelem CIA.“
Bond si otřel čelo. Odemkl kufřík se šifrovacím strojem, zašifroval svou depeši, znovu ji zkontroloval a odebral se na policejní ředitelství, kde už u klávesnice seděl Leiter, jemuž samým soustředěním stékal pot po krku. Po deseti minutách si Leiter sňal sluchátka a podal je Bondovi. Otřel si obličej již promočeným kapesníkem. „Nejdřív to byly sluneční skvrny, takže jsem musel přejít na pohotovostní frekvenci. Pak jsem zjistil, že mi na druhý konec posadili nějakého blbečka – znáš to, takového toho člověka, co by ti napsal celého Shakespeara, kdybys mu k tomu poskytl dost času.“ Rozčileně ukázal na několik stran číselných skupin. „Teď musím tohle všechno dešifrovat. Je to zřejmě zpráva z účtárny, kolik mě tenhle tropický výlet bude stát na daních.“ Posadil se ke stolu a začal zuřivě pracovat na svém stroji.
Bond odeslal svou krátkou depeši velmi rychle. Představoval si, jak ji přebírají v jedné z rušných místností v osmém patře, odnášejí ke kontrolorovi, který ji označí „Určeno osobně M, kopie dvounulové sekci a kartotéce“, pak další dívka spěchá chodbou se žlutými průklepovými papíry sepnutými svorkou. Zeptal se, jestli mu ještě něco nepřišlo, a ukončil spojení. Nechal Leitera pracovat a sešel dolů do komisařovy kanceláře.
Harling seděl bez saka u svého stolu a cosi diktoval nějakému seržantovi. Po Bondově příchodu poslal seržanta pryč, přistrčil Bondovi přes stůl krabičku …
