KAPITOLA 16
PODVODNÍ MARTYRIUM
Temná voda pod policejním přístavištěm šplouchala o zrezivělé podpěry. V mřížovaném stínoví železné konstrukce za svitu tříčtvrtečního měsíce zdvihl strážník Santos na Bondova záda akvalung s jedinou lahví. Bond si upevnil popruhy u pasu tak, aby nepřekážely pásku s Leiterovým podvodním Geigerovým počítačem. Stiskl mezi zuby gumový náustek dýchací trubice a nastavil ventil tak, aby měl dostatečný přísun vzduchu. Pak zastavil přívod a náustek si zase vyndal. Nad vodou se nesla veselá hudba bubnové kapely z nočního klubu Junkanoo. Zněla, jako když obří pavouk tančí na tenorxylofonu.
Santos byl ohromný barevný muž s hrudními svaly velikosti talířů. Měl na sobě pouze plavky. Bond se na něj obrátil s otázkou. „Co asi tak v tuhle dobu uvidím? Jsou tu nějaké velké ryby?“
Santos se zazubil. „Běžný přístavní druhy, pane. Možná nějaká ta barracuda. Možná žralok. Jenže jsou líný, jak jsou přežraný z odpadků. Daj vám pokoj – teda když zrovna nebudete krvácet. Na dně asi uvidíte nějakýho toho kraba nebo humra. Je většinou porostlý chaluhama a mezi nima jsou kusy železa z vraků a spousta lahví a podobnýho bordelu. Je to zkrátka pěkně zaneřáděný, pane. Ale voda je čistá a ten měsíc a světla z Disca vás povedou. Řek bych, že vám to potrvá tak dvanáct, patnáct minut. Je to divný, už hodinu tu loď pozoruju, a neviděl jsem na palubě žádnou hlídku, ani nikoho v kormidelně. Ten větřík čeří vodu, takže nebudou vidět vaše bubliny. Moh jsem vám dát kyslík, ale já ho nemám moc rád. Je nebezpečnej.“
„Tak dobře, jdeme na to. Uvidíme se tak za půl hodiny.“ Bond se dotykem přesvědčil, jestli má u pasu nůž, zatahal za popruhy a vložil si náustek mezi zuby. Otočil vzduchový ventil a pleskaje ploutvemi o mokrý písek došel k vodě. Tam se sehnul, plivl si do brýlí, aby se mu nepotily, omyl si je a nasadil. Pak šel pomalu dál a zvykal si na dýchání. Na konci přístaviště měl vodu po uši. Tiše se potopil a vyrazil kupředu. Jen kopal nohama, ruce měl volně podél boků.
Dno prudce klesalo a Bond s ním. Ve čtyřiceti stopách plaval těsně nad ním. Podíval se na velké fosforeskující číslice na svých hodinkách. Deset minut po půlnoci. Uvolnil se a nasadil pohodlné pravidelné tempo.
Pableskující měsíc prosvítal střechou malých vlnek na šedé dno poseté pneumatikami, plechovkami a lahvemi a vytvářel na něm mihotavé stíny. Malá chobotnice, která ucítila jeho nárazovou vlnu, změnila barvu z temně hnědé na světle šedou a stáhla se do plechového sudu, který byl jejím domovem. Sasanky, želatinovité polypy, které v noci vylézají z písku, se při dotyku Bondova černého stínu rychle stahovaly do svých děr. Další malí noční živočichové vypouštěli ze svých vulkánů gejzíry bahna, když ucítili záchvěvy vody způsobené Bondem. Tu a tam se do své vypůjčené lastury stáhl krab poustevník. Bylo to jako cesta měsíční krajinou, na jejímž povrchu i pod ním žili tajemní tvorové. Bond je pozorně sledoval se zájmem přírodovědce. Věděl, že jen tak si pod hladinou udrží pevné nervy, které mu měly napomoci plně se soustředit na svůj úkol a nerozptylovat se představami oblud, které by mohly být za zlověstnou šedou mlžnou zdí.
Udržoval pravidelný rytmus a směr s měsícem u pravého ramene. Myšlenky mu zalétly k Dominettě. Takže ona byla sestrou muže, který pravděpodobně unesl to letadlo! Tohle nevěděl ani Largo, pokud byl vůbec do celé záležitosti zapleten. Jakou roli tu tedy hrál příbuzenský vztah? Nejspíš šlo o náhodu, vždyť se chovala naprosto nevinně. A přesto Bondovi připadalo, že přiložil další stéblo na skrovnou hromádku důkazů, které mlhavě svědčily pro Largovu účast. A ta jeho reakce na slovo „přízrak“. Dala se přičíst italské pověrčivosti – a nebo taky ne. Bond měl neodvratný pocit, že všechny tyhle drobnosti jsou špičkou ledovce, jehož obrovitá masa je ukryta pod hladinou. Měl by podat hlášení? Nebo raději ne? Bondova mysl vřela nerozhodností. Jak to napsat? Jaké formulace by nejlépe vystihly jeho pochybnosti? Co prozradit a co zamlčet?
Mimosmyslové antény lidského těla, pozůstatky života v džungli před miliony let, se nevědomě probouzejí, když se člověk ocitne na pokraji nebezpečí. Bond byl soustředěný na myšlenky vzdálené současným rizikům, ale jeho smysly nevědomě pátraly po nepříteli. Náhle nějaký skrytý nerv spustil poplach – Nebezpečí! Nebezpečí! Nebezpečí!
Celým tělem mu proběhlo napětí. Sáhl po noži a prudce otočil hlavu doprava – nikoli doleva nebo dozadu. Smysly ho přiměly podívat se doprava.
Velká barracuda, pokud má dvacet liber a víc, je nejobávanější mořskou rybou. Celé její tělo je hrozivou zbraní – od dlouhé zlověstné a kruté tlamy, která se dokáže rozevřít na devadesát stupňů, stejně jako to dokáže chřestýš, přes modro-stříbřité tělo až k lenivě mocné ocasní ploutvi, která činí z barracudy jednu z nejrychlejších mořských ryb. Tahle plula souběžně s Bondem, asi deset yardů od něj, kde už se téměř ztrácela v mlžné vodě. Bond však viděl podélné pruhy, které vystupují, když je ryba na lovu, ostražité zlato-černé tygří oko a dlouhou, na palec pootevřenou tlamu, která obnažovala ty nejostřejší zuby – zuby, které nekousají, ale trhají.
Bond cítil mravenčení v žaludku a kůže v rozkroku se mu napjala. Opatrně se podíval na hodinky. K Discu mu zbývaly ještě asi tři minuty. Prudce se otočil k velké rybě a útočně zablýskal nožem. Obří barracuda několikrát líně mávla ocasem, a když se Bond vrátil do původního směru, obrátila se také a lhostejně a pohrdavě pokračovala v jeho sledování, měřila si ho a vybírala místo k útoku – rameno, bok, nohu.
Bond se snažil vybavit si všechno, co o téhle dravé rybě věděl, jaké zkušenosti s ní měl. První zásadou bylo nezpanikařit, neprojevit strach. Ryba strach vycítí, stejně jako pes nebo kůň. Je nutné chovat se klidně a nezmatkovat. Jakékoli vybočení z normálního chování znamená, že vyhlédnutá oběť se neovládá a je zranitelná. Takže udržovat rytmus. Znervóznělá ryba je snadnou kořistí. Když kraba nebo škebli převrátí podmořská vlna, jsou vystaveni stovkám nepřátel. Ryba plovoucí na boku je mrtvá ryba. Bond rytmicky pokračoval v plavání, aby dal rybě najevo svou odolnost.
Bledá měsíční krajina se teď změnila. Před Bondem se objevila planina hebkých chaluh, které se malátně vlnily v hlubokých pomalých proudech jako kožešina. Z toho hypnotického pohybu mu bylo trochu nevolno. Po trávě byly řídce roztroušené míče mrtvých mořských hub připomínající obrovské pýchavky – ty byly jediným nassavským vývozním artiklem, dokud je nesklátila nakažlivá houbová choroba, tak jako myxomatóza zabíjí králíky. Bondův černý stín se vznášel na dýchajícím trávníku jako těžkopádný netopýr. Napravo od něj se neochvějně držel štíhlý stín barracudy.
Před ním se v proudu vznášel hustý oblak stříbřitého potěru. Když se objevila dvě vedle sebe plovoucí těla, hejno se rozdělilo a utvořilo dva koridory, aby umožnilo nepřátelům proplout, a za nimi se zavřelo jako falanga, již si najali na ochranu. Přes mrak rybiček pozoroval Bond barracudu. Vznešeně plavala dál, nevšímajíc si potravy kolem sebe, jako když liška sleduje slepici a ignoruje králíky v norách. Bond se uzavřel v brnění pravidelného rytmu, a dával tím barracudě najevo, že on je větší a nebezpečnější ryba a že by se neměla nechat oklamat bělostí jeho kůže.
Z vlající trávy se náhle vynořila kotva, která vypadala jako další nepřítel. Řetěz stoupající ode dna mizel v mlze nad Bondem. Ten stoupal podél něj vzhůru a v úlevě z dosažení cíle a ze vzrušení z toho, co by tu mohl objevit, úplně zapomněl na barracudu.
Stoupal pomalu a pozoroval bílý měsíc, který dostával stále zřetelnější obrysy. Jedinkrát pohlédl dolů. Barracuda zmizela. Možná jí kotva a řetěz připadaly nepřátelské. Z mlhy nad Bondem se postupně vynořoval obrys trupu lodi, obrovský zeppelin ležící na hladině. Nevzhledný skládací mechanismus křídla působil až nepatřičně. Bond se na okamžik přidržel příruby na pravoboku, aby se zorientoval. Daleko vzadu rozpoznával v měsíčním světle dva velké lodní šrouby, které nehybně visely dolů, ale přesto z nich sálala skrytá energie. Bond se k nim vydal podél trupu a pátral po podvodním poklopu. Náhle zadržel dech. Ano, tady byl, zřetelně viděl jeho obrys. Bond si ho odhadem přeměřil. Měl asi dvanáct čtverečních stop a byl rozdělený uprostřed. Bond se na okamžik zastavil a přemýšlel, co je asi za ním. Zapnul Geigerův počítač a podržel přístroj proti ocelovým plátům. Sledoval číselník na levém zápěstí. Ručička se chvěla, ale ukazovala jen nepatrné hodnoty, které měl podle Leiterova odhadu trup vyzařovat. Bond přístroj vypnul. Takže hotovo. Mohl se vydat na zpáteční cestu.
Náhle současně uslyšel jakýsi zvuk u levého ucha a pocítil ostrý náraz do pravého ramene. Bond se odrazil od trupu a zahlédl šíp harpuny, mizející v mlžné hloubce. Prudce se otočil. Muž v černé potápěčské kombinéze zuřivě šlapal vodu a cpal další šíp do hlavně pistole na kysličník uhličitý. Bond se vrhl proti němu. Muž natáhl zbraň a zamířil. Bond věděl, že to nestihne. Byl příliš daleko. Náhle se zastavil, sklonil hlavu a vrhl se směrem dolů. Ucítil malou nárazovou vlnu tiché exploze plynu a něco ho zasáhlo do nohy. Teď! Vyrazil zespodu na muže a zaútočil na něj nožem. Čepel vnikla do těla. Bond ucítil na ruce dotek gumy. Muž ho udeřil pažbou pistole za ucho a pokoušel se mu vytrhnout náustek. Bond se zuřivě oháněl nožem, ale jeho ruka byla ve vodě strašně pomalá. Cítil, jak špičkou nože něco rozpáral. Potápěč stáhl ruku, jíž se pokoušel vytrhnout Bondovi náustek, ale to už Bond neviděl. Na hlavě ucítil další náraz pažby pistole. Voda byla plná černého kalu, který se mu lepil na sklo brýlí. Bond pomalu a namáhavě ucouvl a snažil se očistit si sklo. Nakonec se mu to podařilo. Viděl, že černý kal prýští z mužova břicha. Ten se pokoušel znovu zdvihnout pistoli, ale bylo to nad jeho síly. Hrot harpuny se mu zastavil u úst. Pohyb jeho ploutví pomalu ustával a muž pomalu klesal k Bondovi. Vypadal jako figurka v Ptolemaiově lahvi, která se při stlačování gumové zátky pomalu vznáší nahoru a dolů. Bond nemohl přimět své údy k poslušnosti. Byly jako z olova. Potřásl hlavou, aby se toho pocitu zbavil, ale ruce i nohy měl stále malátné. V tom okamžiku zahlédl kolem mužova náústku obnažené zuby. Jeho pistole mu mířila na hlavu, na hruď, na srdce. Bond zdvihl ruce, aby se chránil, a pomalu pod sebou pohyboval ploutvemi jako poraněnými křídly.
Náhle byl muž prudce vržen proti Bondovi. Rozpřáhl ruce, jako by ho chtěl obejmout, zbraň mu vyklouzla a pomalu se snášela ke dnu. Z jeho zad se šířil černý oblak krve. Ruce mu vylétly nahoru, jako by se vzdával. Otočil hlavu ve snaze zahlédnout útočníka.
Několik yardů za ním uviděl Bond barracudu, jíž visely z tlamy cáry gumy. Byla k němu natočená bokem, sedm nebo osm stop dlouhé stříbřitě modré torpédo, kolem čelistí tenký závoj krve, která vyvolala její útok.
Velké tygří oko pohlédlo chladně na Bonda a potom na zvolna se potápějícího muže. Ryba s děsivým zívnutím spolkla gumové cáry, beze spěchu se otočila, zachvěla se po celé délce těla a jako blesk se vrhla dolů. Otevřenou tlamou narazila do mužova pravého ramene, jednou divoce škubla jako pes, který chytil krysu, a prudce couvla. Bond cítil, jak mu jícnem stoupají jako roztavená láva zvratky. Spolkl je a pomalu, jako ve snu, se mdlými pohyby nohou začal vzdalovat od toho děsivého výjevu.
Neuplaval ani moc daleko, když něco náhle rozrazilo hladinu nalevo od něj. Měsíční světlo se zablýsklo na jakémsi stříbřitém vejci, které za líného převracení klesalo dolů. Bond neměl tušení, co to je, ale vzápětí ucítil prudký náraz do břicha, který ho odmrštil stranou. Zároveň v něm však probudil všechny smysly, takže se začal rychle vzdalovat a potápět hlouběji. V rychlém sledu následovaly další údery, ale granáty dopadaly poblíž trupu do míst, kde byla voda zbarvena krví, takže nárazové vlny od jejich výbuchů slábly.
Brzy se objevilo dno – přátelsky mávající chaluhy, černé koule mrtvých mořských hub a rychle se pohybující hejna malých ryb, které spolu s Bondem prchaly před výbuchy. Bond plaval ze všech sil. Z lodi mohli každou chvíli spustit člun a do vody mohl jít další potápěč. S trochou štěstí nemusel najít stopy po Bondově návštěvě a usoudit, že jeho kolegu zabil žralok nebo barracuda. Bude jistě zajímavé, co Largo nahlásí přístavní policii. Dost obtížně jí bude vysvětlovat nezbytnost ozbrojeného podvodního strážce u výletní jachty v poklidném přístavu.
Bond plaval dál nad zvlněnými chaluhami. Příšerně ho bolela hlava. Opatrně si ji osahal a nahmátl dvě velké boule. Kůži však měl neporušenou. Nebýt tlumivých účinků vody, ty dva údery pažbou pistole by ho nepochybně uspaly. I takhle se cítil napůl omráčený, a když doplaval na konec pole chaluh a pokračoval nad měsíční krajinou s občasnými výbuchy malých sopek drobných živočichů, připadal si jako na pokraji deliria. Z polovičního transu ho probral zběsilý pohyb na okraji jeho zorného pole. Míjela ho obří barracuda, která se chovala, jako by zešílela. Kroutila se, kousala se do ocasu, její dlouhé tělo se zmítalo v prudkých záškubech a tlama se jí křečovitě otvírala a zavírala. Bond ji pozoroval, dokud mu nezmizela v šedé mlze. Pociťoval lítost nad proměnou té nádherné královny moří v příšerného zmítajícího se tvora. Připomínal mu zasaženého boxera, který kolem sebe naslepo mává pěstmi, než padne k zemi. Jeden z těch výbuchů musel poškodit nervové centrum ryby, jemný rovnovážný mechanismus v jejím mozku. Dlouho se však trápit nebude. Stane se kořistí ještě většího dravce, žraloka, který si všimne rozruchu pod hladinou. Chvíli počká, dokud křeče neochabnou, a pak vyrazí k útoku. Barracuda už bude mít pomalé reakce, a to bude její konec. Žralok ji spolkne na tři skousnutí – nejdřív hlavu, pak stále ještě se zmítající tělo. Potom poplave nevzrušeně dál, srpovitou tlamou bude sledovat černé a žluté piloty pruhované, a možná pár štítovců, parazitů, kteří žralokovi ve spánku, kdy má uvolněné čelisti, vybírají potravu mezi zuby.
Před Bondem už se objevily velké pneumatiky, potažené šedým slizem, lahve, plechovky a opěrné kůly přístaviště. Doplaval na mělčinu a se skloněnou hlavou poklekl do písku, neschopen odnést na pláž těžký akvalung, vyčerpané zvíře připravené padnout.
