KAPITOLA 17
RUDOOKÉ KATAKOMBY
Bond se oblékl a vyhnul se přímým odpovědím na otázky strážníka Santose, který na pravém boku lodi zaznamenal nějaké podvodní výbuchy. Na palubě se objevilo několik mužů a zřejmě tam nastal nějaký rozruch. Levý bok lodi, na který z přístaviště není vidět, mu připadal nakloněný. Bond řekl, že o tom nic neví. Udeřil se do hlavy o bok lodi. Hloupá neopatrnost. Viděl, co chtěl vidět, a hned se vydal na zpáteční cestu. Svou výpravu považoval za úspěšnou. Strážník mu velice pomohl. Moc děkuju a dobrou noc. Ráno se Bond vypraví za komisařem.
Toporně kráčel boční uličkou, v níž zaparkoval Leiterova forda. Dojel do hotelu a zatelefonoval Leiterovi do jeho pokoje. Společně se pak vydali na policejní ředitelství. Bond popsal své zážitky a svá zjištění. Teď už mu bylo jedno, jaké budou důsledky. Chystal se napsat zprávu. V Londýně bylo osm hodin ráno a do vypršení lhůty uvedené v dopisu SPECTRE zbývalo čtyřicet hodin. Všechna posbíraná stébla tvořila tak polovinu kupky. V Bondovi vřela podezření jako v tlakovém hrnci. Nedokázal už sedět na jeho poklici.
„Tak to prostě napiš,“ vybídl ho Leiter rozhodně. „Já pošlu kopii CIA a potvrdím ti to. A navíc zavolám na Rejnoka, aby sem koukal honem rychle připlout.“
„Vážně?“ podivil se Bond nad tou změnou tóniny. „Co to do tebe tak najednou vjelo?“
„Tak trochu jsem se porozhlížel v kasinu po chlapech, kteří by mohli být podílníky na tom hledání pokladu. Postávali většinou ve skupinkách a tvářili se, že se náramně baví – užívají si slunné dovolené se vším všudy. Ale moc se jim to nedařilo. Veškerou práci obstarával Largo, který se klukovsky veselil. Ti ostatní vypadali jako soukromí čmuchalové nebo jako zbytek Torriova gangu po tom svatovalentýnském masakru. V životě jsem neviděl takovou bandu gaunerů – smokinky, doutníčky, šampaňské, ale jen střídmě, aby projevili uvolněnou náladu. Zřejmě to měli nakázané. Jenže já z nich cítil ten chlad, tu obezřetnost a odtažitost profíků. To se člověk za léta v tajné službě a u Pinkertonů spolehlivě naučí. Žádný chlap mi nebyl povědomý, ale pak jsem si všiml človíčka s huňatým obočím, vejčitou hlavou a silnými brýlemi. Vypadal jako mormon, který se omylem ocitl v bordelu. Pořád se rozhlížel kolem sebe a pokaždé, když na něj někdo z nich promluvil, zrudl a zablekotal, jak je to tu báječné a jak si užívá. Držel jsem se v jeho blízkosti a slyšel jsem, jak dvěma těm chlapům říká totéž. Pak už se tam jen náměsíčně procházel. Vypadal bezmocně a bezradně. Ten jeho obličej mi něco říkal. Věděl jsem, že už jsem ho někdy viděl. Chvíli jsem se trápil a pak jsem zašel do recepce a bodře vysvětlil jednomu chlápkovi za pultem, že jsem tu asi zahlédl starého spolužáka, který se odstěhoval do Evropy, ale že mi úplně vypadlo jeho jméno. Bylo mi trapně, protože on mě zřejmě poznal taky. Nemohl by mi pan recepční pomoct? No a on si ho nechal ukázat a projel členské karty a vytáhl tu, kterou jsem potřeboval. Ten chlap se údajně jmenoval Traut, Emil Traut. Švýcarský pas. Jeden z Largovy skupiny.“ Leiter se na okamžik odmlčel. „Ten švýcarský pas mi asi pomohl nejvíc.“ Pak se obrátil k Bondovi. „Pamatuješ se na toho východoněmeckého fyzika Kotzeho? Asi před pěti lety přeběhl na západ a vyklopil chlapcům ze Spojené vědecké zpravodajské všechno, co věděl. Pak díky tučné odměně za své informace zmizel do Švýcarska. Jamesi, ručím za to, že je to on. Jeho spis mi prošel rukama, když jsem byl ještě u CIA a pracoval v kanceláři ve Washingtonu. Všechno se mi vybavilo. Tehdy kolem toho byl dost slušný rozruch. Tu jeho držku na tom spisu jsem viděl jen zběžně, ale jsem si naprosto jistý, že ten chlap je Kotze. A co sakra pohledává špičkový fyzik na palubě Disco! Takže nám to sedí, ne?“
Dojeli k policejnímu ředitelství. Světla svítila jen v přízemí. Nahlásili se službukonajícímu seržantovi a odešli nahoru do své kanceláře. Bond se postavil doprostřed místnosti a podíval se na Leitera. „To je přesvědčivý důkaz, Felixi. Takže co teď uděláme?“
„Nahlásím …
