88
STŘEDA, 21.00 HOD., OPERAČNÍ CENTRUM
Prezident přijel do Operačního centra neohlášeně.
Dorazil ve své prodloužené pancéřované limuzíně se dvěma agenty tajné služby a se svým řidičem, s nikým jiným - bez všech poradců a novinářů.
„Bez novinářů?“ podivila se Ann, když jeho příjezd oznámila Paulu Hoodovi hlídka od předního vchodu základny Andrews. „Takže musí jít už o bývalého prezidenta.“
„Jste příliš cynická,“ pokáral ji Hood od svého psacího stolu. Právě dokončil informování vedoucích oddělení - Boba Herberta, Marthy Mackallové, Darrella McCaskeye, Matta Stolla, Lowella Coffeye, Liz Gordonové, Phila Katzena a Ann - a poděkoval jim nejenom za jejich práci, ale za chytrost a spolupráci: řekl jim, že ještě nikdy neviděl tým, který by pracoval na všech frontách tak efektivně, a že je na práci, kterou vykonali, hrdý... je hrdý na ně na všechny.
Právě chtěl opustit svou kancelář, když ten hovor obdržel, a tak se zase posadil a čekal.
Ann čekala s ním.
Nemohla se přestat usmívat. Ann nebyla šťastná jenom proto, že všechno pro Operační centrum dobře dopadlo; nejenom proto, že televizní stanice přerušily svá vysílání s novinkami o zničení nodongů; nejenom proto, že ona a její protějšek z Pentagonu, Andrew Porter, řekli tisku, že to, co Gregory Donald a generál Michael Schneider dokázali, byly činy humanistů, a nikoliv partyzánů. Celý případ vynesli na světlo dostatečně rychle, s potřebnou upřímností a razancí, aby cokoliv, co Severokorejci k činnosti majora Leeho řeknou, vyznělo naplano.
Ann byla šťastná také kvůli Paulovi.
Zvládl jak svou zodpovědnost vůči Operačnímu centru, tak také zodpovědnost otce a manžela. Ani jedno nebylo snadné, ani jedno nešlo dělat na částečný úvazek. Nechápala, jak to mohl zvládnout. Sharon Hoodová se asi nikdy nedozví, kolik sil ho dnešek stál, ale Ann znala pravdu. Přála si, aby existoval nějaký způsob, jak to Sharon sdělit... Ale nic ji nenapadalo.
Tiskovému mluvčímu došla slova!zasmála se sama sobě.
Ne, nebyla to tak docela pravda. To, co chtěla Ann sdělit, nebylo ničím, co by oddaná obdivovatelka měla právo říci manželce. Šlo totiž o to, že Paul Hood byl velice zvláštní muž, muž s dobrým srdcem, jasnou hlavou, a jak věděla, s velkou schopností milovat. To, co by Ann řekla Sharon, i když jenom ve fantazii, by byla žádost, aby se o Paula dobře starala a umožnila mu se starat také o ni, aby si pamatovala, že jednoho dne svou práci odloží, že děti vyrostou a že jejich láska vydrží, bude vzkvétat a obohacovat je.
Paul jim řekl o tom, jak chce zorganizovat vzpomínkovou slavnost na Gregoryho Donalda a Basse Moora, ale ona ho příliš nevnímala. Její myšlení i srdce byly někde jinde... S Paulem, ve světě představ, ve kterém by ji mohl, až všichni odejdou, obejmout, vzít ji někam na večeři a pak ji odvézt domů, kde by se pomilovali a usnuli spolu, přičemž by měl svou hlavou přitisknutou na její záda
„Pane Hoode?“ řekl Bugs přes počítač.
„Ano?“
„Přichází pan prezident.“
Hood se zasmál, když uviděl, že Bugs přenesl záběr videokamery v chodbě na obrazovku. Prezident mával na zaměstnance Operačního centra v jejich kancelářích, zastavoval se a potřásal si rukama s lidmi, které neznal, ale v kontaktu očí zůstával jen do okamžiku, kdy našel nějakou novou tvář.
Paul vstal, právě když prezident vstoupil do místnosti, ostatní vedoucí oddělení už stáli. Prezident předvedl rozzářený obličej a pokynul jim všem, aby se posadili.
Všichni, kromě Paula, to udělali. Prezident přešel napříč kanceláří a potřásl mu rukou.
„Vynikající práce, vedoucí účelové skupiny.“
„Děkuji vám, pane.“
Za ním Ann zuřila. Nešlo přece o účelovou skupinu. Byl to Paul a Operační centrum.
Prezident se otočil a promnul si ruce. „Vynikající, vynikající práce. Všichni, kdo na tomto projektu pracovali, počínaje Paulem, přes skupinu Striker, zaměstnance kanceláře národní bezpečnosti Steva Burkowa, až po vás, všichni jste pracovali nad očekávání dobře.“
„Obdrželi jsme potřebnou pomoc,“ odpověděl Hood. „Od Gregoryho Donalda,…
