20
ÚTERÝ, 6.25 HOD., OPERAČNÍ CENTRUM
Paul Hood a Liz Gordonová dorazili do Tanku zároveň. Hood ji pohybem ruky pustil dovnitř první a vstoupil za ní. Těžké dveře byly ovládané knoflíkem na boku velkého oválného konferenčního stolu, když byl uvnitř, stiskl ho.
Malá místnost byla osvětlená zářivkami umístěnými po stranách nad konferenčním stolem; na stěně, naproti Hoodově židli, blikaly se stále se měnícími digitálními číslicemi odpočítávací hodiny.
Stěny, podlaha, dveře i strop Tanku byly pokryté zvuk pohlcujícím materiálem Acoustix; pod šedým povrchem s černými pruhy bylo několik vrstev korku, třicet centimetrů betonu a další Acoustix. Uprostřed betonové vrstvy, na všech šesti stranách místnosti, byly dva páry drátěných mřížek, které vytvářely rušivé zvukové vlny; elektronicky se nic nemohlo dostat do ani z místnosti bez toho, že by došlo k velkému zkreslení. I kdyby se nějakému naslouchacímu zařízení nějak podařilo zaznamenat rozhovor uvnitř, náhodnost měnící se modulace by způsobila, že rozumět by jí nebylo možné.
Hood se posadil do čela stolu a Liz si sedla po jeho levici. Hood ztlumil jas monitoru, který byl vedle počítačové klávesnice na konci stolu; na horní straně monitoru byla připevněná maličká kamera s optickými vlákny a podobný systém byl i u místa Mika Rodgerse na druhé straně stolu.
Liz položila na stůl svou žlutou složku. „Poslyšte, Paule. Vím, co chcete říci, ale já se nemýlím. To není jejich práce.“
Hood se podíval do hnědých očí své štábní psycholožky. Její středně dlouhé hnědé vlasy byly dozadu stažené černou stužkou; bílá čmouha na klopě jejího červeného kostýmu byla výsledkem neopatrného setření popela z jedné z cigaret Marlboro, které ve své kanceláři kouřila jednu za druhou.
„Nechtěl jsem vám říci, že se mýlíte,“ odpověděl jí Hood. „Ale co musím vědět přesně, je, jak moc jste si jistá. Prezident mě jmenoval do vedení Korejské účelové skupiny a já mu nechci tvrdit, že severokorejský partner hovoří o míru, a zároveň se nás snaží vyprovokovat, abychom překročili DMZ.“
„Osmdesát devět procent,“ odpověděla svým drsným hlasem, „natolik jsem si jistá. Jestliže zpravodajství Boba Herberta je správné a my ho použijeme, pak pravděpodobnost je devadesát dvě procenta.“ Z kapsy si vytáhla žvýkačku Wrigley a rozbalila ji. „Prezident Severní Koreje nechce válku. Naopak, je nadšený tím, jak se rozrůstá nižší třída, a ví, že k tomu, aby mohl zůstat u moci, musí tuto třídu udržet spokojenou. Nejlepším způsobem, jak to zajistit, je ukončit svou dobrovolně zvolenou izolaci. A víte, co si myslí Herbert.“
Věděl to. Jeho zpravodajský důstojník byl přesvědčený, že kdyby severokorejští generálové stáli proti politice prezidenta, svrhli by ho. Náhlá smrt dlouhodobého vůdce Kim Il Sunga v roce 1994 zanechala dostatečnou mocenskou mezeru, do které by vstoupili, kdyby se jim to, co se děje, nelíbilo.
Liz vložila žvýkačku do úst. „Vím, že si myslíte, že oddělení psychologie není příliš vědecké, a byl byste rád, kdyby naše oddělení zavřeli. V pořádku. Neodhadli jsme policejní unáhlenost ve Philly. Ale na Severokorejcích pracujeme už léta a jsem si jistá, že se tentokrát nemýlíme!“
Monitor počítače po Hoodově levici zapípal. Hood si prohlédl e-mailovou zprávu od Bugse Beneta: ostatní členové účelové skupiny byli připraveni k telekonferenci. Hood stlačil ALT klíč, čímž zprávu přijal, a pak se obrátil opět k Liz.
„Věřím na první dojem, ne na psychologii. Ale se severokorejskými vůdci jsem se nikdy nesetkal, takže se musím spolehnout na vás. Tady je, co potřebuji.“
Liz si připravila pero a začala psát.
„Chci, abyste se znovu podívala na údaje a připravila pro mne nový profil nejvyšších severokorejských vůdců, přičemž vezmete v úvahu tyto faktory: i když nestojí za útokem, jak budou v Pchjongjangu reagovat na Defcon 5, mobilizaci z naší strany, na možnou jihokorejskou odvetu a zda jsou někteří severokorejští generálové takoví blázni, aby něco takového odsouhlasili bez vědomí prezidenta.
Chci také, abyste znovu pr…
