16
ÚTERÝ, 20.00 HOD., JAPONSKÉ MOŘE
Loď pocházela z doby před druhou světovou válkou a byla přebudovaná nejprve z dopravní lodi pro přepravu vojsk a pak zase zpátky k pravidelné převozní službě.
Zatímco se už na moři stmívalo, na přední palubě seděli na lavici dva Severokorejci a hráli nějakou hru s kovovými figurkami na magnetické tabulce. Kufry s penězi ležely naplocho mezi nimi a sloužily jim jako stůl.
Na palubě začal foukat silný vítr, který na muže stříkal kapičky mořské vody a způsoboval rachocení plechu jejich tabulky. Vítr už zahnal většinu cestujících do kabiny, kde bylo teplo, sucho a světlo; jeden z mužů se rozhlédl kolem.
„Měli bychom zajít dovnitř, Ime,“ navrhl. Nebylo dobré, že zůstali o samotě: dav byl pro případné zloděje nebezpečím.
Bez toho, že by hru dohráli, začal jeden muž balit, zatímco druhý se postavil s rukama na držadlech kufrů.
„Dej pozor, abys nepoškodil tabulku, Yune, stála mě -“
Na kufry dopadla červená sprška. Yun vzhlédl a za svým partnerem uviděl stát temnou postavu; z přední strany Imova hrdla vyčníval lesklý hrot dýky.
Yun otevřel ústa, aby vykřikl, ale už se mu to nepodařilo, protože mu zezadu přeťala hrdlo ostrá čepel. Chytil se za krk a přes prsty mu začala proudit krev, která se míchala s krví jeho společníka. Mořská voda obě kaluže ředila dopadajícími kapkami a vítr je promíchával.
Oba vrazi vytáhli své nože a jeden z nich se sklonil nad umírající muže, zatímco druhý šel dozadu k zábradlí, aby tam začal v desetivteřinových intervalech rozsvěcovat a zhasínat svou svítilnu. Jeho komplic mezitím každému z podříznutých mužů odřízl růžový malíček. Když ostří nože zajelo do masa, chroptivý zvuk vydal už jenom Yun.
Vrah v tmavošedém převlečníku, který mu vlál ve větru, hodil prsty přes palubu; na obětech byl teď podpis Yakuzy a úřady stráví celé týdny hledáním vrahů. Až si uvědomí, že se honí jenom za stíny, bude příliš pozdě.
Když se vrah vrátil pro kufry, ujistil se, že jsou stále ještě v bezpečí, a pak se podíval směrem ke kabině. V kruhových oknech nebylo vidět žádné tváře a tma, spolu s vodní tříští, zajišťovala, že případná identifikace by nebyla možná; můstek byl o kus dál vzadu nad kabinou, aby posádka měla nad palubou dobrý přehled. S trochou štěstí však nikdo ven nevyjde a nikdo další nebude muset zemřít.
Jeho společník stále ještě blikal svou svítilnou. Než se k němu přidal, z dálky začal být slyšet zvuk motoru a po chvíli byly vidět obrysy obojživelného letadla se všemi světly, kromě pozičních, zhasnutými. Buccaneer LA-4-200 se dostal až vedle zadních sklopných dveří lodě a vyrovnal s ní rychlost, přičemž jeho vrtule vířila mořskou tříšť do tisíce maličkých kapiček. Vrah svou svítilnou posvítil na kabinu a pilot otevřel boční příklop a ven vyhodil nafukovací člun, jehož příďový kruh byl připevněný k několika metrům ocelového lana. Člun těžce dopadl na vodu a ve větru se skoro převrátil.
V té chvíli už na můstku zavládl čilý ruch, protože posádka si všimla letadla.
„Rychle,“ vykřikl muž se svítilnou ke svému společníkovi.
Když muž položil kufry, skočil směrem ke člunu. Dopadl do vody vedle něj, uchopil bezpečnostní lano, přitáhl se a pak se otočil, aby byl obličejem k lodi. Jeho společník uchopil jeden z kufrů, rozhoupal ho směrem ke člunu a pak ho pustil. Druhý muž ho zachytil a napřáhl paže ke druhému kufru. Ten chytil také a rychle ho vtáhl do člunu svého společníka, který předtím rovněž skočil z lodi dolů.
Pilot přitahoval člun k letadlu už ve chvíli, kdy členové posádky teprve vyběhli na palubu a nalezli mrtvá těla. Oba muži se rychle vyšplhali na palubu letadla, pilot rozsvítil světlomety a letadlo s penězi se vzneslo a zamířilo k severu. Teprve když se dostalo z dohledu lodi, otočilo se na západ - neletělo do Japonska a k Yakuze, ale do Severní Koreje.
