46
STŘEDA, 12.30 HOD., OKOLÍ SOULU
Jak tak seděl na zadním sedadle vedle Kim, Hwana napadlo, zda je to všechno opravdu takový dobrý nápad - když už ignoroval skutečnost, že vzhledem k existující situaci šlo o jediný nápad. Spolupráce s Kim porušovala všechno, co ho naučili a v čem vyrostl: chystal se uvěřit severokorejské špionce v záležitostech bezpečnosti KLDR. Zatímco seděl vedle mladé ženy, která se tiše dívala ven přes okno na své straně, pocítil značné pochyby ohledně toho, co dělal. Neměl obavy, že by ho zavedla někam, kde by ho přepadli, nebo ho přivedla do místa plného severokorejských záškodníků. Hwan dal svou připravenost jasně najevo, nechal si rozepnuté sako, takže Kim viděla v ramenním pouzdře jeho osmatřicítku. Kdyby se cokoliv stalo, postihlo by to i ji. A Kim se předtím Baemu vzdala a nezvolila kulku. Chtěla žít.
Obával se však, že ho může oklamat - bylo to možné, i přes její zjevnou upřímnost - a on by tak pomáhal v přípravách porážky armády své vlastní země. Měl dokonce strach z toho, že ho nemusí ani klamat. Jestliže bude všechno v pořádku, jestli její informace jsou přesné a konfliktu se podaří zabránit, pak stále ještě může být obžalovaný ze spolupráce s nepřítelem. Ať už z toho vzejde cokoliv dobrého, může nad tím převažovat ostuda z toho, že bude obžalovaný ze zrady.
Bránil se nutkání hovořit s ní, pokusit se o ní dozvědět něco více. Neměl odvahu ukázat jí slabost nebo pochyby, mohla by se pokusit toho využít. Hwanův řidič Cho tyto obavy očividně neměl. Opakovaně se díval do zpětného zrcátka a pod úzkým hnědým okrajem svého klobouku měl v očích zcela jiné starosti. Pokaždé když jim Kim určila nový směr, zamířili ještě do izolovanější oblasti, hlouběji do kopců na severovýchodě, a Cho s každým odbočením pohlédl k vysílačce dole na palubní desce a Hwanovi očima naznačoval, aby mu povolil oznámit jejich polohu velitelství.
Hwan však pokaždé jen jediným pomalým pohybem hlavy odmítl nebo přerušil jejich kontakt očí.
Chudák Cho, pomyslel si. Před třemi měsíci dostal do pravé paže kulku a byl přeřazený od úkolů v terénu k řízení vozu. Tak hrozně si přál vrátit se, ukázat jim, co umí, a srazit pár hlav.
Ale nic podobného. Žádné zajištění, žádné posily a nic, co by mohlo zapříčinit ztrátu důvěry paní Chongové. Jsou v tom až po uši - spolu se ženou, o které ví, že když neuprchne, půjde do vězení a možná, že i na popraviště. Hwan jenom doufal, že její smysl pro zodpovědnost je stejně silný jako ten jeho.
„Mohu vám něco říci?“ zeptala se Kim, přičemž se stále dívala ven z okna.
Hwan na ni pohlédl se špatně zakrývaným překvapením. „Prosím.“
Teď se na něho podívala zpříma, její oči měly nyní měkčí výraz než předtím, a také její rty nebyly tak pevně semknuté. „Přemýšlím nad tím, co děláte, a je to velmi odvážné.“
„Myslím, že jde o rozumné riziko.“
„Ne. Mohl jste zůstat tam, kde jste byl - nebyla by to žádná ostuda. Nevíte, kam vás vedu.“
Hwan cítil, jak Cho ubral plyn a rychle se na něho podíval. Auto znovu přidalo.
„Kam nás vedete?“ zeptal se Hwan.
„Do mého domu.“
„Ale vždyť bydlíte ve městě.“
„Proč to tvrdíte? Protože mě tam sledovali vaši nohsledové? Ta žena, která nerada pije, a ten muž, který mění převleky, ale z úst mu páchne pořád stejně?“
„Ti byli ve výcviku. Měla jste o nich vědět.“
„To už je mi teď jasné. Alespoň jsem tak netušila, že tím, kdo mě opravdu sleduje, je pan Gun. Ale on mě nikdy domů nevezl. Musel jste mít některé informace i od kadetů.“
Hwan neodpověděl.
„To ale není důležité. Vzadu jsem měla skútr a jezdila jsem sem, abych odesílala skutečné zprávy. Zahněte vpravo na nezpevněnou silnici,“ dodala k Choovi. Cho se v zrcátku podíval na Hwana. Hwan ho tentokrát ignoroval.
„Takže, jak vidíte,“ pokračovala Kim, „nebyl jste jediný, kdo někoho oklamal. Víme už léta, že máte bar pod kontrolou, a já jsem tam byla poslaná jenom proto, abych na sebe vázala vaše lidi. Můj kód byl sice skutečný, ale lidé, kterým jsem ho hrála - lidé, kteří přicházeli, a které jste sledovali d…