67
STŘEDA, 7.10 HOD., ÓSAKA
„Generále Rodgersi, myslel jsem si, že nás pilot dopraví do nějakého teplého místa plného slunce!“
Nadporučík Squires spolu s ostatními ze skupiny Striker slyšeli i přes rachot motorů, při letu nad zátokou Ise, cestou do Ósaky, dopadající déšť. Rodgerse vždy udivovaly a dělaly na něho dojem takové neočekávané podivnosti, jako slyšet harfu uprostřed velkého orchestru. Svým způsobem to bylo podobné filozofii, která stála za vytvořením jednotky Striker. Od Davida a Goliáše k Americké revoluci, velikost neznamenala vždy nadvládu. Dramatik Peter Barnes kdysi psal o malém plevelu, který zničil chodník, a tato představa nikoliv jenom historie Andrew Jacksonové, Joshua Chamberlainové a Teddy Roosveltové - pomáhala Rodgersovi překonávat těžké dny. Dokonce přiměl svou sestru, aby mu ten obraz vyšila na jeho pytel s výstrojí, chtěl si ho navždy pamatovat.
Vojín Puckett přerušil Rodgersovy vzpomínky zasalutováním a řízným „Pane!“
Rodgers si vytáhl ucpávky uší. „Co je nového, vojíne Puckette?“
„Pane, generál major Cambell hlásí, že na nás čeká tryskový letoun C-9A, aby nás dopravil na místo.“
„Ten ať si nechá pro armádu,“ odpověděl Squires. „My si na let přes Severní Koreu vezmeme nevyzbrojený nightingale.“
„Já bych dal raději přednost pěknému a štíhlému black hawkovi,“ prohlásil Rodgers, „ale měli bychom problém s doletem. Díky, vojíne.“
„Není za co, pane.“
Squires se usmál, když se Puckett vracel na své místo. „Johnny Puckett je opravdu dobrý, pane. Říká, že jeho otec měl ve svém pokoji vysílačku, už když byl on batoletem - řídil ho rádiem už od kolébky.“
„K tomu lze dodat jen jedno. Za starých časů se lidé naučili jednomu řemeslu a stali se v něm skutečně dobrými.“
„To je pravda, pane. Jenže, když se v něm nestanete opravdu dobrými, tak jako můj otec, který chtěl být fotbalistou, je s vámi konec.“
„A co vy?“
„Se mnou je to stejné.“
„Svou rozhodnost a ambici přenesl na vás, nebo ne? Král Artuš nemohl hledat svatý grál sám. Mojžíš neměl povolení přejít řeku Jordán. Ale oba inspirovali jiné, aby to dokázali.“
Squires pokýval hlavou. „Kvůli vám mám teď pocit viny, že jsem nenapsal domů.“
„Můžete tátovi poslat pohlednici z Ósaky, až poletíme zpátky.“
Rodgers ucítil, jak se letoun naklání k jihozápadu. Zpátky. Ta slova mu vždycky málem uvízla v hrdle. Nikdy nevíte, zda se vrátíte; ale musíte to předpokládat. Došlo však k tolika případům, kdy se to nestalo, a dokonce i zkušení vojáci byli zaskočeni, když tomu tak bylo. Opět si vzpomněl, tak jako mnohokrát, na slova Termysona:
Domů přinesli své mrtvé válečníky. Ona však nekřičela, ani neplakala: všechny její služebné, které smutné přihlížely, řekly, „Musí plakat, jinak zemře.“
Transportní letadlo přistálo, a zatímco kapitán Harryhausen si stěžoval na počasí, válečníci skupiny Striker utíkali k čekajícímu letounu. Byli v něm a opět ve vzduchu, za pouhé čtyři minuty poté, co se otevřely dveře C-141.
Štíhlé a úzké vojenské velitelské tryskové letadlo rychle v dešti stoupalo a zamířilo na severozápad. Muži seděli tak jako předtím na lavicích po stranách, ale jejich nálada teď byla zcela jiná. Ti, kteří předtím cestou do Ósaky spali, hráli karty nebo si četli, byli teď jako elektrizováni. Kontrolovali si výstroj, navzájem se povzbuzovali a několik se jich modlilo. Vojín Bass Moore měl na starosti přípravu padáků a kontroloval závěsy. Letoun letěl nízko nad Japonským mořem a bojoval proti silnému větru a ubývajícím záplavám deště.
Na palubě byl důstojník ze Soulu, který se Squiresem probíral strategii návratu. Bude na ně čekat Sikorsky S-70 Black Hawk: tento vrtulník přeletí DMZ a dostane se do Diamantových hor za několik minut. Co bylo ještě důležitější, tento devítimístný stroj měl po stranách dvojici kulometů M60, které jim mohou pomoci dostat se pryč.
Pouhých dvacet minut před seskokem požádal Rodgers Pucketta, aby zavolal Hoodovi.
Ředitel byl nervóznější, než ho kdy Rodgers pamatoval, bylo to něco nového.
„Miku, začíná to vypa…
