8
„Ještě jste mi neřekl, nač si vlastně potřebujete vytvořit o Ann obraz,“ zeptala se Hilary. „Myslela jsem, že se zajímáte spíš o její chorobu než o její sebevraždu.“
Steven přisvědčil, že je to tak.
„Je to neuvěřitelné, v novinách píšou, že je to Ebola.“
„Ebola to není.“
„Tedy něco stejně ošklivého?“
Steven přikývl: „Zřejmě ano.“
„Ale jak mohl někdo jako Ann něco takového chytit? Ona přece nijak často nelétala? Vím jen o jedné její cestě do zahraničí a to už bylo před pár lety.“
„Na to právě musím přijít,“ odpověděl Steven.
„A vy si myslíte, že s tím mohl mít něco společného ten muž, ten Victor?“
„Musím prozkoumat všechny možnosti, jak se říká,“ řekl Steven. „Řekněte mi, věděla jste, že se Ann věnovala horské turistice?“
Hilary se na něj nechápavě podívala. „Ne, to je fakt? To je pro mne naprostá novinka. Ani mi na to nepřipadala.“
Steven cítil, že právě o něco pokročil. Jestli Ann dělala s horskou turistikou tajnosti, pak to patrně bylo něco, co provozovala s Victorem. „Myslíte, že bych se mohl podívat na její pracoviště?“ zeptal se.
„Jistě. Já jsem se rozhodla, že se tam nenastěhuju, takže máte štěstí. Nikdo se tam ničeho nedotkl.“
Zavedla Stevena do místnosti, která byla na téže chodbě o troje dveře dál. Působila studeně a nevlídně, jako opuštěný sklep.
„Brr, domovník tady vypnul topení,“ řekla Hilary, když rozsvítila. „Co kdybych vás tu nechala samotného?“
Steven tedy zůstal sám v kanceláři, která patřila Ann Danbyové. Byla velká, čtvercová a měla stejně vysoký strop jako ostatní místnosti. Připomínala mu školní třídu obecné školy ze starých dob. Byla tam dvě vysoká okna s vyhlídkou na cihlovou zeď necelých dvacet stop od nich. Steven k nim přistoupil a podíval se dolů na vydlážděnou uličku, po níž se ve větru prohánělo smetí a na jejímž konci v nadcházejícím soumraku přerušovaně blikala světla aut jedoucích po hlavní ulici. Povzdechl při představě, jak se asi na takovém místě dá pracovat, usedl za stůl a rozsvítil stolní lampu. Žluté jezírko světla bylo vítaným ostrůvkem v tom moři šera.
V Annině kanceláři panoval stejně pečlivý pořádek a smysl pro detaily jako v jejím bytě. Každý z projektů, na kterém pracovala, měl na polici nad počítačem vlastní šanon a na první straně každé složky byly podrobnosti o tom, kde jsou uloženy v počítači a kde jsou uloženy podklady k nim. Momentálně připravovala návrh nového mzdového systému společnosti a množství detailních údajů k němu zaručovalo, že Hilary Blacková bude moct bez obtíží navázat na její dílo. Druhý projekt se zabýval počítačovými grafickými ilustracemi pro knihu o italské renesanční architektuře, kterou mělo nakladatelství vydat později na jaře.
Osobních věcí tu bylo poskrovnu, žádné dopisy ani pohledy, které by se netýkaly její práce. Stolní kalendář obsahoval pouze pracovní schůzky a schůze, s jednou výjimkou. Ann si zapsala, na kdy se objednala ke kadeřníkovi: bylo to ve středu 17. listopadu v půl šesté, a to do salonu jménem Marie Claire. To datum bylo zajímavé. Bylo to den před tím, než se měla sejít s Victorem.
Na stěnách viselo pár reprodukcí, které, jak předpokládal, byly Anniny vlastní, hlavně od proslulých malířů Canaletta a Moneta, ale i méně známý akvarel afrických fialek od Rosy McEvan, který na něj zapůsobil svým pozoruhodným smyslem pro detail. Vysvětloval, proč se Ann tak líbil. Na knihovničce stálo několik rámečků s fotografiemi Ann při různých podnikových událostech. Jedné z nich si všiml už v jejím bytě. Byla to ta, na které měla růžové šaty a potřásala si rukou s nějakým pánem, který měl na krku úřední řetěz, zatímco okolo přihlíželo se strnulými úsměvy několik dalších pánů v oblecích. Na druhé fotografii stála mezi lidmi sledujícími důstojnou dámu ve velikánském klobouku, jak přestřihuje stuhu při zahájení čehosi, co na fotografii nebylo.
„Ta ženská si náramně hlídala své soukromí,“ zamumlal Steven, když skončil. Zhasl všechna světla a vrátil se k Hilary Blackové, aby jí předal klíč.
„Našel jste něco?“ zeptala se ho.
…
