1
Let British Airways,
Ndanga – Londýn, Heathrow
Humphrey James Barclay se posledních pár dní necítil dobře a to ho rozčilovalo. Nevyvážil to ani fakt, že se vrací domů po nekonečně dlouhé pracovní návštěvě Střední Afriky.
„Páni!“ zamumlal neslyšně, když letuška zjistila, že jí došel tonik, a upozornila na to kolegyni kousek dál v uličce důraznou artikulací rtů, po které následoval standardní úsměv ve stylu British Airways. „Hned to bude, pane. Led a citron?“
Barclay přikývl a neřekl nic, ačkoliv ho pobouřilo, že jí tonik došel, sotva obsloužila pouhé tři řady.
Kolegyně v pohodě donesla půl tuctu malých plechovek toniku a letuška podala Barclayovi jeho drink. Bez poděkování si ho vzal, škubnutím tonik otevřel a trochu si nalil do ginu. Kopnul ho do sebe na dva velké hlty, opřel si hlavu vzadu o sedadlo a na chvíli zavřel oči.
Palčivá chuť alkoholu na patře pomáhala, ale stejně mu bylo nepříjemně horko a všechno ho bolelo. Když se natáhl, aby zesílil proud vzduchu z větráčku nad hlavou, svaly na ruce ho zabolely, bolestně se zašklebil a na čele mu vyrazily kapky potu. Vztekle škubl za límec košile a zjistil, že knoflík odmítá nechat se rozepnout. To v něm vzbudilo další vlnu nespokojenosti, takže trhl tak prudce, že knoflík uletěl jako střela, narazil do sedadla před ním a pak se někam odkutálel. Ale dosáhl svého cíle, ani se nesnažil knoflík hledat a zase zvrátil hlavu na opěrku. Elegantně oblečená dáma na vedlejším sedadle se marně snažila začíst do svého časopisu a přičinlivě předstírala, že si nevšimla ničeho nepatřičného.
Ať to není chřipka, tiše se modlil Barclay, když zase zavřel oči. Prosím, ať to není chřipka. Jestli do zítřejšího odpoledne nebude má zpráva na tom pitomém stole sira Bruce Collinse, můžu se se svou podělanou kariérou nadobro rozloučit. Z ministerstva zahraničí rovnou čarou do fronty nezaměstnaných žadatelů o podporu; dneska jsi někdo a zítra nic. Krucinál, to by se Marion moc nelíbilo, ani jí ani její mizerné, nafoukané rodině.
Barclay otáčel hlavou ze strany na stranu a bojoval s rostoucí nevolností a závratí. „Bože, pomoz mi,“ mumlal, protože se mu neustále nedařilo najít pohodlnou pozici. Jen pár dní, zpropadeně, a potom můžu vlézt do postele třeba na týden – na celej podělanej měsíc, když to bude potřeba. Zkusil se soustředit na to, co napíše do zprávy. Myšlení mu snad pomůže zapomenout na tělo. Hlavně tam sakra nejezděte, zněla by jeho hořká rada. Ať proboha nikoho, kdo má zdravý rozum, ani nenapadne jezdit do té zasrané díry jménem Ndanga. Tu prokletou zemi vede banda ničemných darebáků, kteří se víc zajímají o otevření účtu ve švýcarské bance, než aby dělali něco, co by pomohlo lidem, které zdánlivě zastupují. Než řekneš švec, tak se zahraniční podpora změní na mercedesy a obleky od Armaniho.
Tak to měl Barclay chuť říct, ale ovšemže to neudělá. Úkolem nižšího úředníka ministerstva zahraničí není tvorba politické strategie. Ta už byla pro Ndangu vytvořena. Vláda Jejího Veličenstva nabízí přátelství a dobré spolupráci. Nabízí pomoc, nejen z obvyklého důvodu, že Ndanga má naftu a důležité suroviny, o které stojíme, ale protože má na strategicky důležitých místech přistávací dráhy a další vybavenost. Ministerstvo obrany rozhodlo, že pro vzdušné síly Jejího Veličenstva by tohle mohlo být velmi užitečné, kdyby se snad věci v zemích na jih odtud začaly vymykat z ruky, což se zdálo v blízké budoucnosti nevyhnutelné. Byl proto schválen štědrý finanční balíček a v nejbližších týdnech s ním má do země přijet sám ministr zahraničí, aby dal novému režimu pečeť britského souhlasu. Barclay byl poslán do Ndangy, aby umetl cestičku a ujistil se, že přípravy na návštěvu uspokojivě pokračují. Nedej bože, aby ministru zahraničí došel v temné Africe toaletní papír.
Barclay trhnutím rozepnul další knoflíku košile, protože cítil, jak mu po bradě crčí stružka potu.
„Cítíte se dobře?“ ozvala se tiše a znepokojeně dáma vedle něj.
Barclay otočil hlavu, aby se na ni podíval, ale dělalo mu problém…
