17
Karen Doigová a Ian Patterson odcházeli z policejní stanice v Capel Curigu v totální depresi. Vrchní inspektor jim právě sdělil, že v posledních týdnech si u žádné z místních služeb nikdo z výzkumné stanice taxi neobjednal. Jak a proč Amy s Petrem zmizeli, zůstává tajemstvím a policie v tom za daných okolností nemůže nic dělat. Stejně jako skotská policie dodržuje zásadu nezasahovat do rodinných záležitostí.
„Nevěřím, že z těch z hor dolů odešli pěšky,“ zavrtěla Karen hlavou.
Patterson zabručel cosi na souhlas.
„Nehledě na to, že na pochod po velšských horách v zimě nebyli vybaveni – aspoň Peter nebyl.“
„Amy také ne.“
„Tak co by asi nejspíš udělali?“ pokračovala Karen. „Pokud spolu opravdu chtěli utéct do slunné budoucnosti, proč si nevzali landrover a nenechali ho někde na letištním parkovišti?“
„Já vím, prostě to nedává smysl,“ souhlasil Patterson.
„A já pořád nevěřím, že to udělali,“ znovu tvrdila Karen.
„No, ale kde potom jsou?“
Karen se zastavila a pohlédla na Pattersona. Její hněv už se rozplynul a místo něj nastoupila beznaděj. Oči jí zaplavily slzy. „Já nevím,“ vzlykla. ‚já prostě nevím.“
Patterson jí pro útěchu položil ruku kolem ramen. Na chvilku se zastavili. „Hele, co kdybychom se šli někam napít a přitom uvážili, co si počneme dál?“ navrhl.
Karen si otřela oči kapesníkem a beze slova přikývla. Přešli ulici a zamířili k hotelu, kde se zastavili už při příjezdu. Rozhodli se, že tady i přespí, místo aby hledali nějaké ubytování po cestě.
„Tak co, našli jste to?“ zeptal se barman, který jim poradil cestu k výzkumné stanici.
Patterson řekl, že našli, a požádal o dvě brandy.
Barman si všiml, že si Karen pořád ještě utírá oči, a tak se obrátil a bez dalších otázek nalil brandy. Vrátil se za bar a začal zase číst své noviny.
„Já nevím, co víc bychom ještě mohli udělat,“ konstatoval Patterson. „Když je nikdo neviděl a ani policie nechce pomoct…“
Karen se zhluboka nadechla a podařilo se jí dát se zase dohromady. Pak prohlásila: „Neuvěřím, že mě Peter opustil, dokud neuvidím nějaký důkaz. V téhle zatracené díře musí přece být někdo, kdo něco ví. Promiňte –“ Vyskočila a vyběhla z místnosti.
„Není jí něco?“ zeptal se barman přes okraj novin.
„Je bezradná,“ odpověděl Patterson. ‚.Manžel jí beze stopy zmizel.“
„Jen tak beze všeho? To je mi jí líto.“
„Ne, ono to nebylo ‚jen tak beze všeho‘. On a moje žena pracovali společně na té výzkumné stanici, na kterou jsme se vás vyptávali. Ale za celou dobu je nikdo ze zdejších lidí neviděl a pak najednou zmizeli úplně. Landrover, kterým přicestovali do Walesu, zůstal i při požáru u pokusné stanice. Ti dva si neobjednali auto u žádné ze zdejších taxislužeb a my nemůžeme přijít na to, jak vlastně tu výzkumnou stanici opustili.“
„Možná, že v tomhle bych vám mohl pomoct,“ poznamenal barman.
„Ale vy jste je přece taky neviděl,“ namítl Patterson.
„To ne, ale vy jste nebyli první, kdo se na cestu ke stanici vyptával.“
Karen se vrátila a sedla si ke stolu. Měla umytý a nalíčený obličej.
„Povídejte dál, prosím vás,“ vyzval Patterson barmana.
„Asi před desíti dny sem přišli čtyři lidi a vyptávali se na cestu. Dva chlapi a dvě ženský. Pamatuju se na ně, protože se jim nezdálo kafe, víte?“
Karen, která pochopila, o čem je řeč, vytáhla z kabelky fotku svého muže a ukázala ji barmanovi. „Byl jeden z těch mužů tenhle?“
„Ne,“ odpověděl barman téměř dřív, než se podíval. „Tohle byli Američani.“
„Američani,“ opakoval po něm bezvýrazně Patterson. „Myslíte jako, že to byli turisti?“
„To bych neřek. Chlapi byli Američani, ale ženský byly Welšanky a podle toho, jak mluvily, byly tady někde z okolí.“
„Ale neznal jste je?“
„Nikdy předtím ani potom jsem je neviděl.“
„A oni se ptali na výzkumnou stanici?“
„No jistě. I když mi to tenkrát přišlo divný. Nikdo z nich nevypadal na nějakýho vědátora, rozumíte. Vypadali úplně normálně.“
„Asi vám neprozradili, proč se chtějí na tu výzkumnou stanici dostat?“ zeptal se Patterson s trochou naděje.
„To bohužel ne.“
Karen se …
