Prolog
Edinburgh, Skotsko
Paul Grossart, generální ředitel Lehman Genomics UK, byl nervózní. Byl celý nesvůj z toho, že předseda americké mateřské společnosti ho přijede sám navštívit a nenutí ho letět za ním do Bostonu. Vedoucí sekcí už byli připraveni předložit nástin výzkumných snah svých skupin a doložit je pečlivě vybranými obrázky a grafy. Technický personál se postaral, aby v laboratořích nebyl nepořádek a aby působily dojmem činorodých úlů, pokud by tam snad návštěvníci chtěli zaskočit. Členové sekretariátu navoněli kanceláře jako kosmetický pult u Bootsů. Nahoře v účtárně byly knihy otevřené a připravené ke kontrole; jejich autoři sestavili optimistické a zářivé plány do budoucna. Příkaz dne pro všechny zněl usmívat se na všechno, co se pohybuje.
Avšak navzdory tomu všemu si Grossart uvědomil, jak tak stál u okna své kanceláře s rukama za zády a čekal, až přijedou návštěvníci, že se mu potí dlaně. Zdánlivě nebyl důvod k obavám. Všechny britské biotechnologické společnosti prožívaly těžké časy, protože podle mínění obchodních kruhů toho naslibovaly víc, než zatím předvedly, ale Lehman přestál prudký odliv spekulačního kapitálu lépe než většina ostatních. Podařilo se mu to díky úspěšnému prodeji několika nových diagnostických souprav v minulých dvou letech a také testování dvou nových chemoterapeutických prostředků probíhalo dobře. Plánované termíny pro udělení licencí se všem zasvěceným začaly zdát reálné. Přes to všechno měl Grossart podezření, že něco neklape, cítil to v kostech. Návštěva z Ameriky měla být rutinní, ale on prostě věděl, že je za tím něco víc.
Černá limuzína, Mercedes S, vplula na parkoviště a Grossart přistoupil ke stolu a zmáčkl tlačítko interkomu.
„Jean, jsou tady. Dejte nám pět minut a pak přijďte s kávou a sušenkami. A dejte ostatním vědět, že už přijeli.“
„Provedu.“
Grossart si narovnal kravatu, seběhl z prvního patra, kde měl kancelář, po schodech do vstupní haly a usmál se na vysokého vychrtlého muže, který vstoupil první. „Rád vás vidím, Hirame,“ řekl a podal mu ruku, kterou si předtím otřel do chomáče papírových kapesníčků v kapse. „Dlouho jsme se neviděli.“
„Taky vás rád vidím, Paule,“ odvětil Hiram Vance, výkonný viceprezident Lehman International. Pokynul na muže za sebou a řekl: „Tohle je doktor Jerry Klein z naší laboratoře v Bostonu. Je šéfem molekulární medicíny.“
Grossart si potřásl rukou s malým mužem s černým plnovousem, který v plandavém tmavém obleku vypadal úplně jako rabín, a připadalo mu, že Klein je skoro tak nervózní jako on sám.
Trojice vyšla nahoru do haly, kde si hosté odložili kabáty, a pak prošli do Grossartovy kanceláře. Pustili se do konverzace o počasí a radůstkách přeletu Atlantiku v listopadu. Grossartova sekretářka přinesla kávu, a když byla představena návštěvníkům, také je přivítala a uctivě se na ně usmála. „Mohu vám ještě něco přinést, pánové?“ zeptala se.
„Zatím je všechno v pořádku, Jean,“ řekl Grossart. „Tak kde byste, pánové, dnes dopoledne chtěli začít?“ zeptal se, když se zavřely dveře. „Navrhoval bych třeba prohlídku laboratoří, potom krátkou prezentaci výzkumného týmu, po ní výrobní prostory a nakonec možná kanceláře?“
Vance pohlédl na dveře a zeptal se: „Může slyšet, co se tu povídá?“
„Bezvýhradně Jean důvěřuji,“ odpověděl překvapeně Grossart.
„Na to jsem se neptal,“ řekl Vance.
Grossart reagoval tím, že vypnul interkom. „Ne, opravdu nemůže.“
Vance, chorobně vyzáblý muž s nažloutlou pletí a temnými kruhy kolem očí černých jako uhel, přikývl. „Jsme totiž ve velkém průšvihu,“ oznámil.
„Takže tohle není běžná návštěva?“
Vance zavrtěl hlavou. „Projekt Sněhová koule právě roztál. Budeme ho muset stopnout.“
„Cože?“ vykřikl Grossart. „Ale vždyť všechno šlo tak dobře! A co dohoda?“
„Já vím, já vím,“ přikývl Vance. „Ale tady Jeremy přišel na něco, co té show udělá konec. Ukažte mu to, doktore.“
Klein otevřel aktovku a vyndal tenkou složku v modrých deskách. Podal ji Grossartovi, ale do očí se mu přitom nepodíval. Grossart ji …
