6
Odstrašování
Félix Cortez cestoval s kostarickým pasem. Kdyby si někdo povšiml jeho kubánského přízvuku, vysvětlil by, že jeho rodina onu zemi opustila, když byl chlapec, ale tomu, aby si toho někdo všiml, se vyhnul pečlivým výběrem místa, kde vstoupil do země. A kromě toho na svém přízvuku pracoval. Cortez hovořil plynně třemi jazyky - vedle své rodné španělštiny anglicky a rusky. Byl to úchvatně hezký muž a jeho tropický vzhled se téměř nelišil od opálení člověka na dovolené. Úpravný knírek a na míru šitý oblek mu dodávaly vzhled úspěšného obchodníka, zářivě bílé zuby z něj dělaly i příjemného člověka. Čekal ve frontě před pultem přistěhovaleckého úřadu na Dullesově mezinárodním letišti a bavil se s ženou, stojící za ním, až postoupil k úředníkovi, tak odevzdaně a beze spěchu jako člověk, který hodně cestuje.
„Dobré odpoledne, pane,“ řekl úředník a sotva od jeho pasu vzhlédl. „Co vás přivádí do Ameriky?“
„Obchod,“ odpověděl Cortez.
„Mhm,“ zamručel úředník. Rychle prolistoval pas a viděl četná vstupní razítka. Ten člověk hodně cestuje a skoro polovina jeho cest během předchozích... čtyř let vedla do Států. Razítka byla rovnoměrně rozdělena mezi Miami, Washington a Los Angeles. „Jak dlouho se zdržíte?“
„Pět dní.“
„Něco k proclení?“
„Mám jen šaty a obchodní dokumenty.“ Cortez pozvedl svůj kufřík.
„Vítejte v Americe, pane Díazi.“ Úředník dal do pasu razítko a vrátil mu ho.
„Děkuji.“ Poodstoupil, aby sebral svou brašnu, velkou a už opotřebovanou, s postranní kapsou. Snažil se projít do Ameriky v době, kdy bylo na letišti volno. Nebylo to ani tak kvůli pohodlí jako proto, že to nebyla obvyklá doba pro toho, kdo měl co skrývat. V době, kdy je v hale menší provoz, mají úředníci nadmíru času, aby lidi otravovali, a podél řady zavazadel neběhají psi cvičení na hledání drog. Když chodby letiště nebyly plné lidí, bylo také snazší rozeznat slídily, kteří lidi sledovali, a Cortez/Díaz byl mistrem v tom, jak se vyhnout sledování.
Jeho další zastávka byla u pultu společnosti Hertz, kde si najal velkého chevroleta. Cortez vůči Američanům necítil náklonnost, ale jejich velká auta miloval. Procedura byla jednoduchá. Použil kartu Visa. Mladá žena u pultu mu položila obvyklou otázku, zda nechce vstoupit do Hertzova klubu Číslo jedna. Nabízenou brožurku si vzal s předstíraným zájmem. Jediným důvodem, proč využíval služeb společnosti pronajímající auta víc než jednou, bylo to, že jich nebylo tolik, aby je mohl příliš střídat. Proto také nikdy nepoužil stejný pas víc než dvakrát, stejně jako kreditní karty. V místě nedaleko svého domu měl bohatou zásobu obojího. Přiletěl do Washingtonu, aby se setkal s jedním z lidí, kteří tohle umožňovali.
Nohy měl ztuhlé, ještě když vyšel ven, aby si vyzvedl svůj automobil - mohl jet mikrobusem společnosti, ale seděl už příliš dlouho. Vlhké horko pozdně jarního dne mu připomnělo domov. Ne že by na Kubu vzpomínal nějak s láskou, ale koneckonců mu jeho bývalá vláda poskytla veškerý výcvik, který pro svou nynější práci potřeboval. Všechny ty školní lekce marxismu-leninismu, který lidem, majícím sotva co jíst, říkal, že žijí v ráji. V Cortezově případě měly ten účinek, že mu pověděly, co od života chce. Jeho výcvik v kubánské špionážní službě mu dal poprvé pocítit chuť výlučností a výsad a nekonečné politické školení udělalo z jeho vlády jen cosi groteskního, tím spíš pokud šlo o její cíle a prohlášení. Avšak přistoupil na hru a naučil se, co se naučit potřeboval, směnil svůj čas za výcvik a práci v terénu, dověděl se, jak fungují kapitalistické společnosti, naučil se, jak do nich pronikat a podvracet je, dověděl se o jejich silných i slabých stránkách. Protiklady mezi oběma těmito stránkami bývalého plukovníka pobavily. Poměrná chudoba v Portoriku mu připadala jako ráj, i když společně s kolegou plukovníkem Ojedou a s divokými Macheteros pracoval na tom, aby ho svrhl - a nahradil ho kubánskou verzí socialistického realismu. Když Cortez kráčel k parkovišti, vrtěl pobaveně hlavou.
Šest metrů …
