18
Porce majeure
Pro seržanta Mitchella bylo nejjednodušší zatelefonovat svému příteli ve Fort MacDill. S Erniem Davisem sloužil v 10. letecké přepadové divizi, bydlel hned vedle něho v domku pro dvě rodiny a po párcích a hamburgrech, opečených na dřevěném uhlí na zadním dvorku, spolu zmačkali hodně vypitých plechovek od piva. Oba měli poddůstojnickou hodnost E-7 a byli dobře proškoleni v tom, jak to v pozemní armádě, kterou nakonec vlastně řídí seržanti, chodí. Důstojníci dostávali víc peněz, a také se jim dostávalo všech starostí, zatímco délesloužící poddůstojníci drželi věci pěkně v lajně. Na stole měl telefonní seznam celé pozemní armády. Zavolal na příslušné veřejné telefonní číslo ministerstva obrany.
„Ernie? Tady Mitch.“
„Ajé, tak jak jde život tam u vás na vinicích?“
„Ale, pořád ta samá onanie, hochu. Jak se mají doma?“
„Fajn, Mitchi. A u tebe?“
„Z Annie se už dělá slečna. Hele, proč volám - chtěl jsem se optat, dostal se jeden z našich tam k vám? - štábní seržant, jmenuje se Domingo Chavez. Ten by se ti líbil, Ernie, je fakt dobrej. No, ale někdo tady něco zkurvil, jeho papíry, víš, no a tak jsem se jen chtěl ujistit, že se ukázal tam, kde měl.“
„Hračka,“ řekl Ernie. „Chavez, říkáš?“
„Tak.“ Mitchell mu jméno hláskoval.
„Ne, nic mi to neříká. Počkej moment. Musím přepojit hovor.“ Za okamžik se Ernieho hlas vrátil, doprovázen ťukáním, které prozrazovalo klávesnici počítače. Kam ten svět spěje? říkal si Mitchell. Už i seržanti u pěchoty musí s těmihle krámy umět zacházet. „Hodíš mi to jméno ještě jednou?“
„Chavez, křestní jméno Domingo, E-6.“ Mitchell přečetl jeho služební číslo, které bylo stejné jako číslo smlouvy o jeho sociálním pojištění.
„Nejni tu, Mitchi.“
„Co? Telefonoval nám ten váš plukovník O'Mara...“
„Kdo?“
„Nějakej plukas, jménem O'Mara. Telefon bral můj poručík a nějak ho to vzalo. Je novej a ještě se má moc co učit,“ vysvětloval Mitchell.
„O žádným plukovníkovi O'Marovi jsem neslyšel. Je taky možný, že jsi vedle s tím místem převelení, Mitchi.“
„Nekecáš?“ Mitchell byl doopravdy zmaten. „Tak to to poručík musel teda nějak pomotat. No, oukej, Ernie. Tak to je všechno. Pozdravuj ode mě Hazel.“
„Hotovka, Mitchi. Tak se měj, a nashle.“
„Hmm.“ Mitchell okamžik zíral na telefon. Co tohleto ksakru je? Ding není ve Fort Benningu, a není v MacDillu. Kde teda doprdele je? Seržant namačkal číslo osobního oddělení v Alexandrii ve Virgínii. Společenství seržantů drží hodně spolu, zvlášť parta s hodností E-7. Jeho další hovor šel seržantovi první třídy Peteru Stankowskimu. Dostal ho až na druhý pokus.
„Ahoj, Stane! Tady Mitch.“
„Hledáš nové místo?“ Stankowski byl detailista. Jeho prací bylo přidělovat ostatním seržantům nová místa. Jako takový to byl člověk se značnou pravomocí.
„Ale kdepak. Lehká pěchota je moje láska. Co jsem to slyšel, prý jdeš na tu ,ropuchu na pásech'?“ Příští zařazení Stankowskiho, jak se Mitchell nedávno dověděl, bylo u 1. průzkumné divize ve Fort Hoodu, kde povede své družstvo z vnitřku bojového obojživelného vozidla M-2 Bradley.
„Koukni, Mitchi, kolena mi přestávají sloužit. Už tě někdy napadlo, že by bylo prima bojovat taky někdy vsedě? A mimoto, ten kulomet pětadvacítka to krásně nahradí. Co pro tebe můžu udělat?“
„Někoho se pokouším sehnat. Jednoho z našich E-6 před několika týdny převeleli, my mu potřebujem poslat pár krámů, a on není tam, kde jsme mysleli, že je.“
„No, fajn. Počkej minutku, já zatím spustím tu svou kouzelnou mašinku a toho mládence ti najdu. Jak se jmenuje?“ zeptal se Stankowski. Mitchell mu to pověděl.
„Jedenáct Bravo, jo?“ 11-B byla Chavezova vojenská specializace. To ho označovalo jako příslušníka lehké pěchoty. Motorizovaná pěchota byla JedenáctMike.
Jo.“ Mitchell slyšel další ťukání.
„Říkals C-h-a-v-e-z?“
„Jo, tak.“
„No, tak ten měl jít do Benningu a nosit ten yellowstonskej širák...“
„To je on!“ řekl Mitchell a poněkud se mu ulevilo.
„... ale změnili rozkazy a poslali ho do MacDillu.“
Ale v MacDillu není! podařilo se Mitchello…
