Poslední sbohem (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

ŠEDESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

Rychle jsme se oblékli a za dvě minuty už byli na ulici. Deverauxová se zastavila u svého auta a vyndala z kufru dvě baterky. Jednu rozsvítila a druhou podala mně. Prošli jsme uličkou mezi lékárnou a železářstvím, kolem smutné hromady písku Janice Chapmanové, mezi půjčovnou peněz a barem Brannan na udusaný pruh země za ním. Deverauxová šla přede mnou. Skoro se vlekla. Což mě neudivovalo. Sám jsem byl na kolenou. Deverauxová se však nehodlala vzdát, zarputilá, zanícená, zdrcená, ale odhodlaná sloužit.

Mířila samozřejmě ke kolejím. Vylezla po hrubém štěrku, překročila vyleštěný kov a postavila se na pražec. Otočila se na jih. Já jsem udělal to samé. Předpokládal jsem, že strojvůdce je tak dvacet minut za námi. A vlak musí vážit zhruba osm tisíc tun. O vlacích vážících osm tisíc tun jsem toho trochu věděl. Vojenská policie někdy slouží úplně stejně jako normální dopravní, až na to, že naše doprava je specifická, protože zahrnuje i vlaky převážející tanky, které obvykle váží asi tak osm tisíc tun, a když někdo takový provoz řídí, musí vědět, že osmitisícitunový vlak i v nouzové situaci potřebuje kilometr a půl na to, aby zastavil. A kilometr a půl trvá průměrnému člověku dvacet minut, takže jsme měli před strojvůdcem dvacetiminutový náskok.

Což nebyla žádná zvláštní výhoda.

I když jsem pochyboval, že bychom toho moc našli. Patrně skoro nic nezbylo.

Přidali jsme do kroku, skoro běželi, a snažili se přizpůsobit nepohodlným rozestupům mezi pražci. Paprsky z našich baterek poskakovaly a tančily v řídnoucím kouři, který za sebou nechaly týrané brzdy vlaku. S největší pravděpodobností jsme se hnali k místu, které jsem za ten den už dvakrát navštívil, tam, kde koleje křižuje stezka vedoucí přes pole na východě a pokračuje pak lesem na západ. Víceméně ulice, kde vyrůstala Deverauxová. Deverauxovou to muselo také napadnout, protože krátce před oním místem zpomalila a začala svítit baterkou pečlivě doprava a doleva.

Já jsem se k ní přidal a měl jsem smůlu, že jsem to našel jako první. Všechno, co zbylo. Až na červený práškový opar, který se snesl k zemi a musel pokrýt každičký předmět v okolí sta metrů, molekula tam, molekula tuhle.

Byla to lidská noha amputovaná těsně nad kotníkem. Čistým rovným řezem. Bez otřepených nebo rozervaných okrajů. Řez tvořil jasnou přímou linku. Tu linku způsobila neuvěřitelně okamžitá nárazová vlna, na způsob ničivého subsonického úderu, něco jako akustická zbraň. Už jsem taková zranění viděl. Stejně jako Deverauxová. Zná je většina dopravních policistů.

Bota zůstala na noze, černá a naleštěná, prostá a skromná, s nízkým podpatkem, páskem a knoflíčkem. V botě zůstala punčocha. Na konci vypadala, jako by ji někdo ustřihl nůžkami. Pod béžovým nylonem prosvítala ebenově černá kůže, zakončená příčným řezem, který připomínal sádrový odlitek, jaké se vystavují v posluchárnách na medicíně. Kosti, žíly, maso.

„Tyhle boty nosila do kostela,“ povzdechla si Deverauxová. „Byla to hodná ženská. Je mi jí moc a moc líto.“

„Nikdy jsem se s ní nesetkal,“ podotkl jsem. „Nebyla doma. To bylo první, co mi ten kluk sdělil. Máma není doma.“

Sedli jsme si na pražec, zhruba pět metrů severně od amputované nohy, a čekali na strojvůdce. Dorazil za patnáct minut. Neměl nám toho moc co říct. V osamělém předním světle se jen na kratičký okamžik mihla bílá podšívka, jak se rozevřel černý kabát, a pak bylo po všem.

„Její oblečení do kostela,“ podotkla Deverauxová. „Černý gabardénový plášť s bílou podšívkou.“

Potom strojvůdce dupnul na brzdu, přesně podle železničních předpisů a federálních nařízení, což podle něj byla jen zbytečná ztráta času. Zátěž pro vlak, zátěž pro koleje, a k čemu je to dobré? Kilometr a půl dlouhá procházka a člověk stejně nic nenajde. Už to zažil.

Vyměnili si s Deverauxovou různá jednací čísla, jména a adresy, opět kvůli předpisům, a Deverauxová se ho zeptala, jestli je v pořádku a jestli mu nemůže nějak pomoct, ale strojvůdce sdělil, že nic nepotřebuje, a vydal se opět na sever, kilometr a půl zpátky ke své kabině, ani trochu otřesený, jenom unavený z předepsaného postupu.

My jsme se vrátili na hlavní třídu a prošli kolem hotelu k úřadu šerifa. Nikdo neměl noční službu, tak Deverauxová odemkla, pustila nás dovnitř a rozsvítila. Zavolala Pellegrinovi a nařídila mu, aby se v přesčase dostavil, a pak zavolala doktorovi a sdělila mu, že ho čekají další povinnosti. Ani jeden nebyl nadšený, ale oba si pospíšili. Dorazili během několika minut. Možná také slyšeli vlak.

Deverauxová je poslala posbírat zbytky. My jsme na ně zůstali čekat v kanceláři a prohodili jen pár slov. Doktor odjel zpátky do své ordinace a Deverauxová nakázala Pellegrinovi, aby mě odvezl do Memphisu. Mnohem dřív, než jsem měl v plánu, ale nenechal jsem si to vymluvit.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024