ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA
Prodral jsem se dveřmi restaurace a zjistil, že je prázdná, až na servírku a manželský pár z hotelu Toussaint. Ti vypadali, že jsou v polovině svého každovečerního maratónu. Žena držela knihu a muž noviny. Po Deverauxové ani stopa.
Sdělil jsem servírce, že očekávám společnost. Požádal jsem ji o stůl pro čtyři. Usoudil jsem, že stůl pro dva by byl na delší posezení příliš těsný. Servírka mi přidělila stůl hodně vepředu a já jsem zamířil na záchod.
Umyl jsem si horkou vodou a mýdlem obličej, ruce a předloktí. Projel jsem si mokrými prsty vlasy. Vydechl jsem a nadechl se. Adrenalin je potvora. Neví, kdy přestat. Protřepal jsem si ruce a protáhl se v ramenou. Podíval jsem se do zrcadla. Vlasy v pořádku. Obličej čistý.
Na košili jsem měl krev.
Na kapse. A nad ní. A pod ní. Ne moc, ale trochu. Jemné kapky ve tvaru čárky ve větě. Jako by mě tou krví někdo postříkal. Jako bych prošel krvavou mlhou. Což jsem také udělal. Při druhém chlapovi. Uhodil jsem ho do kořene nosu. Krev z něj vyrazila, jako by zatáhl za splachovadlo na záchodě.
Tiše pro sebe jsem si ulevil: „Do prdele.“
Moje staré tričko a košile ležely v koši na odpadky v mém pokoji.
Obchody měly zavřeno.
Přistoupil jsem blíž k umyvadlu a podíval se ještě jednou do zrcadla. Kapky už usychaly. Barvily se do hnědá. Možná budou nakonec vypadat úmyslně. Jako firemní znak. Nebo ozdoba. Jako by na košili přišili kousek jiné látky. Kousek látky s abstraktním esovitým vzorem. Podobné jsem už viděl. Jenom jsem nevěděl, jak se jim přesně říká.
Výdech, nádech.
Nedá se nic dělat.
Vrátil jsem se zpátky do jídelny právě v okamžiku, kdy do dveří vešla Deverauxová.
Nebyla v uniformě. Stačila se převléknout. Měla na sobě stříbrnou hedvábnou blůzu a černou sukni ke kolenům. Boty na vysokém podpatku. Stříbrný náhrdelník. Blůza byla tenká, mrňavá a přiléhavá. Rozepnutá u krku. Sukně jí seděla pevně v pase. Tak úzkém, že bych ho dokázal obejmout rukama. Nohy měla holé. A štíhlé. A dlouhé. Vlasy jí ještě nestihly uschnout po sprchování. Spadaly jí na záda. Neměla je svázané do ohonu. Tentokrát žádná gumička. Zářivě se usmívala, celým obličejem a svýma úžasnýma očima.
Uvedl jsem ji ke stolu a posadili jsme se naproti sobě. Uprostřed lavice vypadala malá a drobná. Hezky voněla. Lehkým nevtíravým parfémem. Bylo mi to příjemné.
Omluvila se: „Promiňte, že jdu pozdě.“
Opáčil jsem: „To vůbec nevadí.“
Deverauxová upozornila: „Máte krev na košili.“
„Opravdu?“ podivil jsem se.
„Kde jste k ní přišel?“
„Naproti hotelu. V jednom z obchodů.“
„Ne ke košili,“ opravila mě Deverauxová. „K té krvi. Neřízl jste se při holení.“
„Chtěla jste, abych se neholil.“
„To souhlasí,“ potvrdila Deverauxová. „Takhle se mi líbíte.“
„Vám to taky sluší.“
„Děkuju. Rozhodla jsem se, že skončím dřív. Zašla jsem se domů převléknout.“
„To vidím.“
„Bydlím v hotelu.“
„Já vím.“
„V pokoji sedmnáct.“
„Já vím.“
„Má balkon s výhledem na ulici.“
„Vy jste to viděla?“
„Úplně všechno,“ sdělila Deverauxová.
„V tom případě mě překvapuje, že jste nezrušila schůzku.“
„Ona je to schůzka?“
„Schůzka s večeří.“
Deverauxová podotkla: „Nenechal jste je, aby zaútočili první.“
„Kdybych to připustil, ještě bych tady neseděl.“
„To je pravda,“ usmála se Deverauxová. „Vyřídil jste je vážně skvěle.“
„Děkuju.“
„Naboural jste mi ale rozpočet. Pellegrino s Butlerem pracují přesčas. Musí je odstranit. Chci, aby to stihli, než se vrátí majitelé hotelu. Zmrzačená těla na ulici snižují počet voličů.“
Přistoupila k nám servírka. Bez jídelních lístků. Deverauxová tady jedla třikrát denně, už dva roky. Znala jídelní lístek nazpaměť. Požádala o cheeseburger. Já taky a poprosil jsem o kávu. Servírka si to poznamenala a odkráčela.
Upozornil jsem: „Cheeseburger jste měla už včera.“
Deverauxová opáčila: „Dávám si ho každý den.“
„Opravdu?“
Deverauxová přikývla. „Každý den dělám stejné věci a jím stejné jídlo.“
„Jak je možné, že jste pořád tak hubená?“
„Duševní energie,“ objasnila Deverauxová. „Dělám si…
