ŠEDESÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
Přišla servírka, posbírala prázdné talíře a přijala objednávku na koláč. Pak se opět vzdálila a Deverauxová na mě zůstala schlíple koukat. Přišlo mi, že i trochu zahanbeně. „Udělala jsem pitomost,“ přiznala.
„Jakou pitomost?“
„Ráda lovím,“ sdělila Deverauxová. „Čas od času. Jen tak pro zábavu. Většinou vysokou. Abych měla co dělat. Maso dávám starým lidem, jako třeba Emmeline McClatchyové. Jinak by neměli skoro nic k jídlu. Občas ještě tak vepřové, když soused zabije prase. Když ho napadne, aby se podělil. Ale to se nestává často. Soused nemá někdy dost ani sám pro sebe.“
„Vzpomínám si,“ pravil jsem. „Když jsme poprvé navštívili Emmeline McClatchyovou, měla v hrnci zvěřinu. Nabídla nám oběd. Tys odmítla.“
Deverauxová přikývla. „Nemá cenu dávat a pak zase brát. Ulovila jsem toho srnce před týdnem. Je jasné, že jsem ho nemohla přivézt do hotelu. Tak jsem ho vzala k tátovu starému domu. Dělám to takhle pořád, od té doby, co jsem se sem vrátila. Ta koza je skvělá. Potom jsi ale přišel s teorií o Janice Chapmanové. Tenkrát jsem tě ještě tak dobře neznala. Napadlo mě, že bys mohl zavolat na velitelství. Představila jsem si, jak ve vzduchu krouží blackhawky a pátrají po všech kozách na stahování zvěře v okrese. Tak jsem tě poslala, abys identifikoval ten vrak, získala hodinu času a odhrabala krev.“
„Testy by prokázaly, že je zvířecí.“
„Já vím,“ potvrdila Deverauxová. „Ale jak dlouho by to trvalo? Ani nevím, kde je nejbližší laboratoř. Patrně v Atlantě. Mohlo by to trvat dva týdny i víc. A nemůžu si dovolit být dva týdny i víc v podezření. Doslova si to nemůžu dovolit. Tohle je jediná práce, kterou mám. Nevím, kde bych sehnala jinou. A voliči jsou zvláštní. V paměti jim utkví podezření, a ne jak to nakonec dopadlo.“
Vzpomněl jsem si na starého kamaráda Stana Lowreyho u nás na základně a na jeho honbu za inzeráty nabízejícími pracovní místa. Nádherný nový svět, pro nás pro všechny.
„Dobře,“ řekl jsem. „Byla to ale pěkná blbost.“
„Já vím. Trochu jsem zpanikařila.“
„Znáš jiné lovce? A jiné kozy na stahování zvěře?“
„Pár jich znám.“
„Protože si pořád myslím, že právě takhle byly ty ženy zabity. Nenapadá mě jiný způsob, jak by se to dalo provést.“
„Souhlasím. Proto jsem propadla panice.“
„Dříve nebo později budeme možná potřebovat ty blackhawky ve vzduchu.“
„Pokud do té doby nenajdeme Rileyho a nepoložíme mu pár otázek.“
„Reed Riley je pryč,“ pravil jsem. „Patrně se z něj stala armádní záležitost na základně vojenského letectva v Thule.“
„Kde to je?“
„Na severu Grónska,“ objasnil jsem. „Na konci světa. Je to patrně nejzapadlejší základna vojenského letectva. Jednou jsem ji navštívil. Vyslali mě za důstojníkem, který měl problém. Museli jsme tam přistát. Je to součást systému vzdáleného předčasného varování. Čtyři měsíce v roce tam nezahlédnou sluneční světlo. Používají radar, který zaznamená tenisový míček odpálený pět tisíc kilometrů daleko.“
„Máš jejich telefonní číslo?“
Usmál jsem se. „Musíme na to jinak. Uvidíme, co vyleze pozítří z úkrytu.“
Deverauxová na to nic neodpověděla. Pomalu jsme snědli koláč. Potřebovali jsme zabít čas. Půlnoční vlak tou dobou teprve vyjížděl ze seřadiště v Biloxi.
Deverauxová se pořád strachovala kvůli staříkovi v hotelu a nechtěla opakovat šarádu na vrcholku schodiště, tak jsem jí dal klíč od svého pokoje a z bistra jsme odešli každý zvlášť, v desetiminutovém odstupu, čímž jsem získal čas na zaplacení účtu a třetí hrnek kávy. Pak jsem došel po hlavní třídě k hotelu, pozdravil kývnutím hlavy staříka na recepci, vystoupal do schodů a zaklepal na své vlastní dveře. Deverauxová okamžitě otevřela a já jsem vklouzl dovnitř. Deverauxová si sundala boty a opasek se zbraní, jinak ale zůstalo všechno na svém místě. Košile a kalhoty od uniformy, vlasy svázané do ohonu.
Pustili jsme se do toho jako feťáci do nahřívání lžíce, napůl rychle, napůl pomalu, plni napjatého očekávání, připravení investovat a dychtiví zjistit, jaký ta investice přinese výtěžek. Deverauxov…
