2
Dohnání
„Opravdu řekl tohle?“ Ed Foley se předklonil. Pro Mary Pat bylo jednodušší pochopit to než pro jejího manžela.
„Jistě, a to všechno na svou čest špiona,“ potvrdil Jack, když ocitoval Rusova slova.
„Jeho smysl pro humor se mi vždycky líbil,“ řekla zástupkyně ředitele operací, a poprvé, a pravděpodobně také naposledy, se toho dne zasmála. „Studoval nás tak důkladně, že je víc Američan než Rus.“
No, říkal si Jack, to je ono. Tím se vysvětlovalo, jaký je Ed. Pro něj to platilo obráceně. Na Sovětský svaz se specializoval téměř celý svůj život, a byl víc Rus než Američan. Tahle skutečnost mu vyloudila na tváři úsměv.
„Tak co vás napadá?“ zeptal se poradce pro národní bezpečnost.
„Jacku, to znamená, že znají totožnost jediných tří agentů, které tam máme. Průšvih, člověče,“ řekl Ed Foley.
„To je jen jedna z možností,“ souhlasila Mary Patricia Foleyová. „Ale jsou tu ještě další možnosti. Ty tři zdroje jsou odříznuté. Když s nimi nemůžeme komunikovat, tak tam potom vůbec nemusí být. Jacku, jak vážná je tahle situace?“
„Jsme ve všech ohledech prakticky ve válce, Mary Pat.“ Jack už dříve shrnul podstatné body ze setkání s velvyslancem, včetně jeho poznámky na odchodu.
Přikývla. „Tak dobrá, nabízejí válku. Necháme se vyhecovat?“
„Nevím,“ přiznal Ryan. „Máme tam mrtvé lidi. Máme území Spojených států, nad kterým vlaje cizí vlajka. Ale naše schopnost odpovědět je silně omezena - a máme tady ten drobný problém doma. Zítra se budou muset trhy a bankovní systém vyrovnat s některými nepříjemnými skutečnostmi.“
„Zajímavá souhra okolností,“ poznamenal Ed. Ve zpravodajské branži už pracoval moc dlouho na to, aby věřil v souhru okolností. „Co se s tím stane, Jacku? Ty toho o tom víš spoustu.“
„Nemám k tomu žádný klíč, vážení, Bude to moc zlé, ale jak moc, a jak dojde k tomu, že to bude zlé... nikdo v takovéhle situaci ještě nebyl. Dobré je to, že už nemůže přijít nic horšího. Špatné je to, že uvažování, které s takovouhle situací jde ruku v ruce, je uvažováním lidí, lapených v hořícím domě. Můžete být v bezpečí tam, kde jste, ale ven se odtud nedostanete.“
„Které agentury to mají na starosti?“ zeptal se Ed Foley.
„Vlastně skoro všechny. FBI je hlavní. Její vyšetřovatelé se tomu mohou nejvíc věnovat. Vládní komise pro regulaci prodeje cenných papírů se k tomu líp hodí, ale pro něco takhle velkého nemají dost lidí.“
„Jacku, ani ne během čtyřiadvaceti hodin někdo pustil tu věc o viceprezidentovi“ - právě byl v Oválné pracovně, jak všichni věděli - „trh šel do hajzlu, a měli jsme ten útok na tichomořskou flotilu, a právě jsi nám sdělil moc ošklivé věci o téhle ekonomické záležitosti. Kdybych byl vámi, pane...“
„Já vím, co tím myslíš,“ řekl Ryan a skočil tak Edovi do řeči jen okamžik před tím, než načrtl celý obraz. Udělal si pár poznámek a lámal si hlavu nad tím, jak vůbec něco prokáže, při tak spletité situaci na trhu. „Je někdo tak chytrý?“
„Na světě je spousta chytrých lidí, Jacku. A ne všichni tak, jako my.“ Je to hodně podobné tomu, jako by člověk mluvil se Sergejem Nikolajičem, říkal si Ryan, a stejně jako Golovko, i Ed Foley byl zkušený profesionál, pro kterého paranoia vždycky byla způsobem života, a často hmatatelnou realitou. „Ale my tu máme něco, nad čím se musíme zamyslet teď.“
„Tihleti jsou tři dobří důstojníci,“ řekla Mary Pat a sebrala svému manželovi míč. „Nomuri odvedl skvělou práci, když se vloudil do jejich společnosti, nespěchal, vytvořil si dobrou síť kontaktů. Clark a Chavez jsou nejlepší tým, jaký vůbec můžeme dát dohromady. Mají dobrou krycí totožnost a měli by být v bezpečí.“
„Až na jedno,“ dodal Jack.
„Až na co?“ zeptal se Ed Foley a předběhl tak svou ženu.
„Kontrarozvědka ví, že jsou v akci.“
„Golovko?“ zeptala se Mary Pat. Jack střízlivě přikývl. „Ten pacholek,“ pokračovala. „Víte, pořád ještě jsou nejlepší na světě.“ Což od zástupkyně ředitele operací CIA nebylo ani trochu příjemné přiznání.
„Neříkej mi, že mají pod kontrolou šéfa japonské kontrarozvědky?“ jemně se otázal její manžel…
