5
Psané záznamy
Přednáška probíhala zdárně, a na jejím konci Cathy Ryanová dostala od profesora oční chirurgie z univerzity v Cibě, který vedl japonskou delegaci, přepychově zabalenou krabici. Když ji rozbalila, našla uvnitř šálu z modrého moaré hedvábí, vyšívanou zlatou nití. Vypadala, že je přinejmenším sto let stará.
„Modrá se hodí k vašim očím, paní profesorko Ryanová,“ řekl její kolega s úsměvem a s upřímným obdivem. „Obávám se, že to není dar dostatečně cenný za to, co jsem se dnes od vás dověděl. Ve své nemocnici mám stovky diabetiků. S touto technikou můžeme doufat, že většině z nich navrátíme zrak. Vynikající úspěch, paní profesorko.“ Uklonil se, obřadně a se zjevnou úctou.
„Nu, lasery pocházejí z vaší země,“ odpověděla Cathy. Nebyla si jista, jaké pocity má mít. Dar ji omráčil. Ten člověk už nemohl být víc upřímný, a jeho země je možná ve válce s její zemí. Ale proč to nebylo ve zprávách? Jestli je válka, proč není tenhle cizinec ve vězení? Má být k němu milá, jako k učenému kolegovi, nebo naopak strohá, jako k nepříteli? Co se hrome děje? Ohlédla se na Andreu Priceovou, která se opírala o zeď a usmívala se, ruce zkřížené na prsou.
„A naučila jste nás, jak je účinněji používat. Ohromující příklad aplikovaného výzkumu.“ Japonský profesor se otočil k ostatním a zvedl ruce. Všichni přítomní zatleskali, a červenající se Caroline Ryanová si začala myslet, že by se přece jen mohla dočkat Laskerovy sošky na římse krbu. Všichni jí před odchodem potřásli rukou a odebrali se k autobusu, který čekal, aby je odvezl do Pratt Street.
„Mohu se na to podívat?“ zeptala se agentka Priceová, když byli všichni pryč a dveře byly bezpečně zavřeny. Cathy jí šálu podala. „Pěkná. Budete si k ní muset koupit nové šaty.“
„Takže nebylo čeho se obávat,“ poznamenala doktorka Ryanová. Kupodivu, už patnáct vteřin od chvíle, kdy začala přednášet, na všechno stejně zapomněla. Nebylo to zajímavé?
„Ne, jak jsem vám řekla, nic jsem nečekala.“ Priceová jí vrátila šálu, ne bez určitého zaváhání. Ten malý profesor měl pravdu, říkala si. Opravdu se jí krásně hodí k očím. Je to manželka Jacka Ryana - to bylo jediné, co se dověděla, když ji sem poslali. „Jak dlouho tohle děláte?“
„Operace sítnice?“ Cathy zavřela svůj poznámkový blok. „Začala jsem s prací na přední části oka, až do doby, kdy se narodil malý Jack. Pak jsem začala uvažovat o tom, jak je sítnice upevněna přirozeně, a jak bychom mohli odchlípnutou sítnici upevnit zpátky. Pak jsem se začala zajímat o to, jak spravit žilky. Bernie mě na tom nechal pracovat, a dostala jsem grant na výzkum od NIH, a pak už šlo jedno s druhým...“
„A teď jste v tom nejlepší na světě,“ uzavřela Priceová vyprávění.
„Dokud nepřijde někdo s lepšíma rukama a nenaučí se, jak to dělat, tak ano.“ Cathy se usmála. „Asi jsem, alespoň na pár měsíců.“
„Tak jakpak se má šampiónka?“ zeptal se Bernie Katz, když vešel do místnosti. Priceovou viděl poprvé. Jmenovka na jejím plášti ho mýlila. „Znám vás?“
„Andrea Priceová.“ Než si potřásli rukama, agentka si Katze rychle a důkladně prohlédla. Připadalo mu to lichotivé, dokud nedodala: „Tajná služba.“
„Kde byli policistky jako vy, když jsem byl kluk?“ otázal se chirurg galantně.
„Bernie byl tady jeden z mých prvních učitelů. Teď je přednosta oddělení,“ vysvětlovala Cathy.
„A brzy mě svým věhlasem předběhne kolegyně. Přináším dobré zprávy. Ve výboru pro udělování Laskerovy ceny mám zvěda. Jste ve finále, Cathy.“
„Co je Lasker?“ zeptala se Priceová.
„Od Laskerovy ceny je už jen jeden schůdek nahoru. Musíte si pro to do Stockholmu.“
„Bernie, z tamtěch nikdy žádnou mít nebudu. Dostat Laskerovu cenu je dost tvrdý oříšek.“
„Tak bádejte dál, děvče!“ Katz ji objal a odešel.
Chci ji, chci ji, chci ji! říkala si Cathy v duchu. Nemusela svá slova říkat nahlas. Zvláštní agentka Priceová to na ní jasně viděla. Hrome, kam se na tohle hrabe hlídání politiků!
„Mohu se podívat na nějakou vaši práci?“
„Jestli chcete. No, pojdte.“ Cathy ji vedla do své kanceláře, a už jí vůbec …
