17
CTF-77
„Vy jste zase tady!“ řekl člověk v půjčovně radostně.
Nomuri se usmál a přikývl. „Ano. Včera jsem měl v kanceláři zvlášť dobrý den. Nemusím vám snad ani říkat, jak únavný a vyčerpávající takový ,dobrý' den může být.“
Muž souhlasně přikývl. „V létě jsou moje nejlepší dny ty, kdy nejdu spát. Prosím, omluvte, jak vypadám,“ dodal. Celé dopoledne pracoval na několika ze svých strojů. Dopoledne mu začalo hned po páté hodině. Nomurimu také, ale z odlišného důvodu.
„Chápu. Také mám vlastní podnik, a kdo pracuje usilovněji než ten, kdo pracuje pro sebe, co?“
„Myslíte, že zaibacu tohle chápou?“
„Ti, se kterými jsem se setkal, ne. Ale vy máte štěstí, že žijete v takovém klidném kraji.“
„Není vždycky klidný. Tuhle noc muselo mít letectvo nějaké cvičení. Někde tady blízko a hodně nízko přeletělo tryskové letadlo. Vzbudilo mě to, a už jsem potom pořádně neusnul.“ Otřel si ruce a nalil dva šálky čaje, jeden nabídl hostovi.
„Doze,“ řekl Nomuri zdvořile. „Teď dělají hodně nebezpečná cvičení,“ pokračoval a byl zvědav, jakou odpověď dostane.
„Je to šílenství, ale kdo se stará o to, co si já myslím? Vláda ne, ta určitě ne. Naslouchají jen ,velkým','' pokrčil rameny majitel provozovny. Upíjel čaj a rozhlížel se po svém malém ale čistém podniku.
„Ano, také mi to dělá starosti. Doufám, že Goto najde nějaké východisko, než se věci úplně vymknou z rukou.“ Nomuri vyhlédl ven. Světlo šedlo a počasí začalo vypadat hrozivě. Uslyšel nepochybně zlostné zabručení.
„Goto? To je jen další takový, jako ti ostatní. Druzí ho vodí za nos - nebo za něco jiného, jestli jsou ty pověsti o něm pravdivé.“
Nomuri se tiše uchechtl. „Ano, ty pověsti jsem slyšel také. Ale potenci má, co?“ Odmlčel se. „Takže si mohu dnes zase najmout jednu z vašich čtyřkolek?“
„Vezměte si šestku,“ ukázal. „Zrovna jsem ji dal do pořádku. Dejte pozor na počasí,“ varoval. „Večer bude padat sníh.“
Nomuri zvedl svůj batůžek. „Chci si udělat pár snímků hor v mracích pro svou sbírku. Ten klid tady je nádherný, a krásně se hodí na přemýšlení.“
„Jen v zimě,“ dodal pronajímatel a vrátil se ke své práci.
Nomuri teď už cestu znal a jel nahoru podle Taki cestou, kterou chlad a mráz poktyly tenkou krustou. Byl by měl lepší pocit, kdyby ta zatracená čtyřkolka měla lepší tlumič výfuku. Aspoň že ten těžký vzduch tenhle hluk trochu utlumí, jak doufal, když mířil nahoru stejnou cestou, kterou jel přede dvěma dny. Pak hleděl dolů na horskou louku a neviděl nic mimořádného, a hlavou se mu honilo, jestli snad - hlavou se mu honila spousta věcí. Co když tady na ty vojáky čekali v záloze? V tom případě, říkal si Nomuri, je se mnou konec. Ale couvnout se už nedalo. Usadil se zpátky na sedačku, sjížděl dolů ze svahu a zastavil, tak jak měl, uprostřed mýtiny a stáhl si kapuci své červené větrovky. Když se podíval pozorněji, viděl, že kus travnaté plochy byl narušen, a také něco, co mohla být jakási stopa, vedoucí k linii stromů. A pak se objevila postava a máváním ho zvala vzhůru. Důstojník CIA nastartoval svou čtyřkolku a zamířil tím směrem.
Dva vojáci, kteří mu vyšli vstříc, na něj nemířili. Nemuseli. Obličeje měli pomalované, a jejich maskovací uniformy mu pověděly všechno, co potřeboval vědět.
„Já jsem Nomuri,“ řekl. „Heslo je Foxtrot.“
„Kapitán Checa,“ odpověděl důstojník a podal mu ruku. „S CIA jsme pracovali už dřív. Vy jste ten, co tohle místo tady našel?“
„Ne, ale před pár dny jsem to tady prohlédl.“
„Pěkné místo na chatu,“ mínil Checa. „Dokonce jsme viděli nějakou vysokou. Doufám, že není lovecká sezóna.“ Poznámka Nomuriho zarazila. Na tohle nepomyslil, a o myslivosti a honech v Japonsku nic nevěděl. „Tak co pro nás máte?“
„Tady.“ Nomuri sundal batůžek a vytáhl mobilní telefony.
„Děláte si srandu?“
„Japonská armáda má dobré věci na sledování vojenských spojů. Kruci, vynalezli spoustu věcí, které používají naši lidé. Ale tyhle“ - Nomuri se usmál - „ty má každý, a jsou digitálně zašifrované, a mají dosah po celé zemi. I tady. Tamhle dole na té hoře je retranslační věž…
