21
Bitevní linie
„Tamhle je máme,“ ozval se Jones. Poskakující pera na pruhu papíru zakreslovala téměř stejné značky, a tenké stopy na linii 1000 Hz sdělovaly, že se používají systémy Prairie-Masker, a podobně slabé zápisy na nízkém kmitočtu označovaly dieselové motory námořních plavidel. Bylo jich sedm, a ačkoliv kurzy se dosud nijak výrazně neměnily, brzy se už měnit budou. Japonské ponorky teď byly všechny v hloubce, ve které mohly používat snorkely, a čas nebyl ten, který měl být. Snorkely vysunovaly v celou hodinu, obvykle hodinu po střídání hlídek, a to umožňovalo službu konajícím důstojníkům i mužstvu zvykat si na loď po předchozím odpočinku, a také provést sonarovou kontrolu, než zahájili činnost, při které byli nejzranitelnější. Teď však bylo pětadvacet minut po celé hodině, a všechny začaly plout se snorkelem během pětiminutového časového úseku, a to znamenalo rozkazy k přesunu. Jones zvedl telefon a stiskl tlačítko pro spojení s velitelem Tichomořské ponorkové flotily.
„Tady Jones.“
„Co se děje, Rone?“
„Nevím, jakou jste nahodil návnadu, pane, ale teď po ní jdou. Mám sedm stop,“ hlásil. „Kdo na ně čeká?“
„Telefonem ne, Rone,“ napomenul jej Mancuso. „Jak to vypadá tam u vás?“
„Všechno máme pěkně v rukou,“ odpověděl Jones a rozhlédl se po náčelnících. Už předtím byli dobří, muži i ženy, a jeho výcvik, který jim ještě přidal, je už dostal úplně na úroveň.
„No tak si tedy ty svoje údaje dopravte sem. Zasloužil jste si to.“
„Nashle v deset,“ řekl kontrahent.
„Dostali jsme je,“ řekl Ryan.
„Jak jisté to je?“ zeptal se Durling.
„Tady, pane.“ Jack položil prezidentovi na stůl tři fotografie, které kurýr právě donesl z Národního úřadu pro průzkum. „Takhle to vypadalo včera.“ Vlastně nebylo vidět nic kromě baterie Patriotů. Druhý snímek ukazoval víc, a ačkoliv to byla černobílá fotografie radarového záznamu, byla pomocí počítače překryta dalším, vizuálním družicovým snímkem, aby vznikl přesnější obraz místa se střelami. „No, a tahle je stará sedmdesát minut,“ dodal Ryan a položil na stůl třetí.
„To je jezero.“ Vzhlédl, překvapen, ačkoliv hlášení už dostal.
„To místo je tak třicet metrů pod vodou, a ještě nějakých pár hodin bude,“ vysvětloval Jack. „Ty rakety jsou mrtvé...“
„S kolika lidmi?“ zeptal se Durling.
„Přes sto,“ hlásil poradce pro národní bezpečnost, a jeho nadšení bylo náhle pryč. „Pane - nedalo se tomu nijak vyhnout.“
Prezident přikývl. „Vím. Jak moc je jisté, že ty rakety...?“
„Snímky před zaplavením ukazovaly, že sedm z těch děr bylo určitě zasaženo a zničeno. Další jedna pravděpodobně silně poškozena, a o dvou se neví, ale určitě došlo k nějakému poškození otřesem. Ochranný kryt proti vlivu počasí na těch děrách jistě nevydrží takový tlak vody, a na podobné zacházení jsou mezikontinentální balistické střely příliš choulostivé. K tomu přidejte trosky a suť, které přinese zátopa. Ty rakety jsou tak mrtvé, jak jen jsme to mohli docílit, když jsme nechtěli sami provést vlastní jaderný útok. A dokázali jsme to bez něj.“ Jack se odmlčel. „Všechno to byl plán Robbyho Jacksona. Díky, že jste mi dovolil odměnit ho za to.“
„Teď je na té letadlové lodi?“
„Ano, pane.“
„No, zdá se, že je na to ten pravý člověk, ne?“ položil prezident řečnickou otázku, zjevně s úlevou nad tím, jaké večerní zprávy dostal. „A co teď?“
„Teď, pane prezidente, se pokusíme vyřídit to jednou provždy.“
V té chvíli se ozval telefon. Durling ho zvedl. „Ah. Ano, Tish?“
„Japonská vláda oznámila, že mají nukleární zbraně a doufají, že...“
„Už ne, už nemají,“ přerušil ředitelku tiskového oddělení Durling. „Teď bychom měli vydat naše vlastní prohlášení.“
„No jo,“ řekl Jones a hleděl na nástěnnou mapu. „S tím jste sebou hodil, Barte.“
Linie byla na západ od Marianského souostroví. Nevada byla nejdál k severu. Padesát kilometrů na jih od ní byla West Virginia. Dalších třicet, a tam byla Pennsylvania. Maryland dříve byla raketová ponorka, a teď plula nejdále na jih. Linie měřila sto čtyřicet pět kilometrů, a teoreticky s…
