19
Minula jedna po půlnoci, než se Bosch se svým capricem dostal na Woodrowa Wilsona a začal stoupat po vinuté silničce ke svému domu. Reflektory ze studií Universal City vykružovaly osmičky na nízkých mracích. Musel se proplétat kolem aut svátečních hostů zaparkovaných po obou stranách cesty a vyhozeným vánočním stromkem, jemuž ve větvích utkvěla zapomenutá blýskavá cetka a který vítr zavál až na vozovku. Na vedlejším sedadle ležela poslední plechovka budweiseru z Calovy ledničky a Porterova pistole.
Celý život věřil, že se propracovává k něčemu lepšímu, že tó všechno má nějaký smysl. V dětském útulku, sirotčinci, v armádě ve Vietnamu a teď i na oddělení, vždycky si uchovával pocit, že usiluje o nějaké řešení a poznání smyslu. Že je v něm nebo na něm něco dobrého. Nejtěžší ze všeho bylo to čekání, které často končilo pocitem duševní prázdnoty. Byl přesvědčený, že lidé na první pohled poznají, jaké má v sobě prázdno. Zvykl si ho vyplňovat izolací a prací. Někdy také pitím a hlasem jazzového saxofonu. Ale přítomností lidí ne. Do nitra si nikdy nikoho nepouštěl.
Přemýšlel, co viděl v očích Sylvie Moorové, v těch opravdových. Ptal se, jestli je ona tím, kdo by ho mohl naplnit.
„Chci tě zase někdy vidět,“ rozloučil se s ní, když se rozcházeli před Fontánkami.
„Ano,“ řekla prostě. Rukou se dotkla jeho tváře a nasedla do auta.
Bosch rozjímal, co asi to jediné slůvko a letmý dotek mohly znamenat. Cítil se šťastný a to bylo něco nového.
Vykroužil poslední zatáčku, zpomalil a nechal předjet vůz, který se bliknutím dálkových světel domáhal rychlejší jízdy. Přemítal o tom, jak si dlouze prohlížela ten rámeček bez fotografie, než prohlásila, že ho nezná. Lhala mu? Jak pravděpodobné je, že si Cal koupil tak drahou věc po přestěhování do toho hrozného doupěte? Moc ne, odpověděl si.
Když zastavoval auto pod přístřeškem, zmítaly jím protichůdné pocity. Jaký obrázek tam býval? Jestli zapírala, co záleží na tom, že si to chtěla nechat pro sebe? Seděl v autě, otevřel pivo a hodil ho do sebe tak rychle, až mu nateklo za krk. Tuto noc bude spát dobře, to věděl určitě.
Vešel do domu a uložil Porterovu pistoli do skříňky v kuchyni. Zkontroloval záznamník, ale žádné vzkazy neměl. Ani vysvětlení od exkolegy, proč vlastně utekl. Ani dotaz od Poundse, jak to jde. Ani hrozbu od Irvinga, že ví, co Harry chystá.
Po dvou nocích, kdy skoro nespal, se těšil na svou postel jako málokdy. Takhle to probíhalo hodně často, rutina, kterou dodržoval. Po nocích prchavého odpočinku a zlých snů nastávala ta jedna, kdy ho vyčerpání konečně uvrhlo do hlubokého spánku.
Jak si kolem sebe načechrával přikrývky a polštáře, našel na nich pořád ještě stopy po pudru a vůni Teresy Corazónové. Zavřel oči a chvíli o ní přemýšlel. Ale její obraz mu záhy z mysli vytlačila tvář Sylvie Moorové. Ne fotka ze sáčku na nočním stolku, ale skutečný obličej. Unavený, ale silný, oči upřené do jeho vlastních.
Sen, který se dostavil, se podobal ostatním, jež Harry míval. Byl na jakémsi tmavém místě. Obklopovala ho hluboká temnota a z dálky se mu ozvěnou vracel vlastní dech. Cítil, nebo spíš podle znalosti toho místa věděl, že tma někde vpředu končí a že tam musí jít. Tentokrát ale nastala novinka – nešel sám. Měl s sebou Sylvii. Spolu se choulili ve tmě a pot je řezal v očích. Harry držel ji, ona jeho a nemluvili.
Vymanili se z objetí a pohybovali se tmou. Zepředu prosvítalo slabé světlo a Harry mířil k němu, přičemž v levé ruce svíral věrného Smith & Wessona. Pravou rukou držel Sylvii a vedl ji za sebou. Jakmile vstoupili do světla, seděl tam Calexico Moore a čekal s bouchačkou. Nekryl se, naopak, část jeho siluety zvýrazňovalo světlo, proudící do průchodu. Jeho zelené oči se nořily do stínu a usmíval se. Potom zvedl pušku.
„Kdo to zbabral?“ zeptal se.
Tmou otřásl ohlušující hřmot. Moorovy ruce se rozletěly od těla jako uvázaní ptáci snažící se uprchnout a pustily pušku. Ustoupil do tmy a byl pryč. Neupadl, jen zmizel. Byl pryč. Zůstalo po něm jen světlo v průchodu. Harr…
