6
Boschovi připadalo, že se kancelář detektivů změnila v akvárium a on sám v jedinou rybku v něm. Musel zmizet těm zvědavým očím, upřeným jen na něj. Sebral stoh modrých vazačů a zmizel zadními dveřmi na parkoviště. Odtud se začerstva vrátil na stanici kolem vrátnice, přešel krátkou chodbou k vazbě a po schodech nahoru do skladiště na druhém poschodí. Lehátka v koutě mu vysloužila přezdívku novomanželské apartmá. Něco jako neoficiálně oficiální kutloch. Uvnitř byl starý jídelní stůl s telefonem a hlavně ticho. Přesně to, co právě potřeboval.
Dneska tam bylo prázdno. Bosch si odložil hromádku složek a uklidil ze stolu starý pokřivený nárazník označený důkazním štítkem. Opřel ho o kupu jakýchsi krabic hned vedle stejně označ– kovaného polámaného surfařského prkna. Pustil se do práce.
Zíral na třicet centimetrů záznamů. Docent tvrdil, že oddělení letos zatím registrovalo šedesát šest případů vražd. Když se vezme v úvahu střídání a Harryho dvouměsíční volno na léčení průstřelu, mohl z toho Porter dostat takových čtrnáct. Jestli jich osm zůstávalo nedodělaných, mohl objasnit tak šest dalších. Na proměnlivé poměry na hollywoodské scéně vražd to zas nebyl tak špatný výkon. V celostátním průměru většina obětí své vrahy zná. Bývají to blízcí, s nimiž jedí, pijí, spí, žijí. Ale Hollywood byl jiný. Samé odchylky a výjimky. Tady cizinci zabíjeli cizince. Ne vždycky potřebovali důvod. Oběti se nacházely v uličkách, na okraji u dálnice, podél zarostlých úbočí Grifíithova parku, v pytlích pohozených do hospodských kontejnerů. Harry měl jeden takový nedořešený případ – nález částí rozčtvrceného těla na podestách únikového schodiště šestipatrového hotelu Gower. V oddělení nebudilo nijak zvlášť moc nevole, že není objasněný. Žertovalo se, jak je dobře, že se oběť neubytovala v Holiday Innu. Ten byl pat– náctipatrový.
Vtip spočíval v tom, že v Hollywoodu se zrůda mohla snadno pohybovat v mase lidí. Nic než další přejetá kočka na přecpané dálnici. Někteří se dali chytit, jiní mizeli beze stopy, pokud člověk nepočítal krev, která po nich zůstávala.
Porter to dotáhl na šest ku osmi, než se vzdal. Za tenhle výkon by pochvalu sice nesklidil, ale i tak to znamenalo, že šest zrůd bylo ze hry venku. Bosche napadlo, že vyřešením jednoho případu by se Porterovo skóre změnilo na nerozhodně. Zkrachovalý polda by aspoň mohl odejít s vyrovnaným výsledkem.
Na Docentovi ani jeho touze po dalším dořešeném případu do silvestrovské půlnoci Boschovi nezáleželo. Necítil k němu žádnou loajalitu a navíc byl přesvědčen, že tohle výroční sestavování tabulek, grafů a analýz zmařených životů nic neznamená. Rozhodl se, že pokud má dělat svou práci, pak pro Portera. Tlusťocha vem čert.
Odstrčil hromádku dozadu, aby měl kde pracovat. Chtěl rychle prohlédnout každý záznam a roztřídit si je na dvě kupky. Jednu snad k rychlému vyřešení, druhou, kde neviděl naději na krátkodobý úspěch.
Začal je prohlížet chronologicky, počínaje uškrcením faráře na Valentýna ve stánku v lázních Santa Monica. Celé mu to zabralo dvě hodiny, ale v hromádce šancí skončily jen dvě modré složky. První z nich byla měsíc stará. Žena na lavičce autobusové zastávky na Las Palmas byla přepadena, poté zatažena do temného vchodu zavřeného obchodu se suvenýry, znásilněna a ubodána. Druhý se týkal osm dnů starého nálezu mužského těla za nonstop jídelnou na bulváru Sunset poblíž budovy Directors Guild. Oběť ubita k smrti.
Bosch se zaměřil na tyhle dva, protože byly nejčerstvější a zkušenost mu vštípila pevné přesvědčení, že obtížnost narůstá exponenciální křivkou s každým uplynulým dnem. Nejméně brutální byl vrah toho kněze. Podle statistiky je pachatel nejspíš dávno pryč.
Bylo jasné, že ty dva nejčerstvější případy by se daly rychle uzavřít, kdyby pomohla náhoda. Pokud by identifikoval muže nalezeného za restaurací, mohlo by ho to dovést k rodině, přátelům a známým, s velkou pravděpodobností i k motivu a snad i k vrahovi. Anebo kdyby vystopoval pohyb ubodané oběti, než se dostala k zastávce, m…
