27
Řada aut na hraničním přechodu směrem do Mexika byla delší a postupovala pomaleji než včera. Bosch si domyslel, že za to mohou býčí zápasy, které přitahovaly lidi z celého okolí. Tradiční způsob trávení nedělního podvečera se těšil stejné popularitě jako zápasy Raiders v L. A.
Když byl skoro na řadě, před sebou jen dvě auta, uvědomil si, že má ještě v pouzdře na zádech zastrčený svůj Smiťh & Wesson. Pozdě něco dělat. Pohraničníkovi řekl prostě „zápasy“ a ten ho mávnutím ruky propustil.
Nad Mexicali se modralo nebe bez jediného mráčku a vzduch příjemně chladil. Příslib toho nejlepšího počasí. Harry měl očekáváním sucho v krku. Vlastně ze dvou důvodů – uvidí rituál býčích zápasů a možná i Zorrilla, muže, jehož jméno a pověst ho v posledních třech dnech obklopovaly tak intenzivně, že se pomalu stával jeho součástí. Chtěl papeže vidět v jeho přirozeném prostředí, mezi býky, mezi jeho lidmi.
Zaparkoval na Náměstí Justice a ze skříňky v palubní desce si vzal pozorovací dalekohled. Aréna stála jen o tři bloky dál, takže asi půjdou pěšky. Na vrátnici se prokázal služebním odznakem a byl vpuštěn. Aguilu našel samotného za stolem v kanceláři mužstva, před sebou měl několik ručně psaných hlášení.
„Dostal jste lístky?“
„Ano. Máme kóji na slunečné straně, což nebude problém, protože do lóží moc nesvítí.“
„Je to blízko k papežovi?“
„Skoro přímo naproti, pokud tam bude.“
„No jasně. Uvidíme. Jste hotový?“
„Ano, uzavřel jsem hlášení o Fernalu Gutierrezi-Llosovi – do obvinění podezřelých.“
„K němuž tady zřejmě nikdy nedojde.“
„Přesně tak. Myslím, že bychom měli jít.“
Bosch pozvedl dalekohled.
„Já jsem připraven.“
„Budeme tak blízko, že ho ani nevyužijete.“
„Nemám ho na koukání na býky.“
Cestou směrem k aréně se postupně začlenili do proudu lidí směřujících za týmž cílem. Mnozí si nesli malé, čtvercové polštářky na sednutí. Minuli pár dětí, které jich měly plné náruče a prodávaly je po dolaru za kus.
Za branou sešli po betonových schodech do podzemí, kde Aguila ukázal lístky uvaděči. Ten je vedl křivolakou chodbou podobnou katakombám, probíhající po obvodu ringu. Po levé ruce míjeli číslované dřevěné dveře. Průvodce jim konečně otevřel sedmičku a ocitli se v buňce ne větší než vězeňská cela. Podlaha, stěny i podhled, vše ze surového, nenatřeného betonu. Klenutý strop se směrem ke kolbišti skláněl k dva metry širokému průhledu ven. Dívali se přímo na vnější ring, kde stáli a čekali matadoři, toreadoři a další účastníci zápasů. Bosch vnímal pach – směsici koňského a býčího potu a krve. O zadní stěnu stálo opřených šest kovových skládacích židlí. Aguila poděkoval uvaděči, zavřel, zamkl dveře a každý si rozložil jednu.
„Připadám si jak v kulometném hnízdě,“ poznamenal Bosch při pohledu na ostatní lóže kolem ringu skrz úzký otvor. Zorrilla neviděl.
„Co je to kulometné hnízdo?“
„Ale nic,“ odpověděl Harry, který si současně uvědomil, že stejně nikdy v žádném nebyl. „Jako vězeňská cela.“
„Možná,“ odpověděl Aguila.
Bosch si uvědomil, že ho možná urazil. Vždyť měli ta nejlepší místa na stadionu!
„Carlosi, je to skvělé. Odtud uvidíme úplně všechno.“
Betonovou buňkou se všechno rozléhalo a kromě pachů z ringu se sem nesla pronikavá vůně piva. Jak se plnila horní patra ochozů, místnůstka zněla ozvěnou tisíců kroků. Odkudsi z výšky hrála kapela. Bosch vyhlédl a viděl, že nastalo představování toreadorů. Cítil narůstající vzrušení davu. Jak se matadoři klaněli, hlasité jásání gradovalo.
„Můžu tady kouřit, že?“ zeptal se Bosch.
„Ano,“ odpověděl Aguila a vstal. „Cervesa?“
„Kdyby tak měli Tecate…“
. „Určitě. Zamkněte se. Já potom zaklepu.“
Aguila přikývl a odešel. Harry zamkl a napadlo ho, jestli je to pro vlastní bezpečnost, nebo aby se dovnitř nedostali nezvaní diváci. Když zůstal sám, uvědomil si, že se v prostředí připomínajícím pevnost necítí bezpečně. Přece jen to nebylo jako v kulometném hnízdě.
Přiložil si k očím dalekohled a prohlížel si ostatní lóže na protější straně ringu. Většina z nich zůstávala prázdná. V o…
