29
Středa, 15. června
Washington, D.C.
Když Toni seděla v taxíku a jela do půjčovny aut, ještě nepřestala pěnit. Proč musí být Alex zrovna takový hlupák? Jistě, samozřejmě, měla mu říct o tom pohovoru i o tom, že vážně přemýšlí, jestli má nabídku ředitelky přijmout. Jenže na druhou stranu, kdy to asi tak měla stihnout? Když se vrátila od ředitelky, Alex byl mimo kancelář a měl práci. Domů se vrátil až velice pozdě, když ona už byla v posteli. Poprvé o tom mohla promluvit dnes ráno, jenže než stihla vůbec cokoli pronést, div ji nezaškrtil. Copak tohle bylo fér?
Aha. Takhle nějak bys mu to podat mohla, ale čisté soukromé si přece nebudeme nic nalhávat, ze? Mohla jsi mu o tom říct, než jsi na tu schůzku vůbec odešla. A když se Alex vrátil domů, jen jsi předstírala, že spíš, protože se ti o tom nechtělo mluvit. Zkus něco jiného.
No dobře, dobře, tak to byla pravda. Jenže ani přesto neměl žádné právo takhle vybuchnout. Není přece její táta!
Ne, ale je to člověk, kterého miluješ. A měl pravdu v jedné věci - udělala jsi něco, co tak nesnášíš, když to dělá on - nesvěřila ses mu s tím, co se ti honilo hlavou. A ta maškaráda s tím, ze už spíš, když se vrátil domů? Co mělo tohle znamenat?
Toni vzdychla. Tyhle hádky se svým nitrem tak nesnášela. Vždycky prohrála. Dokázala se přít s někým jiným, ale sebe samotnou obelhat nedokázala - aspoň tedy ne na dlouho. Alexův hněv zažehl její vlastní, a až budou mít oba příležitost trochu ochladnout, jistě si o té záležitosti promluví mnohem rozumněji. Miloval ji, to věděla, a jen proto, že se trochu pohádali, ještě přece není nic ztraceno navěky. Ve sporech s člověkem, kterého milovala, zatím moc praxi neměla, a vždy, když k tomu došlo, útroby se jí sevřely ze strachu, že vztah skončí. Stačí jediné příkřejší slůvko a bum!, je po všem, každý si jde svou vlastní cestou. Možná se přes to dá časem přenést. Doufala v to.
Dobře. Takže teď šlo o to, zda má počkat a všechno s Alexem urovnat, nebo se má odebrat do Quanrika, zajít za ředitelkou a říct jí, že její nabídku přijímá? Její pýcha jí říkala, ať se na Alexe vykašle a dělá si co chce. Jenže srdce jí zase říkalo, že by si s ním měla aspoň sednout a vysvětlit mu, proč to chce přijmout. Jistě, je na ni příšerně naštvaný, má moc práce a pochopitelně se musí starat o spoustu věcí, ale určitě si najdou pár minut, aby všechno urovnali. Bylo to mnohem důležitější než všechno ostatní v jejím dosavadním životě, nemohla se jen oklepat a obrátit se ke všemu zády.
„Tak jsme tady, madam,“ řekl taxíkář.
Toni překvapeně mrkla. Celá cesta jí splynula v jedinou šmouhu, nedokázala si z ní vybavit jediný detail.
„Díky,“ řekla.
Už se rozhodla. Vypůjčí si auto, odjede do kanceláře a najde si čas i prostor, aby si s Alexem promluvila. Jistě mu to vysvětlí tak, aby to pochopil. Věděla, že to dokáže.
New York City
Ten bar by] příšerná krysí díra - i když každá krysa, která má aspoň trochu sebeúcty, by si pořádně rozmyslela, než by sem strčila nos, a kdyby měla jen jediné dva neurony, mezi nimiž by mohla přeskočit jiskřička, stoprocentně by se rozhodla, že půjde raději jinam. Osvětlení bylo příjemně tlumené, ale nešlo přehlédnout zářezy na dřevěném pultu, iniciály vyřezané do stolků a židlí. Na zdech visely obrázky a holografie osvícené neonovými reklamami na pivo, plakáty převážně nahých žen polehávajících v nejrůznějších pozicích na motorkách Harley Davidson. Na několika obrázcích byly jisté části ženského těla vydřeny na tmavou zeď pod nimi, jak je asi někdo příliš usilovně hladil či líbal. Zrcadlo za barem bylo na dvou místech rozbité a drželo pohromadě jen díky lepicí pásce, několik lahví alkoholu na policích za barmanem bylo více než do poloviny prázdných.
Barman měřil asi sto sedmdesát pět centimetrů, vážil snad sto padesát kilo a na sobě měl koženou vestu a olejem nasáklé džíny, které pravděpodobně končily těsně nad horním okrajem jeho motorkářských holínek. Vše, co bylo z jeho těla vidět, zakrývalo tetování, a to ve vzorech od nejprimit…
