Pomsta (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

PADESÁTÁ KAPITOLA

 

JOEYHO OBROVSKÁ MASA TĚLA posunula jeho dva muže dopředu a my jsme neměli kam ustoupit, tak jsme skončili natlačení všichni na sebe jako ve vlaku podzemky, což znamenalo, že záhy došlo k prvnímu kontaktu. Jeden z Joeyho mužů se přimáčkl na Casey Niceovou, popadl ji za loket a nacpal ji před sebe. Patrně jí při tom tiskl ústí zbraně do zad. Druhý udělal to samé s Bennettem, a tudíž jsem nemohl vystřelit od boku. Nemohl jsem udělat vůbec nic, jedině dostat křeč do krku.

Zblízka a osobně vypadal Joey hůř, než jsem se obával. Vůbec nepřipomínal sportovce, které jsem před lety viděl při návštěvě kolejí ve West Pointu, fotbalové hráče a basketbalová družstva. Tihle kluci byli obrovští, ale tiší, soustředění a poklidní, jako by jim plně spínaly přední mozkové laloky. Joey byl sice pravým opakem malého nervózního mužíka, ale trhal a škubal sebou stejně křečovitě. Působil vyšinutě. Měl hluboko zapadlé oči a přes chybějící bradu mu visel spodní ret. Měl mokré zuby. Podupával pravou nohou. Levou ruku měl sevřenou v pěst, pravou ruku s otevřenou dlaní ohnutou v lokni a strnulou. Nejdříve se podíval na Charlieho a pak odvrátil pohled. Přejel očima seshora dolů po Casey Niceové, potom po mně, pohlédl zpříma na Bennetta a zeptal se: „To si myslíte, že jsem si nevšiml, že vichřice odnesla kus plotu? A vyvrátila ten strom? To si myslíte, že jsem pitomý? Myslíte si, že jste jediní, kdo si může dovolit dalekohledy s nočním viděním? Domnívali jsme se, že jste odtáhli. Přesto jsme se šli podívat. A podívejme, co jsme našli.“

Bennett neodpověděl. Poznal jsem oba Joeyho muže. Byli na parkovišti u malého supermarketu. Bezpečnostní kordon z černého jaguáru. Nejlepší z nejlepších. Vedle svého šéfa vypadali jako miniaturní človíčkové. Předpokládal jsem, že zbývající dva čekají venku. V zimě a ve tmě. Řidič sedí patrně ještě v bentleyi u vzdáleného konce metr široké stezky. Zastrčil jsem ruce do kapsy. V pravé jsem měl glock a v levé nůž na linoleum. Podíval jsem se z okna na stínové obrysy čtyři sta metrů vzdálené ulice. Pevně jsem doufal, že Kott nemá na své pušce noční vidění. Mohl by si vybrat, kterým okem mi prožene kulku.

Charlie White za mými zády požádal: „Joey, budeš tak hodný a vysvobodíš mě odsud?“

Joey ale neodpověděl okamžitě, což ve mně vzkřísilo jiskřičku naděje. Joey možná právě vykročil na cestu, která vede užitečným směrem. Má to v sobě geneticky zakódované. Jako krysy.

Charlie za mnou upozornil: „Jsou ozbrojení, Joey. Mají pistole a nože.“

Joey přikývl, dva centimetry dolů, dva centimetry nahoru, což působilo v porovnání s jeho obrovským tělem nepatrně. Muž držící Bennetta mu pustil loket a začal ho šacovat. Vytáhl vyskakovací nůž, nyní zase zavřený, a poloautomatickou pistoli SIG-Sauer, podle všeho P226, oblíbenou zbraň speciálních jednotek všude na světě. Pak udělal to samé muž, který držel Casey Niceovou, a vyndal její glock, nůž na linoleum a lahvičku s léky. Osamělý prášek tiše zachřestil. Joey natáhl ruku velikosti víka od popelnice, jeho muž mu na ni postavil lahvičku, Joey ji podržel mezi velkým ukazovákem a velkým palcem, pozvedl ji k obličeji a zeptal se: „Kdo je Antonio Luna?“

Casey Niceová se nadechla k odpovědi, ještě jednou se nadechla a sdělila: „Můj kamarád.“

„Jste závislá?“

Niceová se na okamžik zarazila a řekla: „Snažím se nebýt.“

Joey otevřel nehtem na palci velikosti golfového míčku víčko, odcvrnkl ho na podlahu a převrátil si lahvičku do dlaně. Prášek se na ní úplně ztrácel.

Zeptal se: „Chcete ho?“

Casey Niceová neodpověděla.

„Chcete ho?“

Žádná odpověď.

Joey si hodil prášek dlaní do úst a spolkl ho.

Odhodil lahvičku na zem.

Charlie ho vybídl: „Joey, pospěš si.“

Joey natáhl paži velikosti hlavní větve stromu, odstrčil své muže, jednoho na jednu stranu a druhého na druhou, takže Niceová skončila přimáčknutá těsně na stěnu a Bennett těsně na okno. Muži je drželi lokty kolem krku a mířili teď na mě, belgickými browningy High Power.

Vyndal jsem ruce z kapes.

Joey se natočil bokem, prodral se mezerou mezi svými muži, jedním obrovským krokem, a zastavil se tváří v tvář přede mnou.

Nebo tváří v klíční kost. Byl o patnáct centimetrů vyšší. A o patnáct centimetrů širší. Samá kost a sval. Ne jako kulturista. Jako obyčejný silný chlap, celý stejnoměrně nafouklý jako jeho dům. Páchl potem, ostře a kysele, a na krku mu poskakoval pulz. Všechno tohle dorazilo do prastarých částí vzadu v mém mozku, zejména do té nejpradávnější, která nás chrání už sedm milionů let a bude ještě dlouho chránit. Probudil se ve mně únikový reflex a křičel, abych vzal nohy na ramena. Ale neudělal jsem to. Neměl jsem kam utéct. Stěna za mnou, stěna nalevo, stěna napravo a Joey přede mnou. Podíval jsem se mu do očí a v propadlých jamkách jsem si všiml, že jedna zornička je velká jako stříbrný desetník a druhá malá jako bodnutí špendlíkem.

Otázal jsem se: „Co ještě berete, Joey?“

Joey odvětil: „Držte zobák.“

Zvedl ruce. Měl dlouhé a silné prsty. Ne jako párky. To by nebyl odpovídající popis. Byly širší a pevnější než párky. Spíš jako plechovky od sodovky napojené na klouby, se špičkami dvakrát tak širokými jako moje a s dvakrát tak velkými nehty.

Joey je zahákl o mé kapsy, zasunul je hlouběji, o takových deset centimetrů, přiblížil se, dýchal na mě a pak trhl dozadu a urval mi kapsy z kabátu. Pistole a nůž vypadly se zarachocením na podlahu. Joey je nabral nohou a zakopl za sebe. Pak se otočil a vrátil se ke dveřím, stejným obrovským krokem na opačnou stranu.

Charlie White požádal: „Neodcházej ode mě, Joey.“

Joey přenesl váhu z nohy na nohu. Zapraskala podlaha, převrátila se kolmo postavená baterka a po kotnících nám přejel její kutálející se paprsek. Charlie White sebou netrpělivě zavrtěl a zacloumal stále svázanými zápěstími. Odhadoval jsem, že Joey má vteřinu a půl na to, aby se rozhodl. Po delší prodlevě by nebylo návratu. Zanikla by vzájemná důvěra. Ve vzduchu by už navždy visela podezíravost. Charlie by nikdy nezapomněl, že se v mysli jeho podřízeného odehrálo přesně to, co jsem načrtl Bennettovi.

Vteřina a půl.

Joey se rozhodl špatně.

Obrátil svou obří hlavu a zavolal ze dveří: „Pojďte dovnitř a odvezte pana Whitea domů.“

Což bylo neproveditelné, dokud blokoval dveře. Tak opět sklonil hlavu, nahrbil ramena, sehnul se v zádech, ohnul kolena a protlačil se ven z klubovny, bokem, nejdřív pravá noha, sehnout se, levá noha a pak zmizel.

 

Muži držící Niceovou a Bennetta zůstali ve střehu, lokty stále zaháknuté kolem jejich krků, pistole napříč nahoru, připravené k okamžité akci, namířené napůl mezi ně a mě. Podíval jsem se na Bennetta a zeptal jsem se: „Jak říkají těm novým týmům, kam vás přiřadili?“

Muž držící Bennetta nařídil: „Buďte zticha.“

Odvětil jsem: „Přinuťte mě k tomu.“

Což muž neudělal. Neměl oprávnění zasáhnout, jen v případě naprosté naléhavosti. Když nenastane, bude o našem osudu a zacházení rozhodnuto později na vyšší úrovni. Bennett odpověděl. „Nemáme žádné skutečné jméno. Zatím. V současné chvíli je všechno jenom hodně propojené.“

„Spolupracuje s vámi vojenské letectvo?“

Bennett přikývl: „Postupujeme na základě naprosté integrace.“

„Mohli byste nás odsud dopravit?“

„Domů?“

„Do Fort Braggu.“

„Kdy?“

„Nejlepší by bylo teď. Ale řekněme za několik hodin.“

„Jste optimista.“

„Snažím se udržet si za každé situace dobrou náladu.“

„Nepošle pro vás letadlo O’Day?“

„Chtěl bych letět s britským královským letectvem. Výměnou za to, že nebudu požadovat návštěvu u královny.“

Pak vešli muži zvenku, prodrali se spěšně stísněným prostorem a pomohli Charliemu Whiteovi na nohy. Přeřízli mu svými vlastními noži pásku na zápěstích a loktech a Charlie si promnul ruce a zakroužil rameny, aby obnovil krevní oběh, a pak se narovnal, už ne rukojmí, ale opět mafiánský boss, mocný, silný a sebevědomý. Pohlédl na mě a prohlásil: „Prohrál jste, chlapče. Což je mi líto. Protože teď přijde ten rozsudek smrti.“

Podíval jsem se přes trávník bowlingového klubu na temnou ulici čtyři sta metrů daleko. Pozoruje nás Kott? Představil jsem si okno v chodbě, o padesát procent vyšší a o padesát procent širší než okna kohokoliv jiného, a za ním trojnožku a dalekohled s nočním viděním, koupený možná přes internet nebo ukradený a propašovaný z vojenského skladu kdekoliv v Británii nebo Evropě, a za dalekohledem přikrčeného Kotta, oči na gumových kroužcích, pohled upřený mezerou, kde stával plot a strom, soustředěný na každý drahocenný stříbřitý detail. Linie pohledu však byla úzká. Viděli jsme dům a Kottovi se otvíral výhled na klubovnu, nikdo z nás však neviděl o moc víc jiného.

Což bylo dobře.

Co by slyšel ze čtyř set metrů? Browning High Power je devítimilimetr a jako všechno od Fabrique Nationale solidní výrobek, tak nebude hlučnější, než je nutně zapotřebí. Ale bude slyšet. Večer na předměstí by byla ze čtyř set metrů slyšet každá palná zbraň.

Určitě.

Pravděpodobně.

Má na pušce dalekohled s nočním viděním?

Řekl jsem: „Charlie, počkejte.“

Charlie se zastavil a otočil a já jsem mu zasadil kolosální ránu do obličeje, vedenou až z rozkročených nohou, plnou silou, částečně proto, že mi byl nesympatický, a částečně proto, že jsem se musel co nejrychleji dostat k muži, který držel Niceovou. A to se mi také podařilo. Zasáhl jsem Charlieho rovnou do nosu, což nebyl, pravda, zrovna malý cíl, a ucítil jsem, jak jsem mu ho prorazil a pronikl pěstí ještě za něj, a pak začal Charlie padat, jeho hlava se mi svezla zpod pohybující se ruky a setrvačnost mě poponesla dopředu, ramenem nejdřív do Niceové a pak do muže za ní.

V klubovně nás bylo v tu chvíli osm a přineslo to své výhody. Při boji v přeplněné klubovně s baterkou koulející se po zemi se nedalo při všem tom postrkování, narážení a klopýtání v temném úzkém prostoru pořádně mířit. Vedlejší ztráty byly přímo naprogramované, zejména když se někde válel hlavní šéf, Bennett si pohrával s jedním mužem a já s druhým. Casey Niceová pochopila zcela správně situaci a jako duch se oddělila, předtím však ještě stačila využít relativní geometrie a nakopnout svého muže do rozkroku, zatímco se otáčela. Což mi značně pomohlo, protože její muž trhl hlavou dolů přesně v okamžiku, kdy jsem zvedal loket, čímž se zdvojnásobila síla úderu, jako bych dostal půlku zadarmo, a získal jsem čas, abych se mohl věnovat Charlieho doprovodu, který už odcházel, stále s prázdnýma rukama, přesvědčený, že Charlie jim jde v patách, což také šel, než dopadl na podlahu.

Jeden z mužů sevřel ruce jako boxer, hezky vysoko, a tak jsem mu zasadil ránu nad pás, těsně na tělo, což je v přelidněném prostoru nejlepší, protože se není třeba rozmáchnout. Druhý se nahrbil, jakoby se chystal k medvědímu obětí, což by byl rozumný tah, ale nedostal se k tomu, protože i v největší skrumáži se vždycky najde místo na trknutí hlavou, tak jsem se krátce zaklonil a zasáhl přesně cíl. Muž se sesunul k zemi a já jsem se obrátil zpátky k muži, kterého jsem praštil do žaludku, kopl ho kolenem pod bradu a poslal také k zemi. Tou dobou jsme se prali už tři vteřiny a dělali při tom určitě hluk, ale nebál jsem se, že by se dovnitř vhrnul Joey. Částečně proto, že by se mu nepodařilo vhrnout se do normálních dveří, a i kdyby to udělal, nemohl by nám bezprostředně ublížit.

Něco jsem totiž o Joeym věděl.

Bennett si vedl dobře. Měl palec v oku svého muže a druhou rukou mu drtil hrdlo. V pravém slova smyslu. Držel ho prsty těsně za hrtanem a mačkal a trhal. Nevládli světu tím, že byli hodní. O tom nebylo nejmenších pochyb. Zvedl jsem baterku a počkal, až Bennettův muž upadne. Pak jsem prohledal podlahu, podíval se pod kabáty a našel naše tři původní pistole plus čtyři identické browningy High Power Joeyho mužů, modely z roku 1935, všechny hodně nové, s oboustrannými pojistkami. Nahoru zajištěno, dolů palba. Byly plně nabité. Ale měly prázdné komory. Hrozilo nám menší nebezpečí, než jsme si mysleli. Podělili jsme se o ně, každý si vzal jednu, a ze čtvrté jsem vyndal zásobník a podal ho Niceové, aby si ho zastrčila do kapsy.

Prohlásil jsem: „Pojďme najít Joeyho.“

Obrátil jsem se a zamířil ke dveřím, ale Bennett mě chytil za paži a namítl: „Nemůžeme vyjít jenom tak ven. Zejména ne s rozsvícenou baterkou. Byli bychom snadné cíle.“

Opáčil jsem: „Zbytečně celou tu záležitost přeceňujete.“

Bennett pohlédl na Niceovou a vyslal tichou prosbu, jako by si myslel, že jsem zešílel.

Niceová řekla: „Jsem si jistá, že se nám nic nestane.“

Usmál jsem se. Také si toho všimla. Patrně na základě té scénky s lahvičkou na léky.

Dodal jsem: „Joey není ozbrojený. Tím si můžeme být jistí.“

Bennett se zeptal: „Jak to?“

„Za celý svůj dospělý život nevystřelil ani z krátké zbraně, ani z dlouhé zbraně, ani z brokovnice, ani ze vzduchovky, ani z jakékoliv jiné palné zbraně.“

„Odkud to víte?“

„Protože žádný kohoutek na světě není dost velký na jeho prst. Nevešel by se mu tam. Nepodařilo by se mu ho tam narvat. Spouště se nedotkl od svých sedmi let. A vsadím se, že už i tenkrát mu to činilo potíže. Pohybuje se venku po pozemku, neozbrojený, a my máme sto čtyři ostré náboje a baterku.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024