PADESÁTÁ OSMÁ KAPITOLA
O NECELÉ DVĚ MINUTY POZDĚJI jsme seděli na zadním sedadle mátově zeleného vauxhallu. Před sebou jsme měli dvojici, která přivezla počítače. Muže a ženu, stále tiché, klidné a ani trochu nešťastné, že na ně připadla nevděčná služba. Očividně dobří týmoví hráči. Bennetta jsme zanechali v Joeyho domě a nepředpokládali jsme, že ho ještě někdy uvidíme.
Krátce za Chigwellem jsme najeli na dálnici do východní Anglie. Na místních ukazatelích stálo dálnice M11. Směřovali jsme na základnu britského královského letectva v místě zvaném Honington. Leželo nedaleko místa zvaného Thetford. Devadesát minut, přislíbil Bennett, ale usoudil jsem, že tam dorazíme dřív. Žena řídila extrémně rychle. Projížděli jsme plochou krajinou. Strategicky je Velká Británie letadlová loď natrvalo zakotvená u pobřeží Evropy a má spoustu prostoru na vzletové paluby.
Ukázalo se, že základna RAF Honington je rozlehlá, ale z větší části ponořená do tmy. Žena projela bránami rovnou na rozjezdovou dráhu. Stejně jako SEAL na McChordu, což mi připadalo nesmírně dávno. Opsala stejný dobře vyměřený půlkruh a zastavila u schůdků letadla. Vystoupili jsme, zabouchli dvířka a mátově zelený vauxhall odjel.
Letadlo připomínalo O’Dayův gulfstream, krátké, špičaté a důležité, ale tmavomodré, velice lesklé, s bledě modrým břichem pod zlatou linkou podél trupu a nápisem Royal Air Force nad okýnky. V oválu nad schůdky se objevil muž v uniformě RAF. Vyzval nás: „Pane, paní, nastupte si, prosím.“
Uvnitř nás nepřivítala žlutohnědá kůže a ořechové dřevo, ale černá kůže a obklady, které spíš připomínaly uhlíkové vlákno. Interiér působil zároveň stroze i sportovně. Měl úplně jinou atmosféru. Možná jako moderní bentley. Jako Joeyho auto. Muž v uniformě nám sdělil, že jeho poslední pasažér byl člen královské rodiny. Nějaká vévodkyně. Možná z Cambridge. Na základě této informace jsem zase začal myslet na MI6, MI5 a všechno mezi nimi. Seděli jsme s Niceovou každý na jedné straně uličky, ale obličeji k sobě. Muž v uniformě zmizel a o minutu později jsme už příkře stoupali, na západ směrem do Ameriky.
Obdrželi jsme jídlo a muž v uniformě se pak decentně vzdálil a nechal nás o samotě. Podíval jsem se přes uličku na Niceovou. Seděla tak blízko, že bych se jí mohl dotknout. Pravil jsem: „Děkuju.“
Casey opáčila. „Nemáte zač.“
„Jak se cítíte?“
„Kvůli Charliemu Whiteovi? Dobře i špatně.“
Poradil jsem: „Soustřeďte se na dobré pocity.“
„To také dělám,“ odvětila Casey. „Věřte mi. Pomáhá mi v tom způsob, jakým mluvil o té dívce. Slyšela jsem ho v přízemí. Vyžívali se v tom, že ji mučili.“
„K tomu připočtěte palné zbraně, narkotika a vymáhání půjček.“
„Neměli bychom ale být soudci, porota a popravčí v jedné osobě.“
„Proč ne?“
„Měli bychom být civilizovaní lidé.“
„To také jsme,“ opáčil jsem. „Velice civilizovaní. Letíme letadlem vévodkyně. Nevládli světu tím, že byli hodní. A my také ne, když došlo na nás.“
Casey neodpověděla.
Pravil jsem: „Dokázala jste alespoň jednu věc. Dokážete operovat v terénu.“
„Chcete říct bez prášků? Chystáte se mi opět poradit, abych s nimi přestala?“
„Nechystám se vám poradit vůbec nic. Jenom vám chci poděkovat. Zachránila jste mi život. Berte ty prášky, jestli chcete. Musí vám být ale přinejmenším jasné, proč je berete. Je to prostý logický řetězec. Trpíte úzkostí, kvůli profesionálnímu výkonu a kvůli své matce, ale jenom jeden důvod je oprávněný. Ty prášky berete proto, že vaše matka je nemocná. Což je v pořádku. Berte je tak dlouho, jak budete potřebovat. Ale nepochybujte o svých schopnostech. Ty k těm starostem nepatří. Děláte svou práci dobře. Národní bezpečnosti nic nehrozí. V nepořádku je vaše matka.“
Casey sdělila: „Nepřejdu k armádě. Zůstanu, kde jsem.“
„To je moudré rozhodnutí. Změnila se situace. Víte, co se skutečně stalo. Posunula jste se o stupeň nahoru. Nebude vás tak lehké oklamat.“
Letěli jsme, závodili s časem a prohráli. Na Pope Fieldu jsme přistáli ve dvě hodiny ráno. Letadlo se otočilo a dorolovalo až …