DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
PO KONFERENCI JSEM SEŠEL DOLŮ a vypravil se červenými dveřmi ke svému kontejneru, ale dohnala mě Casey Niceová a navrhla: „Co kdybychom si zašli na večeři?“ Což mi přišlo jako docela dobrý nápad, protože naposledy jsem jedl v Paříži, croque madame, které mi osobně zaplatil Jevgenij Chenkin.
Zeptal jsem se: „Kam?“
„Někam mimo základu,“ pravila Casey. „Mohli bychom si dát třeba něco na grilu.“
„Vy máte auto?“
„Něco na ten způsob.“
„Co to znamená?“
„Uvidíte.“
„Platí,“ přislíbil jsem.
„Měla bych se převléknout,“ usoudila Casey. Měla na sobě opět černý kostým, tmavé punčocháče a kvalitní boty. Vhodné oblečení do Washingtonu nebo Virginie, ale ne do vesnické hospody kousek od Fayetteville.
„Rád počkám,“ přislíbil jsem.
„Dejte mi pět minut.“
Pět minut se protáhlo spíš na deset. To zdržení však stálo za to. Casey zaklepala a já jí otevřel. Vlasy měla svázané do culíku a na sobě arkansaskou verzi oblečení. Stejnou hnědou koženou bundu, pod ní bílé tričko, ale jiné džíny. Stejně barevné, ale víc vykrojené na bocích. A celé odřené, popískované a s umělou patinou. Myslím, že se tomuto stylu říká distressed, i když moc nechápu proč. Džíny na takové postavě jsou všechno jiné než stresující.
Na prstu měla pověšené klíčky a zvedla je, aby mi je ukázala. „Předem se omlouvám,“ řekla.
„Za co?“
„Uvidíte.“
A také jsem uviděl, o dvě stě metrů dál, na oploceném pozemku kousek od silnice vedoucí podél základny. Na pozemku stálo všechno, co se dalo čekat, což byly pick-upy, domácí silné vozy zhruba dvacet let staré, a otlučené mercedesy a BMW zakoupené při službě v Německu. Pátral jsem po nějaké anomálii a spatřil mrňavé mini cooper v barvě levandule a o něco dál moderní žlutý volkswagen brouk, napůl schovaný za starým ohyzdným farmářským vozem. Usoudil jsem, že její bude brouk, když se omlouvala. Možná ho dostala k promoci. Možná má na přístrojové desce ve vázičce sedmikrásku ladící s lakem.
Nebyl to však brouk. Bylo to ono ohyzdné farmářské vozidlo vedle něj. „Co to, proboha, je?“ vyhrkl jsem.
Casey objasnila: „Něco je starý Ford Bronco. Zbytek jsou kovové pláty přivařené na místa, kde odpadly původní části. Hnědá barva je zároveň rez a špína. Bylo mi doporučeno, abych tu špínu nemyla. Slouží jako ochrana proti rzi a drží auto pohromadě.“
„Kde jste ho sehnala?“
„Prodal mi ho jeden voják ve Fort Benningu.“
„Za kolik?“
„Za dvaadvacet dolarů.“
„Neuvěřitelné.“
„Nastupte si. Je otevřené. Nikdy ho nezamykám. Proč bych to také dělala?“
Dveře na straně spolujezdce byly spíš rezavé než špinavé a musel jsem za ně dost zabrat. Se zaskřípěním se otevřely jen natolik, abych se protáhl dovnitř. Casey provedla na opačné straně přesně to samé a nastoupili jsme, jako bychom proti sobě tančili limbo. Sedadla neměla pásy. Vlastně to ani sedadla nebyla. Jen zelené plátno natažené na trubkový rám.
Ale motor po několikerém zakašlání naskočil a rozpředl se, vlhce a těžkopádně. Převodovka byla pomalejší než poštovní služba. Casey zařadila zpátečku a všechny mechanické části nahlásily přítomnost a pustily se do rozhodování, co si počít dál. To rozhodování se dost protáhlo, protože trvalo několik vteřin, než se auto pohnulo dozadu. Casey otočila volantem, což vypadalo jako dřina, pak zařadila jedničku, komise součástek se dala opět do rozhodování, opustila na chvíli jednací síň, vrátila se a po další debatě usoudila, že se pojede. Uplynuly další dlouhé vteřiny a auto se pohnulo dopředu, nejprve pomalu a trhaně, potom nabralo rychlost a zamířilo k výjezdu.
Podotkl jsem: „Měla jste ukrást starý modrý pick-up Johna Kotta. Rozhodně byste si polepšila.“
Casey opáčila: „Tohle auto mě vždycky dopravilo z bodu A do bodu B.“
„Co by se stalo, kdybyste potřebovala z bodu C do bodu D?“
„Je hezký večer. A chůze je zdravá.“
Projeli jsme jednou z mnoha bran základny do skutečného světa, nebo alespoň do světa, který se skutečnému dost podobal, na obyčejnou severokarolínskou dvouproudou silnici lemovanou z obou stran podniky po…
