SEDMNÁCTÁ KAPITOLA
LEŽEL JSEM JEŠTĚ PŘEDTÍM, než dopadlo Chenkinovo bezvládné tělo. Když jsem klesal, zasáhla mě jeho roztříštěná hlava a umazala mi rameno bundy. Pamatuji si, jak jsem si pomyslel Zatraceně, je zbrusu nová, a pak vedle mě přistál Bennett a potom jako by nějakým kouzlem zmizel. V jeden okamžik byl na plochých kamenech balkonu a v druhý okamžik se rozplynul. Jako správný tajný agent. Podle britského hesla: Žádná jména, žádný pochod s plnou polní výstrojí.
Žena od počítačů klečela a spíš s úpěním než s jekotem lezla se skloněnou hlavou pozadu do jídelny. Veterán v modré polní uniformě stál jako vytesaný z kamene přesně na původním místě, nechráněný od pasu nahoru. Což bylo podle mého názoru v pořádku, protože jsem nepředpokládal, že by ostřelovač otálel byť o vteřinu déle, než je nezbytně nutné. Ne v centru Paříže. Vytáhl jsem se do kleku, podíval jsem se přes parapet a pokusil jsem se vybavit si, kde jsem zahlédl zášleh. Zavřel jsem oči a znovu jsem ho spatřil, těsně nalevo od staré nemocnice a tím pádem ještě dál, ve střešním okně ve výšce šestého patra.
Otevřel jsem oči a ověřil jsem si to. Buď Boulevard de Latour-Maubourg, nebo malá ulice za ním, šedivá mansardová střecha a bezpochyby oválné okno ve stylu beaux arts, umně obložené kameny. Možná tisíc čtyři sta padesát metrů. Skoro kilometr a půl. Při normální chůzi patnáctiminutová procházka. Otočil jsem se kolem své osy, postavil jsem se, přeskočil ženu od počítačů, která stále klečela, a prořítil jsem se jídelnou, salonem, chodbou, po schodech dolů na dvůr a ven na ulici.
Nezamířil jsem k Invalidovně. Nemělo by to bývalo cenu. Předpokládal jsem, že střelec už utekl, a jedině bych ztrácel čas. Každou minutu, o kterou bych se přiblížil k místu zášlehu, by strávil ústupem na jinou stranu. Zaslechl jsem vzdálené sirény, pravidelný plačtivý nářek, který Francouzi stále s takovou oblibou používají. Kam se tedy ten střelec vydal? Patrně ne na sever, usoudil jsem. A ne autem. Kvůli těm sirénám. Mosty přes řeku představovaly zužující se pasti. Nedalo se z nich uniknout jinak než po vodě. A policie má také čluny. Takže střelec půjde pěšky, buď na jih, nebo na jihozápad. Ne na jihovýchod, protože tím směrem leží nádraží Gare Montparnasse a veřejná doprava je hned druhá věc po mostech, na kterou se policajti zaměří. Ze stejného důvodu nepojede střelec metrem. Bude se pohybovat pěšky po povrchu, touhle dobou zhruba dvě stě metrů od místa výstřelu, možná podél Ecole Militaire, což by znamenalo, že jde buď po Avenue de la Motte-Picquet, nebo po Avenue Lowendal.
Vydal jsem se po rue de Sèvres. Neběžel jsem, protože bych tím na sebe upozornil projíždějící policajty, rozhodně jsem ale dělal dlouhé odhodlané kroky. Určitě jsem se pohyboval rychleji než střelec. Protože ten zvolí nedbalé procházkové tempo a bude se tvářit jako ztělesnění nevinnosti. Ale co nese? Nelegálně drženou ostřelovací pušku ráže .50 rozebranou na jednotlivé díly. Ne bez pily a pájecí lampy. Většina součástek je sto padesát centimetrů dlouhá a váží dost přes deset kilo. Perský koberec? Štůček látky? Nebo ji někam schoval?
Zahnul jsem na Boulevard Garibaldi a spočítal si, že střelec musí být asi tak tři sta metrů přede mnou a kdesi v dálce mi kříží cestu, tak jsem přidal do kroku a po třech minutách hodně rychlé chůze jsem se dostal na rue de la Croix-Nivert, která je pokračováním Avenue Lowendal, což znamená, že o blok dál ubíhá rue du Commerce, která je pokračováním Avenue de la Motte-Picquet. Střelec se musel vydat po jedné z těchto ulic, na jihozápad do srdce patnáctého obvodu, kde panuje klid a mír.
Zvolil jsem první odbočku, protože nakonec jsem usoudil, že střelec se bude cítit lépe na Lowendal než na Motte-Picquet, protože od nejhlasitějších sirén jednotek rychlého nasazení, které se poženou od Eiffelovky, ho bude oddělovat veliká budova Ecole Militaire. Tak jsem zahnul, zrychlil, zadíval se do šedivé dálky a vrazil do muže, který pospíchal opačným směrem. Před srážkou jsem ještě…
