34
Pátrání
„Něco nám ušlo, Eme,“ oznámil Douglas v osm deset ráno.
„Co zase?“ zeptal se Ryan. To, že jim něco ušlo, se při jejich práci stávalo každou chvíli.
„Jak věděli, že odjela do Pittsburghu? Volal jsem tomu seržantovi Meyerovi, ať prověří meziměstské hovory u jejich telefonu. Nic. Ani jediný telefonát ven za poslední měsíc.“
Detektiv poručík zamáčkl cigaretu. „Nesmíš zapomenout, že náš přítel Henry asi věděl, odkud je. Utekly mu už dvě holky a nejspíš si dal tu práci a vyptal se, odkud jsou. Ale máš pravdu,“ řekl Ryan po chvilce přemýšlení. „Nejspíš si myslel, že Doris je mrtvá.“
„Kdo teda věděl, kde je?“
„Ti lidi, co ji tam odvezli. Ti to rozhodně nikomu neřekli.“
„Kelly?“
„Byl mimo zem, zjistil jsem to včera na Hopkinsu.“
„Ale, fakt? Kde?“
„Ta ošetřovatelka, O’Tooleová, tvrdí, že to ví, ale nesmí to říct - kdopak ví, co to zase znamená.“ Odmlčel se. „Zpátky k Pittsburghu.“
„Jde o to, že otec seržanta Meyera je pastor. Hovořil s tou dívkou a synovi něco z toho řekl. Dobře. Seržant s tím jde za kapitánem. Kapitán zná Franka Allena a serža mu zavolá, aby zjistil, kdo má případ na starosti. Frank ho odkáže na nás. Meyer už nemluvil s nikým jiným.“ Douglas si zapálil. „Tak jak se ta informace mohla dostat k našim přátelům?“
Bylo to naprosto běžné, ale ne zrovna příjemné. Oba muži měli dojem, že se případ vylupuje. Skutečně se to dělo, ten případ se hnul. Nebylo nic zvláštního, že se najednou hýbal až moc rychle na analytické zpracování, které bylo nutné, aby jim to všechno dávalo nějaký smysl.
„Mají někoho u nás, jak jsem si celou dobu myslel.“
„Franka?“ zeptal se Douglas. „Ten neměl nikdy s žádným tím případem nic společného. Ani nemá přístup k informacím, které naši přátelé potřebovali.“ Což byla pravda. Případ Heleny Watersové dostal v západním obvodě jeden Allenův podřízený detektiv, ale šéf ho skoro hned předal Ryanovi a Douglasovi kvůli stupni násilí, které se v případě objevilo. „Myslím, že by se tomu dalo říkat pokrok, Eme. Teď máme jistotu. Z oddělení unikají informace.“
„Jaké další dobré zprávy ještě máme?“
Státní policie měla jen tři vrtulníky, všechno Bell Jet Rangery, a zatím se je pořád učili používat. Získat jeden z nich nebylo jen tak, ale kapitán velící stanici „V“ byl postarší muž, který měl na starosti klidný okres - na tom neměly ani tak zásluhu jeho schopnosti jako spíš povaha zdejšího kraje, ale policejní hierarchie hledí jen na výsledky, ať jsou získané jakkoli. Helikoptéra přistála na heliportu u stanice ve tři čtvrtě na devět. Kapitán Ernest Joy a policista první třídy Freeland už čekali. Ani jeden z nich dosud helikoptérou neletěl a oba byli trochu nervózní, když viděli, jak je malá. Zblízka vždycky vypadala menší a ještě menší byla zevnitř. Používali ji hlavně pro rychlou pomoc, létal v ní pilot a zdravotník a oba to byli ozbrojení policisté ve sportovních leteckých oblecích, které jim podle jejich názoru moc slušely, s těmi ramenními vycpávkami a pilotními brýlemi proti slunci. Povinná bezpečnostní přednáška trvala celých devadesát vteřin a odhrkali ji tak rychle, že jim nikdo nerozuměl. Když se pozemšťané připoutali, helikoptéra se vznesla. Pilot si řekl, že nebude let přehánět. Starší muž byl přece jenom kapitán a čistit zvratky na zadním sedadle nepatřilo k pilotovým oblíbeným činnostem.
„Kam?“ zeptal se interkomem.
„Ostrov Bloodsworth,“ řekl mu kapitán Joy.
„Rozumím,“ odpověděl pilot podle svého názoru jako správný letec, zamířil na jihovýchod a spustil nos vrtulníku níž. Netrvalo to dlouho.
Svět vypadá shora jinak a reakce lidí, kteří letí vrtulníkem poprvé, je vždycky stejná. Při startu, stejně jako když se v lunaparku odlepí od země kabina lanovky, se nejdřív leknou, ale pak už jen žasnou. Svět se před očima obou policistů měnil a jako by najednou dával smysl. Viděli pod sebou silnice a farmy rozložené jako mapu. Freeland se orientoval první. Jelikož svůj rajón dobře znal, okamžitě viděl, že obraz, který o něm v duchu měl, nebyl úplný; jeho představa o t…
