17
Komplikace
Archie toho moc nevěděl, ale ukázalo se, že pro Kellyho účely to stačí. Teď vlastně doopravdy potřeboval jen se trochu víc vyspat.
Zjistil, že sledovat někoho v autě je těžší, než to vypadá v televizi, a taky těžší, než to bylo v New Orleansu, kde si to už jednou vyzkoušel. Když auto sledujete moc natěsno, riskujete, že vás řidič zahlédne. Když se držíte moc zpátky, můžete chlapa ztratit. Provoz všechno komplikoval. Náklaďáky zakrývaly výhled. Tím, že jste sledovali jedno auto půl bloku před sebou, jste nutně museli ignorovat bližší auta a Kelly zjistil, že zrovna tahle auta provádějí psí kusy. Proto žehnal Billyho červenému Roadrunneru. Dal se snadno zahlédnout, s tou jeho zářivou barvou, a i když řidič s oblibou prudce dupal na plyn, nemohl porušovat zase moc dopravních předpisů, aby na sebe nepřivábil pozornost policie, což ani on nechtěl o nic víc než Kelly.
Kelly jeho auto zahlédl těsně po sedmé hodině večer, blízko baru, který mu popsal Archie. Ať je Billy jaký chce, o utajení se moc nestará, pomyslel si Kelly, ale to mu prozradilo už jeho auto. Bláto bylo pryč, všiml si okamžitě. Vůz vypadal čerstvě umytý a navoskovaný a z předchozího setkání Kelly věděl, že Billy je člověk, který si svého auta považuje.
Nabízelo se tím několik zajímavých možností, o kterých Kelly uvažoval, zatímco ho sledoval, nikdy ne blíž než na půl bloku, protože už získával cit pro to, jak Billy jezdí. Brzy bylo jasné, že se pokud možno vyhýbá velkým dopravním tepnám a v postranních ulicích se vyzná jako lasička v doupěti. To stavělo Kellyho do nevýhody. Kelly měl naopak štěstí v tom, že jel v autě, kterého si nikdo nevšímal. Na ulici bylo prostě příliš mnoho ojetých brouků, než aby přitahoval pozornost.
Po čtyřiceti minutách byl vzorec Billyho chování jasný.
Roadrunner rychle zabočil vpravo a na konci bloku zastavil.
Kelly zvážil možnosti a jel zvolna dál. Když se blížil, uviděl, že z auta vystoupila nějaká dívka s kabelkou. Došla ke starému známému Čaroději, který se vyskytoval několik bloků od svého obvyklého stanoviště. Kelly neviděl, že by si něco vyměnili -, ale oba vešli do budovy a zůstali tam nějakou minutu schovaní, dokud dívka nevyšla. Jejich chování se shodovalo s tím, co vyprávěla Pam. Ještě lepší je, že jsem tím identifikoval Čaroděje, řekl si Kelly, zabočil vlevo a dojel k červené na semaforu. Teď věděl dvě věci, které nevěděl předtím. Ve zpětném zrcátku viděl, že Roadrunner přejel ulici.
Dívka zamířila stejným směrem a zmizela mu z dohledu, když se světla změnila. Kelly zabočil vpravo a zase vpravo a zahlédl plymouth, který pokračoval na jih se třemi lidmi uvnitř.
Předtím si toho muže - pravděpodobně to byl muž - nevšiml, asi se krčil na zadním sedadle.
Rychle se stmívalo, nastávala denní doba, kterou měl John Kelly rád. Dál sledoval Roadrunner, nechával světla zhasnutá tak dlouho, jak se odvažoval, a za odměnu uviděl, jak auto zastavuje u rohového domu z hnědého kamene, kde všichni tři vystoupili, protože dodávky pro tuto noc čtyřem dealerům už vyřídili. Dal jim několik minut, zaparkoval o několik bloků dál a vrátil se pěšky, znovu převlečený za pobudu. Místní architektura mu obhlídku usnadnila. Všechny domy na druhé straně ulice měly mramorové přední schody z velkých, obdélníkových bloků, za kterými se dalo dobře schovat. Stačilo sedět na chodníku a opírat se o ně zády, a nikdo si ho nemohl všimnout. Vybral si správné schody, dost blízko, ale zase ne blízko fungujícího pouličního světla, u něhož schody vrhaly hluboký stín, v kterém se schoval - a kromě toho, kdo by věnoval pozornost nějakému pobudovi. Kelly si osvojil stejný způsob nahrbení, jaké viděl u jiných, občas pozvedl láhev zastrčenou v sáčku a jako by se napil, a několik hodin tak sledoval rohový dům.
Krevní skupina 0+, 0- a AB-, vzpomněl si na zprávu z patologie. Semeno zanechané v Pam odpovídalo těmto krevním skupinám a on uvažoval, jakou krevní skupinu má Billy. Po ulici projížděla auta.
Lidé chodili sem a tam. Podívali se na něj m…
