1
Enfant perdu KVĚTEN
Neměl tušení, proč zastavil. Kelly zajel se scoutem ke krajnici úplně bezmyšlenkovitě. Dívka neměla zvednutou ruku v typickém stopařském gestu. Prostě stála u krajnice a sledovala auta uhánějící kolem v přeprškách štěrku a oblacích plynů. Stála v pozici stopaře, jednu nohu propnutou, druhou povolenou. Šaty měla očividně hodně obnošené a přes rameno jí volně visel batůžek. Zlatohnědé vlasy po ramena vlály v náporech vzduchu od projíždějících aut. Její tvář neprozrazovala nic, ale toho si Kelly všiml, teprve když už mačkal pravou nohou brzdový pedál a zabočoval na kamenitý brzdný pás. Napadlo ho, jestli by se neměl zase zařadit do pruhu, ale pak si řekl, že už se rozhodl, i když pořádně nevěděl k čemu. Dívka očima sledovala auto, a když se Kelly podíval do zpětného zrcátka, viděl, že bez nějakého zvláštního nadšení pokrčila rameny a vydala se k němu. Okénko u spolujezdce už bylo dole a za několik vteřin se v něm objevil její obličej.
„Kam jedete?“ zeptala se.
Kellyho to překvapilo. Myslel si, že první otázku - Potřebujete svézt? - by měl položit on. Vteřinu nebo dvě váhal a díval se na ni. Bylo jí tak jedenadvacet, ale vypadala starší. V obličeji nebyla špinavá, ale ani čistá, možná to bylo větrem a prachem u silnice. Na sobě měla pánskou bavlněnou košili, která neviděla žehličku už celé měsíce, a vlasy měla zcuchané. Ale nejvíc ho na ní překvapily oči.
Úchvatně šedozelené, a hleděly kolem Kellyho… kam vlastně?
Kdysi ten pohled vídal dost často, ale jenom u unavených mužů.
Sám se tak díval, vzpomněl si Kelly, ale ani tehdy nevěděl, co jeho oči vidí. Neuvědomil si, že se mu ten pohled do očí nedávno vrátil.
„Zpátky na svou loď,“ odpověděl konečně, nevěda, co jiného říct. A oči se jí rázem změnily.
„Vy máte loď?“ zeptala se. Oči jí zasvítily jako dítěti, objevil se v nich úsměv a ten ozářil zbytek obličeje, jako by Kelly právě odpověděl na důležitou otázku. Má mezi předními zuby roztomilou mezeru, všiml si Kelly.
„Motorovou jachtu - jedenačtyřicet stop.“ Máchl rukou k zavazadlovému prostoru scouta, plnému krabic s potravinami.
„Chcete jet se mnou?“ zeptal se opět bez přemýšlení.
„Jasně!“ Bez váhání otevřela dveře a hodila batoh na podlahu před sedadlo spolujezdce.
Zařadit se zpátky do pruhu bylo nebezpečné. Scout měl malý rozvor kol a malý výkon, nebyl stavěný na jízdu po dálnici a Kelly se musel soustředit. Auto nebylo dost rychlé, aby se zařadilo jinam než do pravého pruhu, a musel dávat pozor, protože nebylo ani dost hbité, aby se u nájezdů stačilo vyhnout všem idiotům, kteří mířili k oceánu nebo kam se sakra lidi hrnou, když je čeká třídenní víkend.
Chcete jet se mnou? zeptal se a ona řekla Jasně, ohlašoval mu mozek. Co to má sakra být? Kelly se nespokojeně mračil na provoz, protože neznal odpověď, ale za uplynulého roku se vyrojila spousta otázek, na které neznal odpověď. Řekl rozumu, aby ztichl a dával pozor na auta, jenomže ten s otázkami nepřestával - znělo to však jenom jako tlumené huhlání v pozadí. Lidský mozek jen málokdy poslouchá vlastní rozkazy.
Víkend a Den oběti války; pomyslel si. Auta kolem něj byla plná lidí, kteří spěchali z práce domů, nebo lidí, kteří se už doma zastavili a vyzvedli rodinu. Z oken za zadními sedadly civěly dětské tváře. Některé děti na něj mávaly, ale Kelly předstíral, že si jich nevšiml. Bylo těžké nemít na světě spřízněnou živou duši, zvlášť když si člověk pamatoval, že nějakou míval.
Kelly si přejel rukou po bradě, ucítil strniště. Ruku měl špinavou. Není divu, že s ním v tom krámě jednali svrchu. Jde to s tebou z kopce, Kelly.
No a co, koho to sakra zajímá?
Stočil pohled na svého hosta a uvědomil si, že ani neví, jak se dívka jmenuje. Bere ji na loď a neví, jak se jmenuje.
Úžasné. Dívala se dopředu, vypadala klidně. Z profilu měla hezký obličej. Byla štíhlá - spíš útlá, to bylo to pravé slovo, barva vlasů něco mezi blond a hnědou. Džíny měla odřené a na několika místech roztrhané, určitě je koupila v některém z těch obchodů, kde vám zaú…
