Výprava sedmá čili jak vlastní dokonalost byla Trurlovi na škodu
Vesmír je nekonečný, ale má své hranice, a proto světelný paprsek ať letí na kteroukoli stranu - pokud je dostatečně silný - zase se po miliardách staletí vrátí k výchozímu bodu, a se zprávami, které přelétají z hvězdy na hvězdu a kolují po planetách, je tomu nejinak. Jednou se Trurlovi donesla k sluchu vzdálená pověst o dvou mocných konstruktorech-dobrodějích, tak moudrých a dokonalých, že se jim nikdo nemohl vyrovnat. Utíkal za Klapaciusem a ten mu vysvětlil, že tu nejde o žádné tajuplné soupeře, ale že se zpráva týká jich samých, neboť jejich věhlas obletěl vesmír. Jenže sláva obvykle zamlčuje nezdary, třebaže se zrodily právě v důsledku nejvyšší dokonalosti. A kdo o tom pochybuje, ten nechť si připomene poslední ze sedmi Trurlových výprav, na niž se vydal bez Klapaciuse. Jisté neodkladné domácí povinnosti mu totiž zabránily, aby svého přítele doprovázel.
V té době byl Trurl na výsost domýšlivý a veškeré pocty a unání, co mu byly prokazovány, přijímal jako něco naprosto samozřejmého a normálního. Ve svém hvězdoletu zamířil severním směrem, protože tato oblast mu byla nejméně známá. Dlouho letěl mezihvězdným prostorem, míjel světy, kde se ozývala válečná vřava, a jiné zas, které dokonale zatím sjednotilo mrtvolné ticho, když náhodou spatřil malou planetu, která se spíš podobala utrženému kusu hmoty bezcílně putujícím prostorem než planetě.
Na povrchu sirého skaliska kdosi pobíhal, poskakoval a podivně gestikuloval. Trurla udivila tato pustá výspa a posunky, které vyjadřovaly snad zoufalství, snad hněv, ho znepokojily, a proto co nejrychleji přistál.
V ústrety mu vyšel muž velice povýšeného chování, celý iridio-vanadové postati, chřestící a zvonící, jenž se představil jako Exilius z Tartaru, vladař Pankrycie a Cenendarie; obyvatelé obou těchto království ho svrhli z trůnu v záchvatu královražedného šílenství a vyhnali na tento opuštěný asteroid, aby po věky bloudil mezi gravitačními poli temného vesmíru.
Jakmile se svržený monarcha dověděl jméno návštěvníka - Trurla, který byl celkem vzato jakýmsi profesionálním dobrodincem -, začal naléhat, aby mu okamžitě pomohl opět nabýt jeho bývalého důstojenství. Už při samotné myšlence na tento šťastný obrat v jeho životě pomstychtivě zaplály královy zraky a jeho ocelové prsty se sevřely, jako kdyby už věrné poddané popadaly za krk.
Trurl nemohl ani nechtěl splnit veškerá Exiliova přání, neboť by tím přivodil nevýslovné utrpení a strasti obyvatelům království, současně však chtěl zneuctěného krále nějak potěšit. Chvíli přemítal, až došel k závěru, že ani v tomto případě všechno není ztraceno. Přišel na to, jak monarchu uspokojí, aniž ohrozí jeho poddané. Vykasal si rukávy a všechny své síly vynaložil na to, aby králi zkonstruoval zbrusu nové království. Byla v něm hojnost měst a řek a hor, lesů a bystřin, obloha s obláčky, bojechtivé vojsko, tvrze a hrady a fraucimory: hlučné jarmarky zalité sluncem, dny odpracované v potu tváře a noci, kdy se do bílého rána tančilo a zpívalo a kordy šermířů břeskně narážely na sebe. Trurl pečlivě do království zasadil sídelní město vystavěné z mramoru a alabastru, z prošedivělých mudrců sestavil radu a také vytvořil zimní paláce a letohrádky, komploty, spiklence, lžisvědky, kojné, donašeče, stáda ušlechtilých komoňů s chocholy nachově povívajícími ve větru: tamní ovzduší pak protknul stříbrnými nitěmi fanfár a oslavnými salvami z děl, přidal rovněž nezbytné přehršlí zrádců i reků a ždibec proroků a věštců a jednoho spasitele a jednoho velikého básníka, načež se sklonil k hotovému dílu a na zkoušku je uvedl do chodu. Při záběhu prováděl mikroskopicky jemnými přístroji ještě poslední drobná vylepšení a úpravy - ženám království přidal na kráse, opilým mužům na ponurém mlčení a nevrlosti, královským ouřadům zas nadutost a servilitu, astronomům nadšení pro hvězdné světy a dětem vřískot a hlučení. A to všechno přesně zabroušené a smontované vešlo se do schránky právě tak veliké,…
