Velký výprask
Na dveře bytu konstruktora Klapaciuse někdo zaklepal. Otevřel dveře, vykoukl ven a uviděl bachratý stroj na čtyřech krátkých nožkách.
„Kdo jsi a co si přeješ?“ otázal se.
„Jsem Stroj splňující všechna přání a tvůj přítel a věhlasný kolega Trurl mě posílá jako dárek.“
„Jako dárek?“ podivil se Klapacius, neboť k Trurlovi choval smíšené pocity a popudilo ho, že stroj o Trurlovi mluvil jako o „věhlasném kolegovi“. „Tak dobře,“ rozhodl po krátké úvaze, „můžeš vejít.“
Přikázal stroji, aby se postavil u kamen do kouta a sám se vrátil k rozdělané práci. Zhotovil baňatý stroj s třemi nohami a teď na něm prováděl poslední vylepšení. Po chvíli se ozval Stroj vyplňující všechna přání:
„Jsem tady a čekám.“
„Nezapomněl jsem na tebe,“ odvětil Klapacius aniž vzhlédl. Po krátké chvíli stroj zase promluvil:
„Smím vědět, na čem pracuješ?“
„Jsi Stroj vyplňující všechna přání, anebo Stroj na kladení otázek?“ odpověděl Klapacius, ale dodal: „Potřebuju modrou barvu.“
„Doufám, že to bude správný odstín,“ pravil stroj, když otevřel dvířka na svém břichu a vyndal plechovku s barvou. Klapacius ji otevřel, beze slova namočil štětec a pustil se do natírání. Během několika dalších hodin požádal ještě o smirek, karborundum, vrtačku, bílou barvu a spojovací šroub M-12, a stroj pokaždé jeho přání neprodleně splnil. Když se snesl soumrak, Klapacius zakryl plachtou dohotovené dílo, povečeřel, přitáhl si trojnožku ke stroji, usedl na ni a řekl:
„Teď se přesvědčíme, co vlastně dovedeš. Říkal jsi, že vyplníš každé přání?“
„Každé asi ne, ale většinu jistě,“ odvětil stroj skromně. „Barvy, šroub a vrtačka ti doufám vyhovovaly?“
„Pochopitelně,“ odvětil Klapacius. „Ale teď ti dám úkol mnohem obtížnější. Jestli se ti jej nepodaří splnit, pošlu tě zpátky k tvému pánovi s uctivým poděkováním a patřičným odborným posudkem.“
„Dobrá, co si tedy přeješ?“ zeptal se stroj a rozpačitě přešlapoval.
„Trurla,“ pravil Klapacius. „Chci, abys udělal Trurla, který musí vypadat, jako kdyby z oka vypadl skutečnému Trurlovi. Musí být od originálu k nerozeznání.“
Stroj zamručel, zahučel a zabzučel, načež pravil:
„Dobře, udělám ti Trurla, ale zacházej s ním šetrně, neboť je to konstruktor skutečně věhlasný.“
„No to přece je samozřejmé, kvůli tomu si opravdu nemusíš dělat starosti,“ odvětil Klapacius. „Tak kde máš Trurla?“
„Cože, takhle v mžiku?“ odpověděl stroj. „Chvíli to potrvá. Trurl není šroubek nebo plechovka barvy!“
Nicméně nijak dlouho to netrvalo - stroj zadrnčel, zařinčel, dveře na jeho břichu se otevřely a z temného nitra vylezl Trurl. Klapacius vstal, obešel ho ze všech stran, oťukal ho a zevrubně ohmatal, ale bylo to mimo vší pochybnost: před ním stál Trurl jako vejce vejci podobný pravému Trurlovi. Trurl sice ještě mžoural, aby si jeho oči přivykly na světlo, ale jinak se choval naprosto normálně.
„Jak se vede, Trurle?“ zeptal se Klapacius.
„A jak tobě, Klapaciusi? Moment, jak jsem se tu vlastně vzal?“ otázal se Trurl udiveně.
„To víš, prostě jsi zaskočil na návštěvu... Neviděl jsem tě, už ani nepamatuju. Jak se ti tu líbí?“
„Máš docela pěkné bydlení... Co je pod tou plachtou?“
„Nic moc. Nechceš se posadit?“
„Víš, abych radši šel. Venku se setmělo, takže vyrazím na cestu domů.“
„To přece nejde! Sotva jsi přišel a hned chceš zase běžet!“ protestoval Klapacius. „A ještě jsi neviděl můj sklep...“
„Tvůj sklep? Co je tam zajímavého?“
„Zatím nic, ale co nevidět tam něco bude. Pojď, povedu tě...“
A Klapacius objal Trurla kolem ramen, doprovodil ho do sklepa, tam mu podrazil nohy, a když Trurl upadl, svázal ho a silným klackem jej začal mydlit hlava nehlava. Trurl křičel, až se všechno třáslo, volal o pomoc, potom začal klít a prosit o smilování, jenomže mu to nebylo nic platné - noc byla temná a pustá, a Klapacius dál do něho mydlil hlava nehlava.
„Ach! Ouvej! Proč mě biješ?“ volal Trurl a krčil se strachem.
„Dělá mi to potěšení,“ vysvětloval Klapacius a znovu se napřáhl. „Tohle jsi ještě nezažil, milý Trurle!“
Načež mu uštědřil j…
