Prolog
Historie a tyranie
Historie se sice nikdy neopakuje, ale skýtá nám poučení. Když američtí otcové-zakladatelé diskutovali o Ústavě Spojených států, poučili se z historie, kterou znali. Zneklidňovala je možnost, že se demokratická republika, kterou hodlali založit, zhroutí, a zamýšleli se nad úpadkem starověkých demokracií a republik, který vedl ke vzniku oligarchií a císařství. Znali Aristotelovo varování, že společenské rozdíly s sebou nesou nestabilitu, i Platónovo mínění, že demagogové se domáhají tyranské moci zneužíváním svobody slova. Ustanovením, že základem demokratické republiky má být jednak dodržování práva, jednak systém brzd a protivah (checks and balances), se otcové-zakladatelé snažili zabránit nástupu onoho zla, které ve shodě s antickými filosofy nazývali „tyranie“. Tím mínili stav, kdy na sebe jedinec nebo skupina strhnou moc anebo momentální držitelé moci pro vlastní prospěch obcházejí ustanovení zákona. Následná politická diskuse ve Spojených státech se z podstatné části týkala tyranie v americké společnosti, například tyranie nad otroky a nad ženami.
Západní tradice proto velí: pokud se zdá, že je naše politické uspořádání ohroženo, zamysli se nad dějinami. Pokud na nás doléhají obavy, že americkému experimentu v současnosti hrozí pád do tyranie, následujme příklad otců-zakladatelů a zamysleme se nad dějinami jiných demokracií a republik. Dobrá zpráva je, že se nemusíme omezovat na antické Řecko a Řím: můžeme čerpat z příkladů, které nám jsou časově bližší a snadněji porovnatelné. Špatná zpráva je, že i dějiny moderních demokracií jsou dějinami úpadku a rozkladu. Od chvíle, kdy americké kolonie vyhlásily nezávislost na britské monarchii, již zakladatelská generace považovala za „tyranskou“, prošla Evropa třemi nejvýznamnějšími fázemi demokratického rozmachu: po skončení první světové války v roce 1918, po skončení druhé světové války v roce 1945 a po pádu komunismu v roce 1989. Mnohé demokracie, jež na těchto historických křižovatkách vznikly, se následně zhroutily – za okolností, které v podstatných rysech připomínají současnou situaci.
Historie nám může přiblížit, co je časově vzdálené, a může být zdrojem varování. Ve druhé polovině 19. století – stejně jako ve druhé polovině 20. století – došlo k expanzi globálního obchodu a ta vyvolala dalekosáhlá očekávání nastávajícího pokroku. Počátkem 20. století nastala shodná situace jako počátkem 21. století a tyto naděje se střetly s novými koncepcemi politiky mas: demagogické strany a jejich předáci se začali vydávat za přímé reprezentanty vůle lidu. Evropské demokracie se zhroutily, jejich místo obsadilo pravicové autoritářství a fašismus dvacátých a třicátých let. Roku 1922 vznikl komunistický Sovětský svaz a ve čtyřicátých letech přenesl svůj organizační model i do značné části Evropy. Evropské moderní dějiny dokazují, že se společnosti mnohdy rozpadnou, demokracie zhroutí, etické zásady selhávají a obyčejní lidé, zbraň v ruce, najednou stojí nad hromadnými hroby. Bude nám ku prospěchu pochopit proč.
Fašismus i komunismus podávaly odpověď na globalizaci, to jest na skutečné i domnělé rozdíly v bohatství, které s sebou nesla, a na zdánlivou neschopnost demokracií je překonat. Fašisté zavrhli rozum, oslavovali vůli a namísto objektivní pravdy hlásali mýtus formulovaný vůdci, kteří se pasovali na tribuny lidu. Komplexnímu procesu globalizace vtiskli takřka hmatatelnou podobu a tvrdili, že nastalé problémy jsou výsledkem protinárodního spiknutí. Fašisté vládli jen po jednu dvě generace a zanechali po sobě intelektuální dědictví, jehož závažnost pro dnešek neustále vzrůstá. Komunisté vládli déle: v Sovětském svazu skoro sedmdesát let, ve valné části východní Evropy přes čtyřicet let. Usilovali o vládu disciplinované stranické elity, jejíž úsudek je nezpochybnitelný a podle neměnných historických zákonů dovede společnost k zaručené lepší budoucnosti.
Je lákavé věřit, že demokratické zázemí, o které se dnes můžeme opřít, nás před podobnými hroz…
