VIII. KAPITOLA
Záhy po obědě se velitel Diviš vrátil na Bezděz. K sedlu měl přivázanou dřevěnou poutnickou hůl mrtvého mnicha. Jindy by měl radost, že se ji podařilo nalézt. Jenže teď se cítil trochu rozpačitě. Královský prokurátor byl v Praze. Nebyl tu ani panoš Ota ze Zástřizlí. Diviš býval vždycky zvyklý chodit na poradu za nimi. Jenže teď bylo všechno na něm.
Jestliže by bylo třeba, porval by se s tlupou po zuby ozbrojených lupičů. Ale na přemýšlení nebyl. Zlobíval se sice, když si z něj panoš Ota na tohle téma tropil blázny, ale v duchu mu dával za pravdu. Dobře věděl, jak to dopadlo, když se chtěl před Oldřichem z Chlumu blýsknout a tajně sám vyrazil po slibné stopě. Pokaždé pak zkroušeně sliboval, že se příště nejdříve poradí. Obvykle slib nedodržel. Jenže tady šlo o život krále!
Seskočil před stájí, uzdu koně hodil zevlujícímu čeledínovi, uchopil do ruky nalezenou poutnickou hůl a povzdechl si. Pak zahlédl u vchodu do paláce paní Ludmilu. Nadšeně se rozběhl, ale teprve když stál proti ní, uvědomil si, že Oldřich z Chlumu přísně zakázal říci jí o případu. Ale panoš Ota zase radil, aby paní Ludmile poděkoval za pomoc. Zatracený život!
„Nu, Diviši, co jsi našel?“ potěšené se usmála plavovláska. „Ota s tebou nepřijel?“
„Vlastně jsem vás chtěl jenom pozdravit,“ zabručel neochotně zjizvený velitel. Poutnickou hůl si přitiskl na prsa, jako by se bál, že mu ji bude chtít vzít. Otočil se, aby zmizel. Jenže Ludmila nebyla hloupá. Přísně ho zarazila a rukou ukázala ke dveřím paláce, aby ji následoval.
V přijímacím sále se posadila k oknu na kamenné sedátko, na němž ležela huňatá beraní kožešina. Rukou ukázala na druhé, které bylo ve výklenku proti ní. „Pokud si chceš se mnou popovídat jako přítel, můžeš se posadit. Ale pokud chceš zapírat, zůstaň raději stát. Protože v tom případě na tebe laskavá nebudu.“ Tím zmátla velitele Diviše definitivně.
„Nehodí se sedět ve společnosti urozené dámy,“ zakoktal zmateně a odvrátil oči. Teprve pak si všiml Ludmiliny tváře. Neviděl v ní vztek, ale smutek. Lítost malé holčičky. Diviš snesl všechno, ale slzy v očích ženy ne. Cosi nesrozumitelného zabručel a pak se neohrabaně posadil na kamenné sedátko. Natáhl ruku a podal jí poutnickou hůl s rožmberským znakem. „Tohle jsem našel,“ řekl celkem zbytečně.
„Pán ti zakázal o případu mluvit. Že je to tak?“
„Nemá to lehké,“ pokrčil Diviš rozpačitě rameny, jako by chtěl královského prokurátora omluvit.
„A já to lehké mám?“ skoro vykřikla Ludmila. Pak si uvědomila, že by bylo zbytečné vykládat urostlému vojákovi o svých problémech. Zavrtěla hlavou a rozpačitě se usmála. „To nic. Řekni mi alespoň, co můžeš.“
„Nu, jak začít?“ drbal se Diviš ve svých tmavých vlasech a s nelibostí zjistil, že mu začínají padat. Nebyl už nejmladší. „Ten neznámý řekl něco, kvůli čemu musel královský prokurátor zpátky do Prahy. Musí jistého člověka varovat. Tu věc má spáchat někdo ze severních Čech. Proto bylo tak důležité najít poutnickou hůl. Zjistit, kam ten mnich vlastně šel. Vidíte, na holi je rožmberský znak!“ Když velitel Diviš skončil svou řeč, zhluboka si oddechl, jako by měl za sebou dlouhou jízdu na koni. Vymyslet vhodná slova ho unavilo mnohem víc.
„Tak Rožmberkové?“ podivila se Ludmila. „Jenže ti v okolí žádný hrad nemají. Jenom pár vzdálených příbuzných. Až skončíme, zavolej kaplana. Sepíšu s ním seznam rodů, které připadají v úvahu. Třeba to bude k něčemu dobré.“
Vstala ze sedátka a na chvíli vyhlédla ven. Odtud, z vršku kopce, vypadala krajina kolem tak krásně. Ale co nebezpečí v sobě skrývala! Občas chápala svého muže, když ji varoval před světem za hradbami. Zběžně si prohlédla poutnickou hůl a pak ji vrátila Divišovi. Nic zajímavého na ní kromě erbu nebylo.
„Odpusťte, urozená paní,“ ošil se robustní velitel, „ale nemohla by zůstat u vás? Kam já s ní? V ubytovně ji nebudu mít na očích. Nikdy nevím, co si některý z vojáků vypůjčí. Do truhlice pod zámek se nevejde. Je moc veliká.“
Ludmila přikývla a opřela dřevěnou hůl o kamennou stěnu vedl…
