XXIX. KAPITOLA
„Purkrabí Hynek ze Švamberka se ani nehnul ze svého paláce,“ hlásila zadýchaně Vojtka, hned jak se Oldřich z Chlumu se svým panošem vrátili na Pražský hrad. „Neměl ani žádnou návštěvu. Ale v jeho kanceláři se celý večer svítilo. Asi pracoval.“
Královský prokurátor trhl trochu překvapeně hlavou, ale než se stačil dívky zeptat, proč vůbec purkrabího hlídala, všiml si prosebného výrazu ve tváři panoše Oty. Okamžitě všechno pochopil. Nasadil si proto úřední masku a Vojtce s odpovídající mírou srdečnosti poděkoval. Ale dívka se nechtěla dát odbýt.
„To není všechno. Náhodou jsem zahlédla Chvala z Kokořína,“ hlásila. „Měl na sobě plášť s kápí přetaženou přes hlavu, ale já ho poznala. Prošel těsně kolem mě.“
„Chval je na hradě?“ překvapeně se usmál panoš Ota. V duchu si říkal, že až půjde jeho pán spát, najde ho. S kokořínským zemanem byla vždycky legrace. Byl to dobrý společník a uměl pít. Ota sice pitky příliš nemiloval, dával přednost jiným rozkoším, ale protože dvoření Vojtce byl stejně ztracený čas, pobaví se alespoň takhle.
„Také vás to znepokojuje?“ optala se Vojtka a uchopila panoše Otu za ruku. „Říkala jsem vám, že je příbuzný s mělnickým rychtářem Doušou? Určitě přijel kvůli mému snoubenci.“
Oldřich z Chlumu nesouhlasně zabručel, chtěl se otočit a odejít. Potřeboval si ověřit ještě pár drobností. Ale najednou se zarazil. „Nespletla ses, byl to určitě pan Chval?“ optal se překvapeně. Dlaní si uhladil vousy a přemýšlel. To, co si z toho setkání odvodila Vojtka, byl samozřejmě nesmysl. Chval z Kokořína nepřijel do Prahy kvůli rychtáři Doušovi. List princezny Kunhuty tak rychle do Mělníka dorazit nemohl, ale i kdyby, co by venkovský zeman na královském dvoře zmohl?
„Vždyť říkám, že prošel těsně kolem. Ale nepoznal mě. Já si půjčila od Jadwigy její šaty, abych vypadala jako děvečka. Říkala jsem si, že by nebylo dobré, aby si purkrabí všiml, že ho někdo sleduje,“ vysvětlovala hrdě.
„Říkáš, že měl na sobě plášť s kápí. Nebyl na něm nějaký erb?“
„Kdepak,“ zavrtěla dívka hlavou. „Trochu mne to překvapilo, protože v Mělníku vždycky nosí oděv se svými rodovými barvami. Je na svůj urozený původ strašně pyšný. Není to divné, že tady, na královském dvoře, je oblečený jako nějaký obyčejný měšťan?“
„Jak vypadal jeho plášť. Vzpomeneš si na barvu?“ dychtivě se optal Oldřich z Chlumu. V duchu se mu vybavil muž, který ho ráno odvedl na podivnou schůzku ve sklepení. I když měnil hlas, byl mu povědomý. Teď si byl skoro jistý, že to mohl být Chval z Kokořína.
„Jeho pláště jsem si náhodou všimla dobře,“ ušklíbla se Vojtka. „Byl příšerný. Fialové sukno, už dost staré a na několika místech spravované, a lem byl červený. Umíte si představit takovou hrůzu? Krejčího, který něco takového spáchá, by měli postavit na pranýř.“
Oldřich zamyšleně přikývl. To odpovídalo. Tak tedy Chval z Kokořína. Konečně pořádná stopa. Jenže nějak mu nezapadala do celého obrazu, který si o spiknutí proti králi udělal. Kdyby alespoň nešlo o Ludmilu! Potřeboval klid, aby si rozmyslel, co dál.
Pak si uvědomil, že už se blíží noc. „Oto, už sis našel něco na spaní?“
„Pro sebe ano,“ přikývl mladík. „Mohu zůstat s vaší družinou v čeledníku. Tam se volný slamník vždycky najde. Ale nevím, co s Vojtkou. Uložit ji k našim vojákům by asi nebylo nejlepší. Myslel jsem, jestli by nemohla zůstat u vás…“
„Když to nejde jinak,“ roztržitě opáčil Oldřich z Chlumu. „Teď se jí ale věnuj. Já večeřet nebudu. Najezte se spolu. Donesli jsme jídla od Zlatého kola myslím dost.“
„Vždyť jste říkal, že si rád dáte něco dobrého,“ starostlivě připomněl panoš Ota. Bylo mu jasné, že na pitku se zemanem Chvalem může zapomenout.
„Potřebuji si všechno ještě promyslet. O mne se nestarej. Až tě budu, Oto, potřebovat, najdu si tě.“ Hned pak se Oldřich z Chlumu otočil a dál si svého panoše a drobné plavovlásky nevšímal. Pomalu kráčel napříč nádvořím ke vchodu do katedrály.
V chrámu se sloužily večerní nešpory. Před oltářem stál v nádherném brokátovém ornátu kněz se svým pomocn…
