XXVIII. KAPITOLA
„Půjdeme se najíst do města,“ řekl Oldřich z Chlumu svému panošovi. „Musíme spolu probrat pár věcí, ale hlavně, chtěl bych si trochu odpočinout.“
„Ty víš, že si nevybírám, ale mám už plné zuby kaší a vůbec všeho, co se tady na hradě vaří. Vlastně mám už dost celého královského dvora.“
„Jedeme do města jenom kvůli vašemu jazyku?“ nadhodil zvědavě panoš Ota. „To se mi nějak nezdá, urozený pane.“
„Mám sice chuť na kus masa v dobré omáčce, ale asi bych se překonal,“ usmál se královský prokurátor. „Jsem ale strašně zvědavý, jestli nás bude někdo sledovat. A hlavně, kdo to bude.“
„Myslíte, že by se spiklenci mohli obávat, abyste jim neutekl pryč z Prahy?“
„Ti lidé mne musí dobře znát. Takže vědí, jak moc mi na Ludmile záleží. Mého útěku se samozřejmě bát nemusí. Jejich problém zní jinak. Já jsem teď pro ně strašně vzácné zboží. Se mnou stojí a padá jejich plán. Když už zašli tak daleko, nemohou couvnout. Jen si představ, kdyby se mi ve městě něco stalo? Na hradě mne určitě sledují, abych nějakým způsobem nevaroval krále. Ale co kdybych se ve městě s někým tajně sešel a plán vyzradil? Jde zřejmě o rozsáhlé spiknutí a všechno, co zatím tihle lidé udělali, bylo skvěle připraveno a naplánováno. Nemyslím, že by teď nechali něco náhodě.“
„Takže stačí, když toho člověka, který nás bude do města sledovat, chytíme a přinutíme mluvit,“ zaradoval se panoš.
„Milý Oto, pokud vyšetřujeme obyčejnou vraždu, podobný prostý trik samozřejmě stačí. Ale odstranění krále je něco úplně jiného. Chytří spiklenci se nemusí ani znát navzájem. Alespoň ti méně významní. Co když nás bude sledovat někdo, kdo není do plánu vůbec zasvěcený? Ale současně bude jeho i nás sledovat ještě někdo další. Nakonec by mohli toho člověka, který by mě na oko sledoval, jenom nastrčit, aby si ověřili, nakolik jsem ochotný spolupracovat. Ne, zatím si nemohu dovolit vůbec nic. Mohu podniknout jen takové kroky, které jim nebudou podezřelé.“
„Jasně“ přikývl panoš. „Bude to stejné, jako když čihař láká orla, aby si ho mohl pořádně prohlédnout, dřív než ho zastřelí. Mohu se vás optat ještě na něco?“
„Proč bys nemohl?“ udiveně opáčil Oldřich z Chlumu.
„Vojtka nám dneska hodně pomohla. Vlastně díky ní jste našel ten ukradený pergamen. Tedy díky ní vás napadlo, že…“ zakoktal se v rozpacích panoš Ota.
„Chceš říci, že ani Vojtce už nechutná, co se tady na Pražském hradě vaří?“ usmál se ironicky královský prokurátor.
„Přibližně ten smysl to mělo mít,“ kroutil se mladík rozpačitě. „Ona je velice citlivá a některé věci si bere až moc k srdci. Nerad bych ji tu nechával samotnou. Může jít s námi?“
„Tak poslouchej,“ řekl přísně Oldřich z Chlumu. „Ve všem musíš umět najít míru. Většinou si s dívkami pohráváš tak nezodpovědně, že bys zasloužil nařezat. Ale občas tě to popadne a pak se chováš, jako by to byla tvoje první. Řeším snad nejsložitější případ svého života. Jde o Ludmilu a krále. A ty se staráš, aby se neurazila nějaká holka z Mělníka?“
Panoš Ota sklonil hlavu a tiše přikývl. V duchu uvažoval, jak jí oznámit odmítnutí královského prokurátora. S pravdou se mu samozřejmě ven nechtělo. Jediné, co ho napadlo, bylo vymyslet si nějaký úkol. To by neměl být problém a Vojtka bude spokojená.
Za chvíli již Oldřich s Chlumu, doprovázený panošem Otou, sjížděl cestou po Opyši dolů k brodu přes Vltavu. Znal dobrý šenk na druhém břehu před Poříčskou bránou. Ležel na předměstí a cesta k němu byla přehledná. Ale ať se rozhlíželi jakkoli, nezahlédli nikoho, kdo by je mohl sledovat.
„Není to divné?“ optal se panoš Ota.
„Hlavně se nerozhlížej tak okatě,“ zabručel Oldřich z Chlumu. „Až budeme na druhé straně řeky, ukryješ se někde a chvíli počkáš. Pokud někdo za námi jede, jinou cestou než přes brod se k Poříčské bráně nedostane.“
Zájezdní šenk U zlatého kola byl výstavný. Dvůr byl ohrazený vysokým plotem, vedle stavení, v jehož přízemí byl zřízen šenk a v podstřeší se nacházely místnosti pro hosty, stály stáje pro koně a dva přístřešky, kam mohli formani ukrýt na no…
