XI. KAPITOLA
Oldřich z Chlumu se otráveně převaloval na loži a nakonec vstal. Hlava mu třeštila z toho rámusu. Jizba, kterou k přespání dostal, měla okno přímo na nádvoří za katedrálou. Od úsvitu povykovala venku čeleď a vojáci, kteří sedlali koně. K dovršení všeho si nějaká děvečka zpívala tak falešně, že to až bolelo. Král sídlil v paláci na opačné straně katedrály. Tam byl klid. Ale na nádvoří, kde stály hospodářské budovy a domy k ubytování služebníků a hostů, tam se to nedalo vydržet. Jak už se královský prokurátor těšil domů, na klid svého Bezdězu. Rychle si upravil oděv, přehodil přes ramena plášť s erbem českého krále a vyšel na chodbu. Div nevrazil do staršího podsaditého muže s černými vlasy a dlouhým hustým vousem, který právě pospíchal kolem. Zamračený velmož měl na sobě tmavý oděv a hnědý plášť, takže vypadal jako neohrabaný medvěd. Jakmile poznal Oldřicha z Chlumu, zastavil se. Zkoumavě po něm sjel pohledem. Lehce potřásl hlavou a zabručel: „Mohlo mě napadnout, že vás tu potkám.“
„To mne by ani ve snu nenapadlo, že mě v Praze div nezašlápne pan Hynek Berka z Dubé,“ opáčil s lehkým úsměvem Oldřich z Chlumu. Pán z Dubé byl nejbohatší šlechtic v severních Čechách. Všichni věděli, že nikdy nehoroval pro krále Přemysla II. Otakara. Stejně jako dříve ani pro jeho otce Václava I. Hynek Berka z Dubé byl zvláštní člověk. Byl rytíř tělem i duší, a pokud dal slovo, bylo to víc než listina s deseti pečetěmi. Jinak však stále vyhledával záminky ke sporům se sousedy, aby rozšířil vlastní již tak obrovské panství, které se táhlo od Bezdězu až do sousední Lužice.
Hynek Berka z Dubé byl dobrý spojenec, ale běda tomu, kdo by mu chtěl odporovat. Královský prokurátor musel neustále řešit jeho spory s okolní šlechtou. V tom se pán z Dubé nelišil od ostatních urozených rodů. Každý vyhledával šarvátky a plenil majetky sousedů. Takový už byl život. Rozpínavost pána z Dubé však nikterak neubírala na autoritě, kterou požíval v severních Čechách. Vlastně jediný, kdo se mu stavěl se střídavým úspěchem na odpor, byl Oldřich z Chlumu.
„Nemyslím si, že se dáte zašlápnout,“ pobaveně se rozesmál urostlý velmož.
„Považoval byste za neomalené, pokud by mne zajímalo, co vás přivádí do Prahy?“
„Považoval,“ přikývl s úsměvem Hynek Berka z Dubé. „Ale tím se netrapte, pane královský prokurátore. Pokud se tu zdržíte déle, bude mi ctí pozvat vás na dobrou večeři. Našel jsem ve městě u řeky skvělý šenk. Vůbec nevím, koho napadlo přirovnání královská hostina. Pokud by si něco zasloužilo pochvalu, pak spíše kuchyně dole v podhradí. Víte, co mi tady včera dali do misky? Studenou rybu a kousek sýra. Mně!“
„Na královském dvoře nejste častým hostem. Netuší, co máte rád,“ popichoval velmože Oldřich z Chlumu. I když si oba navzájem nikdy nic nedarovali, spojovaly je zvláštní sympatie. Nebylo v tom přátelství, spíše respekt.
„Obávám se, že jim nedám moc času, aby se naučili vařit,“ zavrtěl Hynek Berka z Dubé pobaveně hlavou. „Až tu vyřídím svou věc, zmizím a příště pojedu raději do války, než si nechat zkazit žaludek na Pražském hradě.“
„S kým byste chtěl válčit?“ nadhodil ostražitě Oldřich z Chlumu. „S naším králem kvůli tomu, že jste dostal studenou rybu?“
„Válčilo se určitě pro větší hlouposti,“ odpověděl s neproniknutelným výrazem v očích velmož. Rukou si uhladil černé vousy a zdvořile se uklonil. „Teď mne omluvte. Mohu večer počítat s vaší společností?“
„Nevím, zda nebudu muset ještě dneska odjet,“ pokrčil rameny Oldřich z Chlumu. „Ale jinak přijímám samozřejmě rád. Dám vám vědět. Kde vás najdu?“
Hynek Berka z Dubé přimhouřil oči a znovu se rozesmál. „Ani takhle se nedozvíte, co tu mám na práci. Ale určitě se ještě setkáme.“ Pak se otočil a chvatně pokračoval chodbou ke schodům.
Oldřich z Chlumu se díval na jeho záda, která vyplňovala skoro celou šířku chodby. Mračil se a přemýšlel. Hynka Berky z Dubé si vždycky vážil, ale nikdy si nebyl jistý, kam až by dokázal tenhle ctižádostivý velmož v boji o moc zajít. Umírající mnich řekl, že někdo…
