XXXII. KAPITOLA
Následujícího dne se chystal královský prokurátor Oldřich z Chlumu opustit Pražský hrad. Už se těšil domů. Měl pocit, jako by ho zdvořilé úsměvy královských dvořanů dusily. Ale ještě před odjezdem ho k sobě pozvala princezna Kunhuta. Tentokráte hovořili krátce. Vlastně mu chtěla jen poděkovat. Až když se loučili, zvedla ze stolku, který stál vedle jejího křesla, krásnou truhličku z tmavého dřeva, vykládanou perletí.
„Tohle odevzdej své ženě,“ řekla s trochu nostalgickým úsměvem. „Když už jsem nemohla potěšit tebe, tak ať má radost alespoň tvoje Ludmila.“
„Vím, jak milujete krále Přemysla,“ odpověděl Oldřich z Chlumu. „Tím více si vážím důvěrného tónu, jakým se mnou hovoříte. Ale ujišťuji vás, má paní, že mne jste potěšila víc, než si možná zasloužím. Nikdy nezapomenu na setkání ve vaší ložnici. To ráno, kdy vás dvorní dámy ještě nestačily obléknout do honosného oděvu. Protože na světě není šat, který by vám mohl dát více krásy a vznešenosti, než skýtáte vy sama.“
Princezna Kunhuta se nepatrně začervenala a se sklopeným zrakem řekla: „Jako soudce jsi vynikající. Ale kdybys byl trubadúr, budeš slavnější než ten Němec, jak jen se jmenuje? Walter von der Vogelweide, myslím. Na světě by nebylo ženské srdce, které bys nedokázal dobýt. Závidím tvé Ludmile. Teď můžeš jít.“
Oldřich z Chlumu si ulehčené oddechl. Uctivě se uklonil a vydal se ke stájím, kde na něho čekala vlastní nevelká družina. Tři vojáci v pláštích s erbem českého krále, spoutaný zeman Chval z Kokořína, kterého našli ukrytého v komnatě pana Pešíka, dcera mělnického lékárníka Vojtka a Vencl. Chlapec zářil spokojeností a snad po čtvrté vyprávěl vojákům, jak bránil obležený Harasov.
Do Mělníka dorazili záhy po poledni. Oldřich z Chlumu zamířil rovnou k městské šatlavě, kam chtěl zavřít zemana Chvala. Ke svému překvapení našel na stráži u vchodu do vězení jednoho z vojáků bezdězské posádky.
„Co tady děláš? Kde jsou městští biřicové a rychtář Douša?“ optal se zvědavě.
Voják ho nejprve zdvořile pozdravil mečem a pak se usmál. „Pár biřiců dostalo milost a hlídá brány, dva leží v hrobě a zbytek je i s mělnickým rychtářem zavřený v šatlavě.“
„To znamená, že někde ve městě najdu panoše Otu. Protože nikdo jiný neumí nadělat takový zmatek jako on,“ povzdechl si královský prokurátor. „Co rychtář Douša provedl?“
„Pomáhal Chvalovi z Kokořína s únosem vaší ženy,“ řekl voják. Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že tohle má u něj mělnický rychtář schované. „Co se týká vašeho panoše, udělal si hlavní stan v lékárně pod náměstím,“ hlásil voják spokojeně.
„Kde taky jinde?“ zabručel Oldřich z Chlumu a obrátil se na svou družinu. Vojákům nařídil, aby našli pro zemana Chvala volnou kobku, a pak se šli najíst do nějakého hostince. S Vojtkou a Venclem se vydal na náměstí.
Pomalu jeli ulicemi. Všude bylo ticho, nikde ani živáčka. Většina domů měla zavřené okenice a také krámy a řemeslnické dílny byly uzavřené. „Tady to vypadá jako v dobytém městě,“ vrčel Oldřich z Chlumu nespokojeně. Neměl rád, pokud přítomnost královských vojáků vzbuzovala v lidech strach. Jeho úřad měl chránit, a ne děsit. „Co se asi stalo?“ přemýšlel nahlas.
Zastavili před kamenným podloubím na rohu náměstí. První s koně seskočila Vojtka, uzdu hodila Venclovi a překotně se hnala do domu. „To by mě zajímalo, kvůli komu?“ bručel Oldřich z Chlumu.
„Třeba to neví sama,“ pokrčil rameny Vencl a uvázal uzdy koní ke kovovému kruhu, který byl vsazený do jednoho z opěrných sloupů podloubí. Ale to už vyšel z vrat panoš Ota a velitel Diviš. Oba se přátelsky smáli a jejich úklona byla spíše symbolická. „Jak to dopadlo v Praze?“ vyhrkl panoš Ota zvědavě.
Oldřich z Chlumu sklouzl ze sedla na zem, protáhl ztuhlé tělo a pak si založil ruce v bok. „Co se tady děje? Zástupce spravedlnosti je v šatlavě a lidé se ukrývají doma. Můžete mi to vy dva vysvětlit?“
„Uvnitř se nám bude hovořit určitě lépe,“ navrhl opatrně velitel Diviš. Jeho výraz nebyl tak sebejistý jako panošův. Ostatně to Otovi říkal, aby nebyl tak …
