IV. KAPITOLA
Bylo již k půlnoci, když Oldřich z Chlumu dorazil po Opyši ke spodní bráně Pražského hradu. Chvíli se musel dohadovat se strážným, než ho pustil dovnitř.
Ještě štěstí, že službu měl voják, kterého znal z nedávného vojenského tažení proti uherskému králi.
Komorník krále Přemysla II. Otakara se na Oldřicha z Chlumu vztekle rozkřikl. „To si myslíte, že kvůli vám půjdu krále vzbudit? Stačí, že jste vyburcoval mě.“
„Jenže má věc nepočká, pane Pešíku,“ protestoval královský prokurátor rozčíleně.
„Napadl nás nepřítel? Povstala šlechta? Vypukl mor?“ ironicky vrtěl hlavou obtloustlý komorník. „Podívejte, urozený pane, jděte se vyspat. Palác pro hosty je sice zcela obsazený, ale ve špitálu u svatojiřského kláštera vás i v tuto nekřesťanskou hodinu přijmou. Nečekejte nic skvělého, ale volné lůžko určitě najdou.“ Když si všiml rozhořčení ve tváři pozdního návštěvníka, dodal přátelsky: „Král tráví dnešní noc v ložnici u princezny Kunhuty. Jak ho znám, neodpustil by mi, ani kdybych ho vyrušil v případě války. Natož kvůli něčemu mnohem malichernějšímu. Jděte spát. Slibuji, že ráno budete první, koho přijme.“
Oldřich z Chlumu pokrčil rameny. Trochu se uklidnil. Věděl, že pan Pešík má pravdu. V noci by se nemělo králi nic zlého stát. Pokud splní komorník svůj slib, věc do rána počká.
Jenže ráno čekalo královského prokurátora veliké zklamání. I když se komorník Pešík snažil, král Přemysl II. Otakar odmítl přijmout kohokoli. Nechal osedlat koně a s princeznou vyrazil do nedaleké obory na hon. Lovčí vystopovali nádherného jelena.
Když se to Oldřich z Chlumu dozvěděl, běhal ve své komnatě vztekle jako vlk v kleci. Měl chuť něco rozbít. Pak si dal osedlat koně a vyrazil po stopách krále. Nebylo pravděpodobné, že by ho v rozlehlé oboře našel. Ale lepší bylo pokusit se, než nedělat nic. Co kdyby vrah zaútočil už dneska?
Nejel však daleko. Když projížděl osadou Dejvice, všiml si dvou koní, kteří stáli přivázaní u plotu před šenkem. Na čabrakách u sedel nesli erb českého krále. Oldřich z Chlumu trhl uzdou a zastavil. Napadlo ho, že by třeba mohli o králi něco vědět ti dva, kteří seděli uvnitř přízemní, ne příliš výstavné hospody. Každopádně stálo za zkoušku se zeptat.
Přivázal koně k polámanému plotu a vystoupil po dvou rozvrzaných schodech na dřevěnou pavláčku, která se táhla podél přední stěny šenku. Zkusil nahlédnout okénkem do jizby, ale neviděl dobře. Došel proto k nízkým dveřím a otevřel je. Skrčil se a opatrně vešel.
Uvnitř panovalo šero. Dvěma malými okny, zakrytými špinavými závěsy, pronikalo dovnitř jen málo světla. Nevelkou šenkovní jizbu osvětlovaly dvě prskající louče, upevněné v rezavých držácích na stěně u jednoho ze stolů. Místnost byla zcela prázdná, pouze u osvětleného stolu seděli dva muži. Vysoký a štíhlejší zády ke dveřím, druhý, do jehož obličeje Oldřich z Chlumu viděl, byl menší a zavalitější. Hned jak královský prokurátor vešel, mihl se v obličeji mladšího muže úlek. Druhý, starší se rychle otočil. Vzápětí se rozesmál a vstal.
„To je ale náhoda, pane Oldřichu,“ vrtěl překvapeně hlavou a přátelsky ho objal.
„Pane Mikeši z Dobronína, vás bych tady nečekal,“ opáčil královský prokurátor zvědavě. „Královský urburéř a v takové špeluňce?“
„Víte, můj milý, jaké mají obyčejné hospody oproti Pražskému hradu přednost? Jejich zdi nemají uši.“
„To snad nebylo nutné…“ vyjel ostře mladší muž a rozzlobeně vstal.
„Sedni si, Purkarte,“ klidnil ho královský urburéř Mikeš z Dobronína. „Tenhle muž je můj příbuzný. To ovšem není podstatné. Hlavně je to můj dobrý přítel, kterému věřím stejně jako sobě. Nu a tento vážený mladík, jehož jméno je Purkart Škopek, je rovněž můj přítel,“ řekl a ukázal na svého mladšího druha. Vybídl Oldřicha z Chlumu, aby se posadil k jejich stolu.
„Pane Mikeši,“ začal královský prokurátor důrazně. „Rád bych hovořil o něčem, co by neměly slyšet uši ani vašeho přítele. I když určitě dobrého a spolehlivého,“ dodal smířlivě, aby jeho poznámka nezněla příliš nezdvořile. Mladík přesto zrudl v…
