Kapitola patnáctá - GAIA - S
58.
Sura Noviová vstoupila do velína malé a poměrně zastaralé, lodi, která ji a Stora Gendibala v opatrných Skocích přenášela přes celé parseky vzdálenosti.
Určitě přišla z maličké umývárny, kde se zabývala očistou s pomocí olejů, teplého vzduchu a minimálního množství vody. Byla zahalená v koupacím plášti, který si s bezmezným pocitem studu pevně přitahovala k tělu. Vlasy měla suché, ale rozcuchané.
Polohlasem pronesla: "Mistře?"
Gendibal zvedl hlavu od svých map a počítače. "Copak je, Noviová?"
"Já být zarmoucená..." Odmlčela se a pak pomalu pokračovala: "Moc mě mrzí, Mistře, že vás ruším," (znovu nevěděla, jak dál), "ale já mít hroznou starost skrz ty ztracené šaty."
"Tvé šaty?" Gendibal se na ni chvíli nechápavě díval a pak se s náhlou kajícností zvedl. "Noviová, já zapomněl. Potřebovaly vyprat a teď jsou v prádelním koši. Všechno je čisté, suché a složené. Měl jsem je vyndat a položit na viditelné místo. Zapomněl jsem."
"Nechtěla - nechtěla jsem" (podívala se na sebe) "být na obtíž."
"Vždy mě neobtěžuješ," řekl zvesela Gendibal. "Víš co, slibuju ti, že až to všechno skončí, postarám se, abys měla spoustu šatů - nových a podle poslední módy. Odlétali jsme narychlo, a tak mě vůbec nenapadlo vzít něco na převlečení, ale vždyť jsme tu vlastně jen my dva a nějakou dobu budeme spolu žít v dost malém prostoru a je zbytečné, aby - aby sis - dělala takové starosti - kvůli..." Udělal nejasné gesto, postřehl zděšený výraz v jejích očích a pomyslel si: Je to přece jen děvče z venkova a má své zásady, možná by nebyla proti různým nepřístojnostem, jenže by musela být oblečená. Potom se za sebe zastyděl a byl rád, že děvče není "vědec", aby dokázalo vycítit jeho myšlenky. "Mám ti ty šaty přinést?"
"To ne, Mistře. To nebýt pro vás. Já vím, kde jsou." Když ji uviděl znovu, byla už slušně oblečená i učesaná. Byl na ní jasně vidět ostych. "Stydím se, Mistře, za své nevhodné chování. Měla jsem si je najít sama."
"To nic," uklidnil ji Gendibal. "Noviová, v galaktičtině děláš vážně pokroky. Vidíš, jak rychle jsi pochytila jazyk vědců."
Noviová se náhle usmála. Měla trochu nepravidelné zuby, ale to sotva ubíralo na kráse výrazu její tváře, která se při té chvále rozzářila a jak si Gendibal pomyslel, vypadala takřka líbezně. Řekl si, že proto ji tak rád chválí.
"Až se vrátím domů," usoudila, "Damovani na mě budou koukat skrz prsty. Budou říkat, že já být - jsem slovorubec. Tak říkají lidem, kteří mluví - divně. Takové nemají rádi."
"Noviová," prohlásil Gendibal, "pochybuji, že by ses vracela k Damovanům. Až to skončí, jistě se pro tebe i potom najde místo v komplexu, mezi vědci."
"To bych byla ráda, Mistře."
"Nechceš mi třeba říkat Mluvčí Gendibale nebo prostě ne, vidím, že nechceš," zarazil se, a tak odpověděl na její výraz pohoršeného protestu. "Jak myslíš."
"To by se nehodilo, Mistře. Ale smím se zeptat, kdy to všechno skončí?"
Gendibal zavrtěl hlavou. "To sám pořádně nevím. Teď mám před sebou jediný úkol - dostat se co nejrychleji na jedno konkrétní místo. Tahle loď, i když je ve své kategorii dost slušná, je pomalá a ‚co nejrychleji' neznamená moc rychle. Vidíš," (ukázal k počítači a mapám) "musím vypočítat, jak překonat velké vesmírné vzdálenosti, ale schopnosti počítače jsou omezené a já také nejsem zvláštní odborník."
"Mistře, musíte tam být rychle, protože hrozí nebezpečí?"
"Pročpak si myslíš, že hrozí nebezpečí?"
"Protože někdy se na vás dívám, když mě asi nevidíte a vaše tvář vypadá - nevím, jak bych to řekla. Ne ustrašená - chci říct vyděšená - ale že čeká něco zlého."
"Naplněná obavami," zamumlal Gendibal.
"Vypadáte - znepokojeně. Je to ono?"
"Jak se to vezme. Noviová, co myslíš slovem znepokojeně?"
"Myslím, že vypadáte, jako byste si říkal: Co si teď, počnu, když mám takové starosti?"
Gendibal se zatvářil udiveně. "To je opravdu 'znepokojeně', ale tohle že mi, Noviová, vidíš ve tváři? V Sídle vědců si dávám moc dobrý pozor, aby z mé tváře nikdo nic nepoznal, ale myslel …
