KAPITOLA 38
Vývoj
Dnes se elektronicky provádí všechno. Státní poklady kdysi sestávaly ze sbírek zlatých cihel, jež se skrývaly na bezpečných a bedlivě střežených místech, připadne v dřevěné bedně cestovaly s představitelem státu všude, kam jel i on. V devatenáctém století si získala širokou popularitu papírová forma měny. Nejprve bylo nutné, aby byty bankovky kryty zlatem nebo stříbrem – tedy něčím, co by vypovídalo o jejich hodnotě, ale i to postupně upadalo, protože nosit s sebou drahé kovy bylo příliš otravné. Zanedlouho však stihl podobný osud i papírové peníze. Pro běžné občany se dalším krokem staly plastikové karty s magnetickými pásky na rubu, s jejichž využitím se vaše teoretické peníze při nákupu přesunuly z vašeho účtu na účet někoho jiného. Teoretičnost takového postupu se ještě umocnila v případě velkých podniků a států; zde šlo o elektronickou komunikaci. Stát pak určoval hodnotu své měny podle toho, jaký objem zboží a služeb jeho občané v zaměstnání vyrobili, tento údaj určoval hodnotu jeho peněžního bohatství, na němž se většinou shodly i jiné státy světa. Z tohoto důvodu bylo tedy možno s onou měnou obchodovat přes hranice s využitím měděných kabelů či optických vláken, případně dokonce přes družice. Miliony dolarů, liber, jenů nebo nových eur cestovaly z místa na místo po prostém stisknutí klávesy. Bylo to mnohem jednodušší a rychlejší než stěhovat zlaté cihly, ale přes veškerou pohodlnost, nebyl tento systém, který určoval osobní či státní majetek, o nic méně přísný a v některých centrálních bankách světa se čistá hodnota peněžních jednotek vypočítávala až na zlomek procentového bodu. Systém obsahoval i drobnou rezervu, jež počítla s právě probíhajícími procesy a tak dále, ovšem rovněž se vypočítávala elektronicky a velmi neomylně. Výsledek se tedy příliš nelišil od toho, když se v Lýdii za krále Kroesa počítaly cihly. Nový systém, který fakticky spoléhal na pohyb elektronů nebo fotonů z jednoho počítače na druhý, byl ještě o něco přesnější a mnohem nelítostnější. Kdysi dávno mohl člověk jistě natřít olověné cihly na žluto, a tak případného kontrolora obelhat, jenže lhát počítačovému účetnímu systému už tak snadné nebylo.
Lhaní mělo v Číně na starost ministerstvo financí, sirotek v marxistické zemi zahlcené byrokraty, kteří se každodenně snažili provést všechny možné i nemožné úkony. Prvá a nejsnadnější nemožnost – protože se to udělat muselo – nutila vysoké představitele; zapomenout všechno, co se na univerzitách a schůzích komunistické strany naučili. Pokud měli fungovat na mezinárodním finančním trhu, museli hrát podle – a v rámci – světe peněžních pravidel, nikoli podle Písma svatého sepsaného Karlem Marxem.
Ministerstvo financí se tedy dostalo do nezáviděníhodné pozice, když muselo komunistické vrchnosti vysvětlovat, že jejich bůh je falešný, že jejich dokonalý teoretický model se prostě do reálného světa nehodí a že by se měli přizpůsobit realitě, již odvrhli. Úředníci na ministerstvu byli většinou pozorovatelé, připomínali děti, které hrají nějakou počítačovou hru, jíž sice nevěří, ale přesto je baví. Někteří z nich byli velmi inteligentní, takže se do hry sami zapojovali a občas na svých obchodech a transakcích i vydělali. Tito lidé pak získávali na ministerstvu stále vyšší a vyšší místa. Někteří jezdili do práce svými vlastními automobily a přátelili se s nově vzniklou třídou místních průmyslníků, kteří spálili své ideologické svěrací kazajky a začali v komunistické společnosti pracovat jako kapitalisté. Tím svému státu přinášeli bohatství, a získali si tak vlažnou vděčnost, ne-li úctu, ze strany politických vládců, kteří se k nim chovali asi jako k hodnému ovčáckému psovi. Tato třída podnikatelů úzce spolupracovala s ministerstvem financí a postupem doby si získala vliv úřednictva, jež spravovalo zisky, které oni do své země přinášeli.
Jedním z důsledků této činnosti byla skutečnost, že ministerstvo financí se ne zrovna pomalu, ale jistě vzdalovalo od pravé víry marxismu do pote…
