KAPITOLA 31
Ochrana práv
CNN vysílá své zpravodajství čtyřiadvacet hodin denně po celém světě, takže reportáž z Pekingu zaznamenaly nejen americké zpravodajské služby, ale i účetní, ženy v domácnosti a nespavci. Mnozí příslušníci poslední skupiny měli přístup k počítačům, někteří z nich znali e-mailové adresy Bílého domu. Elektronická pošta takřka přes noc nahradila telegramy jako prostředek, jak oznámit americké vládě, co si veřejnost myslí, a stala se médiem, kterému vláda věnovala pozornost, nebo ho aspoň četla, evidovala a archivovala. Ke skladování docházelo v kanceláři v podzemí staré vládní budovy, obrovské viktoriánské stavby západně od Bílého domu. Lidé, kteří v této kanceláři pracovali, spadali přímo pod Arnolda van Damma. Šlo o důkladný a dobře organizovaný průzkum amerického veřejného mínění, protože tito lidé měli prostřednictvím elektronické pošty přístup do všech organizací zabývajících se výzkumem veřejného mínění v zemi – a potažmo v celém světě. Bílý dům tak šetřil peníze na vlastní výzkum, což bylo užitečné, protože sám vlastně neměl žádnou politickou kancelář v pravém slova smyslu, což náčelníka štábu trochu mrzelo. Sám však dohlížel na chod této části Bílého domu, převážně tak činil bez nároku na odměnu. Arniemu to nevadilo. Politika byla pro něj stejně přirozená jako dýchám, už dávno se rozhodl sloužit prezidentovi zejména proto, že to znamenalo chránit ho před sebou samým a před jeho nezřídka udivující politickou neobratností.
Zprávy, které dostával po půlnoci, by však pochopil i politický hlupák. Nemálo e-mailů bylo i podepsaných a spousta z nich obsahovalo Žádost!!! podniknout nějaké kroky. Arnie, se v průběhu dne nechal slyšet, že ho překvapuje, kolik baptistů umí zacházet s počítačem, ale tu poznámku si později vyčítal jen proto, že ho vůbec napadla.
V téže budově se v signální kanceláři připravovala kvalitní kopie reportáže, již pak kdosi donesl do Oválné pracovny. Reportáž CNN z Pekingu se rozletěla do světa před snídaní, několik lidí tedy odložilo šálky s kávou (nebo čajem) a rozzlobeně klelo. Na to zase reagovaly krátkým vyjádřením americké ambasády po celém světě, informovaly ministerstvo zahraničních věcí, že mnohé zahraniční vlády záběry CNN ostře odsuzují a že před několika velvyslanectvími ČLR se ráno objevily demonstrace, v mnoha případech velmi hlučné. Tato informace se dostala rychle do rukou službě pro ochranu diplomatického sboru, úřadu ministerstva zahraničí, jehož úkolem byla ochrana zahraničních diplomatů a jejich ambasád. Odtud se nesly telefonáty na washingtonskou policii se žádostí zvýšit přítomnost policistů u několika zastupitelských úřadů ČLR v Americe a zajistit nezbytnou podporu kdyby k něčemu takovému došlo i zde ve Washingtonu.
Když se Ben Goodley probudil a dojel do Langley na ranní brífink, americká zpravodajka komunita už problém celkem zevrubně analyzovala. Jak Ryan sám podotkl, Čína jim stoupla tretrou na kuří oko a zanedlouho pocítí bolest i ona. Mělo se ukázat, že budoucí vývoj hrubě podhodnotil.
Goodley se mohl utěšovat – pokud to tak lze říct – tím, že Ryan měl v místnosti, kde snídal, vždy puštěnou televizi se CNN, takže než si oblékl naškrobenou bílou košili a proužkovanou kravatu, byl o té nové krizi velmi dobře informován. Ani polibek na rozloučenou manželce a dětem, když je vyprovázel z Bílého domu, nedokázal zmírnit vztek nad nepochopitelnou hloupostí lidí na druhém konci světa.
„Do pytle, Bene!“ zaklel, když do Oválné pracovny vstoupil Goodley.
„Moment, šéfe, já za to nemůžu!“ bránil se poradce pro otázky národní bezpečnosti udiven prezidentovou rozohněností.
„Co všechno víme?“
„Viděl jste v podstatě všechno. Vdova po tom chudákovi, co mu nedávno vystřelili mozek z hlavy, se vrátila do Pekingu a doufala, že jeho tělo odveze na Tchaj-wan, kde ho pohřbí. Zjistila ale, že tělo bylo spáleno a popel vysypán do řeky. Místní policisté ji nechtěli vpustit do jejího domu, a když se objevilo několik členů jejich farnosti a chtěli se společně…
