KAPITOLA 12
Hádání o měšec
„Poslouchám, Georgi,“ řekl Ryan a upíjel z hrnku kávu. V Bílém domě existovala řada obvyklých činností a jedna z nich, jež se objevila za poslední rok, spočívala v tom, že po každodenním ranním hlášení rozvědky se jako první s prezidentem scházel dvakrát třikrát do týdne ministr financí. Winston nejčastěji přicházel pěšky přes 15. ulici – respektive pod ní –, a sice tunelem spojujícím Bílý dům a ministerstvo financí a postaveným za vlády F. D. Roosevelta. Další rutinou byla skutečnost, že prezidentova obsluha, vojáci námořnictva, přinášeli kávu a croissanty s máslem, na nichž si oba muži pochutnávali bez ohledu na hladinu cholesterolu v krvi.
„Čína. Obchodní jednání ustrnula na mrtvém bodě. Číňani prostě nechtějí spolupracovat.“
„A čeho se to týká?“
„Sakra, Jacku, čeho se to netýká?“ Kupec kousl do croissantu s hroznovým pudinkem. „Ta nová počítačová společnost, kterou založila jejich vláda, naprosto nerespektuje patent Dellu na hardware. Jde o tu věc, co kvůli ní vyletěly jejich akcie o dvacet procent. V Číně se montuje do výrobků určených pro tamní trh, ale i do Evropy. To je do nebe volající porušení několika obchodních a patentových smluv, ale když jim to při jednání řekneme, oni jenom změní téma a naše námitky ignorují. Dell by tím mohl přijít přibližně o čtyři sta milionů dolarů, což není zrovna málo. Kdybych byl jejich poradcem já, hledal bych ve Zlatých stránkách rubriku Nájemní vrazi. To zaprvé. Pak nám oznámili, že jestli nepřestaneme dělat takový povyk kolem podobných drobností, tak Boeing může zapomenout na objednávku letounů 777 – mělo jít o osmadvacet letadel – a dostane ji Airbus.“
Ryan přikývl. „Georgi, jaká je teď naše obchodní bilance s Čínou?“
„Sedmdesát osm miliard, a to pro ně, ne pro nás, jak víš.“
„Scott se tomu věnuje?“ Ministr financí přikývl. „Má na místě kvalitní tým, ale potřebují trochu lepší vedení.“
„Jaký vliv to má na nás?“
„Naši spotřebitelé tak dostávají spousty levného zboží, z čehož asi sedmdesát procent představují hračky, plyšoví medvídci a podobně. Ostatních třicet procent jsou podstatnější věci. Za dva a půl roku se to číslo zdvojnásobilo. Zanedlouho kvůli tomu začneme ztrácet pracovní místa jak ve výrobě na náš trh, tak na vývoz. Oni doma prodávají hodně laptopů – jako v Číně –, ale nechtějí nás pustit na trh, ačkoli naše výrobky jsou co do výkonu i ceny určitě lepší. Víme jistě, že část přebytku obchodní bilance s námi používají na podporu počítačového průmyslu. Chtějí ho asi zlepšit ze strategických důvodů.“
„A kromě toho prodávají zbraně lidem, kteří by se k nim podle nás dostat neměli,“ dodal prezident. Což my děláme taky ze strategických důvodů.
„Copak nestačí, aby všichni měli na vlastní ochranu jenom samopaly AK-47?“ Dodávka čtrnácti set těchto automatických zbraní byla připravena před dvěma týdny v losangeleském přístavu, ale ČLR ji odmítla i přesto, že americkým zpravodajským službám se podařilo vystopovat pekingské telefonní číslo, z nějž byla objednána. Ryan to věděl, ale zpráva nesměla proniknout na veřejnost, protože by mohla zkompromitovat způsoby sběru informací – v tomto případě by utrpěla Agentura pro národní bezpečnost ve Fort Meade. Novou telefonní síť v Pekingu nezařizovala americká firma, ale objednávku na velkou část projektových prací získala společnost, která uzavřela výhodnou dohodu s jistým úřadem americké vlády. Nebylo to úplně legální, ale pro otázky národní bezpečnosti platí vždy zvláštní pravidla.
„Takže nehrají podle pravidel?“
„To ne,“ zabručel Winston.
„A co navrhuješ?“ zeptal se Ryan.
„Připomenout těm šikmookým skřetům, že oni nás potřebují mnohem víc než my je.“
„Při rozhovorech s velkými státy je třeba volit slova pečlivěji, zejména jde-li o státy s jaderným arzenálem,“ poučoval Ryan ministra financí. „Nehledě na rasové otázky.“
„Jacku, buď budou hrát podle pravidel, nebo ne. Hraje se buď fair, nebo nefair. Jestli oni na nás vydělávají víc než my na nich, pak to znamená, že je načase začít res…
