KAPITOLA 17
Teprve po návratu do Olomouce se Přemysl dozvěděl, že ho bratr Bedřich zradil ještě jednou. Odejmul mu brněnský knížecí úděl a věnoval ho Konrádu Otovi, neboť by se prý neslušelo, aby měl moravský markrabě hradů méně než údělný kníže olomoucký. A aby toho nebylo dost, tchán Ota Přemyslovi nařídil, aby poslal zpět všechny míšeňské oddíly, protože se císaři zavázal vojenskou pomocí v jakési válce na Rýnu.
„Co teď s námi bude?“ naříkala Adléta. Od chvíle, kdy se Přemysl vrátil do Olomouce, mu vycházela ve všem vstříc a jen vzácně se odvážila vzdorovat. Její chování se změnilo. Často navštěvovala mše, nejen v hradní kapli, ale i v katedrále, a často opakovala, že údělem ženy je sloužit svému manželovi. Přemysl rychle poznal, že to je pro něj mnohem pohodlnější, nehádali se a nic mu nevyčítala. Přesto si byl jistý, že mu něco chybí. Ta původní vzpurná Adléta mu byla mnohem bližší. Když na to jednou zavedl řeč, prohlásila s pevným přesvědčením, že pochopila, kde je její místo. Bůh ji potrestal smrtí druhého dítěte a ona ví, že jí uložil pokání.
„Co s námi bude?“ opakoval po ní váhavě, protože nechtěl Adlétu trápit. Pak si ale řekl, že ji nemůže chovat jako vzácného ptáka v kleci. Pokud chce, aby měl po boku tu Adlétu, kterou si vzal za ženu, musí s ní jednat otevřeně.
„Myslím, že v nejbližších měsících nám nehrozí nic,“ začal rozebírat jejich situaci. Křikl na služebníka, aby donesl číše s vínem. „Je příliš krátce po říšském sněmu a oba, Bedřich i Konrád Ota, musí odměnit spojence a usmířit své domácí protivníky. Konrád Ota mi tlumočil slib, že za to, že mu předám Brněnsko, mne nechá vládnout v Olomouci. V téhle chvíli je mu mír s Bedřichem cennější, než aby se mne pokoušel vyhnat. I když by se mu samozřejmě hodilo dosadit svého zetě Václava zpátky jako olomouckého údělného knížete. Jenže není jasné, kdo tady v téhle chvíli vlastně má patronátní právo, zda on, nebo Bedřich. Tahle situace se ovšem může rychle změnit, to nezastírám. Václavova manželka je těhotná, a pokud dá Konrádu Otovi vnuka, udělá znojemský kníže vše, aby na Moravě zajistil vládu svým potomkům, to dá rozum.“
„Budu se modlit, aby se jí narodila dcera,“ řekla rychle Adléta. Pak se zamračila a tvrdě dodala: „Anebo aby se jí to narodilo mrtvé. Stejně jako mně. Copak ona je lepší než já?“
„Moje lásko,“ řekl něžně a objal ji. Oddaně se k němu přivinula a v očích se jí mihl záblesk vděku. Přesto jí Přemysl napomenul: „Nenos ve své duši hřích! Ať se Konrádu Otovi vnuk narodí anebo ne, stejně se proti nám postaví. Samozřejmě, že úspěšný porod by tohle rozhodnutí urychlil, ale dojde k tomu stejně. Budeme muset o své štěstí bojovat. Modli se raději za nás dva.“
„To také dělám,“ odpověděla vážně. „Ale hlavně za tebe.“
„Já se modlím zase za tebe,“ opáčil něžně. „Abys byla zase ta veselá dívka, jako když jsi chodívala s Markétou do školy v Míšni.“
„Markétu mi nepřipomínej!“ zaječela zlostně a vytrhla se mu z náruče. V očích měla slzy. Marně na ni naléhal, co se stalo. Požádala ho, aby ji nechal odejít.
Mezi nimi stálo něco, čemu Přemysl nerozuměl. Neměl však tolik času, aby po tom pátral. Nemínil totiž nečinně čekat, až ho Bedřich zradí znovu nebo až olomoucké hradby oblehnou oddíly Konráda Oty. Začal jednat. V první řadě si musel opatřit nové ozbrojence, aby jimi nahradil míšeňské oddíly. Blížila se zima, a proto předpokládal, že na tenhle úkol má ještě několik měsíců času. Do jara se mohl cítit bezpečně.
Zbylo mu jen šest hradů, ale i to byla síla, o kterou se mohl opřít. Postupně je všechny navštívil. Nejstarší syny správců hradů přijal do své osobní družiny. Ne proto, že by těch šest mladíků zvýšilo jeho vojenskou sílu, ale měl je po ruce jako rukojmí. Jejich otcové to tak chápali a bylo jim jasné, že svého knížete zradit nemohou, pokud nechtějí o své syny přijít. Tenhle způsob, jak zajistit věrnost šlechty, byl tradiční a velice účinný.
Pak se Přemysl vydal za Jimramem z Boskovic. S vlivným velmožem se nedávno setkal na říšském sněmu v Řezn…
