Velký král Přemysl I. Otakar (Vlastimil Vondruška)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 44

Ihned po smrti císaře Jindřicha povstala proti štaufské moci lombardská města. Nutno říci, že vdova po císaři Jindřichovi Konstancie se ukázala jako mimořádně rozumná žena. Svého nedávno narozeného syna Fridricha nechala okamžitě korunovat sicilským králem a pečlivě dbala na to, aby se nikde ani náznakem neobjevila myšlenka, že by její syn mohl někdy vznést nároky na korunu římského císaře. Ze svého palermského dvora propustila německé rytíře a vládu se rozhodla opřít o domácí šlechtu, která ještě nedávno podporovala Tankreda. Fridricha začala vychovávat jako dědice svého a nikoli Jindřichova.

Pochopila totiž, že jediné, co dokáže pro svého syna udržet, je sicilské království. Aby se pojistila, svěřila Fridricha pod ochranu nového papeže Inocence, toho jména třetího na stolci svatého Petra v Římě. Tenhle záměr se jí podařil. Když o rok později nečekaně zemřela, její nezletilý syn si trůn pod ochranou papeže udržel a o sicilském království se na celé desetiletí přestalo v říši mluvit. Ale jeho čas měl znovu přijít.

Dědicem štaufské moci se tak v zemích na sever od Alp stal poslední žijící syn slavného císaře Barbarossy Filip Švábský. Když zemřel jeho starší bratr císař Jindřich, byl právě v Itálii a s nevelkým oddílem rytířů se musel probíjet přes území povstalců. Stěží vyvázl holým životem.

V německých zemích zatím začal jednat kolínský arcibiskup Adolf, který byl zapřísáhlý nepřítel Štaufů. První zprávy o povstání v Itálii totiž říkaly, že zahynul i císařův syn Fridrich, a o osudu Filipa Švábského nikdo nic nevěděl. To se kolínskému arcibiskupovi hodilo. Protože měl právo korunovat římské krále, nabídl korunu nejprve saskému vévodovi Bernhardovi, a když odmítl, obrátil se na Bertholda ze Zähringenu, který byl dostatečně sebevědomý, aby nabídku přijal. Jenže pro svou povahu byl tak neoblíbený, že kolínský arcibiskup nesehnal nikoho, kdo by se k volbě připojil.

Zatím se přes zasněžené alpské průsmyky vrátil do Německa Filip Švábský a začal rázně jednat. Vyhlásil, jak požadovala tradice, že se uchází o korunu římského krále. Ještě před oslavami Vzkříšení svolal své stoupence do švábského Mülhausenu, kde se nechal zvolit. Svou korunovaci však musel zatím odložit, neboť se mohla podle dávné tradice konat výhradně v Cáchách a ty držel kolínský arcibiskup.

Na Filipovu volbu se dostavili všichni, kteří dříve podporovali císaře Jindřicha. Přijel i salcburský arcibiskup Vojtěch, Přemyslův nevlastní bratr. Jediný, kdo chyběl, byl Přemysl. Omluvil se, že právě zahájil vojenské tažení na Moravu. Těm, kteří ho znali lépe, to však připadalo divné. Nad číší vína o tom dlouho diskutoval míšeňský Dětřich s bavorským vévodou Ludvíkem. Shodli se, že to je nejspíše výmluva. A měli pravdu. Ani jeden z nich však nechápal, o co může Přemyslovi jít. Celá říše byla jednotná a všichni stáli za nově zvoleným římským králem Filipem Švábským. Ale Přemysl věděl své, staral se o své záležitosti a vyčkával.

Ukázalo se, že měl pravdu. O tři měsíce později bylo všechno úplně jinak. Filip Švábský byl totiž přítelem francouzského krále Filipa Augusta a to nemohlo nechat klidnými odvěké nepřátele francouzského krále Angličany. Tím spíše, že Štaufy pronásledovaný Jindřich Lev měl za manželku sestru anglického krále Richarda zvaného Lví srdce. Syn Jindřicha Lva, předák welfského rodu Ota z Poitou, obdržel od svého strýce Richarda Lví srdce spoustu truhlic stříbra a vrátil se do říše. Na jeho stranu se postavil kolínský arcibiskup Adolf, který shromáždil všechny bývalé spojence rodu Welfů. I když byl jejich tábor méně početný než štaufský, i oni měli právo volby. Bez váhání prohlásili římským králem Otu, toho jména čtvrtého. Nový římský král přijal přízvisko Brunšvický podle posledního panství svého slavného otce. Protože byl Ota zvolen později než Filip Švábský, jeho odpůrci mu začali posměšně říkat vzdorokrál.

Papež Inocenc se zatím držel stranou, ale všichni věděli, že jeho sympatie má Ota Brunšvický. Situace v říši byla však příliš …

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024