KAPITOLA 34
Na Hromnice se na Pražském hradě objevil Přemyslův mladší bratr Vladislav Jindřich. Od jejich posledního setkání na hradě Wartburg dospěl ve skutečného muže. Byl o půl hlavy vyšší než Přemysl, měl silná ramena a usměvavou tvář s nepřehlédnutelnými přemyslovskými rysy. Přátelsky se objali, přesto však Přemysl vycítil jistou ostražitost. Dříve si byli bližší. Znával ho jako otevřeného a nezáludného mladíka. K horšímu se ovšem měnil celý křesťanský svět, proč tedy ne i mladší bratr?
„Vím už, co náš biskup dohodl s císařem,“ řekl bez úvodu Vladislav Jindřich. „Tobě se to asi moc nelíbí, mám pravdu?“
„To tedy máš,“ souhlasil bez úsměvu Přemysl. Posadili se do výklenku k oknu. Na kamenných sedátkách ležely husté kožešiny a kousek stranou stálo ohřívadlo se žhavými uhlíky. Tady bylo mnohem tepleji než ve zbytku sálu. Z okna byl nádherný výhled na Prahu. Vltava byla zamrzlá a z komínů stoupal kouř, který se nad městem sléval v šedavý mrak a vítr ho hnal k Vyšehradu.
„Ani já už nejsem nejmladší. Překročil jsem třicítku,“ ostýchavě upozornil Vladislav Jindřich. „Nejsem určitě horší rytíř než ty. A chtěl bych mít rodinu. Stejně jako ty. A samozřejmě i svůj knížecí úděl. Tak to je podle rodové tradice správné.“
„Jenže náš biskup pro tebe nevyjednal úděl, ale samostatnost,“ bručel Přemysl. I když se na svého bratra těšil, nedokázal skrýt rozmrzelost.
„Kdybych tě chtěl naštvat, řekl bych, že náš biskup je moudrý muž,“ usmál se Vladislav Jindřich. „Tváříš se tak strašně důležitě. No a co? Konrád Ota byl údělný kníže a poslouchal někdy pražského knížete? V tom to není, Přemysle. Důležité je, abychom spolu dobře vycházeli. Jsme bratři a máme společné zájmy. Pokud se mne nepokusíš jakkoli ohrozit, já budu stát vždy věrně na tvé straně. Není lepší, když budeme věrní spojenci, než abych byl nespolehlivý služebník?“
„Náš slavný otec by řekl, že jsi promluvil moudře.“
„Ano, to bylo jeho oblíbené rčení. Matka ovšem tvrdila, že to říkal ve chvílích, kdy byl nespokojený.“
Přemysl přikývl. Ani on nebyl spokojený. Obával se totiž, že mezi ním a jeho mladším bratrem nejspíše spor vznikne. Přemysl stranil příznivcům Jindřicha Lva, bratra vychovali na dvoře durynského lantkraběte a ten byl stoupencem císaře. A pokud by je nerozdělovaly spory v říši, byla tu ještě spousta dalších problémů. Zatímco česká šlechta obdržela právo dědičně vlastnit svá panství, moravská dosud nikoli. Přemysl dlužil císaři stříbro, které tak velkoryse slíbil pražský biskup. Navíc tu byla záležitost s Hellichou a znojemským údělným knížectvím.
Přemysl se rozhodl, že si nebude pro tuhle chvíli kazit radost ze setkání s bratrem. Pokud totiž přestal myslet na problémy, které jim společná vláda mohla přinést, měl Vladislava Jindřicha rád. Byl to vlastně poslední Přemyslovec, kterému mohl věřit. Alespoň v to doufal, i když mu otec radil něco jiného. Nikdy nevěř nikomu a zvláště ne ostatním Přemyslovcům!
O tři dny později se do Prahy vrátil z říše i pražský biskup. Přijel by dříve, ale nebývale krutá zima ho zdržela, protože zemské stezky přes horské průsmyky byly zcela zapadané sněhem a snažit se jimi projít bylo příliš nebezpečné. Biskup se ihned po návratu vypravil na Pražský hrad. V audienčním sále se za účasti předáků české země pozdravil s Přemyslem a slíbili si, že kníže bude ctít církev a církev se bude modlit za slávu českého knížete. Pak se odebral s Přemyslem a jeho mladším bratrem do soukromí. Museli projednat ožehavou záležitost spojenou s penězi pro císaře Jindřicha. Rychle se však ukázalo, že dohoda mezi nimi není v této věci možná.
„Nemám!“ bránil se Přemysl. „Knížecí pokladna je zcela prázdná. Co neodvezl Konrád Ota, to rozdal kníže Václav. Jsem nejchudším z křesťanských panovníků.“
„Dal jsem císaři své slovo a zavázal se ctí církve,“ zlostně oponoval Jindřich Břetislav.
„Pak by snad oněch šest tisíc hřiven stříbra mohla zaplatit církev,“ navrhl Přemysl.
Biskup zrudl a křičel, že to je nehoráznost, protože bez jeho zásahu by se Přemys…
