50
Rachel Creedové se málem podařilo odletět z Bostonu do Portlandu. Málem. Z Chicaga odletěla na čas (zázrak sám o sobě) přímo na LaGuardia (další zázrak) a z New Yorku jen s pětiminutovým zpožděním. Do Bostonu přiletěla o patnáct minut později – ve 23:12. Zbývalo jí třináct minut.
Stále by ještě svůj let stihla, ale kyvadlový autobus, který spojoval jednotlivá stanoviště terminálu Logan, stále nejel. Rachel čekala ve stavu jakési počínající paniky, přešlapovala z nohy na nohu, jako když se jí chce na záchod, a přehazovala si cestovní kabelu vypůjčenou od své matky z ramene na rameno.
Když bylo 23:25 a kyvadlový autobus stále nebyl v dohledu, rozběhla se. Měla sice nízké podpatky, ale ne zas tak nízké, aby mohla utíkat bez potíží. Bolestivě si zvrtla jeden kotník, ale zastavila se jen na chvilku, aby si zula boty. Dál běžela jen v punčochách. Se supěním přeběhla kolem stanovišť společností Allegheny a Eastern Airlines. Začalo ji píchat v boku.
V krku cítila horký dech a v boku ji píchalo stále víc a bolestivěji. Běžela kolem stanoviště mezinárodních linek a dál až k ceduli s trojúhelníkovým znakem Delty. Vtrhla do dveří a upustila jednu botu, ale zázračně ji stačila chytit. Hodiny ukazovaly 23:37.
Jeden z úředníků k ní vzhlédl.
„Let 104,“ vydechla Rachel. „Do Portlandu. Už je pryč?“
Úředník se podíval za sebe na monitor. „Ještě by tu měl být,“ řekl, „ale už před pěti minutami vyzývali k ukončení nástupu. Zavolám tam. Máte nějaká zavazadla ke kontrole?“
„Ne,“ vzdychla Rachel a odhrnula si z očí zpocené vlasy. Srdce jí divoce poskakovalo.
„Tak nečekejte, až zavolám. Samozřejmě tam zavolám, ale vám radím, abyste utíkala hodně rychle.“
Rachel neutíkala rychle – už nemohla. Běžela však, co jí síly stačily. Eskalátor byl na noc vypnutý. Při běhu do schodů cítila na jazyku měděnou chuť. U kontroly zavazadel hodila před překvapenou ženu ve službě příruční tašku, počkala, až projde rentgenem, popadla ji za ucho a znovu se rozběhla. Taška za ní vlála a narážela jí do stehen.
V běhu se podívala na jeden monitor.
LET 104 DO PORTLANDU 23:25 VÝCHOD 31 NÁSTUP.
Východ 31 byl až na konci haly. Ještě nestihla spustit oči z monitoru, když se NÁSTUP změnil na ODLET. Písmena začala rychle blikat.
Zděšeně vykřikla. Doběhla k východu, kde zastihla dozorčího, jak snímá ceduli s nápisem LET 104 BOSTON-PORTLAND 23:25.
„To už je pryč?“ zeptala se nevěřícně. „Je vážně pryč?“
Dozorčí se na ni soucitně podíval. „Ve 23:40 odroloval na ranvej. Je mi to líto, madam. Víc jste udělat nemohla, jestli vás to utěší.“ Ukázal směrem k širokým oknům. Rachel viděla na ranveji pojíždět velký Boeing 727 se znaky Delty, osvětlený jako vánoční stromeček.
„Panebože, copak vám nikdo neřekl, že už běžím?“ křičela Rachel.
„Když nám zdola volali, byla už stočtyřka v pohybu. Kdybych ji přivolal zpátky, překřížila by třicítku a ten pilot by mi asi nakopal. A to nemluvím o té stovce lidí na palubě. Je mi to moc líto. Kdybyste přiběhla o čtyři minuty dřív –“
Dál už neposlouchala a odešla od něj. Na půli cesty ke kontrolnímu stanovišti ji přepadl mdlobný pocit. Doklopýtala k dalšímu východu a posadila se, dokud ji to nepřešlo. Pak si obula boty, ale nejdřív si z potrhaného chodidla punčochy odlípla nedopalek cigarety Lark. Mám špinavý nohy, ale je mi to fuk, pomyslela si sklíčeně.
Pak se vrátila zpátky do odbavovací haly. Úřednice na ni soucitně pohlédla. „Zmeškala jste to?“
„Přesně tak,“ odpověděla Rachel.
„Kam jste měla namířeno?“
„Do Portlandu. A pak do Bangoru.“
„A proč si nenajmete auto? Jestli tam tedy musíte opravdu být. Obvykle doporučuji hotel hned u letiště, ale jestli jsem někdy viděla někoho, kdo měl někde být, tak jste to vy.“
„To máte pravdu,“ řekla Rachel a nechala si ten návrh projít hlavou. „Ano, asi to udělám, co říkáte? Pokud budou někde mít volné auto.“
Úřednice se zasmála. „To tedy určitě budou. Auta jim dojdou jen tehdy, když je Logan v mlze. Což bývá dost často.“
Rachel už ji neposlouchala. Její mysl probírala novou možnost…
