60
Louis Creed se probudil, když se mu slunce opřelo do očí. Pokusil se vstát, ale obrovská bolest v zádech mu zkřivila obličej. Padl zpátky na polštář a podíval se na sebe. Byl oblečený. Panebože.
Zůstal ležet a odhodlával se překonat bolest každičkého svalu. Pak se posadil.
„Doprdele,“ zašeptal. Obraz místnosti se mu mírně zahoupal před očima. Záda ho bolela jako zkažený zub, a když pohnul hlavou, měl pocit, že má místo krčních svalů zrezivělé listy pásové pily. Nejhorší však bylo koleno. Ben-Gayova mast naprosto zklamala. Měl si píchnout kortizonovou injekci. Kalhoty na koleně měl otokem úplně napnuté; vypadalo to, že má v tom místě míč.
„To jsem si dal,“ zabručel. „Krucinál, to jsem si dal.“
Pomaloučku se natočil, aby se mohl posadit na okraj postele. Sevřené rty mu zbělely. Pak začal koleno ohýbat. Pozorně vnímal bolest a snažil se odhadnout, jak na tom je, jestli to nemůže být –
Gage! Vrátil se Gage?
Ta myšlenka ho postavila na nohy bez ohledu na bolest. Odbelhal se přes místnost jako starý kumpán Matta Dillona Chester. Přes chodbu došel do Gagova pokoje. Byl prázdný. Odkulhal do Elliina pokoje, který byl také prázdný, a pak nahlédl do pokoje pro hosty, který měl okna k silnici. Byl také prázdný, ale –
Za silnicí stálo neznámé auto. Bylo zaparkované hned za Judovým náklaďáčkem.
Co to může znamenat?
Neznámé auto může znamenat nějaké nepříjemnosti.
Louis odhrnul záclonu a prohlédl si vůz pozorněji. Malé modré autíčko značky Chevette. A na jeho střeše spal v klubíčku Church.
Dlouho se díval z okna, než zase zatáhl záclonu. Jud měl společnost – no a co? A na starosti s Gagem bylo nejspíš ještě dost času. Church se vracíval tak kolem jedné, a teď bylo teprve devět. Devět hodin krásného květnového rána. Měl by prostě sejít dolů a uvařit si kávu, vytáhnout elektrickou dečku a zabalit si do ní koleno a –
– a co dělá Church na tom autě?
„Nech toho,“ řekl nahlas a kulhavě vykročil chodbou. Kočky spí, kde se jim zachce; to je u nich zcela normální.
Až na to, že Church už nechodil přes ulici, nevzpomínáš si?
„Nedělej si s tím hlavu,“ zamumlal a zastavil se v polovině schodiště, které musel zdolávat téměř bokem. Už mluví sám se sebou, to je zlé. To je –
A co ta věc v lese?
Ta myšlenka přišla tak nečekaně, že musel sevřít rty, podobně jako když ohýbal koleno. O té věci v lese se mu v noci zdálo. Sny o Disney Worldu se s jakousi přirozenou lehkostí změnily ve sny o té věci. Zdálo se mu, že se ho dotkla a navždy mu překazila všechny dobré sny i dobré úmysly. Byl to Wendigo a změnil ho nejen v kanibala, ale dokonce v otce kanibalů. V tom snu byl znovu na Řbitově zvířátek, ale nebyl tam sám. Byli tam Bill a Timmy Batermanovi. Byl tam Jud. Vypadal jako přízračná mrtvola a držel na provázku svého psa Spota. Byl tam Lester Morgan se svým býkem Hanrattym na řetěze. Hanratty ležel na boku a rozhlížel se kolem sebe s tupou zuřivostí. A z nějakého důvodu tam byla i Rachel. Muselo se jí něco přihodit u večeře – polila se kečupem nebo na sebe možná zvrhla brusinkový rosol, protože měla na šatech rudé skvrny.
A pak se za polomem vztyčil do obrovské výše Wendigo; měl žlutou šupinatou kůži, oči jako dvě obrovské mlhovky, místo uší mohutné zakroucené rohy; byl podobný ještěru zrozenému z ženy. Ukázal na ně svým zrohovatělým prstem, když zaklonili hlavy, aby se něj podívali…
„Dost,“ zašeptal a roztřásl se zvukem vlastního hlasu. Rozhodl se, že půjde do kuchyně a udělá si snídani, jako by byl obyčejný všední den. Mládeneckou snídani, plnou uklidňujícího cholesterolu. Pár smažených vajíček na topinky a majonézu a cibulku. Odporně páchl potem a špínou, ale sprchu si nechával na později; v té chvíli mu připadalo svlékání jako velice těžká práce. Měl také obavy, že si bude muset vyndat z kufříku skalpel a rozříznout si kalhoty, aby vyprostil nateklé koleno. Nahoru to byl kus cesty, ale žádný kuchyňský nůž by nedokázal rozříznout pevnou džínsovinu; nedokázaly by to ani Racheliny nůžky.
Nejdřív si dá snídani.
Přešel obývací pokoj, ale odbočil k hlavnímu vchodu a podíval se znovu na modré autíčko před Judovým domem. Bylo orosené, to znamená, že tam už nějaký čas stálo. Church byl stále na střeše, ale už nespal. Zdálo se, že svýma ošklivýma žlutozelenýma očima pozoruje Louise.
Louis spěšně ustoupil, jako by byl přistižen při šmírování.
Odešel do kuchyně, s rachotem vytáhl pánev, položil ji na plotýnku, vyndal z lednice vejce. V kuchyni bylo zářivě čisto. Pokoušel se pískat – pískání by navodilo tu správnou atmosféru – ale nešlo mu to. Vypadalo to, že je všechno v pořádku, ale nebylo. Dům působil příšerně prázdně. Na Louise také padala uplynulá noc. Nic nebylo, jak by mělo být, všechno bylo posunuté, nad vším se vznášel nějaký stín. A Louis měl strach.
Odkulhal do koupelny, vzal si pár aspirinů a zapil je pomerančovým džusem. Vracel se ke sporáku, když zazvonil telefon.
Nešel k němu okamžitě, jen se otočil a díval se na něj. Cítil se pomalý a hloupý jako začátečník v nějaké hře, který si náhle uvědomí, že jí ani trochu nerozumí.
Neber ten telefon, nemůžeš ho vzít, protože určitě přináší špatné zprávy, je to jeden konec šňůry, která vede za roh a do tmy, a ty přece nechceš vědět, co je na druhém konci té šňůry, Louisi, to přece nechceš vědět, tak to neber, uteč, no tak, auto je v garáži, nasedni a ujížděj, ale neber ten telefon –
Došel k telefonu a zdvihl sluchátko. Stál, jednu ruku na sušičce, jako už mnohokrát předtím. Volal Irwin Goldman. Ve chvíli, kdy řekl haló, všiml si Louis stop, které vedly přes kuchyň – malých blátivých stop – a cítil, jak mu vylézají oči z důlků; byl přesvědčený, že kdyby se teď mohl vidět v zrcadle, uviděl by tvář šílence z nějakého obrazu ze sedmnáctého století. Byly to Gagovy stopy, Gage tu byl, byl tu v noci, ale kde je teď?
„Tady je Irwin, Louisi… Louisi? Jsi tam? Haló?“
„Ahoj, Irwine,“ řekl a v tu chvíli už věděl, co Irwin řekne. Pochopil, co znamená to modré auto. Pochopil všechno. Ta šňůra… šňůra vedoucí do temnoty… právě teď po ní rychle ručkoval. Kdyby ji tak mohl pustit, než uvidí, co je na jejím konci. Byla to však jeho šňůra. On si ji koupil.
„Už jsem si myslel, že nás přerušili,“ říkal Goldman.
„Ne, to mi jen sluchátko vypadlo z ruky,“ řekl Louis klidně.
„Dorazila už Rachel domů?“
„Ano, jistě.“ Louis myslel na modré auto, na Churche stočeného na střeše, na modré auto, které bylo tak tiché. Oči mu zabloudily k blátivým stopám na podlaze.
„Musím s ní mluvit,“ naléhal Goldman. „Okamžitě. Týká se to Eileen.“
„Ellie? Co je s Ellie?“
„Hele, chtěl bych mluvit s Rachel –“
„Rachel tu zrovna není,“ řekl Louis chraplavě. „Šla pro chleba a pro mléko. Co je s Ellie? No tak mluv, Irwine!“
„Museli jsme ji odvézt do nemocnice,“ řekl Goldman zdráhavě. „Měla těžký sen nebo těžké sny. Dostala hysterický záchvat a nemohla se z něho dostat. Měla –“
„Dali jí sedativa?“
„Cože?“
„Sedativa,“ řekl Louis netrpělivě. „Jestli jí dali prášky na uklidnění.“
„Ano, to ano. Dali jí nějaký prášek a ona po něm usnula.“
„Říkala něco? Co ji tak vyděsilo?“ Svíral sluchátko tak silně, až mu zbělely klouby.
Irwin Goldman mlčel. Dlouho. Louis tentokrát nenaléhal, i když měl nutkání.
„Říkala něco, co strašně vyděsilo Dory,“ promluvil Irwin nakonec. „Pořád blábolila, až… až jí nebylo vůbec rozumět. Dory z toho málem… chápeš.“
„Co říkala?“
„Říkala, že maminku zabil Oz Veliký a Strašlivý. Jenže takhle ona to neříkala. Říkala… říkala ‚Oz Veuiký a Stuašuivý‘, přesně tak, jak to říkávala naše dcera. Naše dcera Zelda, Louisi. Věř mi, že bych se na tohle radši zeptal Rachel, ale nakolik jste se před Eileen zmiňovali o Zeldě a její smrti?“
Louis zavřel oči; podlaha se mu rozhoupala pod nohama a Goldmanův hlas slyšel jakoby skrz hustou mlhu.
Můžete zaslechnout i hlasy, ale jsou to jen potáplice tam dole u Prospectu. Ty zvuky se nesou.
„Louisi, jsi tam?“
„Dostane se z toho?“ zeptal se Louis a vlastní hlas mu připadal vzdálený. „Dostane se z toho Ellie? Řekli vám diagnózu?“
„Opožděný šok z pohřbu,“ odpověděl Goldman. „Byl u ní můj doktor. Lathrop. Odborník. Říkal, že měla horečku a že až se odpoledne probudí, možná už si vůbec na nic nevzpomene. Ale já myslím, že by se Rachel měla vrátit, Louisi, mám o ni strach. Myslím, že byste měli přijet oba.“
Louis neodpovídal. Boží oko spočinulo na vrabci; tak pravil král Jakub. Louis, nepoměrně nižší bytost, spočinul okem na blátivých stopách.
„Louisi, Gage je mrtvý,“ říkal Goldman. „Já vím, jak těžké je smířit se s tím – pro vás pro oba – ale vaše dcera žije a potřebuje vás.“
Ano, to beru. Třeba jsi pitomý starý prďola, Irwine, ale to, co se stalo mezi tvými dvěma dcerami toho dubnového dne v pětašedesátém, tě možná trochu poučilo. Ona mě potřebuje, ale já nemůžu přijet, protože se bojím – strašně se bojím – že mé ruce jsou potřísněné krví její matky.
Louis se na ty ruce podíval. Viděl špínu za nehty, tak podobnou špíně na podlaze.
„Tak dobře,“ řekl. „Chápu. Dorazíme co nejdřív. Snad ještě dneska večer, když to bude možné. Díky.“
„Dělali jsme, co jsme mohli,“ řekl Goldman. „Asi jsme moc staří. Víš, Louisi, asi jsme vždycky byli moc staří.“
„Říkala ještě něco?“ zeptal se Louis.
Goldmanova odpověď mu zazněla jako zvonění umíráčku.
„Namluvila toho spoustu, ale rozuměl jsem jen jedné větě: Taxcow říká, že už je pozdě.“
Louis zavěsil a v mrákotách se vrátil ke sporáku, zřejmě v úmyslu pokračovat v přípravě snídaně a všechno odložit, i když vlastně nevěděl co, a v polovině cesty na něj padla mdloba, před očima se mu zatmělo a on ztratil vědomí. Padal do mlhavých hlubin, padal a převracel se, udělal jedno dvě salta, plachtil. Pak na něco narazil bolavým kolenem, bolest mu pronikla až do mozku a on se s výkřikem probral k vědomí. Chvíli se jen svíjel a do očí se mu vedraly slzy.
Nakonec se mu podařilo vstát. Stál a kymácel se, ale hlavu měl zase čistou. Aspoň něco.
Naposled ho přepadla touha utéct, mnohem silnější než předtím – v kapse ho hřály klíčky od auta. Mohl by odjet do Chicaga. Mohl by odtud odvézt Ellie. Jistě, Goldman by začal něco tušit, určitě by poznal, že se stalo něco příšerného, ale stejně by ji odvezl… unesl by ji, kdyby to bylo zapotřebí.
Pak pustil klíčky a vytáhl ruku z kapsy. Touhu po útěku v něm nepotlačila bezvýchodnost, pocit viny, zoufalství nebo hluboká vnitřní únava. Potlačil ji v něm pohled na ty blátivé stopy na kuchyňské podlaze. V duchu je viděl křižovat celou zemi – nejdříve Illinois, pak Floridu – a snad i celý svět, kdyby bylo třeba. Máš, cos chtěl, a teď to máš dokonce doma.
Nastane chvíle, kdy otevře dveře a v nich bude stát Gage s propadlým úsměvem a s mazaně hloupýma žlutýma očima místo jasně modrých. Nebo Ellie otevře dveře do koupelny, aby si dala ranní sprchu, a Gage bude ležet ve vaně, tělo samou jizvu a bouli, čistý, ale páchnoucí hrobem.
Ano, taková chvíle nastane – o tom se nedalo pochybovat.
„Jak jen jsem mohl být tak hloupý?“ řekl nahlas do prázdné místnosti a bylo mu jedno, že mluví sám k sobě.
To nebyla hloupost, Louisi, to byl žal. V tom je rozdíl… nepatrný, ale důležitý. Baterie nabitá energii pohřebiště. Jud říkal, že znovu získává moc, a měl samozřejmě pravdu – a ty jsi teď součástí té moci. Živil jsi ji svým žalem… tys ji zdvojnásobil, zečtvernásobil, n-násobil. A nejen svým smutkem. I šílenstvím. Nažrala se tvého šílenství. Útěk je jen neschopnost přiznat vinu, to není nic neobvyklého. Stálo tě to ženu a téměř jistě i nejlepšího přítele, stejně jako syna. Tak to je. Ale je celkem jasné, co nastane, když budeš příliš pomalý a ta věc ti v noci zaklepe na dveře: naprostá temnota.
Teď spáchám sebevraždu, pomyslel si, je to víc než pravděpodobné. Prostředky k tomu jsou v kufříku. Dokázalo to všechno, co chtělo, od samého začátku. Pohřebiště, Wendigo, nebo co to je. Dohnalo to na silnici našeho kocoura, stejně jako to tam dohnalo Gaga. Přivedlo to Rachel domů, ale přesně podle svého rozpisu. A teď to chce mou sebevraždu… a já ji chci taky.
Ale nejdřív musím dát věci do pořádku, ne?
Ano. Musí.
Musel myslet na Gaga. Tam někde venku byl ještě Gage.
Šel po stopách přes jídelnu a obývací pokoj zpátky ke schodišti. Tady byly rozmazané, protože když šel dolů, ještě o nich nevěděl a šlapal přes ně. Vedly do ložnice. Byl tady, pomyslel si Louis, přímo tady, a pak si všiml otevřeného kufříku.
Jeho obsah, který udržoval v úzkostlivém pořádku, byl zpřeházený. Louisovi však netrvalo dlouho zjistit, že chybí skalpel. Zabořil hlavu do dlaní, seděl a tiše a zoufale vzlykal.
Pak znovu otevřel kufřík a podíval se do něj.
Sešel dolů.
Zvuk otvíraných dveří spíže. Zvuk otvíraných a zase zavíraných dvířek skříně s potravinami. Zavytí elektrického otvírače konzerv. A nakonec zvuk otvíraných a zavíraných garážových dveří. A pak už byl dům v májovém slunci prázdný, stejně jako byl prázdný loni v srpnu a čekal, až přijdou noví lidé… stejně jako bude někdy v budoucnu čekat na další nové lidi. Nejspíš na mladé bezdětné manžele (ale s nadějemi a plány). Mladý manželský pár s chutí na víno Mondavi a pivo Lówenbráu – on zaměstnanec úvěrového oddělení Northeast Bank, ona s diplomem zubní laborantky nebo tříletou praxí optometrické asistentky. On naštípe dříví do krbu, ona v manšestrových kalhotách s vysokým pasem dojde na louku paní Vintonové, aby natrhala podzimní trávy do vázy na jídelní stůl, její vlasy svázané do ohonu budou zářit pod šedou listopadovou oblohou a ona nebude mít tušení, že se nad ní ve vzdušných proudech vznáší neviditelný Sup. Budou si blahopřát, že nebyli pověrčiví a že šli tvrdohlavě za koupí domu s takovou pověstí – přátelům budou vyprávět, že ho koupili pod cenou, a budou žertovat o strašidlech na půdě a všichni si dají další Lówenbráu nebo další sklínku Mondavi a budou hrát vrhcáby nebo karty.
A možná budou mít psa.
