3
Pozoroval je přes ulici, když přijížděli, a vydal se za nimi, aby zjistil, jestli „nepotřebujou drobet helfnout“, jak se vyjádřil.
Jak Louis držel dítě na ruce, Crandall přistoupil blíž, podíval se na Gagův otok a vztáhl k němu velkou vrásčitou ruku. Rachel otevřela ústa, aby vyjádřila svůj nesouhlas – Crandallova ruka vypadala neohrabaná a velká skoro jako Gagova hlava – ale než mohla říct jediné slovo, jeho prsty se pohnuly s hbitostí kouzelníka, který manipuluje s kartami nebo s mincí, a žihadlo mu leželo na dlani.
„Pěknej kousek,“ poznamenal. „Na výstavě pigár by sice nevyhrál, ale čestný uznání by si tutově vodnes.“ Louis se rozchechtal.
Crandall ho znovu obdařil tím svým úsměvem a zeptal se: „A co tadle malá kůstka?“
„Co říkal, mami?“ zeptala se Eileen, a vtom se rozesmála i Rachel. Samozřejmě to bylo poněkud nezdvořilé, ale s tímhle člověkem jí to ani tak nepřipadlo. Crandall vytáhl balíček chesterfieldek, jednu si zasunul do koutku povadlých úst a se zjevným uspokojením se díval, jak se smějí – teď už se řehtal i Gage, který zapomněl na včelí štípnutí – a škrtl zápalkou o nehet palce. Staří lidé mají své triky, pomyslel si Louis. Jsou to drobnosti, ale některé působí půvabně.
Přestal se smát a podal starci volnou ruku – ta druhá podpírala Gagův zadek – Gagův rozhodně mokrý zadek.
„Velice mě těší, pane –“
„Jud Crandall,“ představil se a potřásl mu rukou. „Vy budete asi doktor, pokud se nemejlím.“
„Ano. Louis Creed. Tohle je má žena Rachel, dcera Ellie a tenhle kluk s tím včelím žihadlem se jmenuje Gage.“
„Moc mě těší, že vás všecky poznávám.“
„Nechtěl jsem se smát… tedy my jsme se nechtěli smát… jsme prostě… jsme trochu unavení.“
A rozesmál se znovu. Cítil se naprosto vyčerpaný.
Crandall přikývl. „Bodejť byste nebyli.“ Podíval se na Rachel. „Nechcete zaskočit s dětma k nám, pani Creedová? Nasypem na žínku trochu jedlý sody a plácnem to na tu bouli, vono se to drobet uklidní. A stará by vás taky chtěla pozdravit. Vona se moc ven nedostane. Za poslední dva tři roky se jí pěkně zhoršila artritida.“
Rachel se podívala na Louise, který přikývl.
„Jste moc hodný, pane Crandalle.“
„Líp slyším na Juda,“ odpověděl.
Náhle se ozvalo hlasité zatroubení a hluk motoru v nízkých obrátkách. V zatáčce příjezdové cesty se objevil velký modrý neohrabaný stěhovací vůz.
„Panebože, vždyť já nevím, kde mám ty klíče,“ zabědoval Louis.
„S tím si nedělejte hlavu,“ řekl Crandall. „Mám náhradní. Clevelandovi – ty lidi, co tu žili před váma – mi je kdysi dali – před dobrejma čtrnácti patnácti rokama. Bydleli tu dlouho. Joan Clevelandová byla nejlepší kamarádka my ženy. Zemřela před dvěma lety. Bill se vodstěhoval do toho domova důchodců v Orringtonu. Já ty klíče přinesu. Stejně patřej vám.“
„To jste hodný, pane Crandalle,“ řekla Rachel.
„To nestojí za řeč,“ odpověděl. „Jsem rád, že tu budou bydlet mladý lidi.“
Jeho dialekt zněl jejich středozápadnímu sluchu skoro jako cizí jazyk.
„Musíte si hlídat děti, aby nechodily na silnici, pani Creedová. Jezdí tu spousta velkejch náklaďáků.“
Jeden stěhovák vyskočil z kabiny, práskl za sebou dveřmi a vydal se k nim.
„Tatínku, co je to tamhle?“ zeptala se Ellie, která se mezitím trochu vzdálila.
Louis už vykročil naproti stěhovákovi. Na dceřinu otázku se otočil. Na kraji louky, na rozhraní udržovaného trávníku a divokých letních travin, začínala úpravně vysekaná čtyři stopy široká stezka. Vinula se do kopce, obcházela nízké křoviny a březový hájek a mizela v dáli.
„To vypadá na nějakou cestičku,“ odpověděl Louis.
„Je to tak,“ přitakal s úsměvem Crandall. „Někdy ti o ní budu vyprávět, slečinko. Chceš jít s náma a pomoct nám ošetřit tvýho malýho brášku?“
„No jasně,“ řekla Ellie a vzápětí dodala s nadějí v hlase: „Ale jedlá soda nepálí, že ne?“
