36
Je zřejmě scestné věřit, že neexistuje hranice hrůzy, jakou může lidská mysl zažít.
Na druhé straně se zdá, že při stále hlubším a hlubším zatemnění začíná účinkovat jakýsi exponenciální efekt – jakkoliv si to člověk nechce připustit, ze zkušenosti tíhne v mnoha směrech k myšlence, že když strašný sen dosáhne určitého stupně, hrůza plodí hrůzu a jedno náhodné zlo vyvolává další, často už úmyslná zla, dokud temnota nezakryje úplně všechno. A vůbec nejstrašnější otázkou může být, kolik hrůzy snese lidská mysl, aby si udržela bdělost, vnímavost a neumenšenou rozvážnost. Je nasnadě, že hrůzné události, o nichž je řeč, nepostrádají absurditu typu Ruba Goldberga. V určitém okamžiku se všechno může zvrátit do směšnosti. A právě v tomto okamžiku se duševní zdraví buď začne zachraňovat samo, nebo se zbortí a sesype; právě v tomto okamžiku se začíná u postiženého jedince znovu prosazovat smysl pro humor.
Kdyby byl Louis Creed schopen racionálního uvažování, mohly ho takové myšlenky napadat po pohřbu jeho syna, Gaga Williama Creeda, který se konal sedmnáctého května. Avšak jakákoliv racionální myšlenka – nebo jen pokus o ni – vzala za své v pohřebním ústavu, kde pěstní souboj s tchánem (což už bylo samo o sobě dost špatné) vyústil v něco ještě daleko horšího – ve ztrátu už tak křehké Racheliny rovnováhy, jíž toto fantaskní melodrama vyvrcholilo. Rachel v těžkém nervovém šoku odtáhli z Východního křídla Brookings-Smithova pohřebního ústavu, kde ležel Gage v uzavřené rakvi, do vstupní haly, kde jí Surrendra Hardu podal uklidňující léky.
Ironií osudu bylo, že Rachel by byla tu vrcholnou epizodu, tu výstřednost hrůzy vůbec nezažila, kdyby se byl pěstní souboj mezi Louisem Creedem a pane Irwinem Goldmanem z Chicaga odehrál v ranních návštěvních hodinách (od 10.00 do 11.30) místo v odpoledních (od 14.00 do 15.30). Rachel v ranních návštěvních hodinách nebyla přítomna, protože prostě nebyla schopná přijít. Seděla doma s Judem Crandallem a Stevem Mastertonem. Sám Louis si nedokázal představit, jak by bez Juda a Steva přežil předešlých osmačtyřicet hodin.
Pro Louise – pro všechny tři zbývající členy rodiny – bylo dobré, že se Steve ukázal tak rychle, jak se ukázal, neboť Louis byl přinejmenším dočasně neschopen učinit jakékoliv rozhodnutí, nebyl dokonce ani schopen pokusit se utěšit svou manželku v jejím hlubokém žalu. Nevšiml si, že Rachel byla odhodlána jít na dopolední návštěvní hodiny v domácích šatech, které si ani nedokázala pořádně zapnout. Vlasy měla nečesané, nemyté, rozcuchané. Její nepřítomné hnědé oči se dívaly z důlků tak hlubokých, že málem působily jako oči živoucí lebky. Tělo měla ochablé. Byla strhaná v obličeji. Toho rána seděla u snídaně a přežvykovala nenamazanou topinku a mluvila v nesouvislých větách, které naprosto nedávaly smysl. V jednom okamžiku zničehonic řekla: „Co se týče toho winnebaga, který chceš koupit, Lou –“ Louis naposled mluvil o koupi winnebaga v jedenaosmdesátém roce.
Louis jen přikývl a snídal dál. Jedl vločky Cocoa Bears, které patřily ke Gagovým oblíbeným. Toho rána je výslovně chtěl. Chutnaly strašně, ale přesto je chtěl. Měl na sobě svůj nejlepší oblek – ne černý, černý oblek nevlastnil, ale aspoň temně šedý. Oholil se, osprchoval a učesal si vlasy. Vypadal dobře, i když byl v hlubokém šoku.
Ellie měla modré džíny a žlutou halenku. K snídani si s sebou přinesla fotografii. Rachel ten snímek pořídila svým Polaroidem SX-70, který dostala od Louise k minulým narozeninám. Ellie na fotografii táhla na sáňkách rozesmátého Gaga, zachumlaného v lyžařské bundě od Searse. Rachel zachytila Ellie, jak se přes rameno na Gaga usmívá.
Ellie držela fotogafii, ale moc nemluvila.
Louis nebyl schopen rozpoznat, v jakém rozpoložení mysli se nacházejí jeho žena a dcera; pojídal snídani a v mysli si stále dokola promítal tu nehodu, jenže její konec byl jiný než ve skutečnosti. V tomto duševním filmu byl rychlejší a stalo se jen to, že Gage dostal naplácáno, že se nezastavil, když na něj volali.
Zato Stev…
