12
Po návratu na univerzitní půdu si nejdřív ze všeho všiml, jak zesílil ruch v celém areálu. Jezdila tu auta i kola, běhali tu kondiční běžci. Musel znenadání zastavit, aby do něj nevrazili dva, kteří přibíhali od Dunn Hall. Louis zabrzdil tak prudce, že pocítil zaseknutí samonavíjecího bezpečnostního pásu, a zatroubil. Pouliční běžci ho vždycky rozčilovali (cyklisté měli tytéž odporné zvyky) tím, že zřejmě v okamžiku startu automaticky rezignovali na jakoukoliv zodpovědnost. Vždyť jen trénovali. Jeden z nich ukázal Louisovi prostředník, aniž se na něj podíval. Louis vzdychl a jel dál.
Druhá věc, které si všiml, byla nepřítomnost sanitky na malém nemocničním parkovišti. To nepovažoval za dobrý začátek. Klinika byla vybavená tak, aby se dokázala v krátké době vypořádat téměř s jakoukoliv nemocí či úrazem; z haly se vcházelo do tří dobře vybavených ošetřoven a v zázemí byly dva větší nemocniční pokoje po patnácti lůžkách. Nebyl tu však žádný operační sál ani jiná místnost, která by ho připomínala. V případě opravdu závažných zranění museli pacienta spěšně odvézt do Eastern Maine Medical Centre. Steve Masterton, jeho zástupce, který ho poprvé prováděl po budově, mu pyšně ukázal nemocniční záznamy z předchozích dvou let – v tom období měla sanitka jen osmatřicet výjezdů, a to není špatná bilance, když se vezme v úvahu, že jen tady je deset tisíc studentů (celkový počet studentů na univerzitě se blížil sedmnácti tisícům).
A najednou tu byl, v první skutečný den svého zaměstnání, a sanitka nikde.
Zaparkoval na místě, čerstvě označeném cedulí REZERVOVÁNO PRO DOKTORA CREEDA a spěšně vešel do budovy.
Na první ošetřovně našel Joan Charltonovou, šedivějící, ale čilou padesátnici, která měřila teplotu dívce v džínách a v halence vpředu ke krku a s volnými zády.
Dívka se nedávno pěkně spálila na sluníčku, všiml si Louis; byla už téměř sloupaná.
„Dobré ráno, Joan,“ řekl. „Kde je sanitka?“
„Ale, taková menší tragédie,“ odpověděla Charltonová a vytáhl studentce z úst teploměr. „Steve Masterton přišel v sedm a uviděl mezi motorem a předními koly obrovskou louži. Vytekl chladič. Tak ji odtáhli.“
„No dobře,“ řekl Louis, ale necítil se o nic líp. Aspoň že sanitka nebyla na výjezdu, jak se původně obával. „Kdy ji budeme mít zpátky?“
Joan Charltonová se zasmála. „Znáte univerzitní dílny,“ řekla, „dodají nám ji tak patnáctého prosince, převázanou vánoční stuhou.“ Pohlédla na studentku. „Máte zvýšenou teplotu,“ řekla. „Vezměte si dva aspiriny a nechoďte do barů a temných uliček.“
Dívka vstala. Vrhla na Louise zkoumavý pohled a vyšla ze dveří.
„Naše první pacientka v novém semestru,“ řekla uštěpačně Charltonová a prudce sklepala teploměr.
„Zřejmě vás příliš nepotěšila.“
„Znám tenhleten typ,“ řekla. „Přirozeně tu máme i opačné případy – atlety, kteří běhají s naštípnutými kostmi a záněty šlach, protože nechtějí být vyloučeni ze hry, protože jsou velcí machři, kteří nenechají mužstvo na holičkách, i když tím později ohrožují svou profesionální kariéru. Ovšem tyhle nanynky se zvýšenou teplotou –“ ukázala hlavou k oknu. Louis viděl sloupanou dívku, jak odchází směrem ke Gannett-Cumberland-Androscogginovu areálu. Tady na ošetřovně působila jako někdo, komu není moc dobře, ale nechce to na sobě nechat znát. Venku však kráčela svižně, půvabně se pohupovala v bocích, všímala si okolí a byla si vědoma pozornosti, kterou vzbuzuje.
„Nejznámější hypochondr.“ Charltonová vložila teploměr do sterilizátoru. „Tenhle rok ji tu budeme mít víc než dvacetkrát. Před zkouškovým obdobím se frekvence jejích návštěv zvyšuje. Týden před zkouškami bývá přesvědčená, že má mononukleózu nebo zápal plic. Bronchitida je pro ni pouhým východiskem z nouze. Vyvázne tak ze čtyř pěti zkoušek, když se jí podaří zlomit měkčí učitele, jak tomu oni říkají, a dostat to zadarmo. Takoví jako ona vždycky blednou, když se dovědí, že zápočet nebo zkouška bude formou objektivního testu a ne eseje a ústní zkoušky.“
„Jestli nejsme po ránu trochu moc cyničtí,“ řekl Louis. Ve s…
