Úžasná Zeměplocha – Soudné sestry (Terry Pratchett)

„Marně tady hledám tu věcičku, co začíná písmenem P.“

Duch krále se unaveně rozhlédl hladomornou.

„Ploché kleště,“ navrhl.

„Ne.“

„Palečnice?“

„To je roztomilé jméno. Co je to?“

„Takové zařízení na drcení palců. Podívej.“

„To taky není ono.“

„Dřevěná hruška?“ Král začínal být zoufalý.

„To začíná na Dé a stejně nevím, co to je,“ zavrtěla hlavou Stařenka Oggová. Král jí nástroj s mírně zlomyslným potěšením ukázal na podnose a vysvětlil jí jeho účel.

„Tak to už vůbec není ono.“

„A co š-Panělská bota?“ nadhodil král.

„Nevyznáš se nějak podezřele dobře ve všem tom nářadí?“ podívala se na něj Stařenka ostře. „Určitě jsi ho nepoužíval, když jsi byl ještě naživu?“

„No dovolte, Stařenko!“

„Víš, že chlapci, kteří nemluví pravdu, přijdou do pekla?“

„Většinu z nich sem dala dovést sama lady Felmetová, přísahám,“ bránil se odhodlaně král, který cítil, že jeho postavení je už samo o sobě dost špatné, a nechtěl si ještě přidělávat starosti s peklem.

„Tak dobře, už jsem si vzpomněla,“ posmrkla poněkud uchlácholená Stařenka. „Byly to štípací kleště.“

„Ale štípací kleště a ploché kleště to je skoro... a navíc štípací kleště začínají -“ začal král, ale pak se včas zarazil. V dospělosti se nebál jediného člověka, zvířete nebo kombinace těch dvou, ale Stařenčin hlas v něm vyvolal dávné vzpomínky na učebnu a dětskou komnatu, na život pod přísným dohledem škrobených dam v dlouhých sukních a „zdravou“ stravu - většinou šedou a hnědou -, která se mu tenkrát zdála nepoživatelná, ale dnes mu ve vzpomínkách připomínala ambrózii.

„To je mi fuk,“ odpověděla mu se šťastným výrazem Stařenka.

„Už se brzo vrátí,“ upozornil ji král. „Jsi si jistá, že se ti nic nestane?“

„A i kdybych nebyla, co bys pro mě mohl udělat, hm?“ odpověděla mu Stařenka.

Zvenčí zaskřípaly na dveřích odsunované závory.