Hned za hranicemi města stál malý, šedý a neuměle postavený stan. Sílící vítr pleskal volným plátnem a snažil se odervat další kus plakátu, který byl přibit na dřevěném lešeníčku.
Stálo tam: DOBRÁ ZPRÁVA! Om vás vítá!
Na malé úvodní bohoslužbě, kterou Mořihněv Ovísek dnes odpoledne uspořádal, se neobjevila živá duše, ale protože už ji ohlásil, odsloužil ji, zazpíval několik povzbudivých písní a pak odříkal krátkou modlitbu k větru a dešti.
Teď se tichý reverend Ovísek prohlížel v zrcadle. Kdyby měl přiznat pravdu, tak by řekl, že zrcadla v něm budí jakousi neurčitou nejistotu. Zrcadla totiž vedla k jednomu z mnohých shizmat jeho víry, protože na jedné straně se říkalo, že jelikož podporují marnivost, jsou špatná, a na druhé, že odrážejí Omovo božství, a proto jsou svatá. Ovísek si ještě nevytvořil své vlastní mínění, protože patřil od přírody k lidem, kteří chtěli nejprve spatřit ten či onen problém z obou sporných stran, ale pravda je, že mu zrcadla v jedné věci pomohla - totiž urovnat si dosti složitý kolárek jeho víry.
Bylo to pro něj pořád ještě dost nové. Sám Velký reverend Pokořín, který jim přednášel Pastorální praktika, vždycky říkal, že nařízení o škrobu jsou jen jakýmsi orientačním vodítkem, ale Ovísek by byl nerad šlápl vedle a jeho kolárek se dal klidně použít místo břitvy.
Opatrně spustil svůj přívěsek Svaté želvy na místo, s jistým uspokojením zaregistroval jeho skvělý lesk a vzal do ruky umělecké vydání Knihy Omovy, kterou dostal při vysvěcení. Někteří jeho spolužáci strávili celé hodiny tím, že v knize listovali a mačkali a odírali stránky, aby svazku dodali věrohodnost knihy každodenně užívané, ale Ovísek nic takového nedělal. Kromě toho znal spisek prakticky nazpaměť.
S pocitem viny, protože v koleji padly mnohé námitky proti tomu, aby se svatá kniha užívala pouze k vykládání štěstí, zavřel oči a knihu namátkou otevřel.
Pak rychle otevřel i oči a přečetl si první řádky, na něž mu padly.
Bylo to někde v polovině druhého Bratova dopisu Omišským, v němž je jemně káral za to, že neodpověděli na jeho První list Omišským.
„…mlčení jest odpovědí, která si žádá tři další otázky. Hledej a nalezneš, ale nejprve musíš vědět, co hledáš…“
No - dobrá. Zavřel knihu.
Jaké příšerné místo! Jaká… díra! Po bohoslužbě si vyrazil na krátkou procházku, a jak se zdálo, končila každá pěšina buď na úpatí, nebo na vrcholu kolmého útesu. V životě nebyl v takové svislé zemi. V křoví kolem něj šustily různé neznámé a podezřelé věci a zablátil si celé boty. A co se týče lidí, které potkal… Jistě, jsou to takoví nevzdělaní venkovští lidičkové, sůl země, samozřejmě, ale většina z nich si ho prohlížela z uctivé vzdálenosti, jako by čekali, že se mu už brzo stane něco ošklivého, a nestáli o to být mu nablízku, až k tomu dojde.
Jenže, pomyslel si, říká se v Brutově dopise Simonitským, že chceš-li, aby bylo vidět světlo, musíš je odnést do tmy. A tohle bylo rozhodně temné místo.
Odříkal malou modlitbu a vyšel do větrné a blátivé temnoty.
