Úžasná Zeměplocha – Carpe Jugulum (Terry Pratchett)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Zatím o několik kilometrů dál stála před zrcadlem ve svém domku čarodějka Agnes Nulíčková a snažila se srovnat v hlavě dva názory, které měla na svůj nový klobouk. Agnes měla většinou dva názory na všechno.

Když si pečlivě zastrčila vlasy a kriticky se obhlédla v zrcadle, zazpívala si písničku. Zpívala si dvojhlasně. Ne, samozřejmě, s vlastním obrazem v zrcadle, protože taková hrdinka skončí dřív nebo později při zpěvu duetu s panem Modrým ptáčkem a ostatními obyvateli lesa a pak normálnímu světu nezbývá nic jiného než plamenomet.

Jednoduše si zpívala duet sama se sebou. Pokud se nesoustředila, stávalo se jí to v posledních dnech stále častěji. Perdita měla dost mečivý hlas, ale trvala na tom, že se přidá. Lidé se sklony k bezmyšlenkovité krutosti říkají, že v každé tlusté dívce je hubená dívka a spousta čokolády. Agnesina hubená dívka se jmenovala Perdita.

Nebyla si jistá, jak k téhle neviditelné spolucestující přišla. Matka jí vyprávěla, že když byla malá, měla zvyk svádět všechny své nehody a nepříjemnosti, jako třeba zmizení mísy smetany nebo rozbitou památeční mísu, na tu „druhou holčičku“.

Teprve teď si začala uvědomovat, že povolovat podobným věcem není právě dobrý nápad, zvláště když - aniž za to můžete - máte v krvi pěknou dávku přirozené magie. Vymyšlená přítelkyně jednoduše vyrostla, nikdy neodešla, a jak se ukázalo, byla pěkně nepříjemná.

Agnes neměla Perditu ráda, protože Perdita byla sobecká a zlá, a Perdita ji zase nenáviděla za to, že musí zůstávat v Agnes, kterou považovala za tvárný, sentimentální lívanec, jejž by lidé měli rozšlapat, kdyby nebyl tak tlustý, že na něj nedosáhli nohou.

Agnes se utěšovala tím, že jméno Perdita si vymyslela proto, aby nějak označila všechny ty myšlenky a tajná přání, které jak věděla, by neměla mít, a pojmenovala toho jízlivého malého komentátora, jenž nám každému sedí na rameni a ušklíbá se. Jenže někdy ji napadalo, že i Perdita stvořila Agnes, aby si měla do čeho kopnout.

Agnes celkem ochotně poslouchala příkazy. Perdita je nenáviděla. Perdita si myslela, že neposlouchat příkazy je, jak se říkalo cizím slovem, cool. Agnes si myslela, že příkazy jako „Nepadejte do jam plných zaostřených kůlů“ tady jsou z nějakého důvodu. Perdita si myslela, abychom uvedli všeobecný příklad, že něco jako slušné způsoby u stolu je hloupé a omezující. Agnes na druhé straně vůbec nestála o to, nechat se otloukat kousky zeleniny, které odletovaly z cizího talíře.

Perdita si myslela, že klobouk každé čarodějky představuje mocný autoritativní symbol. Agnes si myslela, že menší plnoštíhlé dívky by neměly nosit vysoké klobouky, a černé už vůbec ne. Vypadala v nich, jako když někdo upustil na zem vzhůru nohama černý kornout se zmrzlinou.

Potíž byla v tom, že i když měla Agnes pravdu, Perdita ji měla taky. Špičatý klobouk měl v horách Beraní hlavy opravdu velkou váhu. Lidé hovořili ke klobouku, ne k osobě, která ho nosila. Když se lidé dostali do vážných obtíží, šli za čarodějkou.[3]

A chodit v černé také musíte. Perdita černou milovala. Perdita si myslela, že černá je cool. Agnes si myslela, že černá není dobrá barva pro lidi… objemově výraznější…, aha, ano, a taky že cool je pitomé slovo, používané lidmi, jejichž mozek by nevyplnil ani polévkovou lžíci.

Magráta Česneková černou nenosila a pravděpodobně v životě neřekla slovo „cool“, pokud nemluvila o kuželkách. Agnes si přestala v zrcadle prohlížet špičatost svého klobouku a rozhlédla se po domku, který dřív patřil Magrátě a v němž teď žila ona. Povzdechla si.

Pohled jí padl na draze vyhlížející pozvánku se zlatou ořízkou, opřenou na římse nad krbem.

No, Magráta už každopádně odešla na odpočinek, šla dělat královnu, a pokud o tom před nějakým časem někdo pochyboval, tak dnes už nikdo. Agnes jen nechápala způsob, jakým o Magrátě ještě dnes mluvily Stařenka Oggová a Bábi Zlopočasná. Byly obě pyšné (více méně), že se Magráta provdala za prince, a souhlasily, že to je pro ni ten správný život. Jednu věc však nevyslovily, přestože jim př…

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023