Košťata nakonec přistála kousek nad koncem lesa, na kraji rašeliniště. Jak řekla Agnes, bylo tak malé, že si snad ani ten název nezasloužilo. Slyšela dokonce zurčení horského potůčku na druhé straně.
„Já tady nevidím nic pokřiveného,“ ozvala se Agnes. Věděla, že je to hloupá řeč, ale Magrátina přítomnost jí tak trochu šla na nervy.
Stařenka se zadívala k obloze. Její dvě společnice sledovaly její pohled.
„Oko si musí přivyknout, ale uvidíte to, když se budete dívat pozorně,“ vysvětlovala Stařenka. „Je to vidět, jen když stojíte na blatech.“
Agnes se dívala na zatažené nebe.
„Já… já myslím, že už to vidím,“ zamračila se Magráta.
Vsadila bych se, že nic nevidí, řekla Perdita. Já teda nic nevidím. A pak to uviděla i Agnes. Bylo to ošidné místo, jako vlasové spojení mezi dvěma tabulemi skla, a kdykoliv si začínala být jistá, že je to ono, jako by se to posunulo o kousek dál. Byla v tom jakási. .. nespojitost, poblikávání, něco, co se pohybovalo na okraji zorného pole.
Stařenka si olízla prst a nastavila ho do větru. Pak ukázala rukou.
„Tudy. A zavřete oči.“
„Vždyť tady není žádná pěšina,“ podivila se Magráta.
„Správně. Ty se budeš držet za ruku mě, Agnes tebe. Šla jsem tudy už několikrát. Není to těžké.“
„Je to jako z pohádky pro děti.“
„Přesně, takže teď musíme být velmi opatrné, rozumíte,“ řekla Stařenka. „No… jdeme…“
Agnes vykročila kupředu a cítila, jak se jí o kotníky otírá vřes. Otevřela oči.
Blata se táhla na obě strany i za nimi téměř do nedohledna. Den byl temnější, mračna těžší, vítr kousavější. Hory se zdály daleko, hodně daleko, ležely až někde na obzoru. Z dáli byl slyšet tlumený hukot vody.
„Kde jsme?“ zeptala se Magráta. „Pořád tam, kde jsme byly,“ odpověděla jí Stařenka. „Vzpomínám si, jak můj otec občas říkal, že se stává, že do Pokřiveného kraje zaběhne jelen nebo jiné zvíře, když ho pronásledují lovci.“
„Tak to už musí být opravdu zoufalé,“ ozvala se Agnes. Vřes tady byl tmavší a škrábal, jako kdyby měl trny. „Všechno tady vypadá tak… nepřátelsky.“
„Tady hraje svou roli šíře přístupu a vnímání každého jednotlivce,“ řekla Stařenka a poklepala nohou na něco ve vřesu. Byl to stojící kámen - menhir, i když teď to byl spíš… ležící kámen. Byl hustě porostlý lišejníkem.
„To je ukazatel. Je skoro nemožné dostat se zpět, když o něm nevíte,“ poznamenala Stařenka. „My se teď vydáme přímo k horám. Je Esme dobře zabalená, Magráto? Myslím malou Esme?“
„Spí.“
„Ano,“ přikývla Stařenka, ale řekla to slovo s přízvukem, který Agnes považovala za podivný. „Taky dobře, pokud tomu rozumím. Tak jdeme. Okamžik, myslela jsem si, že by se nám mohly hodit… koukněte…“ Zašmátrala v bezedných hlubinách nohavice svých spodků a vytáhla ponožky tak silné, že když se opřely jedna o druhou stály jako prkénka.
„Lancreská vlna,“ řekla. „Náš Jasoň je plete po večerech a víte, jak ten má silné prsty. Když si je obujete, můžete klidně prokopnout zeď a ani si toho nevšimnete.“
Zatímco trojice čarodějek pospíchala blaty, vřes se marně snažil proniknout vlnou, která měla sílu a odolnost drátu. Svítilo sice slunce, přesněji řečeno
nad mraky byla vidět jasná skvrna, ale ze země jako by vystupovala temnota.
Agnes… ozval se Perditin hlas v nitru jejich společného mozku.
No, co je? pomyslela si Agnes.
Stařenka si dělá starosti s něčím, co souvisí s Magrátiným dítětem a Bábi. Všimla sis?
Agnes si pomyslela: Vím, že se Stařenka neustále dívá na malou Esme, jako kdyby se pokoušela v něčem rozhodnout, jestli máš na mysli tohle.
Víš, já si myslím, že to má něco společného se Zapůjčením…
Myslí si, že Bábi používá dítě k tomu, aby nás pozorovala?
Nevím. Ale něco se děje…
Bublavý hukot před nimi zesílil.
„Je tam takový potůček, že?“ řekla Agnes.
„Ano,“ přikývla Stařenka. „Přímo před námi.“
Vřesoviště před nimi končilo. Dívaly se do strašlivé hlubiny, která se neunavovala tím, aby jim pohled oplácela, natož aby se na ně ohlížela. Dole tak tak rozeznávaly pásek divoce zpěněné dravé vody. Kolem tváří jim vál studený, vlhký vítr.…
