Kočár se skřípotem zastavil na horské cestě. Kolem kol se mu hnala voda. Stařenka vystoupila a dočvachtala k Igorovi, který stál v místě, kde nebyla cesta. Tam, kde cesta být měla, se hnal zpěněný proud vody. „Eshtli she dhostaneme bhřez?“
„Asi ano, ale níž to bude mnohem horší, tam jsou to doslova záplavy,“ odpovídala Stařenka. „Pláně už byly od Lancre několikrát odříznuty celou zimu…“[19]
Stařenka pohlédla opačným směrem. Cesta stoupla zpět do hor a bublala po ní voda, ale jinak se zdálo, že je pevná a v pořádku.
„Kde je nejbližší vesnice tímhle směrem? Aby v ní byla pevná kamenná budova? Hasvápnice, že? Je tam velký zájezdní hostinec.“
„Jo, tho je bhravda, Hashvápnice.“
„Pěšky se v tomhle počasí nikam nedostaneme,“ řekla Stařenka. „Takže musíme do Hasvápnic.“
Nastoupila zpět do kočáru a cítila, jak obrací.
„Nějaký problém?“ zeptala se jí Magráta. „Proč se vracíme zpátky nahoru?“
„Vepředu byla spláchnutá cesta,“ odpověděla Stařenka.
„Takže míříme do Überwaldu?“
„Jo.“
„Ale tam jsou přece vlkodlaci a upíři a -“
„To je pravda, ale ne všude. Na hlavní cestě budeme v bezpečí. A kromě toho nemáme moc na výběr.“
„Asi máš pravdu,“ připustila Magráta neochotné. „A mohlo by to být horší,“ přikyvovala Stařenka.
„Jak?“
„No… obávám se, že by se v kočáře mohli skrývat hadi.“
Magráta začichala. „Jsem si jistá, že jsem Esme před chvilkou přebalila.“
Po zbytečné kontrole dítěte nahlédly pod sedadlo. Tam ležel Silver a s nohama zvednutýma vzhůru tvrdě spal.
„No jestli to od něj není roztomilé?“ rozplývala se Stařenka. „Nesmí vidět jediné otevřené dveře, aby jima neprolezl, blechavec jeden. A vždycky je rád blízko své Stařenky.“
„Nemohli bychom otevřít okno?“ navrhla Magráta.
„Napršelo by dovnitř.“
„Ano, ale ten puch by vyšel ven.“ Magráta si povzdechla. „Víš, nechaly jsme tam alespoň jeden pytel hraček. Verence na ně byl moc pyšný, zvláště na ty vzdušné hýbačky.“
„Já si pořád myslím, že je to přece jen trochu brzo, začít u toho drobečka se vzděláváním,“ řekla Stařenka, spíš proto, aby odvedla Magrátiny myšlenky od momentálního nebezpečí. Svým výrokem jí totiž umožnila udeřit na nevzdělanost.
„Prostředí je hrozně důležité,“ odpověděla zasmušile Magráta.
„Víš, co jsem slyšela? Že když jsi čekala, chtěl po tobě, abys četla populárně naučné knihy a poslouchala moderní hudbu? Je to tak?“ vyzvídala, zatímco kola rozstřikovala pršky vody.
„No, ty knihy byly fajn, ale piano nějak nefungovalo a jediné, co jsem slyšela, bylo, jak Jeník Ogg neustále cvičí své trubkové sólo,“ odpověděla Magráta.
„Náš Jeník za to nemůže. Když se k němu nikdo nechce přidat…“ Zachytila se sedadla, protože kočár se divoce zakýval. „Ta škatule jede dost rychle.“
„Škoda, že jsme tam zapomněly vaničku,“ přemítala nahlas Magráta. „A myslím, že i pytel se zvířecí farmou. Plínek už taky moc nemáme…“
„Podívejme se na ni,“ řekla Stařenka.
Kočár uháněl a Magráta předala dítě Esme Stařence Oggové.
„No tak, ukaž, my se na tebe podíváme,“ řekla Stařenka.
Malá modrá očka se zaostřila na Stařenku. Růžový obličejík na malé hlavičce na ni vrhl přemýšlivý pohled, jako kdyby dítě řešilo problém, zda se má dožadovat jídla, nebo věnovat toaletě.
„To je v jejím věku skvělé,“ zabručela Stařenka, „v jejím věku takhle zaostřovat, to je u dětí moc neobvyklé.“
„Jestli je tohohle věku,“ prohlásila Magráta zasmušile.
„Ale no tak. Jestli tam Bábi je, tak se do ničeho neplete. Ona se nikdy do ničeho neplete. V žádném případě by to nebyl její mozek, co by se tady ukrývalo, znáš ji, ona to dělá jinak.“
„A co je to tedy?“
„Vždyť jsi ji to mnohokrát viděla dělat. Co si myslíš ty?“
„No, já bych řekla…, že jsou to všechny ty věci, které z ní dělají ji,“ zkusila to Magráta.
„Ano, tak nějak bych to taky vyjádřila. Hezky je všechny sbalí a uloží někam, kde jsou v bezpečí.“
„Víš přece, jak dokáže svým zvláštním nenapodobitelným způsobem mlčet.“
„Á, to zas ano, to ona umí. Nikdo neumí mlčet jako Esme. Je takové ticho, že v její přítomnosti člověk skoro neslyší vlastní…
