Výstup 1.
/Vlasta a Bárta/
(Světnice bohatého statku. Dominantou selského nábytku je postel se dvěma řádně nacpanými pruhovanými peřinami a polštáři. Vlasta žehlí.)
VLASTA (zpívá ráčkujíc):
Žehlení, žehlení konce tomu není
Vše je třeba nakropiti pak se prádlo pěkně svítí
Žehlení, žehlení…
BÁRTA (vejde): Dobré jitro, Vlasto!
VLASTA: Dobré jitro, podruhu Bárto!
BÁRTA: Tak to má být. Písničkou vítáš nový den jako pěnice.
VLASTA: Dnes nezpívám z radosti, podruhu Bárto. Zpívám, abych zahnala chmury.
BÁRTA: Já vím, otčím Vavroch, viď. Zase se k tobě dobýval?
VLASTA: Kdyby jen to.
BÁRTA: Cože?
VLASTA: Nedbale jsem zastrčila závoru a on… (Skryje tvář do kapesníku, který právě vyžehlila.)
BÁRTA: Probůh! On tě…?
VLASTA: Ne, ubránila jsem se.
BÁRTA: Tomu nevěřím. Jak by ses mohla takovému zuřivci ubránit?
VLASTA: Zvláštní věc. Sápal se na mne jako býk, a když jsem se s poctivostí už už loučila, náhle jako by se v něm něco zlomilo, přestal dotírat, otočil se a byl ten tam.
BÁRTA: Asi se v něm hnulo svědomí.
VLASTA A: Bojím se, že to nebylo svědomí. Že to bylo něco jiného.
BÁRTA: Jak to myslíš?
VLASTA: Ale nic. To mě jen tak něco napadlo.
BÁRTA: Vidíš, Vlasto, kdybychom byli svoji…
VLASTA: Dals koním?
BÁRTA: Dal… nesměl by se tě ani dotknout.
VLASTA: Dals kravám?
BÁRTA: Dal. Ale to je tím, že jsem jen podruh…
VLASTA: Dals prasatům?
BÁRTA: … a ty dcera ze statku.
VLASTA: Dals?
BÁRTA: Dal! Všem jsem dal! Kozám, slepicím, holubům, psům! A ty to dobře víš a jenom tak odvádíš řeč. Ale kdyby žil tvůj otec, ten by našemu svazku nebránil.
VLASTA: Dals kytku na jeho hrob?
BÁRTA: Dal. Mach měl zlaté srdce a měl mě rád.
VLASTA: Bárto, já tě mám taky ráda. Ale jenom jako kamaráda. My se nikdy nemůžeme vzít.
BÁRTA (přiklekne k posteli a hovoří do peřin): Panímámo, přimluvte se za mne. Vy jste mi byla vždycky nakloněna. (Přiloží ucho k polštáři.)
VLASTA: Co říká?
BÁRTA: Chce napít. (Vlasta mu podá hrnek, ze kterého předtím kropila prádlo, a Bárta ho zasune do peřin.)
VLASTA: Poslyš, podruhu Bárto, chtěla bych se ti s něčím svěřit. Dnes ráno přinesl otčím matce kozí mléko. Že prý ho sám nadojil. Něco mi říkalo, abych matce to mléko nedávala. Když odešel, dala jsem ho kočce.
BÁRTA: A co? Co Micka?!
VLASTA: Zakopala jsem ji pod jabloní.
BÁRTA: Tak proto! Chtěl jsem jí také dát, ale nebyla k nalezení.
VLASTA: Víš, když jsem matce řekla…
BÁRTA: Volal jsem čičí, čičí, ale Micka nikde.
VLASTA: Když jsem matce řekla…
BÁRTA: Říkám si, co to s tou kočkou dneska je, že nejde? Tak volám: Micko? Zase nic. Pes jo, ten tam byl hned. Ale kočka nikde. Kde vona může bejt, povídám si, a ona byla pod jabloní.
VLASTA: Bárto, víš, proč si tě taky nemůžu vzít? Protože jsi tak hloupej. Ale to není ten hlavní důvod. Ted, prosím tě mlč a poslouchej. Když jsem matce řekla, jaké mléko jí to Vavroch přinesl, rozhodla se, že změní svou závěť.
BÁRTA: Ona už, chudera, sepsala poslední vůli?
VLASTA: Ano, donutil ji k tomu. Musela mu odkázat všechno: statek, polnosti, les, rybník i cihelnu.
BÁRTA: Cihelny je mi obzvlášť líto. Jaké cihly může pálit takový necita.
VLASTA: Bože, Bárto, ty jsi tak hloupej, až je mi tě někdy líto. Dávej pozor: poslala jsem pro doktora Vypicha, našeho dávného rodinného lékaře a přítele. Sepíšeme novou závěť a ty budeš svědek. Rozumíš?
BÁRTA: Rozumím.
